Zprávy z pralesa
Tropická zima
Na Madagaskar jsem odlétal v době, kdy Evropu sužovala vedra. Jenže na jižní polokouli je všechno obráceně a v době našeho léta je tady jižní zima.
Většina mých předchozích cest na Madagaskar vyšla na dobu naší zimy, tedy jižního léta, což na Madagaskaru představuje období cyklónů. Pokud dorazí cyklón, což se během prosince a ledna stane tak dvakrát, možná třikrát, pak třeba i celý týden silně prší, vítr vyvrací stromy a řeky se vylijí daleko ze břehů. Do lesa se kvůli padajícím větvím chodit nedá, a tak jste jen celé dny zavření v domě nebo v kempu a čekáte, až to přejde. Ale mezi cyklóny je docela pěkně, slunce hřeje a rychle vysouší nahromaděnou vláhu. Jsou dlouhé dny, a i zvířata jsou aktivní, zažívají dobu tepla, světla a největší hojnosti potravy.
Letos ale moje návštěva vyšla na červen a červenec a tropická zima mě docela zaskočila. Už na letišti v Antananarivu jsem se začal klepat, osm hodin čekání na autobus bylo utrpení a následných devět hodin jízdy minibusem po neprůjezdné hlavní dopravní tepně celého ostrova jakbysmet. Když mě minibus ve tři v noci vysadil na křižovatce, odkud zbývala ještě hodina pěšky, začalo ještě mrholit a už nepřestalo. To už jsem raděj bral antimalarika, protože jsem nevěřil tomu, že by mi pouhá změna počasí mohla přivodit takovou zimnici… Nad ránem jsem dorazil do Andasibe, městečka v horách asi 900 m vysoko, kde už mám pár let svůj malý pokojík. Madagaskarské domy se ale v zimě nevytápí, jen se přestávají větrat, a trvalo mi dva dny, než jsem si pod několika dekami a ve všem oblečení, které jsem s sebou přivezl, postupně přivyknul novému počasí. Jestli jsem tu první noc měl opravdu i malárii, to nevím.
Druhý den jsem prošel celou tržnici ve snaze dokoupit teplé oblečení, ale na moji velkost to bylo bez šance. Tento i následné dny byly krátké, chladné, šedivé, mrholivé a blátivé. Páchnoucí bahno a špína se hned všude roznesou, což místní Malgaši většinou řeší tím, že chodí naboso a nesnaží se zbytečně mýt, ostatně voda je taky dost studená. Ani prát se nedá, protože prádlo neschne. Vlhkost je všude – co venku nezmokne, to se v noci vevnitř zapaří a orosí. Z misky soli je o tří dnů miska slané vody….
Pozorovat lemury v je o něco příjemnější než trávit čas v blátivých ulicích. I v lese je sice mlhavo a mokro, ale člověk díky chladu může strávit celý v nepromokavém oblečení bez toho, aby se v něm potil, takže si vlastně připadá být skoro v teple a skoro v suchu. Horší je to, si není kde odpočinout, v pohodlí posedět, natáhnout si nohy… Kempování je v téhle roční době utrpení. Stany stavíte za deště, všechno je brzo zamazané a všude zatéká. Těžko si vybrat mezi nepohodlím uvnitř a nepohodlím venku. Ani na rozčvachtanou procházku po okolí se vám moc nechce… Ostatně pijavice jsou aktivní i v zimě a nepřetržité mokro jim nejspíš náramně vyhovuje!
Následující ráno po postavení tábora začíná náročným úkolem, hledáním lemurů indri, které tu se svými místními asistenty zkoumá můj malgašský student Rio. Je na to potřeba aspoň sedmi lidí, kteří se rozdělí do 3 nebo 4 skupin a vydají se v různých směrech po strmých svazích do všech koutů členitého území, kde hledaná rodinka indri žije. V jiných ročních dobách se indri brzy prozradí hlasitým zpěvem, ale teď v zimě jsou dost tiší a o to delší dobu pak jejich hledání trvá. Někdy se nezadaří celý den.
