antilopa jelení

Antilope cervicapra

anoa nížinný

Bubalus depressicornis

alpaka

Vicugna pacos

Zajímavost

Alpaka je zdomácnělá forma lamy vikuni. Domestikována byla před 5 000 lety v Peru a Bolívii. Je to velmi otužilé a nenáročné zvíře, které indiáni chovají ve velkých stádech hlavně pro kvalitní, jemnou vlnu. Roční střiž z jedné alpaky je okolo 2 kg. Vlna se používá k výrobě teplého oblečení. Alpaka se vyskytuje v barvě tmavohnědé, žlutohnědé, bílé, černé i strakaté.

Divocí předkové alpaky, vikuně, jsou harémová zvířata. Rodinnou skupinu tvoří dospělý vedoucí samec, několik samic a jejich nedospělá mláďata. Mezi přirozené predátory alpak patří jaguár nebo puma americká, zvaná též horský lev.

Chov v Zoo Ústí nad Labem

V naší zoo chováme alpaky od roku 1967, byli jsme tak první mezi českými zoo. V současné době se naše chovné stádo skládá ze samic narozených v naší zoo a dvou chovných samců, dovezených od německých chovatelů. Původ našich zvířat je z Peru a Chile. Každoročně je stříháme, a to zpravidla začátkem května.

dikobraz palawanský

Hystrix pumila

buvolec běločelý

Damaliscus pygargus phillipsi

Zajímavost 

Buvolec běločelý patří mezi nejmenší druhy buvolců. U tohoto druhu není výrazný pohlavní dimorfismus – obě pohlaví mají 35 – 50 cm dlouhé zatočené rohy a typické zbarvení s bílou skvrnou na čele. Samci bývají teritoriální a své teritorium označují rozhrabáváním půdy, zanecháváním hromad trusu či otíráním výměšku z očních žláz o kmeny a větve. 

Samice s mláďaty žijí ve stádech nezávisle na území samců. Mládě buvolce běločelého jsem schopné postavit se na nohy do 20 minut po porodu a krátce na to již následuje svou matku.

Ohrožení

Před rokem 1900 byl tento druh na pokraji vyhubení hlavně kvůli lovu na maso. Díky následné ochraně a chovu v lidské péči se tento druh opět rozšířil a v současné době je hodnocen jako málo dotčený druh.

bělozubka nejmenší

Suncus etruscus

Zajímavost 

Bělozubky jsou samotářská zvířata, která se setkávají jen v období páření. Samice poté rodí 2 – 6 mláďat do hnízda vystlaného mechem. K vytváření hnízd nehrabe vlastní nory, ale využívá přirozených skulin, například mezi kameny a stromy. 

Bělozubka nejmenší je nejmenším pozemním savcem na světě. Má velmi rychlý metabolismus, díky kterému většinu svého života tráví sháněním potravy. Z tohoto důvodu bělozubky nikdy neusínají zimním spánkem – brzy by zemřely hlady. Rychlý metabolismus má také za následek krátký život bělozubek – dožívají se maximálně 1 roku.

Ohrožení

Tento druh je v přírodě málo ohrožený a jeho populace je stabilní.

Chov v Zoo Ústí nad Labem

Tento druh je momentálně chován v zázemí.

jelínek vepří

Hyelaphus porcinus porcinus

jelen bělohubý

Cervus albirostris

irbis

Panthera uncia

chvostan bělolící

Pithecia pithecia

hrošík liberijský

Choeropsis liberiensis

gibon bělolící

Nomascus leucogenys

gepard štíhlý

Acinonyx jubatus

hulman jávský

Trachypithecus auratus

Zajímavost 

Hulman jávský bývá též zvaný též budeng. Hulmani jsou endemity indonéského ostrova Jáva a několika okolních ostrovů. K životu preferují lesy do nadmořské výšky 3500 metrů, ale vezmou zavděk i některými druhy plantáží.U tohoto druhu existují dvě barevné formy – rezavá a tmavá. V přírodě převládají tmavá zvířata, kdežto v zoo rezavá. 

Hulmani patří mezi tzv. listožravé primáty, podstatnou část potravy tvoří listy stromů a keřů. Jako ostatní opice z podčeledi hulmanů, mají i oni speciálně rostlý žaludek, schopný efektivně trávit celulózu z rostlin a získat z tohoto těžko stravitelného polysacharidu dostatečné množství živin. V lidské péči je velmi náročné zajistit dostatek krmení, zejména v zimním období.

Tvoří přibližně sedmičlenné harémové skupiny s jedním až dvěma samci, zbytek tvoří samice. Při péči o mláďata si samice navzájem ochotně asistují. Hlavními predátory hulmanů jsou levhart jávský a tygr jávský.

