Deník 2017
Smutný návrat
úterý 14. února 2017
V Batang Toru se toho během posledního roku hodně změnilo. Když jsem vloni odjížděl, byl už vyřešený konflikt mezi našimi místními asistenty a po odchodu Etyho zbylo jen „zdravé jádro“, tedy Kalam, Nardi, Ulil a Dosman.
Mamet fungoval jako nový manažer kempu Mayang, převzal tedy moje místo, a nejstarší a nejzkušenější z asistentů, Kalam, mu byl při ruce. Doladila se metodika pozorování, zlepšilo se vybavení kempu, opravily se chátrající chatky, všem asistentům se zvedly odměny a přibylo jim volna, přitom ale i přibylo pozorování orangutanů a data se hromadila rychleji než kdy před tím a byla lepší než kdy předtím.
Před půl rokem začaly být obavy z toho, že se pod někým prolomí most, který kemp Mayang spojuje s protějším břehem řeky. Asistenti se ho rozhodli strhnout a postavit nový. Rozdělili se na skupiny, Dosman a Nardi a na jednom břehu řeky a Kalam s Mametem na druhém. Dosman pokácel strom, jenže ten se zachytil v koruně jiného stromu a nedopadl na zem. Porazili tedy i druhý strom. Ten byl ale pod tíhou prvního ohnutý a vypjatý, a jakmile se přetnul, vymrštily se oba kmeny opačným směrem než kam měly padnout, a jeden z nich zasáhnul Mameta a Kalama na druhém břehu.
Vyššímu Mametovi kmen rozdrtil kosti na noze, ale menšího Kalama zasáhl do břicha. Kalam padnul v bezvědomí do řeky, obličejem pod vodu. Když ostatní doběhli k vodě, Kalam byl bez dechu. Umělým dýcháním ho oživili a v křečích ho donesli do kempu. Dovolali se Gáby, která okamžitě objednala helikoptéru. Terén v Batang Toru je ale samý svah, helikoptéra tu nemá kde přistát. Kluci začali v pralese vysekávat přistávací plochu, ale marně. Mezitím se blížila pomoc zezdola z vesnice, 8 kilometrů od kempu. Kalam zemřel právě ve chvíli, když pomoc dorazila. Mameta odnesli dolů do vesnice, dlouhé měsíce strávil v nemocnici a v domácí péči, nohu má sešroubovanou a teprve začíná pořádně chodit.
Do Batang Toru přijel už jen jednou, rozloučit se u Kalamova hrobu. Po všem tom traumatu se k práci v Batang Toru vracet nebude. Přišli jsme tak o dva klíčové zaměstnance – Kalam byl nejzkušenější z asistentů a taky jediný, který mi připadal být opravdu dospělý. A Mamet byl jediný vysokoškolsky vzdělaný člen týmu, tedy jediný, kdo měl aspoň trochu představu o tom, jaká data že se tu vlastně sbírají a proč vlastně.
Vzápětí jsme přišli i o třetího nejzkušenějšího asistenta, o Nardiho. Ten se po Mametově odchodu ustanovil jeho samozvaným nástupcem a začal se chovat diktátorsky, což brzy vyvolalo několik konfliktů, kvůli kterým Nardimu na konci roku nebyla prodloužená smlouva.
Při návratu na Sumatru jsem v Batang Toru čekal smutné uvítání.
Překvapivě, v kanceláři v městečku Pandan dole pod horami mě přijali stejně vesele jako obvykle, o Kalamovi ani zmínka, a když jsem se na něj zeptal Rity, naší administrátorky, tak jen s úsměvem na rtech sdělila, že umřel, jestli už jsem o tom věděl? Stejně tak ve vesnici Haramonting, odkud Kalam pochází, mě uvítali stejně v pohodě, jako kdykoli jindy. V pralese, při první společné večeři s asistenty v kempu Mayang, jsme o Kalamovi prohodili jen jedinou větu. Jako by se tím potvrdilo, že jsou Batakové vážně takové tvrdé nátury, jak se to o nich v Indonésii traduje, že se u nich zkrátka s občasnou ztrátou na životě počítá, a že Kalam vlastně chybí akorát Gáby, mě a pár dalším bledým tvářím.
