Deník 2013-2015

Most přes ostrov Balang

středa 19. června 2013

Pozítří se vracím do Indonésie. Je to už sice víc něž rok, co jsem byl mimo Balikpapanský záliv, ale po celou tu dobu od Darmana dostávám každý měsíc zprávy o nejnovějším dění v terénu. Některé jeho zprávy byly docela dobré, jiné horší, ale hlášení za poslední dva měsíce začínají být alarmující. Na východním pobřeží jednoho z ostrovů v odlehlé části Balikpapanského zálivu se objevily buldozery a začaly srovnávat se zemí pobřežní mangrovy v místech, kudy je naplánovaný jeden z nejkontroverznějších stavebních projektů na současném Kalimantanu, totiž most přes ostrov Balang.

Historie kauzy „Ostrov Balang“ je dlouhá a zapeklitá. Silnice spojující sever a jih Bornea se tudy měla stavět už před víc než dvaceti lety. Tehdejší technologie nedovolily vizionářský projekt dlouhého mostu přímo v trase dálnice, v dolní široké časti zálivu hned za městem Balikpapan. Proto byl most naplánován v odlehlé divočině v horní části zálivu, kde by nemusel překlenovat tak velkou vzdálenost.

Velká oklika provinční dálnice kolem celého zálivu před dvaceti lety dávala smysl. Dnes už by se dal most postavit v přímé trase dálnice (kde prozatím auta převážejí trajekty) a vyhnout se tak zbytečné zajížďce i jejímu katastrofálnímu dopadu na místní přírodu. Jenže ve hře zůstal jeden faktor – pozemky! Kdysi znárodněná lesní půda byla částečně navrácena místním vesničanům; ovšem ještě před tím, než informace o plánované stavbě dálnice prosákla k novým majitelům půdy, začali od nich vládní úředníci, jejich rodiny a kamarádi pozemky podél pobřeží zálivu skupovat. Pro dnešní Dajáky to byl „bezcenný“ les, kde už dávno nikdo z nich nežil, půdu určitě neměli v plánu začít obdělávat, a tak ji prodávali s radostí a za pakatel. Během pár let bylo celé pobřeží v rukou pozemkových spekulantů. Cena půdy rostla astronomicky. Pak přišla ekonomická krize a plán na stavbu mostu a dálnice byl zavržen.

Uplynulo několik klidných let, přišel rok 2006 a indonéská ekonomická krize byla zažehnána. Nebyly to ale úplně dobré zprávy – objevili se investoři a na Kalimantanu začalo období rozprodávání přírodních zdrojů komukoli, kdo dal nejvíc. Úředníci, kteří měli v Balikpapanském zálivu své skryté zájmy, ze mezitím dostali do vysokých pozic. Guvernér Awang Foaroek, který svou kónickou postavou a kolébavou chůzí nápadně připomíná jednoho z Teletubbies, si buduje mezinárodní reputaci zeleného politika a velkého ochránce přírody, což se mu díky naivitě a ignoranci západního světa docela daří. Je to ale jeden z nejzlovolnějších politiků, se kterým jsem se v Indonésii setkal. Jeho kampaň „Kaltim Green“ byla v podstatě jen líbivá nálepka pro odlesnění miliónu hektarů „zničeného“ sekundárního pralesa a jeho nahrazením „bujnými zelenými“ plantážemi olejné palmy. Je to opravdu jen náhoda, že právě guvernér vlastní pozemky v místech, kudy má procházet dálnice z provinčního hlavního města Samarindy směrem k ostrovu Balang? A že právě jeho rodinný podnik získal kontrakt na stavbu mostu i všechny ostatní stavby s ním souvisejícími?

Město Balikpapan bylo dlouhá léta striktně proti stavbě mostu i dálnice, které „v zájmu lidu“ tolik prosazoval guvernér. Pak se stal novým starostou Balikpapanu Rizal Effendi, byznysmen a podílník elektrárenské společnosti, jejíž nová uhelná elektrárna má zásobovat energií všechny povolené i nepovolené stavby, které vyrostou v pralesích, kudy dálnice a most povedou. Během jediného roku se stanovisko Balikpapanu k celé stavbě změnilo. Starosta je i podílníkem jednoho z nejčtenějších místních deníků, Kaltim Post. Je to jen náhoda, že noviny postupně přestaly psát o ekonomické nesmyslnosti celého projektu a o jeho dopadu na životní prostředí, a raději opěvují lepší zítřky, které celý megaprojekt přinese?

Před měsícem starosta a guvernér slavnostně přestřihli pásku a oficiálně zahájili stavbu mostu.

Je vůbec ještě šance tuhle šílenost zastavit? Gaby říká, že šance je vždycky, Indonésie je plná nedokončených megaprojektů. Většina z nich „vyšuměla“ poté, co se někam vytratily všechny peníze, nějaký klíčový lobbista skončil za mřížemi nebo se k moci dostal nový politik, který vlastní pozemky na nějakém jiném místě. V případě Balikpapanského zálivu teď ale většinu dobrých karet drží pevně v ruce guvernér, nejlstivější hráč v celé té trapné hře.

