drápatka vodní

Xenopus laevis

Zajímavost

Na bocích těla mají speciální smyslový orgán, který je schopný rozeznávat vibrace ve vodě. To umožňuje drápatce objevit kořist nebo nepřítele i v kalné vodě. Tato žába žije pouze ve vodě. Je to jedna z nejčastěji chovaných žab u nás. Z drobných vajíček se líhnou pulci druhý až třetí den po nakladení. Metamorfují za 5 – 6 týdnů a pohlavně dospívají ještě před dosažením jednoho roku stáří.

Samečci jsou asi o třetinu menší než samičky. Na třech vnitřních prstech zadních končetin má tmavé zahnuté drápy, podle kterých získala své jméno. Při lovu může využít své drápky, kterými kořist roztrhá. Stojí za pozornost také fakt, že drápatka si dokáže poradit s kořistí velkou téměř jako ona sama. Na malých předních končetinách nejsou plovací blány.

V 1. polovině 20. století byly tyto žáby používány místo těhotenských testů – pokud se do jejich těla vstříkla moč těhotné ženy, drápatky začaly během několika málo hodin klást vajíčka.

Ohrožení

Drápatky nepatří k ohroženým druhům, spíše naopak. Na některých místech je dokonce jejich chov zakázán.

pralesnička Anthonyova

Epipedobates anthonyi

Zajímavost

Pralesnička Anthonyova, dříve označovaná jako Epipedobates tricolor, obývá okolí tekoucích potoků v džunglích Ekvádoru a severního Peru na tichomořské straně  Andského hřebenu.  Od klasických „dendrobatek“ se odlišují především tím, že mají ozubené čelisti,  jsou vůči jedincům vlastního druhu velice mírumilovné, takže jdou chovat ve větších skupinách a jejich pulci nejsou zas tak masožraví a kanibalističtí, takže mohou být chováni společně. V přírodě totiž samec nosí pulce místo do malých nádržek a cisteren bromelií hromadně do nejbližšího potoka. 

„Anthonky“ dospívají zhruba v jednom roce, ale většinou spíš dříve. Samec umí začne krásně zpívat (stejně, jako ostatní pralesničky pouze ve dne) a lákat tak samičku. Samice naklade na list snůšku a samec pak vajíčka hlídá, vyhání od ní jiné žáby a pravidelně jí vlhčí. Po vykulení pulců je na zádech roznese do vody. 

Patří mezi tzv. šípové žáby, jed těchto žab využívají jihoameričtí indiáni k přípravě jedových šipek. Pralesničky mohou mít v sobě až 1 miligram jedu, což stačí k usmrcení 15 lidí, 10 000 myší nebo dvou slonů. Jed je alkaloidní batrachotoxin, napadá sodíkové kanály buněk, zabraňuje přenášení nervových impulzů a zanechává svaly v neaktivním stavu smrštění, což může vést k zástavě srdce nebo fibrilaci – chaotickému stahování srdečních síní.

Jed pralesniček souvisí s potravou, kterou konzumují. V kolumbijské džungli žerou jedovaté mravence, což posiluje toxičnost jejich jedu. V zajetí chované pralesničky dostávají k jídlu většinou nejedovatý hmyz, jako jsou octomilky a jejich jed bývá velmi slabý.

Jed žáby vylučují kůží na povrch těla a sekret navíc silně páchne, což má predátory předem odradit. Sekret slouží i jako ochrana před mikroorganismy – chrání pralesničky před plísňovými, bakteriálními a parazitickými onemocněními. 

Ohrožení

Tento druh je veden jako téměř ohrožený. Největším nebezpečím je pokračující kácení tropických pralesů.

rosnička včelí

Trachycephalus resinifictrix

Zajímavost

Samci mají zvukové rezonátory, pomocí kterých lákají samice a vymezují si své teritorium. Pokud se rosničky cítí v ohrožení, vylučují ze žlázek v  kůži mléčně zbarvený jedovatý sekret.