Ohrožení 

Populace hulmanů jsou v přírodě zranitelné. Početnost jedinců neustále klesá zejména v důsledku odchytu zvířat pro nelegální obchod se zvířaty, lovu pro maso a na tradiční čínskou medicínu. Velký vliv má také ztráta přirozeného prostředí, které je čím dál více využívané lidmi.

koza domácí – holandská zakrslá

Capra aegagrus f. hircus

kosman zakrslý

Cebuella pygmaea

kočkodan Brazzův

Cercopithecus neglectus

kočka slaništní

Leopardus geoffroyi

klokan uru

Thylogale brunii

klokan horský východní

Macropus robustus robustus

kaloň pobřežní

Pteropus hypomelanus

lemur běločelý

Eulemur albifrons

lama krotká

Lama glama

kuskus medvědí

Ailurops ursinus

kůň Převalského

Equus przewalskii

kuandu obecný

Coendou prehensilis

králík domácí – český strakáč

Oryctolagus cuniculus f. domesticus

Zajímavost 

Králík byl zdomácněn teprve nedávno, ve středověku. Nejprve byl chován v klášterech a teprve asi před 120 lety lidé začali vyrábět králíkárny a záměrně šlechtit různá plemena – pro maso, pro kožešinu, nebo jen tak pro radost. Králík divoký žije v početných koloniích v podzemních norách a mnohé z jeho chování podědil i králík domácí. Králíkárna mu vlastně nahrazuje doupě, chrání ho před průvanem a poskytuje mu pocit bezpečí.

Naše původní plemeno český strakáč představuje nejstarší středně velké strakaté plemeno v Evropě. Český strakáč je přímým potomkem českého stájového králíka, který je v tuzemsku popisován již od 18. století, výraznější zmínky o něm jsou však až z 19. století. Tehdy byli králíci považováni za „doplňková“ domácí zvířata a jejich systematickému chovu a hospodářskému významu se nevěnovala pozornost. Význam českého strakáče jako národního králíka propagoval zakladatel tuzemského králíkářství Jan Václav Kálal z Bernartic u Tábora, který na přelomu 19. a 20. století soustředil pozornost šlechtění tohoto původního českého králíka.

Ohrožení 

Jedná se o domestikované plemeno, jehož stavy ve volné přírodě se nesledují.

ovce domácí – kamerunská

Ovis ammon f. aries

osel somálský

Equus africanus somalicus

nosál bělohubý

Nasua narica

nilgau

Boselaphus tragocamelus

muntžak malý

Muntiacus reevesi

medvěd malajský

Helarctos malayanus

mangusta tmavá

Crossarchus obscurus

mandril rýholící

Mandrillus sphinx

mravenečník čtyřprstý

Tamandua tetradactyla

Zajímavost 

Mravenečník čtyřprstý má částečně chápavý ocas, který používá jako pomůcku ke šplhání. Poblíž řitního otvoru se u nich nachází pachové žlázy, které vydávají nepříjemný zápach – díky tomu získal přezdívku “smraďoch pralesa”. V případě ohrožení se mravenečníci postaví na zadní nohy a předními tlapami s dlouhými drápy se brání. Ocas jim pak slouží jako opora k udržení rovnováhy.

Mravenečník loví potravu kmitáním jazyka – za minutu ho dokáží vysunout až 150x. Díky tomu jsou schopni za den spolykat až 9 000 mravenců. Nemají žádné zuby, potravu proto polykají vcelku a zpracovávají ji až v žaludku.

Aktivní je hlavně v noci a za soumraku. Samice porodí jedno mládě, které dlouho nosí na zádech. Malý mravenečník je zbarven zcela jinak než dospělý jedinec.

Ohrožení

Podle Červeného seznamu ohrožených druhů je mravenečník čtyřprstý málo dotčeným druhem. Přesto jeho počty klesají v důsledku ničení přirozeného prostředí.

Chov v Zoo Ústí nad Labem

Naše zoo začala mravenečníky čtyřprsté chovat na začátku roku 2022. Sídlí v prvním patře v pavilonu exotária.

moko skalní

Kerodon rupestris

Zajímavost 

Trochu připomíná morče na delších nožkách, je však o něco větší. Vyskytuje se pouze v pohoří mezi státy Piauí a Minas Gerais v severovýchodní Brazílii.

V přírodě žije na suchých, skalnatých biotopech, je velmi hbitý a dobře šplhá po skalách, keřích i stromech. Najdeme jej v malých skupinkách, nejsou však tak snášenliví jako morčata. Aktivní je převážně ve dne, jako úkryty mu slouží skalní prohlubně a mělké nory pod kameny. 