Odcházení

pátek 21. června 2013

Je to už 8 let od mého prvního odjezdu do Indonésie; 7 let od chvíle, kdy jsem v Balikpapanu poprvé přičichnul k ochranářské práci; a 5 let od doby, kdy jsem se dostal do čela hnutí za záchranu Balikpapanského zálivu. Situace v Balikpapanu se mezitím čím dál víc vyhrocuje.

Palmařský, uhelný a papírenský byznys je stále bezohlednější, od ignorování protestů ochranářů i místních komunit postupně přechází k výhrůžkám a k najímání gangsterů. Zkorumpovaná vláda ztrácí zájem na udržení zelené image, kterou se Balikpapan dlouhá léta právem pyšnil, a staví se čím dál víc neskrývaně na stranu korporátních gigantů.

Místní rybáři a rolníci považují další boj se silou kapitálu za marný a stahují se do bezmocného ústraní. I některé z ochranářských organizací už zmlkly ve snaze nechat si otevřené dveře k politickému jednání, ale i k finanční podpoře, kterou vláda nabízí ochranářům za to, že budou řešit nedůležité věci. Ti ochranáři, kteří ve snaze o záchranu zálivu vytrvávají, jsou tlačení ke stále extremističtějším formám kampaně, což by se nakonec mohlo obrátit i proti nám samotným.

Pozice zahraničního výzkumníka je v tak rozbouřených politických vodách velmi nejistá. Je jen otázkou času, kdy si korporace a jim spříznění vládní úředníci najdou cestu, jak se zbavit cizáků, kteří „brzdí ekonomický rozvoj Indonésie“ (pod frází ‚ekonomický rozvoj‘ je přitom míněno rozprodávání indonéských přírodních zdrojů korporacím z Malajsie, Číny a podobných zemí). Možná je lepší odejít ze scény ještě těsně před tím, než budeme odejiti. Naštěstí se během posledních let rozvinulo silné environmentální hnutí i mezi samotnými Indonésany, kteří se nechtějí smířit s tím, co se dnes v jejich zemi děje. Takže pokud my „cizáci“ nakonec odejdeme, je tu kdo by v načaté práci pokračoval. A tak i Projekt Pesisir Balikpapan spěje do závěrečné fáze, která by ale neměla znamenat konec hnutí za záchranu Balikpapanského zálivu. Nastává čas pro delegování projektu, tedy jeho postupné předávání indonéským partnerům.

Tak jako nejspíš nikdo, ani moji místní partneři nejsou dokonalí. I když v některé z nich mám velkou důvěru, opravdu stoprocentně se nemůžu spolehnout na žádného. Řešením může být rozebrání balikpapanského programu na menší kousky a jejich rozdělení mezi vícero různých organizací. Pokud pak některá z nich selže, a to se může stát velmi snadno, ostatní stále zůstávají ve hře. Takový systém už v Balikpapanu vzniká a dnes už máme několik sdružení a komunit, které se na různých aspektech ochrany zálivu různou měrou podílejí. Některé z nich existovaly už před mým příjezdem, jiné jsme založili společně s mými asistenty v minulých několika letech. Teď jde o to celý ten započatý proces rozdělování, předávání a odcházení ukončit a projekt Pesisir Balikpapan tím uzavřít.

Systém by měl nakonec vypadat tak, že vedení rezervace Sungai Wain bude pokračovat jak v střežení té části zálivu, která již získala status chráněného území, tak i v prosazování dalšího rozšíření rezervace. Úlohou Konsorcia (sdružení místních nevládních organizací) bude politické vyjednávání ve prospěch ochrany zbývající části zálivu, která nespadá pod pravomoc rezervace. Aktivistické fórum Přátelé Balikpapanského zálivu (Peduli Teluk Balikpapan) by mělo vytrvat v kampani, medializaci a buzení veřejného povědomí. Tým rybářů pod vedením Darmana monitoruje situaci přímo v terénu, je ve spojení s místními vesničany a v předává informace a stížnosti úřadům. A nevládní organizace Landing spolu se vzdělávacím střediskem KWPLH („medvědí stanicí“) by měla šířit osvětu na školách, organizovat vzdělávací akce, a provozovat v Balikpapanském zálivu ekoturistický program.

Teď v červnu se do Balikpapanu vracím s jedním cílem – zkontrolovat, nakolik už se celý systém rozjel a kde ještě stagnuje a je třeba ho doladit a popostrčit. Ale upřímně řečeno, ochrana zálivu zatím spíš pokulhává než že by hladce směřovala vpřed. Chybí lidské zdroje, které bude potřeba dál hledat. Chybí i peníze, bez kterých počáteční nadšení časem opadne. Proces mého postupného „odcházení“ z Balikpapanského zálivu bude nejspíš trvat ještě několik let.

Dým nad Singapurem

pátek 28. června 2013

Nemám moc rád cestovatelské zprávy o tom, že jsme dorazili z místa A do místa B a v místě A bylo slunečno, zatímco v místě B padaly kroupy.

