ara kaninda

Ara glaucogularis

Zajímavost

Ara kaninda může být snadno zaměnitelný s arou araraunou. Hlavním rozlišovacím znakem je zbarvení hrdla – kaninda má modře zbarvené, zatímco ararauna černé. Tento papoušek je endemický na hranici střední a severní Bolívie. Toto malé území je známém jako Los Llanos de Moxos. Podle nedávných průzkumů čítá populace tohoto ary pouze 250–300 volně žijících jedinců. 

Jedná se o potravního specialistu závislého na palmě Attalea phalerata. V regionu tedy přelétává podle toho, kde zrovna tyto palmy plodí. 

Ohrožení

Ara kaninda je považován za kriticky ohrožený druh. Hlavní příčinou tohoto statusu je nelegální lov a odchyt. Populaci arů škodí také rozšiřující se chovatelé dobytka. Kvůli pastvinám lidé likvidují stále ubývající lesy, ve kterých arové hnízdí. Nedostatek hnízdních dutin způsobuje také konkurenční boj s ostatními druhy arů a výskyt invazivních afrických včel (Apis millifera scutellata).

Chov v Zoo Ústí nad Labem

Tento druh je momentálně chovaný v zázemí.

ara hyacintový

Anodorhynchus hyacinthinus

Zajímavost

Ara hyacintový je světově největší papoušek schopný letu. Rozpětí křídel může u některých jedinců dosahovat až okolo 120 cm. Tento druh je sice díky dlouhým perům ocasu největším papouškem, ale rozhodně není nejrobustnějším a nejtěžším. Toto prvenství zaujímá se svou až čtyřkilovou vahou novozélandský papoušek soví alias kakapo.

Jsou to velmi společenští ptáci. Létají nejčastěji v páru nebo v malých skupinách. V pozdních odpoledních hodinách se shromažďují na jednom místě, kde komunikují s ostatními druhy. Hnízdí v dutinách velkých stromů, v hliněných březích řek a přímořských oblastí, i ve stěnách útesů. Jeho silně zakřivený a zašpičatělý zobák nemá oproti ostatním arům na okrajích zubovité výstupky, což se promítlo i do jeho latinského rodového jména – Anodorhynchus (an = žádný, odo = zub, rhynchus = nos). Zobák je uzpůsoben k otevírání tvrdých ořechů, přesto ale běžně vybírají ořechy z trusu dobytka, který je částečně natráví.

Ohrožení

Ara hyacintový se řadí mezi druhy, jejich populace jsou v přírodě zranitelné. Dnes už přežívá jen ve třech malých oddělených populacích, s počtem jedinců odhadujících se na 2500 až 5000, a to zejména kvůli lovcům, nelegálnímu obchodu a úbytku přirozených biotopů. V přírodě je vázán jen na osm druhů palem a jejich kácením ztrácí zdroj potravy i hnízdní příležitosti. 

Chov v Zoo Ústí nad Labem

Tento druh je momentálně chovaný v zázemí.

ara červenouchý

Ara rubrogenys

Zajímavost:

Vegetaci, kterou papoušci obývají, tvoří zejména kaktusy, trnité stromy a křoví. Je to poměrně nehostinná vyprahlá krajina, kde se střídají chladné noci a horké dny. Déšť přichází jen nárazově a to ve formě silných bouří. V krajině nejsou většinou žádné stromy, v jejichž dutinách by se dalo hnízdit, takže se arové uchylují do skalních štěrbin a děr útesů. Podle informací domorodého obyvatelstva hnízdí ve skalních rozsedlinách, kde si z trnitých větví budují i dlouhé chodby.

Jako domácí mazlíček je chovaný jen výjimečně. Mezi chovateli ani domorodci není příliš oblíbený, protože se nedokáže naučit mluvit a není tak přátelský jako třeba ara ararauna nebo ara zelenokřídlý.

Ohrožení

Ara červenouchý je kriticky ohroženým druhem a jejich počet neustále klesá. Ve volné přírodě obývá zhruba 4000 jedinců malou hornatou polopouštní oblast v Bolívii (provincie Chochabamba). Původně byla oblast výskytu les, ale vlivem lidské činnosti byl degradován a zůstaly zde jen trnité keře a kaktusy. 

