Deník 2016

Reflexe

pondělí 25. ledna 2016

Do Čech jsem přijel jen na jeden měsíc, vtěsnaný mezi přílet z Madagaskaru a návrat do Indonésie. Několik dní jsem strávil na školení v Krkonoších, a protože sníh mi v tropech chybí, zdržel jsem se a vyrazil do zimních hor. Rád si fotím domy, ve kterých bych neváhal bydlet, a jak jsem si tak obcházel jednu zasněženou boudu na samotě v lese, vykouknul z okna chalupář, nejdřív mě okřiknul, co že tu šmíruju, ale pak mě pozval dovnitř na pár sklenek rumu, které si právě dopřával se dvěma kamarády.

Přesně jako na apaluchu v Ydyksebu v té profláklé veselohře od Poledňákové. Tématem hovoru byl ale palmový olej. Jak je všude, jaká je to hrůza a jak se mu je těžké vyhýbat. A že je potřeba číst si při nákupu etikety. Z palmového oleje se zkrátka stalo téma, které se probírá i v těch nejzapadlejších koutech naší země.
Nestalo se tak zničeho nic. Několik posledních let jsme s pár desítkami kolegů a příznivců o palmovém oleji mluvili na seminářích, přednáškách a sociálních sítích. Mnozí to považovali za boj s větrnými mlýny, protože český zákazník se přeci při nakupování dívá jen na cenu a kupuje všechno, co je zrovna v akci nebo na co v televizi běží reklama. A o globální problémy se nezajímá. A je pravda, že zájem velkých médií a široké veřejnosti o palmový olej byl po celou tu dobu minimální. Ostatně i mnozí z mých kolegů, odborníků, kterých si velmi vážím, se zdráhali k palmovému oleji vyjadřovat, Možná z obavy, aby nevypadali jako zelení aktivisté.
A najednou přišel zlom. O palmovém oleji mluví zpravodajství na TV Prima i v České televizi, prostor mu věnují pořady, jako Nedej se, Chcete mě?, Sama doma, vysílají o něm stanice jako DVTV nebo Stream, píšou o něm noviny a časopisy od Lidovek přes Týden po Reflex, v elektronické i v papírové formě. Některé dny jsem teď v lednu měl i dva nebo tři rozhovory pro různá média. Ti, kdo se ještě před rokem styděli o takovém tématu mluvit, se teď začínají cítit „mimo dění“, pokud o palmovém oleji veřejně neřeknou aspoň něco. Sousedi a známí, od kterých bych to nikdy nečekal, mluví o tom, jak se aspoň snaží nakupovat „bez palmy“, i když jim to zatím třeba moc nejde. Na sociálních sítích se za palmového oleje stalo žhavé téma už ne jen mezi několika tisíci nejzaujatějších příznivců. K akci „Den, kdy řekneme firmám, že nechceme jejich výrobky s palmovým olejem“, se už přihlásilo přes 27 tisíc lidí: https://www.facebook.com/events/417633178445759/
K takovému zlomu je potřeba silný podnět, kopanec. Staly se jím očividně letošní katastrofální požáry v Indonésii, které bývají označované za největší ekologickou katastrofu nového tisíciletí a za jejichž vznikem stojí mimo jiné právě spekulace s ohromnými plochami lesů, na kterých by korporace i zkorumpovaní vládní úředníci rádi viděli plantáže olejných palem. Požáry byly jasným důkazem toho, jak vážná dnes situace je. Před Štědrým dnem začalo v Indonésii pršet a dnes už je bezprostřední riziko zažehnané – ale jenom na čas! Sucha můžou kdykoli přijít znovu a dnes už je nade vše jasné, že Indonésie není připravená na to, aby situaci zvládala. A bez ohledu na mezinárodní sliby prezidenta Jokowi stále chybí dobrá vůle indonéských zákonodárců k prosazení nějakého opravdu radikálního řešení. K tomu je potřeba tlak veřejnosti – jak indonéských občanů, tak i mezinárodních spotřebitelů.
A právě proto je tolik povzbuzující vidět, jak rychle se i u nás mění veřejné mínění. Čím dál víc lidí si opravdu čte etikety a výrobkům s palmovým olejem se vyhýbá. Začínají nás oslovovat firmy, které na nové spotřebitelské tlaky reagují a hledají cesty, jak palmový olej ve svých výrobcích nahradit. Třeba v krmivech pro zvířata v zoologických zahradách a v zájmových chovech – a to je důležité, protože krmivářský průmysl je po potravinářském průmyslu druhým největším odběratelem produktů z olejné palmy! Stejně tak povzbudivé je i to, že firmy, kterým se tento krok podařil, a palmového oleje se zbavily, toho začínají využívat ke své reklamě. Stačí se v metru podívat po regálech v trafice a asi už tam regály sušenek s nápisem „bez palmového tuku“ objevíte. Znamená to, že „bezpalmovost“ opravdu hraje roli v tom, co si zákazník koupí.
Evropská unie na konci roku schválila logo „Palm Oil Free“ která se snad brzy začne objevovat i na výrobcích v našich supermarketech, a česká Koalice proti palmovému oleji připravuje podobnou certifikaci i pro restaurace a jídelny.
Měli jsme za to, že je český národ lhostejný k dění na druhém konci světa, ale dnes se ukazuje, že tomu tak není. Naopak, připojili jsme se k Holandsku, Velké Británii, Francii, Austrálii a Spojeným státům coby další z „tahounů“ mezinárodní kampaně za řešení jednoho z největších ekologických problémů dneška. Bylo to i z iniciativy české Koalice proti palmovému oleji, že dnes Evropský parlament zvažuje změnu legislativy s ohledem na tak problémovou komoditu. A změna legislativy je tím, o co by nám mělo jít v dlouhodobé perspektivě.
Právě na úrovni Evropského parlamentu je totiž třeba řešit jedno z klíčových témat, a to je současná povinnost přidávat biopaliva, včetně bionafty z palmového oleje, do pohonných hmot. Tedy nařízení, které v Bruselu dodavatelé biopaliv prosadili coby údajné opatření k ochraně globálního ekosystému – představa, která dnes vyvolává nanejvýš výsměch a podivení nad tím, jak se i největší evropští odborníci nechají korporátním lobby zmanipulovat a oklamat.
Zásadní je ale to, jak se nové spotřebitelské tlaky, změna uvažování odběratelských firem a změny legislativy projeví na dění v Indonésii a jinde v tropech. Mnozí z odborníků jsou v té věci skeptičtí. Mají za to, že nárůst spotřeby palmového oleje v Indii a v Číně převálcuje veškeré pozitivní změny, ke kterým dochází na našem trhu. Já si to nemyslím. Západní svět zůstává důležitým hráčem. A ani Východ není až tak lhostejný, jak si myslíme, jen jsou zkrátka o jednu generaci pozadu, pokud jde o povědomí o ochranu přírody a o globální zodpovědnosti.