Tentokrát ale udělám výjimku, protože můj letošní let do Indonésie za zprávu stojí. Počínaje mezipřistáním v Singapuru, kde byla mlha. Ta by tu ale být neměla, jsme v tropické Asii a navíc během poměrně suchého období a teploty ve městě během dne rychle vystoupí nad 30 stupňů, takže se případná mlha nemá šanci se ve vzduchu udržet. Ve chvíli, kdy se kdesi vpředu letadla otevřely dveře a někteří spolucestující si rázem začali stěžovat na pronikající smrad, došlo mi, že vidím úkaz, o kterém jsem slýchal už mnoho let, ale který jsem si doteď pořadně nedovedl představit – dým nad Singapurem.

Dým nad Singapurem není ani mlha, ani smog. Dokonce ani nepochází ze Singapuru. Suchý monzun ho sem přináší ze stovky kilometrů vzdálených indonéských provincií na Sumatře a Kalimantanu, kde v době klimatických oscilací známých jako El Niňo vysychají rašelinné pralesy a lidé je začínají vypalovat. Někdy kvůli zakládání malých políček, ale v mnohem větším rozsahu kvůli zakládání obrovských plantáží olejné palmy nebo akácií (pro potřeby papírenského průmyslu). Požáry se pak vymykají kontrole a šíří se na ploše desítek tisíc hektarů. Protože vrstva organické hmoty v rašeliništi dosahuje mocnosti několika metrů, někdy i desítek metrů, požár hoří jak nad zemí, tak i pod zemí a nedá se uhasit. Nezbývá než čekat na déšť. Monzunové větry, vanoucí v době sucha vanou od jihozápadu, odnášejí s sebou kouř z centrálního Kalimantanu a Sumatry směrem na Malajský poloostrov a na Singapur.

Viditelnost v okolí singapurského letiště byla jen pár set metrů. Jak jsme vystoupili do letištní haly, byl už smrad spáleniny cítit naprosto zřetelně a kouřový opar byl i uvnitř haly. Dým nad Singapurem byl hlavním tématem hovorů většiny spolucestujících, jak jsem je slyšel kolem. Noviny, které si pasažéři z letadla odnášeli, ukazovaly na titulních stránkách satelitní snímky indomalajského souostroví, pokrytého souvislým bílým mrakem.

Po velmi rychlém přestupu (během kterého letištní služba samozřejmě nestihla z letadla do letadla přemístit můj batoh, takže v Singapuru zůstal) pokračuji malým letounem přes celý Kalimantan do Balikpapanu. Čekal jsem, že budu fotit krajinu pod sebou, tak jako při předchozích letech, ale to byl bláhový omyl. Jak ukazovaly už ty obrázky v novinách, singapurský dým zdaleka neležel jen nad Singapurem. Byla to jen pár set metrů vysoká vrstva, ze které letadlo rychle proniklo do míst, kde bylo krásně slunečno, jen s jemnými obláčky nad námi – ale pod námi bílo od obzoru k obzoru. Kouř byl všude, nad pevninou i nad mořem. Celá dvě obrovské indonéské provincie, Západní a Centrální Kalimantan, byly celé schované pod souvislým bílým závojem. Letěli jsme nad ním víc než hodinu. Z oparu vystoupil teprve hřeben pohoří, který značil hranice provincie Východní Kalimantan. Pak už se opar rychle vytratil a uvolnil výhled nejprve na zalesněné odlehlé svahy, ale vzápětí i na žlutočerveně zjizvenou krajinu v místech, kde se zakládají nové plantáže olejné palmy. Pak ještě smutný výhled na expandující hnědouhelné doly a na továrny na zpracování palmového oleje, které likvidují mangrovy v Balikpapanském zálivu, a byl jsem v cíli cesty.

V Balikpapanu nás od doutnajících rašelinišť v Centrálním Kalimantanu izoluje směr větru, i tak tu ale o „singapurském dýmu“ slyším několikrát denně – z televize, rádia, novin, z rozhovorů mezi lidmi. Singapurská vláda osočuje Indonésii z ohrožování života ve městě, vzniká tu zárodek mezinárodního konfliktu, až nakonec indonéské ministerstvo životního prostředí začalo s vyšetřováním několika desítek korporací, které jsou ze zakládání požárů zodpovědné. Většina z nich má spojitost s plantážemi olejných palem nebo akácií. Nakonec za viníky ministerstvo označilo 8 korporací, dvě z nich jsou zahraniční společnosti operující v Indonésii – ale registrované v Singapuru…

Pytláci a rozzlobení duchové

čtvrtek 11. července 2013

V pralesích kolem Balikpapanského zálivu žije spousta tajemných bytostí, jejichž svět je od toho našeho oddělený, ale čas od času se prolne a ovlivňuje tak i naše životy. Aspoň v představě převážné většiny zdejších obyvatel. Někteří vesničané v Sungai Wainu věří tomu, že jsem pod ochranou takových duchů, a právě proto že se mi v lese ještě nikdy nic zlého nestalo.