Aktuálně je největší hrozbou těžba dřeva, intenzivní zemědělství a chov domácího dobytka. Vlivem lidské činnosti se populace roztříštila na několik menších, které jsou celkově náchylnější. 

Chov v Zoo Ústí nad Labem

Tento druh je momentálně chovaný v zázemí.

ara ararauna

Ara ararauna

Zajímavost 

Žijí v početných hejnech, ve kterých se společně přesouvají za potravou. V období hnízdění se separují trvalé páry samců a samic, které jsou celoživotní. Hnízdí většinou v dutinách odumřelých palmových kmenů, především palmy zvané mauricie převislá. Po vylíhnutí si nejsilnější kuře uzurpuje většinu potravy a ostatní (slabší) zpravidla zahynou.

Každý den dodržují svoji pravidelnou rutinu, která spočívá s celodenním posedávání ve vrcholcích stromů a okusování listí. Před setměním se přesouvají na pečlivě vybraná stanoviště kde nocují. Nejčastěji se jedná také o vysoké stromy. Ara ararauna bývá často chován v zajetí a mezi chovateli je velmi oblíbený nejen pro své krásné zbarvení, ale i pro schopnost mluvit.

Ohrožení

V přírodě je tento druh arů málo dotčený, nicméně jejich populace neustále klesá. Hrozbou může být neustálý úbytek přirozeného prostředí, zejména kácení pralesů. Tito papoušci jsou velmi atraktivní a často se stávají také cílem nelegálního obchodu.  

Chov v Zoo Ústí nad Labem

Tento druh je momentálně chovaný v zázemí.

amadina Gouldové

Chloebia gouldiae

Zajímavost

Amadina dostala podle anglického cestovatele a ornitologa Johna Goulda. Gould se roku 1838 vydal na výpravu do Austrálie, aby prostudoval tamější ptactvo. Výsledkem byla kniha Ptáci Austrálie, ve které popisuje 600 druhů zdejších ptáků, ze kterých 328 Gould nově objevil a popsal.

Amadiny jsou velice teplomilné. Na savanách, kde žijí, dosahují letní denní teploty 40 – 47 °C a noční jen občas klesají pod 20 °C. V období dešťů klesá denní teplota na 30 – 35 °C, což amadinám nevyhovuje a migrují na jih.

Tito pěvci hrají všemi barvami, mají růžový zobák, zelená záda, žluté břicho, fialovou hruď, modrý kostřec, černý ocas a černočervenou hlavu. Tyto amadiny vytvářejí širokou škálu barevných mutací. V přírodě je nejpočetnější barevnou formou černohlavá, méně červenohlavá a nejvzácnější je žlutohlavá variace. Sameček bývá mnohem pestřeji a sytěji zbarven, samička je oproti němu matná a nevýrazná. 

Amadiny žijí v hejnech, v období hnízdění se separují do párů. Hnízda si staví v termitištích, v dutinách stromů nebo obsazují opuštěná hnízda jiných ptáků. O potomky se starají oba rodiče. Výzkum ukázal, že samička může ovlivnit pohlaví svých ptáčat. Pokud si zvolí partnera s odlišným zbarvením hlavy, než má ona sama, vylíhne se více samců, a to až k poměru 4:1. Jistá genetická inkompatibilita mezi různě zbarvenými hlavami má za následek až 80% úmrtnost samičích ptáčat.

Ohrožení

Tento druh se řadí mezi druhu téměř ohrožené se stabilní populací ve volné přírodě. Za hlavní hrozbu pro tento druh je považována změna prostředí vlivem pastvy dobytka a rozsáhlé požáry na kontinentu. 

amadina diamantová

amadina diamantová

Zajímavost

Amadiny diamantové jsou typické pro své jednoduché, avšak velmi ladící zbarvení – šedivá hlava, hnědá záda, bílé bříško, černá křídla, pokrytá bílými puntíky, červený zobák, okruží oka i kostřec. Rozdíly mezi pohlavími nejsou příliš patrné. Samečka od samičky se můžeme pokusit určit podle tmavě červeného zobáčku, zatímco samice mívají zobák světle červený. Sameček také mívá vyšší hlas, zatímco samička pípá v hlubších tónech. A nejspolehlivějším znakem je, že samečci tiše zpívají ve vzpřímeném postoji a hlavičkou skloněnou tak, že se zobáčkem dotýkají hrudi.