Ale pokud už někdo z týmu indri najde, není už jejich další sledování příliš vyčerpávající, protože i pro samotné lemury je zima obdobím, během kterého toho moc dělat nemůžou. V lese teď nejsou skoro žádné plody. Indri se musí živit téměř výhradně listím, a to navíc z velké často zralým listím, protože mladých, svěže zelených a šťavnatých lístků a výhonků je teď jen poskrovnu. I jim je chladno a zimní strava není nic moc vydatná, takže musí šetřit energií. Většinu času prosedí, proklimbají a prospí. Schoulení na spacích stromech stráví každý den skoro 17 hodin, aniž by jedinkrát změnili polohu! Vstávají mezi osmou a devátou ráno. Kálí a moči jen jednou denně, zato ale vydatně, několik minut. Následujících zhruba 7 hodin se pak krmí. Moc se při tom nepřesunují, mladá zvířata si vůbec nehrají, sociální život není praktický žádný. I své typické daleko slyšitelné volání v zimě vydávají jen jednou nebo dvakrát za den, někdy ani to ne. Mezi třetí a čtvrtou hodinou odpoledne už jsou pak zase usazení ke spánku. Ráno si můžete klidně přispat, protože ještě v osm hodin je skoro jistě najdete přesně na stejném místě.
A pak se najednou stane zázrak! Ráno namísto obvyklého deště a větru zůstává nad krajinou ležet hustá mlha. Rozední se a mlha se začne rozpouštět, po sytě modré obloze plují bílé mráčky a slunce svítí a hřeje! Lidé sundají kabáty, šály a čepice a vyrazí do ulic, kde už usychá poslední bahno. Někteří vesničané ulicemi korzují jako po lázeňské kolonádě, jiní jen tak sedí na verandách nebo před domem a sluní si obličej. Obchůdky jsou obložené zbožím a domy se pokryjí veselým suknem vyvěšeného prádla, jak všechny hospodyně využívají vzácné příležitost k tomu, aby vypraly. Večer při západu slunce se krajina zabarví rudým světlem a na noční obloze je poprvé po dlouhé době vidět měsíc a hvězdy. Téhle chvíle je nutné si vychutnat na sto procent, protože příští ráno už déšť a vítr přinese předzvěst dalšího šedivého, mokrého a blátivého dne.
Příště určitě přijedu v jiný měsíc!
Malgaští studenti
V 90. letech, když jsem na Madagaskar přijel poprvé, byli místní (malgaští) studenti v terénním výzkumu bráni spíš jako neplacení asistenti a tlumočníci zahraničních studentů. Z většiny z nich nic kloudného nevyrostlo. Možná je jejich zahraniční partneři ani pořádně neseznámili s principy výzkumu a nepustili je příliš k datům. Jiní byli možná prostě jen líní a spoléhali se na to, že většinu odborné práce odvede zahraniční student.
Z mnohých z nich asi budou ropuchy na prameni, které sedí na důležitých místech, zamítají povolení k výzkumu a píšou ošklivé posudky na rukopisy do odborných časopisů a na závěrečné práce mladších studentů. Ale z několika málo ostatních jsou nebo se ještě mohou stát skvělí odborníci, kteří snad jednou vyzvednou malgašskou vědu na úroveň, kterou by si zasloužila. Mám to štěstí, že jsem byl přizvaný k vedení dvou takových nadějných Ph.D. studentů.
Rio Herinianana patří k těm, kteří by mohli mít všechny předpoklady stát se pěkně vypasenou ropuchou na hodně velkém prameni. Pochází z dobrých poměrů, finančně nestrádá, mluví perfektní angličtinou, jezdí po mezinárodních konferencích, už teď sedí na několika důležitých židlích a působí dojmem, že na Madagaskaru zná úplně každého. Z nějakého důvodu mu to ale nestačí. Chtěl by k tomu všemu navíc ještě dobře vycházet se svým týmem, podpořit ochranu přírody na odlehlém venkově a dělat dobrou vědu. Jak jsem pochopil při návštěvě jeho univerzity, neměl k tomu úplně ideální podmínky. Jeho školitelka, velmi milá starší dáma, která ho bezpochyby podpoří při všech oficiálních příležitostech, má k terénnímu výzkumu prostý postoj: „Já nechci strádat. Viděla jsem, co Rio dělá. Já mám svoje Ph.D. z Berenty. Tam je sice trní, ale je to tam rovné. Snadné. A mám z toho úplně stejný papír, jako bude mít Rio. Ne ne, já takhle trpět nebudu!“
A tak Rio kontaktuje, koho může, a od všech se snaží přiučit něčemu, co mu škola nedala. Ale myslím, že pracovní nasazení rolníků z odlehlých vesnic, kteří při jeho výzkumu lemurů indri severně od Andasibe pomáhají, vychází z lidských a diplomatických schopností, které má Rio tak nějak v sobě. Nezbývá než doufat, že mu jeho dobrosrdečnost a nepředstíraná přátelskost vydrží i do doby, kdy jeho hvězda poroste – a že poroste, to je dost jisté.