Dokonce, že snad mám s lesními duchy tajné pakty, třeba že ve své chatrči v mangrovech žiju pohromadě s neviditelnou manželkou z druhého světa, která se mi stará o domácnost – domněnka, kterou jsem začal sám podporovat ve snaze omezit nabídky ke sňatku ze strany Indonézanek z tohoto světa. Nicméně v jedné části zdejšího lesa žijí duchové, které jsem si rozhněval. Stalo se tak před dvěma lety při hranicích rezervace Sungai Wain, kde se snažím každým druhým rokem kontrolovat známky spekulací s lesními pozemky, které tu začaly v souvislosti s plánovanou stavbou provinční dálnice k mostu přes ostrov Balang. Militantní skupiny spekulantů s půdou si tu snaží přisvojit území rezervace, k čemuž zneužívají tradiční domorodé právo – ale to vše jen s cílem prodat pak získanou půdu zahraničním korporacím.

Při minulé inspekci, kdy jsem do téhle části lesa vyrazil se svým lodníkem Bedulem, jsem si zřejmě během kempování místní duchy hrubě znesvářil. Po celodenní túře pralesem jsme si s Bedulem dopřáli večerní koupel, jenže zatímco Bedul se koupal cudně v slipech, já jsem byl naostro, a to místní bytosti nemají rády. V okolí našeho výzkumnického kempu to nevadí, protože tam už mě všichni duchové znají a na moji nahotu už jsou zvyklí, ale tady, v místech, kde se objevím jen jednou za dva roky, si člověk musí dávat v lese pozor i při čůrání, aby to nebylo před neviditelným prahem neviditelných domů – natož pak při koupání. A tak na mě rozhněvaní lesní duchové přivolali hroznou kletbu, do druhého dne jsem byl marod a stonal jsem pak ještě dva měsíce. Diagnóza indonéských lékařů byl tyfus, diagnóza francouzského lékaře bylo chronické astma a diagnózou místních léčitelů bylo uhranutí rozčílenými duchy. Sám jsem se přiklonil k diagnóze francouzského doktora z Totalu, ale nechal jsem se přesvědčit i pro očistný rituál u šamana, jen tak pro každý případ. A když jsem se letos na stejné místo vracel kvůli průzkumu dalších pozemkových spekulací, už jsem s sebou měl raději na koupání spodní prádlo – taky jen tak pro každý případ.

Tentokrát jsem do lesa vyrazil sám, ale dlouho jsem sám nezůstal. Ještě v prvním úseku pochodu podél hranic rezervace, kde je to ještě jakž takž sjízdné i pro motorku, mě zastavil zablácený mladík na zabláceném motocyklu a že mě kus sveze. Bylo to pytlák, a protože pytláctví v Sungai Wainu začíná být větším problémem než v minulých letech, přijal jsem hned i jeho nabídku, abych ho doprovodil na jeho nočním lovu. Míra pytláctví v Sungai Wainu je dobrým indikátorem toho, jak dobře nebo špatně funguje zdejší ostraha. A ta teď zrovna moc dobře nefunguje, jak jsem se tu noc přesvědčil. Mladík, jmenoval se Sabar, už měl totiž svoje pasti nastražené v okolí jedné ze strážních chat, které si tu kdysi nechali lesníci postavit, ale od té doby tu už jen tak stojí k dispozici pytlákům a podobným živlům. Na dotaz, jestli se Sabar nebojí přespávat přímo tady na strážnici, odpověděl pohodově: „Už tu lovím několik měsíců, ale lesníka jsem ještě nepotkal ani jednoho“. Dokonce z něj vylezlo, ze nejlepší ze strážních domků, postavený z velmi kvalitního ulinového dřeva, už domorodci ukradli – prkna a plech ze střechy odnesli, zůstala jen nosná konstrukce domu.

Dotyčný mladík lovil prasata pomocí bomb, které si vyrábí svépomocí. Tuto původně prý filipínskou metodu teď používá čím dál víc lovců i v Balikpapanu. Seškrábou zápalný prášek z několika krabiček sirek, naplní jím plod olejné palmy a zavážou ho izolepou. Plody pak rozmístí podél ochozů, kterými prasata pravidelně procházejí. Jakmile prase plod najde a skousne, zápalný prášek mu v zubech exploduje, výbuch a zavřeštění zvířete je slyšet na stovky metrů daleko, ale prase je vzápětí mrtvé. Lovci tak stačí usadit se pohodlně v chatce lesních strážců a čekat na zavřeštění a na výbuch. A tak jsme v chatce společně seděli celo noc a Sabar mi vykládal veškeré detaily o sobě i o dalších pytlácích, které tu v Sungai Wainu máme. Zatímco někteří farmáři z okolí sem chodí jen se vzduchovkou na bažanty, jiný z nich pracuje pro skupinu armádních a policejních důstojníků, kteří sem přijíždějí v džípu se silnými reflektory a z auta střílí jeleny. A několik dalších pytláků zase straží oka, i když tahle technika očividně rychle ustupuje ve prospěch „progresivnějších“ metod, jako jsou například prasečí bomby.