V příštích dnech jsme do lesa vyráželi ve dvojicích, vždy jen s jedním z asistentů. Teprve tehdy se kluci rozpovídali o tom, jak vlastně Kalam umřel a jak špatně to nesou. Bylo to i pro ně velké trauma, navíc ještě nedávno oživené, protože se krátce před mým příchodem rozhodli ten rozestavěný most dokončit.
Gáby mezitím zaměstnala tři nové členy týmu. Dva mladičké kluky z okolních vesnic, Nandu a Jeviho, a studenta Amriho, který už s orangutany pracoval na jiném místě. Z původního týmu zůstali jen dva nejmladší, Ulil a Dosman. Ani nepřekvapí, že i setkání s orangutany ubylo. Novému, nesehranému a nezkušenému týmu se příliš nedaří je v pralese nacházet.
Je to jako začínat od začátku. Znovu celý tým motivovat k tomu, aby trávili v lese co nejvíc času a nehledali si výmluvy, proč je zrovna dnes lepší zůstat v kempu, aby zase začali sbírat a zpracovávat vzorky neznámé potravy, aby zase začali věnovat pozornost identifikaci orangutanů, sestavování karet nových zvířat a odběru vzorku jejich trusu pro analýzu DNA, aby nehromadili v kempu rozbité a nepoužívané věci a naopak objednali, co jim chybí, aby uklízeli zbytky jídla a nekrmili jím narůstající populaci krys, aby se starali o elektronické vybavení, vyměňovali silikagel a nedopustili, aby jim drahé přístroje porostly plísní, aby průběžně čistili 50 km cestiček, které v pralese máme, ale které jsou už teď místy sotva znát, aby se v lese neorientovali tím stylem, že celou cestu koukají na display GPS místo aby si pořádně zapamatovali, kudy vlastně chodí, aby se aspoň trochu učili pracovat s počítačem a psát reporty…
Naštěstí jde všechno o poznání rychleji než jak to bylo před dvěma lety, když jsem měl tým v kempu Mayang na starost. Ulil a Dosman se ke staré rutině vrátili během pár dnů, Amriho učil jeho vlastní otec (také asistent výzkumu na jiné lokalitě) a Nanda s Jevim jsou si asi dobře vědomi toho, že i když to teď budou mít o něco tvrdší než během pár prvních měsíců po nástupu do práce, je to pořád o dost lepší než dřít se celé dny na plantáži jako většina jejich vrstevníků!
V mangrovech
pátek 7. dubna 2017
Jsem zpátky na Borneu, v Balikpapanském zálivu. Doprovázel jsem tým botaniků, kteří v mangrovech vyměřují vegetační ploty. Cílem je sledovat v pětiletých intervalech, jak se mění vegetační složení mangrovu a objem dřeva. Zároveň půjde i o fenologické plochy, na kterých se bude v měsíčních intervalech sledovat produkce mladých listů, květů a plodů, potažmo dostupnost potravních zdrojů pro kahau nosaté.
Pracovat v mangrovech není vůbec snadné. Je tu horko, vlhko a špinavo. Bahno je místy hluboké a mazlavé, jinde je zas plné ostrých úlomků schránek měkkýšů a korýšů. I kůra stromů kořenovníků snadno rozřeže kůži na rukou. Rány se snadno zanítí, ale těžko hojí. Tam, kde se neboříte do bahna, musíte zase přelézat spleť křehkých kořenů, které mohou dosahovat výšky až několik metrů nad zemí. Jinde zase přelézáte až dvoumetrové hrady, které si tu staví jeden druh korýše. Mangrov je každý den zaplavovaný přílivovou vlnou, takže se jednou brodíte v bahně a za pár hodin jste zas ve vodě. Některé části mangrovů jsou plné komárů, tiplíků a mravenců, jinde zase číhají krokodýli, takže se nemůžete umýt, i když je voda na dosah.