Tak už jen zbývá doufat, že i my v Balikpapanském zálivu pocítíme dopad toho, jak se spotřebitelské tlaky mění, a že i korporátní giganti jako je Wilmar nebo Louis Dreyfus Commodities, které dodnes financují dalekosáhlou destrukci tohoto jedinečného území, nakonec po mnoha letech přeci jen přehodnotí své praktiky a změní své chování.

Foto: I v téhle boudě v Krkonoších se mluví o palmovém oleji…

Poklad Tapanuli

sobota 13. února 2016

Když moje kolegyně Gaby Fredriksson vydala brožurku o krásách a jedinečnosti rezervace Batang Toru v oblasti Tapanuli na Severní Sumatře, nazvala jí Poklad Tapanuli. O brožurku byl zájem – a Gaby musela vzápětí začít Indonésanům zodpovídat nejeden dotaz, kde a jak že se dá ten poklad najít. Nikdo z nich se ale neptal na poklady živé přírody.

Když s našimi asistenty procházíme prales v Batang Toru a hledáme orangutany, narážíme občas na zbytky kempů a na podivné vyhloubené jámy, některé i desítky metrů hluboké, že by nebylo radno do nich spadnout. A taky tu je jeden hrob, starý a polorozpadlý, ale kolem dokola uklizený a nedávno i ozdobně osázený palmami. O historii těchto míst mi asistent Kalam vyprávěl příběh starý několik desítek let. Když stejný příběh vyslechl Mamet, asistent koordinátora výzkumu, už se k tomu místu samotný nikdy nepřiblížil.
Všechno začalo během guerillové války za osvobození Severní Sumatry od nově vzniklé Indonéské Republiky. Tedy za války, o které indonéské učebnice dějepisu nepíšou. V Batang Toru se tehdy ukrývali partyzáni, kteří přežívali díky vykrádání místních vesnic a odvádění místních obyvatel do lesů, v podstatě do otroctví. Z jejich služeb se prý nikdo nevrátil – kdo zeslábl, onemocněl nebo se pokusil o útěk, toho zastřelili a jeho mrtvolu zahrabali v džungli. A taky se vypráví, že lidé v Batang Toru dřív nebyli tak chudí jako dnes. Rodinný majetek měli uložený ve zlatě a stříbře, ukrývali ho doma a dědili ho z generace na generaci. Mnozí z jejich potomků vám dnes budou vyprávět o tom, jak jejich prarodiče v obavách před partyzány zakopali všechno rodinné zlato někde v pralese. A jak pak byli uneseni a zahynuli v partyzánském zajetí a nikdo neví, kde zůstaly zakopané jejich kosti a zlato.
Před pár lety se jeden z vesničanů vydal do lesa na lov. Než došel k cíli cesty, záhadně onemocněl a musel se vrátit. Když ho pak místní šaman léčil, prozradil mu, že procházel kolem hrobu své babičky, která po něm chce, aby o její mohylu začal pečovat. Jeho babička prý někdy v padesátých letech zmizela a nikdy se nevrátila, takže mohla být jednou z údajných obětí partyzánského odboje. Vesničan se tedy vrátil do lesa, hledal, a když za pomocí magie její hrob našel, začal o něj pečovat a činí tak dodnes. Zároveň ale začal v jeho okolí kopat ty hluboké jámy. Podle místních zkazek mu totiž babička ve snu prozradila, kde jsou ukryté poklady vesničanů, kteří je tu v obavě před partyzány zakopali, ještě než sami zahynuli nejspíš nějakou krutou a tragickou smrtí. Musel kopat najisto, protože některé jámy jsou dobrých šest metrů hluboké. Vyhloubit je muselo stát spoustu času, úsilí a peněz. Nakonec to ale vzdal a dnes už jsou jeho kempy opuštěné, zbyly jen kousky celty, rozházené nádobí a hluboké jámy napůl naplněné vodou a postupně mizící pod pralesním opadem. Zůstanou tu nejspíš do doby, než do nich někdo spadne a utopí se v nich, pak nejspíš vesnická rada majitele donutí, aby je zasypal.
Jiní vesničané tu hledají jiné poklady. Zdejší horniny jsou sopečné tufy plné úlomků všeho možného, údajně včetně drahých kamenů. A tak lidé vyrážejí do hor, rozbíjejí skály a hledají v nich barevné a blýskavé kamínky v naději, že jednou najdou jeden, který prodají za velké milióny a budou tak zajištění až do konce svých dnů. Zatím se to nikomu nepodařilo. Mají na to své vysvětlení – prý je šidí překupníci. Kdykoli najdou nějaký kámen hodný miliónů, překupník jim řekne, že je téměř bezcenný, vykoupí ho za pár tisíc a ty milióny pak na něm vydělá on sám. Ale zatím jsem se nesetkal ani s žádným překupníkem, který by takhle zbohatnul.
Hory ale skrývají jedno reálné bohatství, které je zároveň jejích velkým prokletím – zlato. To tady opravdu je a těží se, se všemi důsledky jako je odlesňování, znečišťování řek bahnem a rtutí, skupování zemědělské půdy, pokles produkce rýže a kakaa, bohatnutí místní elity a chudnutí chudiny. V Batang Toru je v provozu jeden obrovský zlatý důl. Těží tu australská společnost, za kterou stojí čínští investoři. Co je ale horší, jiná podobně strukturovaná společnost nedávno získala povolení ke geologickému průzkumu dalšího území, včetně nově vyhlášené přírodní rezervace. Jejich helikoptéry jsme vloni slýchali až do kempu a jejich aktivity v terénu jsme průběžně zpovzdálí sledovali, zatímco Gáby se marně pokoušela zpochybnit legalitu jejich povolení. Průzkum proběhl, otevřená místa společnost pěkně v souladu se zákonem zalesnila a v očích místní vlády je tak všechno v pořádku. Jenže co během průzkumu zjistili, to nevíme. Víme jen to, že společnost začala v od vesničanů v těsné blízkosti rezervace ve velkém skupovat pozemky. Naši asistenti Kalam a Nardi se postavili proti, začali se svými sousedy vyjednávat a hledali další domorodce, kteří odmítají svou půdu prodat. Marně, jen si ve vesnici vysloužili špatnou pověst, že prý svým soukmenovcům brání zbohatnout. Po roce své snahy vzdali.
Status rezervace je teď ohrožený – pouhý rok po jejím vyhlášení. Geologický průzkum na jejím území byl sice víceméně legální, těžba zlata by už ale legální nebyla. Jediným řešením by byla změna vyhlášky a posunutí hranic. A tak začíná válka mezi dvěma lobby – ochranáři v čele s Gaby za záchranu pokladů zdejší živé přírody a těžební společnost za zpeněžení zdejších nerostných pokladů.

