Zátoka nosatých opic 2018-2022
Před námi potopa
Konec února jsem strávil na Sumatře v Batang Toru, kde jsem v roce 2015 vypomáhal jako koordinátor výzkumné stanice Kemp Mayang, a od té doby se sem vracím každoročně. Dva týdny svého pobytu jsem ovšem tentokrát strávil hledáním, ne pozorováním orangutanů.
Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem v Batang Toru žádného orangutana nepotkal. Orangutani občas z okolí Kempu Mayang úplně zmizí a zatím pořádně nevíme kam. Nejspíš ale dolů do nížiny. Výzkumná stanice stojí ve výšce 900 m nad mořem. Víme už, že orangutani v tak vysoké poloze mají hodně co dělat, aby se uživili, a v některých částech roku zkrátka vysočiny opustí. To se teď ale může změnit, protože nížinu Batang Toru má v blízké době zaplavit přehrada.
Přehrada je součástí čínského projektu One Road One Belt (OBOR) který zahrnuje síť infrastruktury, jako jsou silnice, železnice, přístavy, přehrady, hnědouhelné doly a elektrárenská zařízení, která propojuje nejodlehlejší kouty celé východní polokoule od východní Evropy a Afriky skoro až po Austrálii a navede toky přírodních surovin jedním směrem, do Pekingu. Čínský prezident o celém projektu mluví jako o nové Hedvábné stezce, půjde možná o největší rozvojový projekt v historii lidstva, ale také o nejničivější. Nebývale totiž urychlí extrakci všech možných přírodních zdrojů pro nenasytné potřeby čínského průmyslu.
Orangutani tapanulijští z Batang Toru byli nedávno popsaní jako nový živočišný druh, který se tak stal nejohroženějším velkým lidoopem světa, čítajícím posledních asi 800 jedinců. Na rozdíl od většiny ostatních primatologů z vyčlenění nového orangutana moc nadšený nejsem, jsem totiž „lumper“, jak se dnes hanlivě říká těm zoologům, kteří by raději měli popsáno méně druhů, které se od sebe budou víc lišit. Ale je pravda, že nebýt popisu orangutana tapanuijského, zapadl by případ přehrady v Batang Toru v hromadě dalších podobných ničivých projektů a nikdy by nevyvolal tolik mezinárodní pozornosti. A asi by se nikdy nedostal před soud.
Walhi, indonéská větev organizace Friends of Earth, zažalovala provinční vládu za to, že schválila čínským investorům dokument o přijatelně nízkém dopadu celého projektu na životní prostředí bez toho, aniž by proběhlo jeho komplexní zhodnocení. Protože bylo údolí řeky Batang Toru při poslední změně územního plánu vyňato z chráněného území, mohla teď s tímto dokumentem stavba přehrady začít a v tuto chvíli už probíhá. Soudní spor by měl vést k odnětí tohoto dokumentu a zastavení stavby. Walhi navrhuje alternativní řešení, systém turbín, umístěných volně v řece. Měly by vyrobit stejné množství energie, investora by ovšem přišly dráž. Ve hře jsou obrovské peníze, takže je teď kolem projektu hodně živo a živo bylo i u nás v kempu.
Do kempu jako velká voda dorazila delegace novinářů ze sedmi různých médií. Za Walhi je doprovázel Roy, který jako by do pralesa přivedl výpravu středoškoláků, na které nestačil. Novináři byli po výstupu do kopců unavení a zmatení, předpokládali totiž, že je Roy vezme na staveniště, které je ale od kempu mnoho kilometrů na jih a kam by je teď nikdo nepustil. Bylo těžké vysvětit jim, že jsou orangutani ohrožení přehradou, která se staví tak daleko odtud a která zdejší vysočinu nezaplaví. Chtěli slyšet příhody o vyhladovělých lidoopech, kteří jsou nuceni opustit les a napadají farmáře a jejich rodiny, něco jako tygři. Vyprávění o tom, že údolí řeky Batang Toru obývá zdrojová část populace tapanulijských orangutanů, kteří se zde dobře rozmnožují a obsazují odsud okolní pohoří, pro média nebylo zrovna velký trhák, i když nakonec pomohlo shrnutí, že údolí řeky je hlavním městem tapanulijských orangutanů. Nakonec jsme novináře rozdělili do skupinek a vyslali do lesa hledat orangutany. Orangutany neviděli, zato se ale rychle se spřátelili s členy týmu a druhý večer už byla atmosféra v kempu příjemná a uvolněná, hrálo se a zpívalo, a nakonec si nechali vysvětlit i ty ekologické principy. Odešli se spoustou podnětů, ze kterých nakonec na podporu orangutanů nevznikl ani jediný článek. Místní média mají očividně zakázáno o tomto tématu psát…
O pár dnů později dorazil do kempu konzultant, kterého sem vyslala IUCN. Velmi inteligentní a přátelský elegán, na svůj věk v perfektní kondici. Všichni z něj byli nervózní, tušili totiž dvojí agendu. Randal byl oproti novinářům připravený dokonale a probíráním tématu přehrady ze všech možných úhlů jsme strávili dlouhé hodiny. Bylo poznat, že dostal za úkol najít kompromisní řešení tak, aby projekt mohl proběhnout, pokud možno s minimálním dopadem pro orangutany – ale aby proběhnul. Na rozdíl od Gáby, která je tvrdě pro zastavení celého projektu, protože kompromis většinou v obraně indonéské přírody znamená začátek prohry. Po návratu do civilizace mi začaly chodit osobní maily o tom, jak čínská korporace usiluje o hledání řešení, jak bude přes řeku stavět pro orangutany mosty, jak stojí o spolupráci a že hledá další konzultanty – samozřejmě bez Gáby v kopii… Je jasné, že se tu hraje vysoká hra a nikdo si nenechá jen tak nahlédnout do karet.