Žijí v početných hejnech. Během hnízdění se shlukují do kolonií a na hustě olistěných stromech si stavějí masivní kulovitá hnízda, přičemž na jednom stromě jich může být i více než 10. Rády si stavějí vlastní hnízda, neobsazují opuštěná hnízda po jiných ptácích. S prací na hnízdě se podílí samec i samička, avšak jen samička z doneseného materiálu, většinou ze suché trávy, hnízdo splétá. Hnízda bývají vystlána jemnou travou a peřím a ústí do nich boční vchod. O mláďata se starají oba rodiče.

Amadiny jsou v chovech agresivní k ostatním ptákům. Slabší jedince jsou schopné uklovat k smrti, proto by se měly chovat odděleně.

Ohrožení

Tento druh drobných pěvců patří je v přírodě málo dotčený, ačkoli četnost populací klesá. Hrozbu pro amadiny představuje zejména kácení a přeměna prostředí způsobená intenzivním zemědělstvím a těžbou dřeva. Do budoucna může být reálnou hrozbou také změna vegetace, která je způsobena vysazováním nepůvodních druhů rostlin. Austrálie je také známa hned několika invazemi živočišných druhů, které také negativně ovlivňují zdejší biotopy. 

čírka úzkozobá

Marmaronetta angustirostris

čírka obecná

Anas crecca

čejka australská

Vanellus miles miles

bulbul červenouchý

Pycnonotus jocosus

ara zelený

Ara ambiguus

Zajímavost

Ve svém areálu rozšíření je ara zelený největším druhem papouška. Ara zelený je velice podobný arovi vojenskému. Rozlišovací znaky jsou například duhovky, kdy ara zelený má tmavě žlutou duhovku, zatímco ara vojenský ji má světlejší. Ara zelený je také o něco větší než ara vojenský. Samec a samice tvoří páry na celý život a sdružují se většinou do hejn maximálně po 8 jedincích. 

Ornitologický výzkum na Kostarice ukázal, že ara zelený je specializován na určitý druh potravy a za ní migruje na velké vzdálenosti. Jsou to zralé plody tropického stromu Lecythis costaricensis. Dřevnaté plody těchto rostlin mají víčka. Po jejich odstranění a vyjmutí dužiny se dají používat jako nádoby. Z tohoto důvodu se rod těchto stromů překládá do češtiny jako hrnečník. 

Ohrožení

Jeho populace se odhaduje na necelých 10 000 jedinců. Stavy ary zeleného se v jejich domovině stále snižují ztrátou životního prostředí, lovem a odchytem. V jižním Hondurasu zmizel téměř úplně vzhledem k vykáceným lesům a v důsledku chemických postřiků na bavlněných plantážích. Další příčina byla ta, že se v Hondurasu budovaly dvě dálnice a byl tam největší přírůstek obyvatelstva v celé latinské Americe. Počáteční ochranné projekty ary zeleného v Nikaragui byly zlikvidovány válkou, která se tam rozšířila. Navíc po válce zůstalo u obyvatelstva mnoho střelných zbraní, proto se dnes arů uloví daleko více než dříve. V Panamě se arové zelení ilegálně loví pro obchod, potravu i okrasné peří.

Chov v Zoo Ústí nad Labem

Tento druh je momentálně chovaný v zázemí.

ara vojenský

Ara militaris

Zajímavost

Arové jsou monogamní a celý život tráví v jednom páru. Vlastnímu páření předcházejí složité zásnubní rituály, při jednom z nich dokonce samec svoji samičku krmí. Jako většina papoušků hnízdí i arové v dutinách. Vylíhlá mláďata jsou krmena rostlinnou kaší, kterou jim vyvrhují rodiče. Jejich jazyk obsahuje značný počet chuťových a hmatových tělísek, čímž poskytuje svému nositeli informace o potravě. Papoušci totiž, stejně jako mnoho jiných ptáků, nemají čich. Často si potravu do zobáku podávají nohama a bylo zjištěno, že mohou být také děleni na leváky a praváky.