Ten večer jsme ale neměli štěstí ani já, ani Sabar. Sabar vůbec nic nechytil, zatímco u mě se brzy začaly projevovat stejné zdravotní problémy, jako tomu bylo nedaleko odsud před dvěma lety, když jsem se tehdy v lese koupal nahý. Zúžily se mi průdušky, polil mě studený pot, začala mě bolet hlava a přepadla mě únava. Druhý den mě Sabar z lesa vyvezl na motorce, to už ale tak sdílný nebyl, protože jsme cestou potkali jiného lovce a ten ho nejspíš v javánštině upozornil na to, že pracuju pro Sungai Wain. Ještě jsem se stačil sejít s Gáby, která krátce poté moje stížnosti (a spoustu jiných) přednesla na oficiální večeři se starostou a jeho vládou. Sabara jsme neudali, takové skety zase nejsme, ale podali jsme stížnost na to, jakým stylem pracují nebo spíš nepracují současné lesní hlídky. Ale to už jen Gáby, zatímco já jsem ležel ve vesnici s chorobou, kterou dle minulé francouzské diagnózy považuju za chronické astma. S vesničany už jsem raději neprobíral detaily toho, kde a jak jsem k chorobě přišel – je mi jasné, s jakou diagnózou by přišli oni.

Prasata vousatá (z fotopasti v Sungai Wainu)

Pár dobrých zpráv

pondělí 26. srpna 2013

Většina mých posledních zpráv nevyznívá kdovíjak optimisticky, což myslím docela odráží realitu v Indonésii, která se díky současnému tempu odlesňování nakonec dostala dokonce i do Guinessovy knihy rekordů. To ale neznamená, že se nepodařilo vůbec nic. Je možná čas na pár dobrých zpráv, a tak tři následující odstavce věnuju tomu dobrému, co můžu o nedávném dění v Balikpapanském zálivu napsat.

Někdy se věci podaří tam, kde by to člověk opravdu nečekal. Jako tomu bylo třeba v případě gangů, které v zálivu kácí mangrovy kvůli pálení dřevěného uhlí. Uhlíři patří k nejchudším z obyvatelů zálivu, takže nikdo nemá to srdce je vyhnat. Ale snažili jsme se aspoň prosadit systém zonace, kdy by se kácení stromů zakázalo v nejcennější a nejkrásnější části zálivu, která by se vyhradila jen ochraně přírody, rybářství a ekoturismu. Oficiální vláda nemá velký zájem zabývat se konflikty mezi tak bezvýznamnými skupinami, jako jsou uhlíři, rybáři a ochranáři. Na kalimantanském venkově ale existuje kromě formální vlády ještě neformální systém tradičního práva a kmenových náčelníků, kteří sice nejsou o mnoho spravedlivější či méně zkorumpovaní než vládní úředníci, nicméně mezi vesničany se často těší většímu respektu. Toho využívají ke spekulacím s pozemky a k paktování se s palmařskými, hnědouhelnými a papírenskými společnostmi, díky čemuž jsou kmenoví náčelníci čím dál bohatší a jejich kmeny čím dál chudší. Nicméně i tak jsem se rozhodl náčelníky místního kmene Pasir požádat o pomoc, byť s nevalnou nadějí. Ale překvapivě, jeden z nich nám v dobré náladě slíbil, že zonaci zálivu odsouhlasí a ustanoví v rámci svého neformálního úřadu. Jednou s námi vyjel do terénu, promluvil s uhlíři, které jsme potkali cestou na řece, a svolil, abychom v chráněné zóně mangrovů vyvěsili cedule s nápisem „Zákaz kácení stromů, tato oblast je pod ochranou tradičního náčelníka“. To bylo v roce 2008. Od té doby v oblasti několika desítek čtverečních kilometrů mangrovů nepadl téměř žádný strom, ani jedinou z cedulí nikdo nestrhnul a dříve vykácené mangrovy jsou už všechny zelené a regenerující. Před 5 lety jsem to považoval za bezvýznamný pokus, jen tak kdyby náhodou, ale nakonec se z něj překvapivě vyklubal jeden z našich nejúspěšnějších ochranářských zásahů.

V jednom z předloňských e-mailů jsem psal o uhlobaronech, kteří začali těžit hnědé uhlí dokonce i v místě jediného vodního zdroje pro nejméně tisíc vesničanů. I přes jejich protesty tu dnes bohužel důl stojí. Dvě jiné těžební společnosti se nám ale zastavit podařilo, a to za podpory nečekaného spojence – palmařské společnosti PT Agro Indomas, se kterou jsme už dlouhá léta ve sporu za to, že ilegálně odlesnili desítky kilometrů říčních břehů podél Balikpapanského zálivu. Jednoho dne mi z PT Agro poslali e-mail, že „nezodpovědná těžební společnost“ ohrožuje „nádherný prales na Královském ostrově“, což byl jeden z mála zbytků lesa, který samotné PT Agro nestačilo odlesnit ještě před tím, než jsme jejich případ otevřeli. V e-mailu nás zástupce Agra úzkostlivě prosil o to, abychom společnými silami Královský ostrov zachránili. Kdybych už nevěděl, co jsou zač, byl bych jejich zájmem o ochranu přírody naprosto ohromen. Takhle je mi ale jasné, že se jen snaží najít flastr na škody, které sami způsobili, a hlavně nechtějí, aby přes jejich plantáže vedla široká těžební silnice. Nicméně jsme nakonec otevření hnědouhelného dolu společným (i když na oko nezávislým) lobováním u místní vlády zabránili. Plus ještě jednoho dalšího. Je to dobrá ilustrace moci, jakou palmařské společnosti mají – zatímco víc než tisíc vesničanů bez pitné vody není problém, který by vláda musela řešit, těžební silnice přes palmovou plantáž si už řešení vyžaduje…