Naštěstí se nám během dlouhých let práce v zálivu podařilo dát dohromady silný tým. Letos nás bylo osm – tři Češi a pět Indonésanů. Někteří z nich si zaslouží pár řádků v Indonéských zprávách.
Třeba Maulana. O něm už jsem psal, Maulana totiž už několik let pracuje pro náš vzdělávací program. Na rozdíl od většiny indonéských učitelů se ale rád učí, a tak využívá každé příležitosti k tomu, aby se připojil k některému z výzkumných týmů. Botanikům v mangrovech asistoval už před dvěma lety, to ale šlo hlavně o práci z lodi a z pevné země. Na jeho první výstup z lodi do mangrovové bažiny před dvěma lety asi nikdo nezapomeneme. S lodí jsme zastavili u malého ostrůvku, který se teprve začíná formovat a který tvoří v podstatě jen vyvýšenina měkkého a hlubokého bahna. Maulana byl první, kdo z lodi rázným krokem vystoupil – a okamžitě byl v bahně až nad kolena. Přitom byl z nás všech nejmenší a dalo by se tedy čekat, že bude i nejlehčí. A tak si vysloužil přezdívku Ironman. Protože do bahna zapadne jako kus železa. Po zbytek dne už Maulana z lodi nevystoupil.
Přesto se i letos Maulana přihlásil jako dobrovolník při dalším botanickém výzkumu. Vzali jsme ho hlavně kvůli angličtině, a taky aby se naučil něco málo teorie. Velkou pomoc v terénu jsem od něj nečekal. Ale Maulana překvapil. Museli jsme ho přejmenovat z Ironmana na Mauglího. V mangrovech se pohyboval jako blecha a byl při ruce, kdykoli bylo potřeba. Do bahna už se nebořil, a pokud ano, tak vždy s úsměvem. Svěřil se i s tím, že začíná chodit do fitnessu a ukázal mi i obrázek dívky, která ho k tomu nevědomky motivuje…
Nejmladším členem týmu je Andi. Vesnický kluk, rybář, kterého se náš hlavní lodník, padesátiletý Darman, už několik let snaží zaškolit jako svého následovníka. Zatím se to Darmanovi moc nedaří, Andi se chová tak slušně, ochotně a pokorně, že nedokáže vůbec nic zařídit. Jednou třeba píše SMS: “Mitho, vyřiď prosím Standovi, aby řekl Darmanovi, že nemůžu vyzvednout loď, jestli by to Darman neudělal za mě.” Moje podrážděná odpověď byla: “Mitho, vyřiď prosím Andimu, ať se na to Darmana zeptá sám.” Nedlouho nato mi volá Darman: “Andi mě požádal, abych se Tě zeptal, jestli mu můžeš dát 200 tisíc rupií na motorový olej.” Po několika dnech následovala společná diskuse, při které jsme se Andimu pokusili vysvětlit, že na vyřízení jedné věci s jedním člověkem nepotřebuje pomoc jednoho nebo dvou dalších lidí. Zatím mu to moc nejde. Na lodi ale Andi funguje perfektně a bez nehody, je vlastně prvním člověkem, kterému si Darman troufne svojí loď svěřit. A vzhledem k tomu, že si Andi i po dvou letech pamatuje latinsky všechny druhy mangrovů, které ho v někdy roce 2015 učil botanik Tomáš Koubek, mohl by z něj být výborný pomocník, jakmile se naučí trochu komunikovat.