Orangutan číslo jedna

sobota 19. března 2016

Po několik prvních let výzkumného programu v Batang Toru zůstávali jednotliví orangutani bezejmenní. Byli to zkrátka jen plně vzrostlí samci, dospělé samice, juvenilní samečci, malá mláďata a tak podobně.

První orangutan, který před několika lety dostal jméno, byla samice Indah (na fotografii vpravo). V Indonéštině to znamená Nádherná, ačkoli kdovíjak nádherná není – a možná proto si naši asistenti její jméno často zkracují na Inda, což v jazyce Bataků znamená odmítnutí, zkrátka „ne“. Ale ani to se k Indah nehodí, protože právě ona byla mezi prvními orangutany v Batang Toru, kteří mezi sebe nás, lidské pozorovatele, přijali.

Pokud v lese potkáte divokého orangutana, většinou strne a docela ztichne. Je až neuvěřitelné, jak dobře tahle obranná strategie u tak velkého zvířete funguje – většinu orangutanů tak v pralese bez povšimnutí minete. Pokud ale divokého orangutana přeci jen zpozorujete, neuteče před vámi. Namísto toho vám začne vyhrožovat, prskat na vás (tomu se říká kiss sqeak), lámat větve a házet vám je na hlavu. Vydrží to dělat po celé hodiny, někdy i celé dny, jen s menšími přestávkami na jídlo, cestu a odpočinek. Ze svého přirozeného chování vám moc neukáže. K tomu je zapotřebí proces habituace – dlouhodobé sledování divokého orangutana po mnoho dní, týdnů, měsíců. Až vás nakonec začne ignorovat a věnovat se i ve vaší přítomnosti svým záležitostem. U Indah se to podařilo už před několika lety. A tak se stala prvním orangutanem v Batang Toru, který kromě označení „dospělá samice“ dostal i jméno.

Poznat Indah je poměrně snadné. Pokud zaostříte dalekohled na její ruku, zjistíte, že její prostředníček zůstává permanentně vztyčený do podoby jednoho mezinárodně rozšířeného lidského gesta. V případě Indah je to kvůli poškozené šlaše, nikoli že by tím chtěla vyjádřit, co si o nás myslí!

Už od začátku výzkumu moji kolegové potkávali Indah ve společnosti mladého samečka, který dostal jméno Ipang. Vše nasvědčuje tomu, že jde o jejího nedávno odstaveného syna. Krátce na to, kdy její pozorování začalo, se ale Indah narodil další potomek, který dostal jméno Iben.

Bohužel, Ibena jsem už nepoznal, zahynul ještě před mým příjezdem do Batang Toru. Asistenti pozorovali po několik dní, jak Indah stále nosí jeho mumifikovanou mrtvolku, ze které postupně odpadávaly jednotlivé části těla, až zbyly jen nohy. Pak Indah na nějakou dobu zmizela. Když se vrátila, byla slabá, nemocná, malátná a trpěla různými neduhy. Když jsem se v roce 2014 připojil k pozorovatelům, zdála se Indah březí. Jenže ve skutečnosti byla jen nadmutá a její mírně podlomené zdraví začalo působit chronickým dojmem. Zabřeznout se jí nedaří.

Nicméně se o to očividně snaží. Dva dny jsem jí sledoval během říje, což je u samic orangutanů vzhledem k mnohaleté péči o každé mládě poměrně vzácná událost. Po celé dva dny, kdy byla Indah svolná, ji doprovázel obrovský samec jménem Togos. Trávil s ní dny a na noc si stavěl hnízdo v její blízkosti. Když ráno vstal, začal den sexem.