Vůbec největší pozitivní změnou v Balikpapanském zálivu v posledních letech je ovšem téměř úplný zánik farmového chovu krevet a ryb. Historicky byl chov krevet vůbec nejzávažnějším důvodem mizení mangrovových pralesů nejen v našem zálivu, ale i v celé Indonésii, a celosvětově. Zatímco ovšem jinde krevetí farmy nadále představují problém číslo jedna, v Balikpapanu se během posledních pár let propadly v pořadí důležitosti na nejspodnější příčky. Bylo by hezké říct, že je to díky našim ochranářským snahám, a do jisté míry opravdu ano. Díky pravidelnému monitoringu Darmanem a jeho týmem se nejen zastavila stavba nových farem, která probíhala (ilegálně) ještě v roce 2008, ale místní vláda se začala obracet na Darmana v případě posuzování žádostí na budování legálních farem, a neschválila ani jedinou z nich. Ale zcela upřímně řečeno, zastavit krevetí byznys by se nepodařilo, kdyby tomu elementálové nebyli nakloněni. Podmínky Balikpapanského zálivu pro budování krevetích farem zkrátka nejsou vhodné. Voda na podloží hnědého uhlí je kyselá, bahno, ze kterého se staví hráze, příliš snadno eroduje, a z Japons . . .

Letuchy

pondělí 30. září 2013

Me posledni roky v Indonesii uz nejsou takova zabava, jako to bylo na zacatku. Cim dal min casu travim se zviraty. Obcas to vypada, ze musim odjet nekam jinam, abych se dostal do pralesa. Jako treba ted, kdyz jsem vycestoval do Singapuru kvuli zmene indoneskeho viza.

Singapur je malinka ostrovni zeme, kde byla v poslednich desetiletich vetsina puvodniho destneho pralesa nahrazena mrakodrapy, sidlisti, obchodnimi domy, zabavnimi centry, pristavy a prumyslovymi parky. Vetsina velkych zvirat tu zmizela behem minuleho stoleti. Ovsem nektera z tech, ktera zbyla, dnes z nepritomnosti tech ostatnich slusne tezi. Pri prochazce po ostruvku Ubin, jedne z mala neindustrializovanych casti Singapuru, se mezi vami misty prochazi nprosto krotka divoka prasata, asi jako u nas ve mestech holubi. Po vyhubeni tygru a levhartu se prasata rozmnozila natolik, ze likvidují v podstate vsechno jedle nekolik decimetru nad zemi i pod zemi, vcetne nekterých kriticky ohrozenych druhu rostlin. Pokud si nekdo stezuje na „premnozena“ prasata u nas v Cechach, pak doporucuju navstevu ostrova Ubin!

Ale nejen prasata v Singapuru profituji z nepritomnosti predatoru jako jsou velke selmy nebo velci dravi ptaci. Mesto se nejspis prave proto muze pochlubit jednou z nejvyssich populacnich hustot letuch na svete. Letuchy, vzdaleni pribuzni primatu, jsou jedna z nejpodivnejsich zvirat, ktera jsem mel moznost poznat. Jsou to nocni vegetariani a nejlepsi parasutiste mezi savci. Pomoci letaci blany roztazene mezi krkem, ocasem a koncetinami az po spicky prstu dovedou klouzavým letem prekonat vzdalenost nekolika desitek metru z jednoho stromu na druhý. Maji perfektní kryci zbarveni, jejich srst pripomina kuru stromu, a kdyz behem dne odpocivaji volne zavesene a pritiskle ke kmeni stromu, malokdo je objevi. Ale jak mi ukazal singapursky zoolog Norman Lim, je to hlavne o cviku. Behem jedineho dne v pralesni rezervaci uprostred Singapuru me naucil letuchy hledat. Staci se divat po vybouleninach na kmenech stromu a oko uz se pak samo rychle nauci rozlisovat, ktera boule je opravdu boule a ktera je ve skutecnosti odpocivajici letucha. Jak se brzy ukazalo, letuchy pres den, prekvapive, nespi. Oci maji skoro vzdy otevrene a ocividne vnimaji, co se kolem nich deje. Pokud se u nich zdrzite delsi dobu, zacnou vas uprene pozorovat. Ale vetsinou proste jen zustanou nehybne pritiskle ke kmeni, natolik se nejspis spolehaji na sve ochranne zbarveni. Pod letaci blanou vetsich a sedivejsich zvirat – coz jsou samice – se obcas neco zavrti. Vetsina samic totiz s sebou po celou dobu nosi mlade, schovane pres den v letaci blane jako ve vaku.