Riova doktorandská práce je už ale skoro u konce, o vedení mě požádal až v době, kdy mu zbýval poslední rok sběru dat. Byla už příležitost jen k menším úpravám, mojí hlavní rolí je pomoct mu uspořádat a zpracovat nepřeberný soubor nasbíraných dat všeho druhu, vysoké i horší kvality. Zato moje druhá studentka, Natacha Andrianomenjanahari (to jméno si zatím nepamatuju), svůj Ph.D. výzkum teprve plánuje.
Z Andasibe do Ambato Boeni, kde se mám s Natashou sejít, je to jen 620 km, za dva dny už jste na místě, ale je to jako přijet do úplně jiného světa. Suchý severozápad Madagaskaru je teď v zimě proti deštnému lesu na východní vysočině celkem příjemný. Namísto mazlavého cihlově červeného bahna, které vám teď v Andasibe leze skoro až za uši, pokrývá v zimě celý severozápad jemný žlutooranžový prach, který víří se ve větru i pod koly vozů, usazuje se na listech, uvnitř domů, na oblečení i ve vlasech. V bahno se mění jen během léta (naší zimy), kdy i tady několik měsíců prší.
Ambato Boeni je hnusné, zanedbané městečko plné zaprášených plastových odpadků, postavené na pahorku nad řekou Betsiboka. Ta je v téhle roční době víceméně nesjízdná, takže po ní jedeme dál jen pár kilometrů na velké kovové piroze. Lodi jedou v kolonách proti proudu, na každé pádlují a bidlem odpichují dva až tři chlapi, někteří ve věku, kdy by ještě měli být na základní škole, ale do školy tu většina dětí vůbec nechodí. Dřinu si lodníci zpestřují tím, že jeden do druhého narážejí, až z jedné z lodí sjel trakař i se dvěma pasažéry, což všechny cestující pořádně pobavilo. Dál pokračujeme motorkou po cestě, která je sjízdná jen v době sucha, v létě se pak mění v bahnivé koryto. Teď je ale pokrytá jemným prachem, který večer zabarvuje obzor do krvava a celou krajinu i vycházející měsíc do oranžova. Po několika týdnech na věčně zataženém a mrholivém východě teď zas v noci můžu vidět hvězdy! Motorka se do prachu boří, co chvíli jdu pěšky. Jindy nás zas zdrží zácpa potahů zebu, což je tu daleko nejpoužívanější dopravní prostředek, který ale na úzké cestě nelze předjet. Nakonec náš stroj vypověděl službu úplně, a tak jdeme už jen po svých.
Dorazili jsme do maličké osady jen s pár hliněnými domky pod velkými mangy, která ve světle úplňku vypadala pohádkově. Zaklepali jsme na jedny z dveří a mladou vesničanku, která nám otevřela, jsme požádali o vodu a nocleh. Tak jsem se seznámil s Natachou. Ve vesnici už dřív pár měsíců žila, sbírala tu data pro svojí magisterskou práci, a teď už působí, jako by sem patřila odjakživa. Ráno se Natacha převlékla do terénního a přestala vypadat jako jedna z vesničanek. Přiznala se ale, že i tak s cizincem mluví poprvé v životě. Její angličtina je podobně špatná jako moje francouzština. Rodina v městě Mahajanga ji v kariéře nepodporuje, takže málem nedodělala ani magisterské studium. Ze školy neodešla asi jen díky Maholy Ravaloharimantira, výjimečné mladé dámě, která ve své skromnosti působí jako sekretářka, kterou byste při jednání nejspíš požádali o kafe. Přitom ale Maholy vede na Madagaskaru celý program Aspinallovy nadace a spravuje spoustu odlehlých lokalit, kde žijí někteří z nejvzácnějších lemurů. Maholy si asi taky musela projít řadou těžkých chvilek, než se dopracovala tam, kde je dnes. Nejspíš i proto Natachu ve studiu podpořila a požádala mě, abych její práci vedl.