Skončil ale stejně rychle jako začal a pak se dal do jídla, kterým orangutani tráví podstatnou část svých dnů. Prvním pářením Togosův zájem upadl, zatímco zájem Indah vzrostl. Po následující dlouhé hodiny jsem nevěděl, kterého z těch dvou mi má být víc líto. Jestli Indah, která samci neúnavně nabízí svá nejintimnější místa, anebo Togose, který musí dělat vše proto, aby neměl otravnou samici na očích a mohl se pořádně najíst. Anebo si trochu zdřímnout, protože když si Togos v poledne připravil k odpočinku nové hnízdo, sedla si Indah na jeho okraj, s pohlavím přímo proti tomu Togosovu, a čekala tam hodinu, ignorujíc to, jak Togos ignoruje jí. A u odpoledního odpočinkového hnízda totéž. Na druhé straně jakmile Indah ztratila naději a vydala se na cestu pryč, Togos okamžitě zpozorněl a vyrazil za ní. Nezastavil, dokud i ona nezastavila. A pak se dal do jídla a ignoroval její obnovený zájem. To se opakovalo mnohokrát. Togos očividně nepřipustil, aby se Indah v jeho nepřítomnosti setkala s nějakým jiným nápadníkem.

Ten den se spářili ještě dvakrát, takže snaha Indah nebyla marná. Ale jen pokud jde o sex, protože Indah nezabřezla ani během téhle říje, ani během žádné následující.

Indah má ale ještě jednoho nesmělého nápadníka, a tím je její syn Ipang. Je to už sice skoro desetiletý mladík, ale ke své matce se občas ještě vrátí a stráví s ní den či dva. Většinou jen jde tam, kam jde ona a jí poblíž místa, kde ji ona. Za celý den se jeden k druhému pořádně ani nepřiblíží. I když někdy, když Indah začne rozhrabávat termitiště nebo nějaký jiný lákavý potravní zdroj, Ipang se přeci jen osmělí, přijde až k ní a s tichým pískáním „mip-mip“ žebrá o potravu.

Indah ho ignoruje nikdy mu nenechá víc než drobné zbytky. Ipang ale nejeví zájem jen o potravu. Jeho matka je jedna z mála samic, ke kterým má Ipang přístup. A tak ani její genitál neuniknul pozornosti zvídavých prstíků. Takové chování je ostatně běžné i u dospívajících orangutaních samečků v zoologických zahradách, rozdíl je jen v tom, že v přírodě je pro matku snadné se sexuálnímu zájmu ze strany dospívajícího syna vyhnout. Prostě tím, že odejde.

Jak ale Ipang dospívá, začíná se v přítomnosti matky chovat čím dál tím víc jako dospělý samec. Začíná žárlit a přestává tolerovat jiné samce – včetně těch lidských. Donedávna jsme i Ipanga považovali za jednoho z perfektně habituovaných orangutanů. To se ale v posledních týdnech změnilo, zvláště pokud jsem pozorovatelem já, kterého nejspíš orangutani považují za plně vzrostlého dospělého samce. Ipangovi nevadím, pokud jsme sami. Ale jakmile je v blízkosti i Indah, není už tu pro nás tři dost místa. Rozdíl oproti divokým samcům je ale v tom, že Ipang od svého dětství dobře zná chování a reakce lidí a nebojí se přiblížit, je troufalejší. Pokud po vás divoký orangutan hodí větev, málokdy se trefí. Netroufne si přijít až nad vás a slézt dostatečně nízko a je nervózní, takže spíš jen tak hází kolem.

Ale Ipang se nebojí. Přijde přímo nad vás, kousek od vás, vyčká chvíle vaší nepozornosti (třeba když se díváte na jeho matku nebo píšete poznámky), zamíří a trefí. Dokáže rozviklat a vyvrátit mohutné suché kmeny stromů a zamířit je tak, aby spadly přímo na vás. V jeden den tak proti mě vyvrátil několik desítek suchých kmenů, které se někdy těsně vedle mě s rachotem rozpadly na několik kusů.

Pozorování Ipanga raději přenechám našim domorodým asistentům, kteří jsou oproti mě o třetinu menší a nepředstavují pro něj nejspíš takovou hrozbu.

Asistentská dramata

čtvrtek 31. března 2016

O Batacích ze Severní Sumatry se často mluví jako o tvrdohlavých a neovladatelných lovcích, kterým není radost šéfovat. Když mi Gáby Fredriksson před pár lety nabízela roli managera výzkumného kempu v Batang Toru, psala, že bych měl přijet co nejdřív, protože stávajícího manažera možná asistenti brzy snědí zaživa. Nesnědli, ale podobně jako jemu i mě později naši Batakové připravili řadu náročných chvilek.