Uvádí se, že ara vojenský má schopnost imitovat lidská slova, ale jako domácí mazlíček není tak vyhledávaný, jako třeba ara ararauna, protože není tak snadno ochočitelný a dokáže být velmi agresivní.

Ohrožení

Podle mezinárodně uznávaného řazení patří volně žijící populace arů vojenských mezi zranitelné druhy. Největším nebezpečím je pokračující kácení tropických pralesů a odchyt ptáků pro chov v zajetí.

Chov v Zoo Ústí nad Labem

Tento druh je momentálně chovaný v zázemí.

kachna žlutozobá

Anas undulata

jeřáb panenský

Anthropoides virgo

jeřáb mandžuský

Grus japonensis

husička vdovka

Dendrocygna viduata

holub nádherný

Ptilinopus superbus

holub krvavý

Gallicolumba luzonica

holub chocholatý

 Ocyphaps lophotes

Zajímavost

Špičatou chocholku má i při chůzi vzpřímenou, podle toho také získal svůj název. Vzlétá s hlasitým svištivým zvukem vydávaným křídly, která mají bronzové zbarvení s černými pruhy a modrou, kovově lesklou křídelní skvrnu.

Dříve obýval pouze řídkou buš a savany střední a západní Austrálie. V současnosti je již běžný v zemědělské krajině a ve městech.Převládající barva holubů chocholatých je šedá, na hlavě mají charakteristickou černou chocholku, konce křídel jsou krásně zbarveny do odstínů fialové a zelené, ocas je černý s bílým lemem. Pohlavní dimorfismus je u holubů chocholatých nezřetelný, samice vypadá stejně jako samec.

Žijí samotářsky, v párech i v hejnech. Jsou to celkem synantropní ptáci a lidí se nebojí. Za letu jejich vnější letky vydávají charakteristický hvízdavý zvuk, který podle ornitologů slouží k synchronizaci při letu ve skupině. Při námluvách se samec před samičkou nakrucuje a předvádí v úklonu svá ocasní a křídelní pera rozložená do vějíře. Při každé úkloně tlumeně houká a roztahuje křídla jako štít. Po spáření se o potomky starají oba rodiče.

Ohrožení 

Holubi jsou v přírodě málo dotčeni a jejich populace stále narůstá. Je to způsobeno zejména jejich schopností přizpůsobit se novým podmínkám a schopnosti soužití s lidmi.

dytík velký

Burhinus grallarius

korunáč vějířový

Goura victoria

koroptev korunkatá

Rollulus rouloul

kakadu palmový

 Probosciger aterrimus

Zajímavost 

Kakadua palmového si s jiným druhem papouška takřka nelze splést. K jeho typickým znakům patří černé peří, tmavý zobák, červená lysina na tvářích (která v rozčilení rudne) a především dlouhá chocholka. Charakteristická je také pestrá škála zvuků, jimiž se dorozumívá.

Živí se hlavně plody palem a dalších stromů a mohutným zobákem rozlouskne i velmi tvrdé ořechy. Jako mnoho jiných druhů papoušků žije v párech, které se mimo dobu hnízdění sdružují do různě početných hejn. Své teritorium si kakadu palmový označuje velmi neobvykle – najde si vhodnou větev a tou bubnuje o dutý kmen.

Kakadu palmový se ve volné přírodě nemá tendenci shlukovat do velkých hejn, tak jak je to běžné u jiných druhů kakaduů. Pokud se vyskytuje v nějaké skupině, ta obvykle čítá asi pět až sedm jedinců. Ačkoliv můžeme spatřit několik kakaduů na jednom stromě, jsou to sólisté, netvoří tam skupinu.