Vyšli jsme do terénu. Rozlehlá niva řeky Anabohajo je povětšinou přeměněná v políčka rýže, kukuřice a luštěnin. V řece je teď v zimě vody jen pod kolena a její niva je vyprahle suchá. Čtyři druhy lemurů jsou uvězněné v několika malinkých fragmentech lužního a mokřadního lesa, kde se o jejich ochranu stará Aspinallova nadace. Vstoupit do lesa je jako přijít ještě jednou do jiného světa. Je vysoký, ale světlý, s řídkým podrostem, protkaným navíc cestičkami zebu, chodí se v něm skoro jak v parku. V korunách stromů křičí papoušci vaza a velká kolonie kaloňů. Ale půda rozpraskaná úplně všude do malých polygonů jasně říká, že po několik měsíců v roce tu všude stojí voda.
Nejnápadnější ze zdejších lemurů jsou sifakové černohlaví (někdy také nazývaní korunkatí), vzdálení příbuzní indriů, které na vlhkém pralese východního vnitrozemí studuje Rio. Prvního sifaku vidíme hned po příchodu do lesa. Sedí v koruně vysokého stromu, ani se nehne, jen se na nás dívá, a působí vychrtle, skoro jako kůže natažená na kosti. Z jejich vyhublosti začíná mít Maholy obavy. Je možné, že v maličkých fragmentech zbývajícího lesa už sifakové nenajdou dost potravy. Brzy potkáváme další a další sifaky, les je jich plný. Všichni ale jen sedí ve větvích. Ani jednoho z nich nevidíme nic jíst po celé dva dny, které v lese trávíme. Ani se nehnou, kromě těch několika, které jsme příliš vyrušili. Jen sedí a koukají. Samice jsou březí a mláďata se jim narodí ještě několik týdnů před začátkem období dešťů. Dovedu si představit, že po pár dalších týdnech kojení budou vypadat dost děsivě. Ale vlastně nevím, jestli je to důvod k obavě. Možná je jejich vyhublost docela normální sezónní jev. Během několika měsíců nedostatku potravy můžou šetřit energii a využívat zásoby tuku a třeba i svalovou tkáň. Ale jakmile začne pršet, začnou se bezpochyby dospělí i mladí živit v záplavě nových mladých svěže zelených listů, obnoví nejprve ztracenou svalovou hmotu, a když pak začnou dozrávat i plody, vytvoří si i nové zásoby tuku na nastávající další dlouhé období sucha.
Opravdu ale v tak malém zbytečku lesa, kde sedí v korunách tolik sifaků, jako je jmelí na stromech v nivě Odry, zvládnou zvířata během několika měsíců hojnosti ztracenou kondici dohnat? To zatím nevíme. Natacha by proto chtěla tuto populaci srovnat si jinou, která obývá větší a méně degradovaný kus lužního lesa. Za lesem, který by byl méně zničený, se ale musíme vydat ještě hlouběji do vnitrozemí, do odlehlejších míst.
Návštěva z veliké dálky
Když jsme s mojí malgašskou studentku zhodnotili maličký fragment lesa u vesnice Anosikary na suché západní straně Madagaskaru, kde by Natacha měla zkoumat ekologii lemurů sifaků korunkatých, vynořilo se pár pochybností. Je to opravdu maličký lesík, sifakové tu působí vyhuble a nezdravě a není jisté, jestli tu jejich populace dokáže dlouhodobě přežít. Natachu proto zajímá ještě jeden kousek lesa, o poznání větší, ale také o dost odlehlejší. Před mým návratem do Evropy jsme se tam ještě společně vydali.