Když jsem v Batang Toru v roce 2014 nastoupil, měli jsme v programu pět místních asistentů. Nejstaršímu z nich, Kalmovi, říkají všichni ostatní guru, tedy učitel. Jako jediný z nich už to totiž není kluk, ale opravdu dospělý člověk. Vypadá jako malý skřet se zlomyslným pohledem, který na první pohled nevzbuzuje příliš důvěry. A časem se potvrdilo, že v sobě trochu skutečné záludnosti opravdu skrývá. Druhý z asistentů, Nardi, na sebe upozorní nejen svojí atletickou postavou,ale i svým sebevědomým a sebestředným chováním. Sám sebe považuje za nejlepšího kandidáta na šéfa celého týmu a jeho ego hodně trpí tím, že ho tím nikdy nikdo nepověřil. A ani nepověří, protože k vedení lidí nemá Nardi se svým egoismem ani ty nejmenší předpoklady. Coby asistent je ale Nardi nejlepší, dokáže přemýšlet o tom, co dělá a co vidí.
Přichází s dobrými podněty a všimne si toho, že něco děláme špatně. Jenže jak ho nikdo nemá moc rád, tak na jeho rady většinou nikdo nebere ohled. Třetí asistent, Ulil, pochází z jiné vesnice než všichni ostatní a to je pro něj velký hendikep. Chybějící rodinné vazby z něj udělaly oportunistu mnoha tváří. Kdykoli v týmu dojde ke konfliktu, Ulil si spočítá, kdo je v přesile a kdo asi vyhraje, a přidá se na jeho stranu. Dosman je nejmladší člen našeho týmu a s jeho milým klukovským vzhledem a pozorným chováním ho mají všichni rádi. Studentky, které tu občas máme, si ho nemůžou vynachválit a i starší dámy z vedení pro něj mají velkou slabost. Ale nejenom dámy, protože je Dosman milý na každého. A tak se brzy, zcela přirozeně, stane oblíbencem každého vedoucího. Objektivně vzato ale Dosman zas až taková hvězda není – je pracovně nejmladší a na několikaleté zkušenosti svých starších kolegů si ještě bude muset pár let počkat. A pak je tu ještě Ety, druhý oblíbenec všech vedoucích. I s nim bylo vždycky snadné vyjít, udělal, co se po něm chtělo nebo to aspoň slíbil udělat, neodmlouval a neprotestoval. Jenže netrvalo dlouho prohlédnout, že je to pěkný hajzlík, manipulátor a lhář. Dosman byl příjemný od povahy, ale Ety zkrátka jen podlézá. Nešlo nevidět, jak Ety ostatní za jejich zády pomlouvá. A v reakci na to ostatní pomlouvají jeho, takže mi netrvalo dlouho zjistit, že je jeho rodina zahrnutá ve spekulacích s pozemky na okraji rezervace i v lovu kaloňů, a věřím i pomluvě, že jim Ety posílá SMS v době, kdy právě kaloni proletují nad hřebeny a je tedy nejlepší čas vyvěsit sítě.
Krátce před tím, než jsem v roce 2014 v kempu Mayang nastoupil, sepsal můj předchůdce výroční evaluaci všech asistentů, a Dosmana i Etyho v ní vynachválil natolik, že vedení organizace zvedla jejich platy téměř na úroveň jejich pracovně starších a zkušenějších kolegů.
Nikdo nic neřekl, protože to se v Indonésii nehodí, ale mezi asistenty to začalo vřít. Trvalo mi několik týdnů, než jsem si toho všiml a trošku po trošce zjistil, co se děje. Platy už byly nastavené, takže se zdálo, že se s věcí nedá nic dělat. Nardi a Kalam ale ve skutečnosti jen vyčkávali příležitosti, jak si s Dosmanem a Etym za nastalou nespravedlnost vyrovnat účet.
Po novém roce 2015 nastoupil Dosman do práce s několikadenním zdržením. Hned potom se o něm v kempu začalo hodně mluvit v jazyku Bataků, kterému jsem nerozuměl. Asi po týdnů, když jsme ve dvou sledovali jednoho z orangutanů, se Dosman po dlouhém váhání osmělil a požádal mě o další volno. A protože bych mu ho bez dobrého důvodu nedal a lhaní Dosmanovi moc nešlo, šel nakonec s pravdou ven. O Silvestru si udělal výlet na pláž s kamarádem a dvěma nezletilými školačkami. Divoký výlet se protáhnul a obě dívky přišly o věneček. Respektive prý už o něj přišly dříve, ale tentokrát se to provalilo. Rodiče jednu z dívek vyslechli tak důkladně, že se přiznala, a vzápětí nato už policie vyšetřovala případ dvojitého znásilnění. Dosman se musel vrátit, protože ho čekal další výslech. Právě to byla příležitost, na kterou jeho kamarádi v kempu Mayang čekali. A tak Nardi, Kalam a Ulil vnukli Dosmanovi excelentní nápad – aby uprchnul do sousední provincie a deset let tam žil v exilu. Za deset let se jeho případ promlčí a bude se moct v pohodě vrátit a pokračovat v životě i v práci, jako by se nic nestalo. Dosman zmizel, zůstal po něm jen dopis s výpovědí.
Ještě ale zbývalo vyrovnat se s Etym. A příležitost se nabídla brzy. Jednoho dne se i on osmělil požádat mě o volno. Jeho bratrance v provincii Jambi prý taky vyšetřuje policie a jeho předvolali k výslechu. Ani on už neměl na volno nárok, proto potřeboval moje svolení. Dostal ho, ale nebylo těžké prověřit si, jaké byly jeho skutečné důvody. Přímo v kanceláři naší organizace si totiž Ety tisknul materiály, ve kterých žádal o lépe placenou práci na plantáži olejné palmy, kam teď odjížděl kvůli pohovoru. Jakmile tohle prasklo, dali se zbývající tři asistenti v kempu do akce. Sepsali seznam veškerých Etyho nedostatků a pochybení, které mi po jeho odjezdu do Jambi předložili. A jakkoli byl jejich postup proradný, měli ve většině bodů pravdu. Ety práci na plantáži nedostal, a tak se vrátil jako by nic. V kempu už ale bylo dusno jako nikdy před tím. Asistenti trvali na to, abych dal Etymu výpověď za pracovní nedisciplinovanost. Já jsem trval na tom, aby návrh podali oni, k tomu se ale nikdo neměl. A tak se to vleklo den za dnem, každý večer se na Etyho otevírala další špína a napětí rostlo. Bývalý manager kempu mezitím navrhnul náhradu za Dosmana. A opět to byl jeho oblíbenec, mladičký středoškolák Albi. I on šel hned každému na ruku a každý ho měl rád, ale musel jsem uznat argumenty Kalama a Nardiho, podle kterých by s ním v terénu bylo víc práce než užitku. To už ale v kempu vypadalo vyloženě na vzpouru, Kalam hrozil výpovědí a Nardi byl ze dne narcističtější a hrubší. Snažil jsem se příliš nedat najevo, že jsem na straně Kalama a Nardiho, kteří měli v zásadě pravdu, a každý večer jsem si vyměňoval zprávy s Gáby, která byla naopak na straně Dosmana, Etyho a Albiho a pod vlivem bývalého managera kempu Mayang by se možná raději zbavila neovladatelných rebelů Nardiho a Kalama.
Mezitím rodiče Dosmana udělali všechno pro to, aby zachránili svému synovi kůži a celé rodině dobrou pověst. Vyjednávali s rodiči„znásilněné“ dívky i s policií a po několika týdnech dojednali křehký smír. Dosman si jejich dceru vezme, jakmile bude plnoletá. A její rodina dostane velké finanční odškodnění. Dosman se vrátil z exilu a požádal znovu o místo asistenta v kempu Mayang. Gáby i já jsme byli rádi, Kalam a Nardi vůbec ne. Podle pravidel naší organizace totiž zaměstnanec, který dá výpověď, nemůže dostat své místo zpátky. Ale protože proti Dosmanovi nebyl žádný dlouhý list pracovních pochybení, rozhodl jsem pro jeho návrat s pár podmínkami, jako byly srážky z jeho platu a to, že už nebudeme přijímat dalšího nového asistenta (jinými slovy že nepřijmeme Albiho). Když se Dosman vrátil s pokorou v tváři a od prvního dne sekal dobrotu, nezmohl se nikdo k nejmenšímu projevu nevole.
Ety ale krátce na to kemp Mayang definitivně opustil. Nenašel podporu u nikoho – u mě určitě ne, poté, co mi lhal, ale nakonec už ani u Gaby a ani u svého navrátivšího bratrance Dosmana. Nevydržel neustávající tlak. Odcházel se slzou na krajíčku. Den na to začali všichni v kempu fungovat, jako kdyby se nic nestalo a všechno bylo stejně v pořádku jako kdykoli jindy.
Následující rok odvedl tým kempu Mayang nejlepší práci za celou historii projektu, nasbírali tolik pozorování orangutanů jako za několik předchozích let. Všechno vypadá harmonicky a perfektně. Žádný další konflikt. Ale o pokrytectví a nevyzpytatelnosti Bataků jsem se už hodně poučil a tak jen čekám, kdy zas vybuchne nějaká bomba!