Ovšem pokud jde o učení, nejvíc mě letos překvapil náš hlavní lodník, Darman. Pracuje se mnou už devět let, ale jeho úkolem je patrolování, při výzkumu pomáhá jen příležitostně. Letos nám vypomáhal pár dnů. Bylo to poprvé v životě, kdy Darman vyměřoval vegetační plochy. Ale jako by to měl vrozené. Když mi Andi hlásil, že má další strom s průměrem 10 cm, a já ho opravoval, že to, co měří je obvod a ne průměr, Darman mě hned doplnil: „Obvod je průměr vynásobený 3,14 nebo taky dvaadvaceti sedminami.” Podívali jsme se na něj všichni (kdo rozumíme indonésky) trochu zaraženě. Krátce nato už ale zas Darman na Andiho pokřikoval: “Měř to víc dole, obvod kmene se měří 10-30 centimetrů nad nejvyšším chůdovitým kořenem. Optimálně 15 centimetrů.”
Než jsme s touhle konkrétní plochou začali, tipli jsme si každý, kolik je v ní stromů. Hádali jsme různě mezi 30 a 60 stromy nebo tak něco. Darman tipoval 36 stromů. Když soutěž na konci dne vyhrál (bylo jich tuším 37), vysvětlil to takhle: “Je to podle vzorce, co jsem si přečet v disertaci Emi Purvanti, kterou měl Standa na stole. Pokud je mangrov zdravý, mělo by na 100 metrů transektu být do pěti metrů vpravo a vlevo dohromady 36 stromů. A tohle je zdravý mangrov.” Tu disertaci jsem opravdu na stole měl – někdy před dvěma lety. Později mi Darman vyčetl, že jsem ji nejspíš ani pořádně nečetl, což měl pravdu… Musel jsem si poopravit názor na to, že Indonésani nikdy nečtou.
Nártouni
pátek 19. května 2017
Nártouni jsou nejtajemnější primáti v Balikpapanském zálivu. Drobní noční tvorové, které většina zdejších vědců a ochranářů nikdy neviděla. Já jsem je za 12 let v pralese potkal jen dvakrát.
Pokud shrneme všechna pozorování za poslední tři roky, byli nártouni v zálivu vidění třikrát, a to jen na dvou různých místech. Vždy je to v primárním nebo velmi dobře obnoveném lese v rezervaci Sungai Wain. Mám ale tušení, že jich bude možná i víc v ošklivém sekundárním roští mimo rezervaci, kam neradi chodíme, natož v noci, a tak jsme tam nártouna zkrátka neměli příležitost potkat.
Tím pádem jsem se s nártouny postupně seznamoval hlavně mimo Indonésii. První velká příležitost se mi naskytla před pár lety v malajsijském Sabahu, na severu Bornea, kde moje kolegyně Danica sleduje kahau nosaté s pomocí telemetrie, vysílaček. Jejímu týmu se docela náhodně podařilo v pralese na řece Kinabatangan chytit i jednoho outloně a jednoho nártouna, a protože byli výzkumníci vybavení vysílačkami nejrůznějších velikostí, nasadili rádiové obojky i jim. A tak začal výzkum nočních primátů, který na Kinabatanganu pokračuje dodnes.