Na podporu zastavení stavby přehrady proběhlo několik demonstrací v Indonésii i v Evropě. I v Praze kráčel průvod lidoopů k čínské ambasádě, kde zapálili svíčky za tapanulijské orangutany odsouzené k zániku čínskými investicemi. Demonstrace, která proběhla přímo v Batang Toru, ale neměla tak dobrý průběh. Walhi zastupuje nejen ohrožené orangutany, ale také rybáře a rolníky na dolním toku řeky Batang Toru, který bude v důsledku provozu přehrady každý den na 18 hodin vysychat, což naprosto změní život lidí pod přehradou. Čínská korporace si ale zaplatila vlastní demonstranty, které přivezla na místo, kde probíhala kampaň Walhi, aby tam vystoupili s transparenty na podporu stavby přehrady. Bohužel demonstrantů, kterým korporace nabídla asi 300 korun na osobu, bylo podstatně víc než těch, kteří přišli Walhi podpořit z vlastního zájmu. Walhi se tak před očima novinářů dostala do pozice organizace, která chce vesničany připravit o jedinečnou šanci, kterou jim Čína nabízí. Nikdo v tu chvíli neuvažoval nepoměr počtu lidí, kteří získají na přehradě práci a těch, kdo o svou obživu na dolním toku přijdou…
Na začátku března padlo rozhodnutí soudu v Medanu – žaloba byla zamítnuta, stavba přehrady může pokračovat. Walhi se proti rozhodnutí odvolá k nejvyššímu soudu v Jakartě.
Petici za záchranu ekosystému Batang Toru můžete podpořit i zde: https://www.change.org/p/bank-of-china-save-batang-toru-and-the-rarest-ape-in-the-world-2?fbclid=IwAR02bx8pMXeqy7APXaCz-KnS29b5ESFI0Ts7VP5K3C6–4f5oJyLUqSW0fc
Oheň
V září bylo Borneo opět zahalené v kouři. Dým z lesních požárů na Kalimantanu a Sumatře se i letos táhl přes moře až do sousední Malajsie a Singapuru. Internet se plnil fotografiemi krvavého úsvitu, kdy slunce přes kouřovou clonu zbarvuje krajinu do děsivých odstínů. Zavíraly se školy a letiště, milióny lidí se léčí s dýchacími problémy a záchranná centra se plní orangutany, kteří se v kouři dusili.
Letošní indonéské požáry ale byly jiné. Sucho, které požáry spustilo, trvalo jen krátce, zhruba měsíc. Před lety by se asi nic zvláštního nestalo. Je pravda, že letos vály poměrně silné větry, kvůli kterým se oheň šířil snáz. Ale to asi k vysvětlení nestačí. Spíš bych řekl, že už se příliš změnila krajina. S odlesněnými povodími horních toků, prořídlými lesy v nížinách a odvodněnými mokřady Borneo a Sumatra vysychají. Nekonečné plantáže palmy olejné, kdy každá palma denně ze země vysaje asi 25 litrů vody, způsobují další pokles hladiny podzemních vod. Zdá se, že dnes už oproti minulosti stačí mnohem mírnější sucha k tomu, aby zbývající indonéské deštné pralesy vyschly natolik, aby mohly hořet. Může to znamenat, že katastrofální požáry už teď nebudou jen záležitostí mimořádných klimatických oscilací El Niňo, že se z nich stane každoroční problém.