Svědectví o vymírání

neděle 17. dubna 2016

Řeka Somber byla jednou z prvních řek v Balikpapanském zálivu, kde jsme v roce 2007 začali sčítat populaci opic kahau nosatých a sledovat změny jejich početnosti v průběhu následujících let.

Na jejích březích se doslova stýká divočina s civilizací, na západ se rozprostírají rozlehlé mangrovy Balikpapanského zálivu, na východním břehu už začíná industrializující se předměstí Kampung Baru. Tady na okrajích civilizace stále ještě přežívají komunity posledních rybářů, zatímco na okraji divočiny dodnes hnízdí nebo přezimují desítky druhů ptáků, občas se tu objeví poslední delfíni a rybáři stále ještě mluví o ojedinělých útocích posledních krokodýlů. A také jsou tu kahau nosatí, kterých tu zbývá něco přes šedesát.

Zdejší kahau žijí na okraji rušné civilizace, a tak si už zvykli na všechen ten sílící hluk a neustálý provoz lodí všech velikostí a tvarů natolik, že před nimi přestali prchat a přestali jim věnovat pozornost. To společně s blízkostí města a jeho přístavů udělalo z řeky Somber ideální ekturistickou destinaci – především pro ty turisty, kterým čas nebo rozpočet nedovolí výlet do odlehlejších a mnohem krásnějších částí zálivu. Turisty jsme sem začali vozit už před několika lety a dnes už se z téhle atrakce stal byznys, který uživí malou komunitu zdejších rybářů.

Štěstí řeky Somber je v tom, že přes ni vedou vodovodní roury, zásobující vodou z přehrady Sungai Wain ropnou rafinerii, kolem které bylo město Balikpapan ve dvacátém století vybudováno. Naftařský průmysl tak nevědomky přispěl k zachování mangrovů na horním toku řeky, protože pod potrubím nepropluje nic většího než rybářský člun. Velké nákladní lodi se sem nedostanou, a tak se expanze průmyslu zastavila právě v místě, kde přes řeku vedou roury. Nakonec se místní vláda rozhodla, že když nemůžou horní tok řeky využít k ničemu jinému, prohlásí ho za přírodní rezervaci. A tak na 150 hektarů chráněného území vzniklo „Mangrove Center“ a místní vláda se mohla chlubit tím, že našla zlatou střední cestu a řešení, které uspokojí každého – polovinu povodí řeky Somber bude chránit, zatímco ve druhé polovině území bude budovat byznys. Tak vznikla průmyslová zóna Somber.

Dolní část řeky se začala měnit z roku na rok. K jejímu východnímu břehu dnes vede silnice, po ní dorazily buldozery a mangrovy začaly kousek po kousku mizet. Indonéské zákony sice něco takového nedovolují, ale pokud proces probíhá takhle postupně (tzv. salámovou metodou), přimhouří odpovědní úředníci nad každým kouskem oči a postupně se tak můžou odlesnit celé rozlehlé oblasti. Ve vykácených a vybuldozerovaných oblastech začaly vyrůstat přístavy, cisterny a neforemné betonové stavby. Lodí přibývalo a byly stále větší, narážely na zbývající mangrovy a postupně tak lámaly a vyvracely i některé z největších stromů. Voda začala zapáchat odpadem z továrny na zpracování sojových bobů i mrtvými ústřicemi seškrábanými ze starých lodí v docích a na hladině se vrstvily odpadky. Kolem průmyslové zóny vyrůstají nové domy a slamy a přibývá i jejich obyvatel, převážně chudých a nezaměstnaných.