V osadě Anosikara zvažujeme, jak nejlépe v cestě pokračovat. Asi jednou, možná i dvakrát do týdne tudy projíždí minibus. Pokud pojede načas, mohlo by to být dnes. A tak čekáme. V poledním horku je Anosikary jako bez života, děti jsou zalezlé, ženy si před chatrčemi probírají v hlavě lupy, muži nejspíš spí někde na farmě, psi se také válí ve stínu a kachny se drží u rozřezaných plastových kanystrů s trochou špinavé vody. Najednou se ale zvednul rozruch, ženy hlučí a vesničani přebíhali ke svým domkům a hned zase zpátky, zvědavé děti vylézají ven a u cesty se začínají objevovat tašky a balíky. Vesnicí projíždí traktor! A má vlek a bere pasažéry. Cestující, kteří marně čekali na minibus, hned využívají nové příležitosti.
Do přívěsu se naskládalo dobrých 50 Malgašů všeho věku se spoustou zavazadel všeho druhu, mezi nimi i já a Natacha. Třetí člen naší výpravy, Safidy, za námi jede na motorce, která jeho hubené a šlachovité tělo uveze včetně mého batohu. Víc už by toho ale nezvládla, protože cesta, už tak hodně špatná, se cestou dál do vnitrozemí ještě víc zhoršuje. Motorka se už nejen boří do písku, ale navíc se teď místy i topí v bahně. Cestu totiž křižují zavlažovací kanály, které přivádějí na pole vodu z řeky. Nikdo nepřišel na způsob, jak vodu přes cestu efektivně dostat. A tak zkratka kanál na cestě končí, voda se tu rozleje do obrovské hluboké louže, která pak někde na druhé straně zase ústí do kanálu a ten vodu vede dál do polí.
Kdykoli traktor projede některou z malých vesnic, přidá se k nám houf místních kluků, kteří se baví tím, jak se nás v oblaku prachu snaží dohnat. Ti zdatnější se pak za odměnu vezou na podvozku pod námi tak dlouho, dokud někde cestou neodpadnou.
Do vesnice Ambatomasina jsme dorazili před soumrakem. Přespáváme u prezidenta vesnice, v jednopatrovém domku s mnoha maličkými místnostmi pro jeho rodinu i hosty. V jedné z těch místnůstek jsme se shromáždili i společně s pár významnějšími muži a až do noci diskutujeme ve světle petrolejové lampy, aniž bych pořádně věděl o čem. V otevřených dveřích ze tmy svítí spousta bílých očí od země až do výšky půldruhého metru. Děcka nás sledují upřeně a bez jediného špitnutí. Starci vzpomínají na to, že když tu začínala působit Aspinallova nadace, jeden cizinec se ve vesnici objevil. Někteří s ním i mluvili. Ale to už bylo před lety. Ti mladí, co nás sleduju, vidí poprvé v životě někoho, kdo by sem zavítal z tak nepředstavitelné dálky.
Starostova žena pro nás připravila jinou z maličkých místností. Byla tu postel, velká, dřevěná, překrytá několika trouchnivými dekami, celá schovaná pod hadrovými nebesy a už opravdu hodně stará. Po nepohodlném noclehu na nafukovací matraci, ze které během pár hodin unikne vzduch, jsem se na postel opravdu těšil. Jakmile jsem si na ní sednul, propadla se. Matrace se protrhla a vysypaly se z ní malé kousky špinavého molitanu, které se pak válely všude kolem. Nezbylo mi než si zas vedle postele zase nafouknout prasklou matraci. Natacha si lehla vedle mě, ale Safidy využil uvolněnou příležitost, napasoval se na tu stranu postele, která ještě držela pohromadě a zachumlal se do dek a rozsypaného molitanu. Ve dveřích se mezitím zase objevilo několik párů bílých očí, tentokrát asi o půl metru výš. Místním dívkám totiž trvalo delší dobu, než se pořádně nastrojily a namalovaly a mohly se také přijít podívat.