Letos jsem se po pěti letech na Kinabatangan vydal podruhé a strávil jsem sledováním samce nártouna, vybaveného obojkem s vysílačkou, dvě další noci. Není to nic snadného. Nártouni obývají hustý podrost pralesa, libují si v místech zarostlých malými stromky a spletí lián. Navíc, prales v Kinabatanganu je lužní prales. Za nártounem se musíte brodit v bahně a současně prodírat hustým živým i tlejícím rostlinstvem (někdo by řekl bordelem), pokud možno tak, abyste ho při tom moc nerušili. Pro dvou až tříčlenný tým studentů je to opravdu těžké. Upřímně řečeno, pozorování pak vypadá podle toho. Většina zaznamenaného chování se omezí na dva projevy – buďto nártoun nehybně sedí či lpí na malém stromku nebo liáně, anebo se přesunuje rychlými dlouhými skoky z jednoho takového stromku nebo liány na jiný. Částečně je to dané povahou nártouna – je to lovec ze zálohy, který tráví dlouhé desítky minut sezením na místě, rozhlížením se a nasloucháním, načež pak vyhlédnutou kořist rychlým pohybem uloví a pozře během pár vteřin. Druhý problém je zkrátka ten, že pokud chcete nártouna ve třech lidech sledovat a nerušit, musíte si držet distanc a omezit světlo, no a to pak soustu projevů nevidíte. Student, který tu nártouny sleduje už několik měsíců, je například za celou dobu neslyšel vydat ani jediný hlásek, a za noc zaznamená tak asi 2-6 kousků uloveného hmyzu. Kdyby opravdu nártoun jedl tak málo, asi by brzy pošel hlady…
Není divu, že se nikdo ze studentů, kterých na řece Kinabatangan každým rokem působí několik desítek, nerozhodl na nártounech sepsat svou disertaci. Jsou to všechno dobrovolníci, kteří tu stráví pár měsíců a pak si najdou nějaké jiné téma. Jednoho doktoranda, který si zvolil nártouny, jsem ale nakonec potkal na Filipínách. Letos jsem navštívil ostrov Bohol, kde probíhá česko-filipínský Projekt Tarsius, který ještě donedávna zaštiťovala ústecká zoo (je smutné, že se zoo tohoto projektu letos vzdala…). Na Boholu jsem se seznámil s polským studentem Filipem, který se tu nártounům věnuje už pár let.
Filip mě trochu zacvičil v metodice sčítání nártounů pomocí vokalizace. Nártouny totiž v lese zhruba desetkrát častěji slyšíte, než vidíte. Ani to ale není snadné. Zatímco volání hulmanů, gibonů nebo orangutanů se v pralese šíři na stovky metrů daleko, je volání nártounů slyšitelné jen asi na 50 metrů, navíc pro nezkušeného připomíná spíš cvrčení hmyzu, a tak si ho ve směsi zvuků nočního pralesa většina lidí ani neuvědomí. Jenže nevím, jestli by se taková metoda sčítání nártounu dala použít i na Borneu, kde se nártouni během noci zřejmě opravdu ozývají mnohem méně než na Filipínách.
Pokud je těžké nártouna slyšet, je ještě o hodně těžší ho v pralese vidět. Na rozdíl od řady jiných nočních savců oči nártounů neodrážejí světlo čelovky. Většinu času navíc nártoun nehybně prosedí na malých kmíncích, takže není snadné vidět jeho pohyb. Pokud už se pohybuje, jsou to rychlé skoky, které při malé váze zvířete ani pořádně nerozhoupou vegetaci, takže ani neslyšíte žádný šramot. S překvapením jsem zjistil, že je po troše cviku vlastně snazší najít spícího nártouna během dne spíš než aktivního nártouna v noci, kdy lidské oči přeci jen tak dobře neslouží.
A právě tak jsem začal s několika dny pozorování jedné nártouní samice. Nejprve mi ji ukazoval zaměstnanec projektu Tarsius, který ji má za úkol každý den kontrolovat, ale během pár dnů jsem se ji naučil během dne najít sám. No, a pak už šlo jen o to ji během noci neztratit. To byl problém, a tak první pozorování trvala jen 20 minut, pak 40 minut… Ale nakonec už to byly dvě hodiny, 4 hodiny. Jakmile jsem ale samici v noci ztratil, znovu jsem ji dohledal až během příštího dne. Přitom šlo jen o maličký kousek lesa, jen 3 hektary… Takže už chápu, proč se nám nedaří nártouny dohledávat v Sungai Wainu a v souvislém lese rezervace Sungai Wainu v Balikpapanském zálivu!