Východní břeh řeky Somber zůstal nedotčený. O to snadnější tu teď bylo kahau vidět, protože už neměli mnoho jiných míst, kam by odešli. Pozorování kahau jsme mohli turistům zaručit na 100 %.

A pak začaly umírat stromy. Nejdřív jednotlivé stromy, ale po pár letech to byly celé porosty. Umíraly stromy jednoho druhu – kuželovníku Sonneratia alba. Zběžné pozorování brzy ukáže, že podstatnou většinu potravy kahau nosatých na řece Somber představuje právě kuželovník. Dřív tomu tak nejspíš nebylo. Tak jako na jiných řekách se i tady každá tlupa kahau donedávna pohybovala po několika čtverečních kilometrech zalesněného území, střídala různé typy lesa a živila se listím různých druhů stromů. Jak se jejich životní prostor zúžil, přišli kahau postupně o většinu potravních zdrojů a až nakonec zůstali odkázáni jen na porosty kuželovníků podél břehů řeky.

Jenže listy kuželovníků nepředstavují bezedný zdroj. Dřív by si kahau vybrali jen pár mladých šťavnatých lístků a šli by na jiný strom. Dnes jim nezbývá než jíst celé dny ze stejných stromů, dokud je neoberou doslova do posledního listu. Poté, co kahau oberou jejich větve dohola, potřebují stromy nějaký čas k tomu, aby znovu obrazily. Dřív by v takové situaci kahau odešli jinam a vrátili se na stejné stromy až po několika dnech nebo týdnech. Dnes nemají jinou volbu než zůstat a čekat na první nové mladičké výhonky, sotva pár centimetrů dlouhé, a sbírat je jeden po druhém, dokud se nenasytí. Po několika měsících marné snahy o obnovu listí strom hyne.

Břehy řeky Somber jsou dnes lemované mrtvými a umírajícími kuželovníky v různém stádiu usychání a rozpadu. Odumírání stromů už letos překročilo „magickou hranici“ vodovodního potrubí – jakkoli se lodě ani průmysl do téhle zóny nedostanou a jakkoli je oblast chráněná, kahau, kteří tu žijí, potřebují jíst. A protože na 150 hektarech chráněného území dostatek potravy nenajdou a jinde už ji hledat nemůžou, nakonec i tady svoje potravní zdroje spotřebují a jejich populace zkolabuje. Na začátku letošního roku už se v novinách začaly objevovat první články o tom, jak rybáři začínají na hladině řeky nacházet uhynulé opice.

Smutné je to, že místní vláda a dokonce i správa rezervace Mangrove Center odmítá přiznat, že kahau na řece Somber vymírají. Nepřispělo by to totiž k budování dobrého jména města Balikpapanu. Ale vůbec nejsmutnějším faktem je, že úplně stejná věc se začíná dít i v odlehlejších částech Balikpapanského zálivu, kde kahau nosatých nežije posledních 60 kusů, ale dobrých 1400. Kahau na řece Somber jsou už dnes odsouzeni k záhubě, protože průmyslový rozvoj postoupil příliš daleko. Ve vzdálenějších částech zálivu je snad ještě šance podobný proces zvrátit. Pokud ovšem odpovědní úředníci uznají, že když pro přírodu vymezí jen malou trochu prostoru v místech, o která neprojevil zájem žádný investor, zvířata jako jsou kahau nosatí v něm brzy vymřou.

Green Generation

neděle 24. dubna 2016

Environmentální výchova v Indonésii je jako když zaséváte semínka, z nichž většina shnije, jiná vzejdou a živoří, ale z několika málo vyroste něco velkého, v co jste ani ve snu nedoufali.

Před pěti lety bylo mým hlavním spoluhráčem v boji za záchranu Balikpapanského zálivu Konsorcium, tedy sdružení vládních úřadů i nevládních organizací, věnujících se ochraně životního prostředí v Balikpapanu i v okolí. Jedna z členských organizací Konsorcia tehdy dostala grant na uspořádání soutěže pro středoškoláky. Děti měly v našem ekocentru připravit a předvést powerpointovou prezentaci o globálním oteplování. Domluvili jsme se ale, že každý tým bude muset připravit dvě prezentace – první z nich o globálním oteplování, jak to požadoval sponzor, ale druhou o lokálním problému, a tím byl Balikpapanský záliv, jeho industrializace a plánovaná stavba silnice podél jeho pobřeží. Jak se dalo očekávat, otřepané globální téma nikoho moc neoslovilo, ale téma zálivu mělo velký ohlas. Děti shromažďovaly informace, podnikaly výlety do zálivu a bavilo je to, bylo to pro ně něco nového.
Soutěž vyhrál třináctiletý Pandu, ale protože dobrých týmů bylo hodně, vytvořili jsme z nich nakonec organizaci – Green Generation. Pandu se stal jejím mluvčím. A Pandu a jeho kamarádi mluvili hodně a dobře. Kdykoli některá z členských organizací Konsorcia pořádala nějakou akci, byl Pandu a další členové Green Generation přizvaní jako jedni z řečníků, kteří na jednání reprezentují balikpapanské děti a kteří si vzali za svůj jeden konkrétní problém – podpořit ochranu Balikpapanského zálivu. Pandu má politické nadání a měl navrch i v diskusích s vysokými vládními úředníky.
Provinční vláda Východního Kalimantanu tehdy pořádala pro středoškoláky také každoroční soutěž o odbornou vědeckou práci. Studentské práce hodnotila komise složená ze dvou universitních pedagogů, jednoho environmentálního aktivisty a jednoho vládního úředníka, jehož úkolem bylo dávat nízká skóre pracím, které byly příliš kritické. Práce se týkaly různých témat, počínaje správnou úpravou říčních břehů ve městech tak, aby se nezamezovalo tření ryb, až po zhovadilosti jako že by palmařské společnosti měly kompenzovat kácení primárních deštných pralesů tím, že budou rozmnožovat zoborožce v klecích. Rok po založení Green Generation byla soutěž zaplavená tématem Balikpapanského zálivu. Přes veškerou snahu vládního úředníka a jeho kritické komentáře a nízká skóre postoupily všechny práce o zálivu do finálního kola a dvě z nich vyhrály první a druhé místo (jeden z nich byl Pandu). Šéf úřadu pro životní prostředí, který byl při vyhlášení výsledků, se tvářil jako čert. To byl poslední ročník soutěže, provincie se vzápětí rozhodla, že už dál nic takového podporovat nebude…