Je velice žravá a v lidské péči má často sklony k obezitě. 

Ohrožení

Tento druh je ve volné přírodě málo dotčený.

rosnice siná

Litoria caerulea

Zajímavost

Rosnice jsou stromové žáby blízce příbuzné rosničkám a listovnicím. Vyskytují se v australsko-papuánské oblasti a jsou přizpůsobené ke stromovému životu. Jejich typickým znakem je vodorovně štěrbinovitá zornička. 

Často se zdržuje v okolí domů, kde chytá hmyz přilákaný světlem. Loví v noci, během dne se ukrývá na tmavých, vlhkých místech. proti vyschnutí ji chrání zvláštní voskovitá vrstva na kůži.

Ohrožení 

Tento druh není veden na Červeném seznamu ohrožených druhů zvířat, vydávaným Mezinárodním svazem ochrany přírody (IUCN).

rákosnička běloskvrnná

 Heterixalus alboguttatus

pralesnička strašná

Phyllobates terribilis

Zajímavost

Typické je zlatožluté základní zbarvení těla beze skvrn. Pohlavní dimorfismus je lehce patrný – samečci bývají vždy menší než samice. 

Patří mezi tzv. šípové žáby, jed těchto žab využívají jihoameričtí indiáni k přípravě jedových šipek. Pralesničky mohou mít v sobě až 1 miligram jedu, což stačí k usmrcení 15 lidí, 10 000 myší nebo dvou slonů. Jed je alkaloidní batrachotoxin, napadá sodíkové kanály buněk, zabraňuje přenášení nervových impulzů a zanechává svaly v neaktivním stavu smrštění, což může vést k zástavě srdce nebo fibrilaci – chaotickému stahování srdečních síní.

Jed pralesniček souvisí s potravou, kterou konzumují. V kolumbijské džungli žerou jedovaté mravence, což posiluje toxičnost jejich jedu. V zajetí chované pralesničky dostávají k jídlu většinou nejedovatý hmyz, jako jsou octomilky a jejich jed bývá velmi slabý.

Jed žáby vylučují kůží na povrch těla a sekret navíc silně páchne, což má predátory předem odradit. Sekret slouží i jako ochrana před mikroorganismy – chrání pralesničky před plísňovými, bakteriálními a parazitickými onemocněními. 

V přírodě obvykle žijí ve skupinkách 4 – 7 jedinců. Jsou starostlivými rodiči, vajíčka samička klade na zem pod listí a po vylíhnutí v pulce je na zádech snáší do úžlabí listů bromélií, kde se hromadí voda. V broméliích se pulci živí larvami komárů, vodními řasami nebo je samička dokrmuje neoplozenými vajíčky. Vývoj pulce v mladou žabku pak trvá okolo 55 dní. Po proměně matka žába přivádí malé žabičky ke své rodné skupině.

Ohrožení

Tento druh pralesničky je kvůli svému komplikovanému způsobu života velmi náchylný k vyhynutí. V současnosti patří mezi ohrožené živočichy.

pralesnička brazilská

Adelphobates galactonotus

Zajímavost

Základní zbarvení pralesničky brazilské je černé, na hřbetě se žlutými, červenými nebo oranžovými skvrnami. Horní strana zadních končetin může být červená. Samičky jsou větší a mohutnější než samečci, kteří ale mají větší přísavné terčíky na prstech.

Patří mezi tzv. šípové žáby, jed těchto žab využívají jihoameričtí indiáni k přípravě jedových šipek. Pralesničky mohou mít v sobě až 1 miligram jedu, což stačí k usmrcení 15 lidí, 10 000 myší nebo dvou slonů. Jed je alkaloidní batrachotoxin, napadá sodíkové kanály buněk, zabraňuje přenášení nervových impulzů a zanechává svaly v neaktivním stavu smrštění, což může vést k zástavě srdce nebo fibrilaci – chaotickému stahování srdečních síní.