Indonéská katastrofa zůstala dlouho v pozadí zájmu světových médií. Jednak jí zastínily ještě daleko ničivější požáry na Sibiři a v Amazonii. A za druhé o ní dlouho mlčela i indonéská média, dost možná v souvislosti s předvolebním závazkem prezidenta Jokowiho, že už víc v Indonésii hořet nebude. Prezident slíbil zatrhnout nekalé praktiky korporací zodpovědných za vznik minulých kalamitních požárů v roce 2015. Požáry jim totiž umožnily rozšířit plantáže olejné palmy, akácií, eukalyptů a kaučuku. Jenže teď se ukazuje, že z 10 palmařských společností, na jejichž koncesích byly od roku 2015 doložené nejrozsáhlejší požáry, nebyla ani jediné udělena závažná sankce.
Několik palmařských a papírenských společností bylo sice zažalováno Ministerstvem životního prostředí a lesnictví, spor ale vždy skončil nanejvýš pokutou. O povolení přišly jen 3 korporace, zodpovědné za požáry menšího rozsahu. Přitom zažalovaných korporací byly řádově desítky a požárů nejméně desetitisíce. Většina společností je tedy v pohodě. A tak není divu, že v úplně stejných koncesích hoří i letos.
Požáry v Indonésii nevznikají samovolně, v období sucha nejsou blesky, které by mohly prales zapálit. Sucho požár umožní, založit ho ale musí člověk. Ve většině případů nevíme, kdo to byl. V týdnu, kdy píšu tuhle zprávu, zatkala policie 185 viníků. Mezi nimi byli zástupci pouhých 4 korporaci, jinak šlo většinou o drobné rolníky, kterým se požár vymknul z kontroly při vypalování území pro založení malého políčka. Vzhledem k tomu, že počet požárů hlášený každým dnem se jen na Borneu pohyboval mezi 3-7 tisíci, zůstává počet odhalených viníků mizivý. Nepřímé důkazy ale ukazují jasným směrem. 80 % vyhořelého území má být totiž přeměněno v plantáže. Přitom existující plantáže ve stejných koncesích nehořely, což nasvědčuje tomu, že korporace mají nezbytné prostředky k prevenci a kontrole požárů na pronajatých pozemcích. Dokonce i vládní úřad, Agentura pro zmírnění katastrof, považuje tato čísla za důkaz toho, že jsou mnohé z požárů zakládány účelově, s vidinou následného založení plantáže.
Indonéská vláda se ale postavila na stranu korporací a odmítla publikovat data o vlastnictví pozemků, na kterých požáry vznikly.
Plantážnické společnosti tak chrání před kritikou a tlakem mezinárodní veřejnosti. Vláda tím porušuje nařízení nejvyššího soudu, které jí zveřejnění těchto informací nařizuje. Mezitím jeden z významných malajsijských politiků prohlásil, že malajsijské a singapurské společnosti, které v Indonésii vlastní koncese, jsou za požáry spoluzodpovědné a malajsijská vláda už málem zahájila jejich vyšetřování. To však bylo zastaveno a Malajsie nakonec pouze nabídla Indonésii pomoc při hašení, což Indonésie odmítla.
Nyní pomalu přicházejí deště. Počet požárů klesl z tisíců na „pouhé“ stovky každý den. Začínáme počítat škody. Respektive to dělají obě strany a výsledky se různí. V mediálním prohlášeni indonéské vlády, nazvaném “Indonesia sets global example on fighting forest fires”, se píše, že za prvních 9 měsíců bylo v Indonésii registrováno jen 2400 požárů (zatímco NASA jich hlásila zhruba dvakrát tolik každý den) a že to bylo o 32 % méně než v loňském roce, který nebyl považovaný za katastrofální. Je pravda, že celková ztráta lesa byla letos vzhledem k obrovskému počtu požárů poměrně malá – “jen” zhruba 5000 km2, tedy méně než pětina oproti roku 2015. Do toho čísla ale nejspíš nejsou zahrnutá území, která vyhořela podruhé nebo potřetí.
Pochopitelně, že čím víc lesa vyhořelo minule, tím méně ho může vyhořet tentokrát. Jenže opakované požáry jsou ve skutečně daleko ničivější a ve svém důsledku vedou k tomu, že prales, který napoprvé prostě jen vyhořel, už napodruhé nebo napotřetí opravdu zmizí.