Pak se začaly kazit i další věci. O pádu Konsorcia jsem psal už dřív. Zastupitelství Balikpapanu se očividně dohodlo s nevládní organizací, která zaměstnávala koordinátorku Konsorcia, Yulitu. Dohodli, že jí zničí život, aby bylo i všem ostatním jasné, že není dobré mluvit příliš nahlas. Yulita přišla o práci, status, manžela i životní optimismus a odešla z Balikpapanu. Konsorcium ztratilo sílu. A ztratilo i dohled nad Zelenou generací. Ta se dostala do rukou zastupitelů, kteří s ní začali manipulovat po svém. Začali ji velkoryse podporovat – nabízet školám peníze na organizování okázalých ceremonií, které měly poukazovat na to, jak dobře se Balikpapan stará o občany i jejich životní prostředí. Green Generation se stala nástrojem greenwashingu. Bylo to velké zklamání. Ztratil jsem o tu organizaci zájem.
Nechodím na ceremoniální akce, které mají vzbudit dojem o tom, že se vláda snaží řešit problémy životního prostředí. Letos jsem se k jedné takové akci dostal jen náhodně. Desítky dětí se oblékly do šatů z plastových pytlíků a obalů, tancovaly a zpívaly a všichni byli happy. Děti z Green Generation mě coby jednoho ze zakladatelů znají, takže se mi nepodařilo zůstat v anonymitě a začala diskuse: „Když jdete v neděli do města, máte na sobě tuhle odpadkovou vestu“? – „Jasně že ne!“ – „Když jste v kuchyni a vaříte, máte jí na sobě?“ – „Ne!“ – „Když jdete k rodičům na návštěvu?“ – „Ne…“ – „A co když o víkendu kempujete v lese?“ – „To taky ne!“ – „No tak kdy jí teda na sobě máte?“ – „Při slavnostech o vyžití odpadu. Jako ta dnešní slavnost“. – „A jak dlouho ta vesta vydrží?“ – „Moc ne…“ – „A co s ní pak uděláte?“ – „No vyhodíme jí!“ – „Do odpadu?“ – „Jo…“
Děti si ale na rozdíl od dospělých takovou kritiku neberou osobně. Na rozdíl od dospělých nepředpokládají, že věci dělají nejlíp na světě, a jsou rády za rady. A tak jsme tutéž noc po skončení slavnosti začali v parku plánovat, jak věci dělat jinak. Hned druhý den už byla v naší kanceláři (v Centru pro záchranu zálivu, které jsme letos otevřeli) delegace dětí z Green Generation a začali jsme ještě jednou od nuly se smysluplnějšími plány.
A jsou to slibné plány. Děti mají potenciál k výchově dospělých. Pokud dětem pomůžete najít ty správné argumenty, proč by dospělí neměli vyhazovat odpadky z okna, proč by neměli za domem krmit opice nebo proč by místo dřevěného uhlí měli k pečení ryb používat skořápky z kokosových ořechů, přijmou od nich dospělí (alespoň tady v Indonésii) takové argumenty snáz, než pokud jim totéž vysvětlujete vy sami. A pokud děti vystoupí s dobře promyšlenými argumenty před ředitelem školy, před novináři nebo před starostou, většina dospělých jim nedokáže oponovat a slíbí i to, co by jinak neslíbili. A není jim pak snadné takové sliby neplnit.
Green Generation se postavila na vlastní nohy, nezávisí už na instrukcích úředníků, kteří ve skutečnosti jen kryjí záda korporacím. Nezávisí už ani na instrukcích učitelů, kteří sami bezradně vzhlíží ke zkorumpovaným vládním úředníkům, protože nemají, ke komu jinému by vzhlíželi. Učitelé se teď sami učí od svých bývalých žáků! Zelenou generaci vede Pandu a jeho spolužáci, nedávno ještě třináctileté děti, ale teď už zkušení vysokoškoláci, kteří mají u svých mladších kamarádů i u jejich učitelů velký respekt. Po několika marných letech se Green Generation změnila z propagandistického nástroje namířeného proti ochraně přírody zpět na to, čím byla na začátku, tedy na silné environmentalistické hnutí.
A hnutí roste, mnohem víc než kdokoli z nás na začátku doufal! V Green Generation je dnes 5000 dětí z Balikpapanu, a několik tisíc dalších dětí v 50 městech na 4 indonéských ostrovech. Všichni připravení k akci a loajální k malé skupince zakladatelů, ve které jsem se před 5 lety bez velkých ambicí ocitnul.