Jed pralesniček souvisí s potravou, kterou konzumují. V kolumbijské džungli žerou jedovaté mravence, což posiluje toxičnost jejich jedu. V zajetí chované pralesničky dostávají k jídlu většinou nejedovatý hmyz, jako jsou octomilky a jejich jed bývá velmi slabý.

Jed žáby vylučují kůží na povrch těla a sekret navíc silně páchne, což má predátory předem odradit. Sekret slouží i jako ochrana před mikroorganismy – chrání pralesničky před plísňovými, bakteriálními a parazitickými onemocněními. 

Ohrožení

Tento druh je ve volné přírodě málo dotčený.

pralesnička pruhovaná

Phyllobates vittatus

Zajímavost

Pralesnička pruhovaná má černý hřbet se dvěma žlutými nebo oranžovými pruhy, které probíhají paralelně od čenichu až po oblast pánve. Samečci jsou menší a štíhlejší než samičky. Špičky prstů předních i zadních končetin u obou pohlaví jsou rozšířené v přísavné terčíky, umožňující šplhání.

Patří mezi tzv. šípové žáby, jed těchto žab využívají jihoameričtí indiáni k přípravě jedových šipek. Pralesničky mohou mít v sobě až 1 miligram jedu, což stačí k usmrcení 15 lidí, 10 000 myší nebo dvou slonů. Jed je alkaloidní batrachotoxin, napadá sodíkové kanály buněk, zabraňuje přenášení nervových impulzů a zanechává svaly v neaktivním stavu smrštění, což může vést k zástavě srdce nebo fibrilaci – chaotickému stahování srdečních síní.

Jed pralesniček souvisí s potravou, kterou konzumují. V kolumbijské džungli žerou jedovaté mravence, což posiluje toxičnost jejich jedu. V zajetí chované pralesničky dostávají k jídlu většinou nejedovatý hmyz, jako jsou octomilky a jejich jed bývá velmi slabý.

Jed žáby vylučují kůží na povrch těla a sekret navíc silně páchne, což má predátory předem odradit. Sekret slouží i jako ochrana před mikroorganismy – chrání pralesničky před plísňovými, bakteriálními a parazitickými onemocněními. 

Před pářením samice následuje samce, pak naklade na listy vajíčka a samec je oplodní. Před vysazením do vody je samec nosí asi dva dny na hřbetě.

Ohrožení

Tento druh pralesničky je kvůli svému komplikovanému způsobu života velmi náchylný k vyhynutí. V současnosti patří mezi ohrožené živočichy.

pralesnička harlekýn

Dendrobates leucomelas

Zajímavost

Černožluté výstražné zbarvení této pralesničky už dopředu upozorňuje případné predátory, že je tato žába nebezpečně jedovatá a není radno ji lovit. Kresba těchto pralesniček je u každého jedince unikátní, podobně jako třeba lidské otisky prstů.

Samičky kladou vajíčka do vlhkého listí a teprve až vylíhlí pulci jsou přenášeni samičkou na zádech do vody v blízkosti.

Samci tohoto druhu jsou vysoce teritoriální, zvláště pokud brání například chovné území. Souboj probíhá tak, že se žáby přitisknou břichy k sobě a vydávají bzučivé kvákání. 

Pralesnička harlekýn je jediným druhem pralesničky, který období sucha tráví letním spánkem, estivací.

Patří mezi tzv. šípové žáby, jed těchto žab využívají jihoameričtí indiáni k přípravě jedových šipek. Pralesničky mohou mít v sobě až 1 miligram jedu, což stačí k usmrcení 15 lidí, 10 000 myší nebo dvou slonů. Jed je alkaloidní batrachotoxin, napadá sodíkové kanály buněk, zabraňuje přenášení nervových impulzů a zanechává svaly v neaktivním stavu smrštění, což může vést k zástavě srdce nebo fibrilaci – chaotickému stahování srdečních síní.