Jakkoli je situace zlá, zprávy z naší Zátoky nosatých opic jsou vlastně docela dobré. I v Balikpapanském zálivu hořelo a oheň překonal i hranici rezervace Sungai Wain. Tentokrát ale byly protipožární hlídky připravené mnohem lépe než v roce 2015, kdy v zálivu vyhořelo zhruba 20 % nejcennějšího území. Letošní požár byl detekovaný včas, a i když jeho hašení trvalo zhruba dva týdny, přišli jsme nakonec jen o 20 hektarů sekundárního lesa. Na kontrole požárů se tentokrát kromě organizace ProNatura, která spravuje rezervaci Sungai Wain, podílelo i několik korporací, a to kromě lesařských společností dokonce i jedna hnědouhelná. Pomáhaly s hašením požáru v Sungai Wainu a podařilo se jim uhlídat požáry ve svých koncesích. To je velký rozdíl oproti roku 2015, kdy například firma Wilmar očividně podpořila místního spekulanta s pozemky, aby vypálil prales v širokém okolí překladiště palmového oleje, kde měl Wilmar v plánu vybudovat rafinerii. Tehdy korporace požár ignorovala po celé dva měsíce, kdy ho mohli manažeři Wilmaru pozorovat přímo ze svých oken.
Nadějné zprávy mám i z Jávy, kam v poslední době jezdím pomáhat s výzkumem nočních poloopic outloňů na drobných plantážích v okolí vesnice Cipaganti. I tady začalo hořet, na velmi nepřístupném svahu v přírodní rezervaci nad vesnicí. Vítr oheň rychle šířil nahoru po svahu. Bylo až neuvěřitelné, že i v tak náročném terénu, a navíc v noci se vesničané z Cipaganti společně se zaměstnanci rezervace a s asistenty výzkumného projektu okamžitě zmobilizovali a začali v lese prosekávat protipožární bariéry. Do rána se jim podařilo oheň izolovat a druhy den ho pak policie a armáda chemickými prostředky uhasily.
Další doklad toho, že tam, kde se příroda aktivně chrání nebo třeba i jen zkoumá během každodenní rutinní práce, je celá komunita daleko líp připravená čelit podobným katastrofám.
Tam kde působí ochranářské organizace a kde probíhají reálné ochranářské snahy, se tedy s ohněm bojovat daří. Stoupá připravenost, tlak veřejnosti i spolupráce. Ale kdekoli se ochrana přírody omezuje jen na zelenou propagandu, tam se situace s požáry dál zhoršuje. Co tedy můžeme dělat, je vytrvat v podpoře ochranářských organizací a zachovat i tlak na korporace a vládu. Evropa by například po zkušenostech z letošního roku měla striktně trvat na svém rozhodnutí nepovažovat palmový olej za obnovitelné palivo, protože je jasné, že i dnes expanze palmových plantáží probíhá na úkor vypáleného deštného pralesa.
Z Cipaganti jsem si, ale odnes i jednu znepokojivou zkušenost, a to z pozorování outloňů. Ti se totiž letos chovají jinak než v předchozích sedmi letech, kdy tu byli zkoumáni. Přestávají se v noci pohybovat. Zdá se, že najednou mají menší domovské okrsky, velkou část noci prospí a během své zkrácené noční aktivity někdy jen přejdou z jednoho bambusu na druhý, ve kterém se uloží k dalšímu spánku. Asi i méně jedí. Zdá se, že je na ně zima. V období sucha nejsou na obloze mraky, během dne tedy panují vedra, jenže v noci je naopak chladno.
Pokud bude krajina vysychat, může to mít pro outloně a řadu dalších zvířat katastrofální důsledky. Zvláště tady na Jávě, ale i jinde v Indonésii, kde je příroda čím dál víc zatlačovaná do vysokých horských poloh. Pokud tu kvůli změnám krajiny a klimatu takto poklesnou noční teploty, může se docela dobře stát, že už pro ně ani tato poslední refugia nebudou k žití.
Válka o Batang Toru
Indonésie jsem si vždycky vážil jako demokratické země. Indonésie je veskrze zkorumpovaná, bez fungujících regulací a rozvíjející se bez rozumného plánování. Nicméně tu ale stále mají svobodu slova, což je docela velký kontrast oproti řadě jiných zemí na jihovýchodě Asie.
Řada sociálních a environmentálních problémů se tu řeší demonstracemi na ulicích a kampaněmi na sociálních médiích, a stále častěji také soudními spory, což občas připomíná víc anarchii než demokracii, na druhé straně je to v tuhle chvíli nejlepší způsob, jak mohou indonéští občané dění ve své zemi ovlivnit. To by se ale mohlo v příštích letech změnit.