Ohrožení

lvíček zlatý

Leontopithecus rosalia

lenochod dvouprstý

Choloepus didactylus

lemur kata

Lemur catta

lemur červenobřichý

Eulemur rubriventer

lev konžský

Panthera leo bleyenberghi

Rozšíření

Zajímavost 

Lvi jsou na rozdíl od ostatních kočkovitých šelem společenská zvířata. Žijí ve smečkách, které mají 5-30 členů. Ve smečce mohou být i 4 dospělí samci, kteří jsou buď bratři, nebo se potkali v období dospívání a spřátelili se. V takovéto přátelské koalici obvykle zůstávají do konce života. Zbytek smečky tvoří samice a jejich nedospělá mláďata. Při bojích o teritorium se stává, že některý ze samců přijde o život. Při převzetí smečky nově příchozí samec (nebo samci) obvykle pozabíjí stávající lvíčata ve smečce. Lvice pak brzy přijdou do říje. Po zhruba čtyřměsíční březosti lvice porodí o samotě 2-4 mláďata. Ke smečce se vrací, když jsou lvíčata stará 6-8 týdnů.Lvice se snaží rodit lvíčata současně, aby si mohly navzájem vypomáhat s hlídáním a kojením. Úmrtnost mláďat je vysoká, 50% z nich se nedožije prvního roku.

Lev konžský je vzácně chovaným podruhem lva, který dokáže najednou spořádat až 45 kg masa. Lev konžský, zvaný též jihokonžský, angolský či katanžský, je regionální forma poddruhu lva kapského. Lev konžský je v průměru menší než lev jihoafrický či východoafrický. Samci mají hřívu, která však není nijak mohutná a nedosahuje až na břicho. Srst je spíše našedlá.

Lvi konžští se živí antilopami, zebrami či pakoni. Některé smečky loví i žirafy. Kořist loví většinou samice, samci se nezúčastňují a přicházejí až k hotovému dílu. U lvů panuje přísná hierarchie a první právo na žraní mají samci, poté samice a nakonec mláďata. Pokud byla smečka menší než 12 jedinců, bylo pozorováno, že žrali všichni společně.

Ohrožení

pekari páskovaný

Pecari tajacu

panda červená

Ailurus fulgens fulgens

pony shetlandský

Equus caballus

Zajímavost

Pony shetlandský je malý lichokopytník z rodu koně. Historie domestikace koní je v dnešní době celkem objasněna, proběhla pravděpodobně 3 500 let př. n. l. a za předka všech dnešních koní jsou považováni dnes již vyhubení kůň tarpan a kůň Převalského. Původ shetlandských pony je zatím záhadou. Podle jedné z teorií byli jeho předkové severští tundroví koně, kteří přišli přes zamrzlé moře ze Skandinávie před 15 000 až 10 000 lety. Podle druhé teorie byli přivezeni tehdejšími obyvateli Norska cca 2 000 let př. n. l. 

Pochází ze Shetlandských ostrovů, vzdálených asi 160 km od pevniny severovýchodního Skotska. Shetlandy leží na stejné severní délce jako Grónsko a právě drsné podmínky a mizerná pastva daly vzniknout malému a odolnému plemeni koně, jako je Shetlandský pony. 

Shetlandský pony je malý ale velmi silný kůň. Vzhledem ke své velikosti se dá považovat za vůbec nejsilnějšího koně světa (v sedle unese v klidu dospělého muže) a pro svou sílu byli v minulosti využívání na práci v uhelných dolech.

Mají hustou hřívu i srst, která jim v zimě narůstá dvojnásobně hustá a brání kůži před namočením. Malá pevná kopýtka umožňují hladký pohyb skalnatým shetlandským terénem.

Shetlandského poníka využívali lidé různě ve světě ke křížení a tvorbě nových ras. V Severní Americe tak zkřížením s appaloosou vznikl americký pony, zkřížením s hackney ponym vznikl americký shetland a v Argentině vybírali nejmenší kusy a vytvořili miniaturního poníka falabellu.

Dnes se shetlandský pony využívá spíše jako domácí mazlíček a jako jezdecký kůň pro děti a vyskytuje se ve všech barevných variantách.

pásovec kulovitý

Tolypeutes matacus

Zajímavost 

Pásovci mají svrchní část těla krytou kostěnými pláty, které jim poskytuje ochranu proti jejich přirozenému nepříteli – šelmám. V případě ohrožení se totiž svinou do pevné koule. To bezpečně chrání veškeré měkké části jejich těla. 

Pásovci všeobecně žijí v norách, pásovec kulovitý si však narozdíl od většiny ostatních pásovců nehloubí vlastní nory, ale obývá nory po jiných druzích, například mravenčnících. 

Svou potravu pásovci hledají hlavně výborným čichem, zrak mají velmi slabý. K rozhrabání termitišť mu pak slouží mohutné drápy na předních končetinách.