Jed pralesniček souvisí s potravou, kterou konzumují. V kolumbijské džungli žerou jedovaté mravence, což posiluje toxičnost jejich jedu. V zajetí chované pralesničky dostávají k jídlu většinou nejedovatý hmyz, jako jsou octomilky a jejich jed bývá velmi slabý.

Jed žáby vylučují kůží na povrch těla a sekret navíc silně páchne, což má predátory předem odradit. Sekret slouží i jako ochrana před mikroorganismy – chrání pralesničky před plísňovými, bakteriálními a parazitickými onemocněními. 

Ohrožení

Tento druh je ve volné přírodě málo dotčený.

pralesnička barvířská

Dendrobates tinctorius

Zajímavost

Zbarvení je velmi variabilní. Existují černé žáby se žlutým a zeleným akcentem na těle, stejně jako exempláře s modrými končetinami, které mohu mít i černé skvrny. Dále mohou existovat tmavě až světle modře zbarvené exempláře s černými skvrnami na hřbetě, které byly dokonce popisovány jako samostatný druh D. azureus. Podle novějších výzkumů jde ale jen o barevnou variantu. Samečci jsou menší než zavalitější samičky. Dospělci žijí ve stromovém patře.

Patří mezi tzv. šípové žáby, jed těchto žab využívají jihoameričtí indiáni k přípravě jedových šipek. Pralesničky mohou mít v sobě až 1 miligram jedu, což stačí k usmrcení 15 lidí, 10 000 myší nebo dvou slonů. Jed je alkaloidní batrachotoxin, napadá sodíkové kanály buněk, zabraňuje přenášení nervových impulzů a zanechává svaly v neaktivním stavu smrštění, což může vést k zástavě srdce nebo fibrilaci – chaotickému stahování srdečních síní.

Jed pralesniček souvisí s potravou, kterou konzumují. V kolumbijské džungli žerou jedovaté mravence, což posiluje toxičnost jejich jedu. V zajetí chované pralesničky dostávají k jídlu většinou nejedovatý hmyz, jako jsou octomilky a jejich jed bývá velmi slabý.

Jed žáby vylučují kůží na povrch těla a sekret navíc silně páchne, což má predátory předem odradit. Sekret slouží i jako ochrana před mikroorganismy – chrání pralesničky před plísňovými, bakteriálními a parazitickými onemocněními. 

Ohrožení

Tento druh je ve volné přírodě málo dotčený.

pralesnička azurová

Dendrobates azureus

Zajímavost

Jedná se o barevný morf pralesničky barvířské.

Patří mezi tzv. šípové žáby, jed těchto žab využívají jihoameričtí indiáni k přípravě jedových šipek. Pralesničky mohou mít v sobě až 1 miligram jedu, což stačí k usmrcení 15 lidí, 10 000 myší nebo dvou slonů. Jed je alkaloidní batrachotoxin, napadá sodíkové kanály buněk, zabraňuje přenášení nervových impulzů a zanechává svaly v neaktivním stavu smrštění, což může vést k zástavě srdce nebo fibrilaci – chaotickému stahování srdečních síní.

Jed pralesniček souvisí s potravou, kterou konzumují. V kolumbijské džungli žerou jedovaté mravence, což posiluje toxičnost jejich jedu. V zajetí chované pralesničky dostávají k jídlu většinou nejedovatý hmyz, jako jsou octomilky a jejich jed bývá velmi slabý.

Jed žáby vylučují kůží na povrch těla a sekret navíc silně páchne, což má predátory předem odradit. Sekret slouží i jako ochrana před mikroorganismy – chrání pralesničky před plísňovými, bakteriálními a parazitickými onemocněními. 

Ohrožení

Tento druh je ve volné přírodě málo dotčený.