Má to ale něco do sebe, pokud vám nezbývá než nespustit zvíře s očí minutu po minutě, aby se vám v nestřeženém okamžiku na zbytek noci neztratilo. Vidíte toho pak mnohem víc. To je vlastně nevýhoda telemetrie, kdy si výzkumník připadá docela v pohodě, protože jakmile jednou zvíře ztratí, snadno ho zase dohledá. A tak jsem na Filipínách viděl daleko víc nártouních projevů než při sledování zvířete v Malajsii. Najednou se nártoun ozýval několikrát za noc, opakovaně si své teritorium značil roztíráním moči po kmenech stromů a především – ulovil 1-3 kousky potravy za hodinu, nikoli za celou noc. To už dává větší smysl, takhle se nártoun v pralese opravdu uživí a hlady neumře. Některé jeho lovecké epizody jsou ale tak bleskové – skok, sotva viditelné chňapnutí a pár skousnutí zubů ve zlomku sekundy – že ho bez naprostého soustředění prostě nemůžete vidět. I tak jsem ale v polovině případů nedokázal poznat, co že to nártoun vlastně ulovil…
Někdy se ale nártouní samičce podařilo ulovit i něco pořádně velkého, kobylku nebo cikádu. Většinou takovou kořist nejprve slyšela, protože lov začal soustředěným pohybem uší (nártouni pohybují oběma ušima nezávisle na sobě). Pak následovalo buďto několik skoků nebo opatrné plížení tak, aby se nerozhýbala větvička, na které nártoun sedí. A pak už jen chňapnutí rukou a několik minut slastného pojídání kořisti.
Já s čelovkou na hlavě jsem byl rušivý prvek – mimo jiné i proto, že světlo čelovky hmyz láká. Tak se mi jednou stalo, že se obzvlášť velká cikáda, za kterou se právě nártouní samička plížila, v poslední chvíli zvedla z větvičky a podnikla nálet na moji hlavu, narazila do čelovky, spadla na zem a tam se zmítala. Normálně se snažím do chování pozorovaných zvířat vůbec nezasahovat, ale tohle mi připadlo tak nefér, že jsem cikádu zvednul ze země a posadil na stromek, na kterém seděla nártouní samička. Cikáda byla zřejmě příhodou tak zmatená, že na větičce zůstala nehnutě sedět, až do chvíle, kdy se k ní nártouní samička opět připlížila a tak tak už by po ní chňapla – ale právě v tom okamžiku se cikáda opět zvedla a uspořádala další nálet na mojí čelovku. To se opakovalo několikrát, než konečně padla za kořist nártouní samičce, která si pak na ní pochutnávala obzvlášť dlouho.
V té chvíli jsem pochopil jednu věc, která mi zatím připadala naprosto divná. Když jsem se v Malajsii ptal, jak výzkumníci nártouny loví, aby je opatřili vysílačkou, dostalo se mi dost zvláštní odpovědi: Pokud při pozorování potkají nějakého jiného nártouna, prostě po něm natáhnou ruku a vysílačku mu nasadí. Zdá se, že zkrátka nártouni na člověka nereagují stejným způsobem jako na jiné predátory. Když jsem na Filipínách při pozorování nártouní samičky narazil na drobnou šelmičku cibetku, nártoun v tom okamžiku jako by zmizel ze světa a už jsem ho po zbytek noci nedohledal. Člověk pro ně očividně nespadá do stejně nebezpečné kategorie.
Přitom ale člověk na Filipínách představuje velmi reálné nebezpečí. Roztomilý nártoun je oblíbený mazlíček některých lidí z města, i když v jejich péči vydrží jen velmi krátce. Pytláctví s největší pravděpodobností podporují i soukromé „rezervace“, které nártouny ukazují turistům ve velkých přírodních ohradách, aniž by bylo úplně jasné, jak je možné, že legálně povolený počet nártounů v jejich péči zůstává tak dlouho, ačkoli je nerozmnožují…
Právě proto nesmím prozradit, kde jsem to vlastně nártouní samičku pozoroval. Je totiž možné, že by pak skončila v rukou někoho jiného…