Ráno už nás čekají dva průvodci a vyrážíme na další cestu, tentokrát už pěšky. Prvních pár kilometrů jdeme přes vyschlé farmy a několik maličkých vesniček. Muži i ženy, které vylézají z chatrčí z proutí, listí a bláta nás sledují s důstojným úžasem. Tady už asi opravdu cizince neviděli ani ti nejzasloužilejší pamětníci. Nikdo si ale netroufnul dát se s námi do hovoru. Brzy už pak cesta mizí. Povrch krajiny je najednou zvlněný a kamenitý. Není tu už žádná úrodná půda, jen pustá suchá savana. Ohořelé kmeny stromů prozrazují, že za pustý ráz krajiny může hospodaření místních pastevců, kteří sem nejspíš vyhání stáda zebu v době dešťů. V savaně krom nemnoha keřovitých remízků rostou jen palmy, které požárům odolávají. Krajina je to pochmurně malebná, ale neslyšíte v ní ani hmyz, ani ptáky. Jen jedno pírko z perličky dokládá, že úplně mrtvo tu není.
A pak se najednou na obzoru objeví dlouhý tmavě zelený pruh. Znovu se blížíme k řece. Daleko od vesnic a farem se tu podél ní zachovalo několik kilometrů stálezeleného galeriového lesa. Je to jen docela úzký pruh. Když si stoupnete na břeh řeky, můžete místy přes hradbu vysokých stromů dohlédnout k pusté savaně nad oběma břehy. Řeka je široká a její břehy teď v zimě tvoří oblázkové pláže. Voda je čistá a mělká, není těžké přebrodit na druhý břeh. Místy ale tvoří hlubší modrozelené tůně, ve kterých není radno se koupat, může se v nich skrývat krokodýl.
V bujné zeleni korun stromů je najednou živo, ozývají se tu papoušci vaza a všude jsou lemuři. Sifakové korunkatí (Propithecus coronatus) jsou i tady přes zimu v naprostém klidu. Tak jako v lese u osady Anosikara, i tady jsou usazení v korunách stromů, nejedí a jen odpočívají. Zato lemuři červenaví (Eulemur rufus) se v lesní klenbě docela čile pohybují i během sucha. A mezi nimi je i třetí druh, lemur mongoz (Eulemur mongoz). Mongozi tu nejsou příliš početní, a tak se začleňují do skupin příbuzných lemurů červenavých, dokonce se přizpůsobili i jejich intenzivnějšímu životnímu rytmu. Průvodci i Nataša mě ale upozorňují na to, že někteří členové téhle tlupy vypadají trochu napůl. Je možné, že se oba druhy na tak omezeném prostoru kříží a že se nakonec vzácnější z nich, lemur mongoz, v populaci druhého druhu geneticky doslova „rozpustí“.
Znepokojivé je ale i to, že i uvnitř lesa vidíme ohořelé kmeny stromů. Je otázka, jak dlouho tento poslední větší fragment lesa dokáže s ohněm bojovat. Požáry zakládají zloději zebu, kteří tu tvoří možná celou třetinu mužské populace. Zebu tu představují nejcennější komoditu a zdejší ekonomika značnou měrou funguje na tom, že si je vesnice navzájem kradou. Aby za sebou zametli stopy, zapalují savanu i les. A tak je tu nebezpečno. Má-li tu Natacha sbírat data pro svojí doktorandskou práci, bude k tomu po celou dobu potřebovat ozbrojený vojenský doprovod.
Vracíme se zpátky přes savanu a ve vesnici objednáváme povoz, který nás za tmy odváží zpátky blíž k civilizaci. Táhnou ho dva zebu, vozka má v ruce klacek seřízlý do špičky a kdykoli má pocit, že zvířata příliš zpomalila, bodá je jím do pánve. Jeden z nich má v tom místě lysé stupy a brzy už se začíná objevovat krev. Jedeme zkratkou při úpatí svahu, nesjízdnou pro auta, a jen neuvěřitelné, jakým terénem dokáže dvojice vyhublých zebu povoz provézt. Brzy už ale oběma z pánve stékají celé pramínky krve a nemůžu říct, že by mě taková jízda těšila. Jen jednou, když cesta protínala zavlažovací kanál, dovolil vozka oběma zvířatům, aby na chvíli zastavili a napili se. S Natachou probíráme její plán na výzkum sifaků na tak odlehlém místě. Došli jsme k tomu, že by to nebyl dobrý nápad. Záviset po mnoho měsíců na vojenském doprovodu by asi nebylo reálné. Nakonec jsme se přeci jen rozhodli pro první z lokalit, vesnici Anosikara, kde už je teď Natacha beztak skoro jako místní.