Ohrožení

Ve své domovině jsou pásovci ohroženi ztrátou přirozeného prostředí, které je měněno na zemědělskou půdu. Také jsou lidmi loveni na maso, nebo jako exotičtí domácí mazlíčci.

rosomák sibiřský

Gulo gulo sibirica

prase visajanské

Sus cebifrons

Zajímavost

Jedná se o menší druh prasete, který je endemitem na Visajanských ostrovech (součást Filipín). 

V období říje samcům prasat visajanských narůstá hříva, kterou se snaží zapůsobit na samice. Tato hříva může dorůst až do délky 23 cm.

Jedná se o pravděpodobně o jeden z nejchytřejších druhů prasat na světě. Při několika pozorováních v pařížské zoo samice brala do tlamy kus dřeva, který následně používala k hrabání děr a budování hnízda. Na základě  toho byla v roce 2019 zveřejněna studie, že prasata visajanská dokáží používat nástroje. Jejich inteligence je odhadována přibližně na úroveň tříletého dítěte.

Ohrožení

Tento druh je kriticky ohrožený a populace neustále klesají. Největším rizikem pro tento druh je neustálý úbytek jeho přirozeného prostředí přeměnou deštných lesů na zemědělskou půdu.

prase domácí – göttingenské

Sus scrofa f. domestica

Zajímavost

Miniprase bylo vyšlechtěno v 60. letech 20. století – původně k laboratorním účelům.

Může být drženo ve výběhu s přístřeškem, ale v poslední době jsou čassto chována i v bytě jako domácí mazlíčci – veškerá prasata jsou, navzdory obecně zažitému povědomí, přirozeně čistotná a tak se prase naučí bez problému chodit na na jedno místo (např. do misky s kočkolitem) – vzhledem ke své inteligenci se to naučí nesrovnatelně rychleji než třeba kočka. Dokonce si většinou zvyknou i další domácí mazlíčky, a to nejen psy a kočky, ale třeba i na hlodavce

tapír čabrakový

Tapirus indicus

Zajímavost

Tapír čabrakový i přes svůj prodloužený horní pysk, protažený v pohyblivý chobůtek, není příbuzný slonům. Jako lichokopytník je spíše příbuzný nosorožcům, koním či zebrám. Vyhledává oblasti, kde má k vždy k dispozici tekoucí vodu, do níž se v případě nebezpečí ubírá a dobře plave.  

Tělo tapírů je pokryto krátkou jemnou srstí, která tvoří od poloviny zad bílou dečku, zatímco zbytek těla je černý. Mláďata se rodí s bílými vodorovnými proužky. Toto zdánlivě nápadné zbarvení pak slouží ve stinném porostu pralesa jako účinné maskování.

Tapír čabrakový byl po celá staletí loven pro maso i pro kůži, která je velmi pevná a trvanlivá. Stejně jako hroch umí chodit po dně řeky nebo jezera. Tapíři bývají aktivní v noci, i když to nejsou výlučně noční zvířata. Přes den spí ve stínu pralesa a za soumraku i za svítání vyrážejí za potravou. Ve svých teritoriích se pohybují po vyšlapaných cestičkách, které vedou i do svahů hor. Dospělí samci si svá teritoria značkují močí, kterou vystřikují za sebe.

Tapíři se většinou sdružují do stád, můžeme ale narazit i na samotářského jedince. Na delší vzdálenosti se dorozumívají pronikavým pískáním.

Ohrožení

Tapíři čabrakoví jsou dnes ve volné přírodě ohroženým druhem. Tito lichokopytníci jsou především obětí zemědělství a těžby dřeva. Trpí vlivem rozsáhlé přeměny původní krajiny na plantáže (především palmy olejné). Tapíři žijí pouze uvnitř neporušeného lesa, nevyhledávají dokonce ani jeho okraje a do plantáží se pouštějí jen výjimečně. Destrukce životního prostředí vedla za posledních 30 let k poklesu početních stavů o více než 50 %. Většina populací je dnes silně roztříštěná a nepřesahuje počet 50–100 jedinců. Míra snižování počtu tapírů čabrakových je podle IUCN úměrná redukci tropických deštných pralesů na jihovýchodě Asie. V přírodě žije méně než 2500 dospělých jedinců. Tapíři také často hynou při střetech s auty a i oni jsou lákavými terči neuvědomělých lovců.  Jsou také loveni na maso a na kůži. Udává se, že v přírodě tak žije posledních asi 2500 jedinců.

tana severní

Tupaia belangeri

tamarín žlutoruký

Saguinus midas

tamarín bělohubý

Saguinus labiatus

šakal čabrakový

Canis mesomelas

surikata

Suricata suricatta

sika vietnamský

Cervus nippon pseudaxis

tygr malajský

Panthera tigris jacksonii

tuleň obecný

 Phoca vitulina