Ohrožení 

Kakadu palmový je ve volné přírodě málo dotčeným druhem, ale jejich počty stále klesají. Ohrožujícím faktorem jsou zejména požáry a další hrozby, které mají za následek úbytek pralesů. 

Chov v Zoo Ústí nad Labem

Tento druh je momentálně chovaný v zázemí.

kachnička šedoboká

Callonetta leucophrys

kystráček modrolící

Entomyzon cyanotis

kubánka malá

Phonipara canora

kur domácí

Gallus gallus f. domestica

Zajímavost 

Všechna plemena kura domácího pochází pravděpodobně z kura bankivského, lesního kurovitého ptáka žijícího v jihovýchodní Asii. Plemena se podle základních vlastností dělí na nosná, masná, plemena s kombinovanou užitkovostí, bojovná a okrasná plemena. Existují i zakrslá plemena slepic, která jsou původní, např. Sebritky a Bantamky. V současné době existuje nejméně 200 potvrzených plemen. Liší se celkovou postavou (podle toho, zda se jedná o plemeno masné nebo nosné) i zbarvením. Vždy je však zachována pohlavní dvojtvárnost. Kohout má větší hřebínek a laloky než slepice, delší ocasní pera a je celkově mohutnější.

Kohouti bývají plodní zhruba od 7 měsíců věku. Sezení na vejcích trvá přibližně 21 dní, u větších vajec i o 1-2 dny déle. Slepice může snášet vajíčka od 4-6 měsíců věku, nicméně kvočnou se stává až později kolem 12. měsíce. Po snesení oplozených vajec začíná období kvokání, kvočna sedí na vejcích a přijímá málo krmiva. Kuřata jsou nekrmivá (žerou sami, nekrmí je rodiče), kvočna je vodí asi 6 – 7 týdnů. Obvykle po dosažení 5-6 let slepice již vejce nesnáší nebo snáší málo, v této době také přestává být plodný i kohout. Kuři domácí obecně žijí společenským způsobem v hejnech. V hejnech také hnízdí. Každé hejno má svou vnitřní hierarchii – pokud jednu slepici zabijeme nebo odebereme z hejna, bývá hierarchie chvíli narušena, ale opět se obnoví. Pokud naopak do hejna přidáme nového jedince, může být hejnem zabit.

Domestikace proběhla před několika tisíci lety, první domestikované slepice se však pravděpodobně chovaly hlavně pro kohoutí zápasy. Ty jsou v současné době zakázány ve všech západních zemích.  Již ve Starověkém Egyptě znali chov na maso a dokonce již i na vejce (podle dochované písemné zprávy je choval faraón Thutmos III. v Botanické zahradě v Karnaku). Ve středověku to byli hlavně okrasní ptáci chovaní na dvorech a v parcích šlechty.  V 6. stol. papež Řehoř I. Veliký prohlásil kohouta za symbol křesťanství a v 9. stol. Mikuláš I. Veliký začal umísťovat kohouty na věže kostelů (korouhve). Chov ve velké míře probíhá až od počátku 19. stol. První výstavy kura domácího se konaly od konce 19. století. V roce 2003 bylo na světě chováno přes 24 miliard domácích kurů, což z nich činí nejpočetnější ptačí druh vůbec.

Ohrožení 

Jedná se o domestikovaný druh, který se ve volné přírodě běžně nevyskytuje, proto se jeho stavy nesledují. V chovech se s ním setkáváme hojně téměř po celém světě.

neoféma ozdobná

Neophema elegans

majna Rothschildova

Leucopsar rothschildi

loskuták posvátný

Gracula religiosa

perlička kropenatá

Numida meleagris

pásovník krátkoocasý

Poephila cincta

pásovník dlouhoocasý

Poephila acuticauda

papoušek vlnkovaný

Melopsittacus undulatus

papoušek nádherný

Polytelis swainsonii

rýžovník šedý

Lonchura oryzivora

puštík hnědý

Strix leptogrammica

pštros dvouprstý

Struthio camelus

sýček obecný

Athene noctua

sup himálajský

 Gyps himalayensis

sovice sněžní

Nyctea scandiaca

tučňák brýlový

Spheniscus demersus