Oblast Batang Toru, kam se v posledních letech pravidelně vracím za tapanulijskými orangutany, je jedním z míst, kde se začínají projevovat znepokojivé změny. V případě Batang Toru tyto změny přináší čínská iniciativa OBOR (One Belt, One Road), největší rozvojový projekt v historii lidstva. Znamená příliv mnohem větších peněz, silnější zájmy a menší ohledy, než jaké tu doposavad byly. Hydroelektrárna v Batang Toru (kterou formálně staví indonéská korporace NSHE, ale jediným investorem je Bank of China) představuje jeden z dílčích projektů této globální sítě infrastruktury, která má změnit směry toků přírodních surovin z celé východní polokoule směrem na Peking.
Proti přehradě v Batang Toru už dlouhá léta vystupuje řada mých kolegů, v čele s Gáby Fredriksson a Grahamem Usherem. Před pár měsíci jsem v jedné z Indonéských zpráv psal o návštěvě zástupce IUCN v naší výzkumné stanici, kde jsem si na vlastní kůži zažil, jak si korporátní zájmy snaží na svou stranu získat nejrůznější ekology a ochranáře. V případě IUCN se to nakonec (zatím?) nepovedlo, po této návštěvě a pár týdnech e-mailové komunikace dalo IUCN od případu ruce pryč, nepostavilo se ani na jednu stranu. Také organizátoři indonéského primatologického kongresu (teď v září) mi prozradili, že jim NSHE nabídla peníze s tím, že na konferenci přihlásí své lobbystické příspěvky. I přes silné tlaky ze strany některých představitelů primatologické společnosti nakonec organizátoři peníze odmítli s tím, že na vědecké konferenci mohou přednášet jen výzkumníci a studenti. Jiní čelní představitelé indonéské vědy však finanční pomoc neodmítli a korporace tak začíná ochranářské kruhy rozdělovat na dva tábory.
Následovala série demonstrací před čínskými ambasádami a bankami po celém světě, jedna proběhla i v Praze. Firma reagovala tím, že zaplatila stovky Indonésanů a zorganizovala demonstrace pro stavbu přehrady. A obrátila se na organizaci PanEco, která zaměstnává Gáby a Grahama. Zakladatelce PanEco vyhrožovali tím, že bude celé organizaci zakázáno další působení v Indonésii a tím pádem skončí tři dlouhodobé výzkumné programy, největší sumaterské záchranné centrum pro
orangutany i jeden z klíčových programů návratu orangutanů do volné přírody. PanEco nakonec nátlaku podlehlo. Vzkazem na WhatApp propustili Gaby i Grahama a ze dne na den změnili taktiku. Uzavřeli o NSHE smlouvu o spolupráci, podle které by měli dohlédnout nad tím, že nová přehrada nebude mít na populaci zdejších orangutanů negativní dopad. Pro PanEco to znamenalo vlnu mezinárodních protestů a ztrátu reputace, ale asi jen dočasu. Když jsem se teď právě snažil na webu otevřít články, které PanEco za tento krok kritizovaly, všechny do posledního zmizely.
Jenže tím celý příběh nekončí. V dubnu byl na křižovatce v Medanu nalezen smrtelně zraněný Golfrid Siregar, environmentální právník a aktivista Freinds of Earth (Walhi Indonesia), jeden z čelních zástupců boje proti přehradě v Batang Toru. Pod okem měl modřinu, lebku rozbitou, oblečení zamazané hlínou, kosti končetin nebyly zlámané, jeho osobní věci zmizely. Motorka, která ležela vedle něj, byla téměř nepoškozená. I přes tyto nanejvýš podezřelé okolnosti policie jeho smrt vyhodnotila jako autonehodu, kvůli nálezu alkoholu v jeho žaludku, a dál ji nevyšetřuje. Ze zmizení jeho laptopu a dalších osobních věcí byli obviněni tři kolemjdoucí, kteří se Golfrida pokusili zachránit. Golfrid Siregar byl zapojen nejen do odboje proti hydroelektrárně v Batang Toru, ale i do soudních sporu s několika korporacemi, které v Indonésii zakládají plantáže palmy olejné a v dalších environmentálních a lidskoprávních sporech. Nikomu se nechce věřit, že jeho smrt byla jen nehoda.
A právě proto jsem urychlil sepsání a rozeslaní této zprávy. Friends of Earth požadují důsledné vyšetření smrti Golfrida Siregara, podporu mohou vyjádřit i velké ochranářské organizace.