S prichodem noci by clovek nejspis cekal, ze letuchy oziji. Ale uz z Bornea jsem vedel, ze i po vetsinu noci tahle zvirata delaji totez co ve dne – nic. Sedi pritiskla ke kmeni stromu nebo zavesena nekde na silne vetvi, s ocima otevrenyma, ale v klidu a bez hnuti. Jen obcas muzete videt, jak si letucha dlouze cisti srst i letaci membranu pomoci hrebinkovitych zubu, jak pozira listi anebo jak olizuje vodu vytekajici z hnijiciho dreva – pomerne casto pozorovane chovani, ktere se nam zatim nepodarilo vysvetlit. V jednu chvili jsem sledoval malou rezave zbarvenou letuchu – tedy samce – jak v klidu splha nahoru po kmeni stromu; najednou ho ale neco vyplasilo, nekolika rychlymi poskoky zacouval zpatky po kmeni dolu, ztrnul na miste, zdvihnul ocas a vypadlo z nej nekolik bobku, clovek by mel tendenci rict, ze se strachy po**al. Po chvili se kousek nad nim objevil zdroj vseho zmatku – dalsi plachtar zdejsiho pralesa, maly hlodavec poletucha Hylopetes. Pomerem velikosti letucha a poletucha odpovidaji zhruba Tomovi a Jerrymu, a taky se tak v tu chvili chovaly. Drobna poletucha z niceho nic skocila letusimu sameckovi primo nad hlavu, odrazila se od nej a odplachtila do koruny. Letusi samecek zase jen vyplasene zacouval a strnul na miste, nez se po chvili prece jen odvazil vylezt zpatky vys do koruny toho stromu a taky zmizet v listi. Letuchy opravdu nejsou zvirata, ktera by oplyvala duchapritomnosti…

Letuchy se nikdy nedarilo chovat v zoologickych zahradach, nicmene singapurska zoo i presto patri k mistum, kde se s letuchami muzete setkat pomerne snadno. Ne v klecich, ale na stromech mezi vybehy ostatnich zvirat. Zoo je asi jedine misto v Singapuru, kde se letuchy musi vyrovnat s pritomnosti predatoru – tygri, levharti a kocky rybarske kazdych par mesicu ve svem vybehu nejakou letuchu slovi – ale parkova uprava zoo s ruznymi druhy vysazovanych drevin jim zda se nabizi jeste vic potravy nez prirozeny prales, a tak se jim tu dari. A protoze letuchy opravdu nejsou prilis chytra zvirata, kazdych par mesicu do zoo stavebni delnici privezou zranenou letuchu, ktera nekde nabourala do leseni nebo zapadla do rozestaveneho mrakodrapu. Vetsina z nich brzy uhyne, ale behem me navstevy v zoo se podarilo temer nemozne – odchovat az do dorosteneckeho veku male mlade, jehoz matka pri jedne takove havarii zahynula. Ted jsme mu nasadili vysilacku a vypustili ho v zoo. Sledovali jsme jeho prvni noc na svobode. Mladeho samecka vypustili jeste behem dne, do vecera ale zmizel v korunach a v noci uz po nem nebylo vidu ani slechu, jen vysilacka vydavala nekde nahore v korunach signal. Jeho osetrovatelka uz se zacala smirovat s tim, ze nekde nahore uz hnije jeho mrtvolka, ale pak se preci jen objevily zablesky oci, samecek zacal splhat po vetvich nahore v korunach a kratce nato se pokusil o klouzavy let – prvni v jeho zivote. A docela se mu podaril, doplachtil na jiny strom o par metru dal, aniz by ztratil vic nez polovinu vysky. To jeho druhy let byl spis uz jen takovy volny pad. Ale i tak jsme uznali, ze si pro zacatek v „divocine“ vede dobre. Nezbyva nez doufat, ze ho jeho pristi klouzavy let nezanese primo do tygriho vybehu!

Shrnutí

středa 15. ledna 2014

Jak jste si možná všimli, v posledních měsících svého minulého pobytu v Indonésii (který byl tentokrát kratší, jen půl roku) jsem už nestíhal psát a posílat indonéské zprávy. Zkrácený program byl bohužel o to nabitější. A tak, aby loňské zprávy nezůstaly neuzavřené, sepsal jsem místo nich v několika odstavcích trochu strohým slohem přehled všeho podstatného, co se za toho půl roku v Balikpapanském zálivu událo:

Úspěchem, kterého si v zálivu v posledních letech cením daleko nejvíc, je program pravidelného měsíčního monitoringu podstatné části pobřeží a rychlé předávání aktuálních zpráv úřadům i nevládním organizacím. Díky tomu, že všichni s minimálním zpožděním víme, co se v terénu právě děje, můžeme včas reagovat dalšími akcemi, a to je opravdu zásadní! Monitoring probíhá téměř bez přerušení od roku 2008 a už se díky němu podařilo zastavit nebo alespoň zpomalit několik velmi nežádoucích projektů. Rozhodli jsme se tím pádem program monitoringu dál rozvíjet a postupně ho obohacovat o další aspekty. Prvním z nich je monitoring médií, se kterým jsme začali na konci roku 2013 za účasti jednoho z bývalých členů fóra Přátelé Balikpapanského zálivu (o fóru viz níže), který odebírá důležité deníky a sleduje Internet, kde pak vyhledává veškeré relevantní zprávy, které se vztahují k aktuálnímu dění v zálivu i k budoucím plánům investorů a vlády. Na konci každého měsíce ze všech zpráv připravuje výtah, který budeme rozesílat organizacím i jednotlivcům, kteří jsou do ochrany zálivu přímo nebo nepřímo zapojeni, ne vždy ale při tom stíhají sledovat veškerý jeho mediální obraz. Zprávy prozatím nezveřejňujeme (jde o jakousi „zkušebni dobu“), měli bychom s tím ale začít během tohoto roku. Stejně tak máme v plánu na zprávy v mediích aktivněji reagovat a posílat redakcím naše vlastní tisková prohlášení, pokud budou články v tisku v rozporu s realitou v terénu.

Jedním ze základních pilířů ochranářských snah v Balikpapanském zálivu je hnutí mladých aktivistů, hlavně z řad studentů místních univerzit, donedávna sdružených ve fóru Přátelé Balikpapanského zálivu (Peduli Teluk Balikpapan). V roce 2012 ale začala jejich kampaň pomalu vyhasínat a v roce 2013 už fórum přestalo být aktivní. Ke konci roku 2013 jsme se prostřednictvím série přednášek, diskusí a výletů do terénu pokusili fórum znovu oživit. To se bohužel nepodařilo, protože původní členové fóra už většinou dostudovali a nastoupili do zaměstnání, některé studentky se provdaly a staly se ženami v domácnosti, další se odstěhovali a jiní už kvůli různým konfliktům nechtějí navzájem spolupracovat. Podařilo se ale přibrat řadu nových zájemců a kampaň za záchranu Balikpapanského zálivu nakonec přece jen pokračuje, ne už ale v rámci zaniklého fóra Přátelé Balikpapanského zálivu, nýbrž v rámci programů několika menších komunit. Roztříštění aktivistického hnutí mezi několik organizací má sice některé nevýhody, jde ale o skupiny lidí, kteří se navzájem lépe znají a kteří jsou více stmeleni přátelskými vztahy, což by mohlo zajistit dlouhodobější trvání kampaně. K novým plánům mladých aktivistů patří podpisová kampaň, promítání filmu ‘Gone with the Tide’ (který v roce 2011 natočil dokumentarista Lutfi Pratomo v produkci Fóra Přátelé Balikpapanského zálivu a který už na festivalech v Indonésii získal několik ocenění) a organizování výletů do Balikpapanského zálivu pro studenty středních škol a univerzit.

Ukazuje se, že některé environmentální případy už nelze řešit jinak než soudní cestou. Začali jsme proto spolupracovat s právníky a s Právnickou fakultou Balikpapanské univerzity. Velkou výhodou je, že některé mezinárodní nevládní organizace finančně podporují aktivisticky orientované indonéské právníky, aby se mohli bezplatně angažovat v případech, které souvisí s netransparentností a korupcí, což se týká i případů v Balikpapanském zálivu. Prostřednictvím místních nevládních organizací jsme podali žalobu na guvernéra provincie Východní Kalimantan, starostu Balikpapanu, úřad pro životní prostředí, regionální plánovací komisi, úřad pro místní rozvoj a firmu Wilmar. Jde o žalobu ve věci výstavby provinční dálnice podél Balikpapanského zálivu. Dálnice vede přes ochranné pásmo podél pobřeží zálivu a břehů řek a důležité dokumenty jako je zhodnocení vlivu na životní prostředí (EIA) nebo dokumentace k územnímu a stavebnímu řízení buďto chybí nebo jsou v rozporu s ostatní legislativou a reálným děním v terénu. Stavba dálnice byla prozatím vzhledem k podané žalobě zastavena, po prvních 700 metrech počáteční výstavby.

V rámci programu ekologické výchovy dále propracováváme expozici Balikpapanského zálivu v KWPLH – vzdělávacím středisku, které jako hlavní návštěvnickou atrakci drží ve velkém přírodním výběhu několik malajských medvědů, kteří byli konfiskováni ilegálním majitelům a nebylo možné vypustit je zpět do volné přírody. Expozice Balikpapanského zálivu, vytvořená v roce 2011, má podobu 14 informačních tabulí a prozatím neměla příliš velký ohlas. Indonésané totiž velmi neradi čtou, navíc tištěného materiálu je v KWPLH pro běžného návštěvníka k dispozici už příliš mnoho. Proto jsme se dohodli společně s průvodci z KWPLH udělat expozici Balikpapanského zálivu víc interaktivní. Každou sobotu, neděli a státní svátek se vedle informačních tabulí bude promítat film o zálivu (Gone with the Tide) a bude následovat diskuse a společná prohlídka expozice. V blízkém budoucnu by se v rámci tohoto programu měly prodávat také lístky na výlety do Balikpapanského zálivu. Protože KWPLH navštíví ročně přibližně 50 tisíc návštěvníků, je tak možné oslovit velký počet lidí.

Ekoturistický program, který v Balikpapanském zálivu probíhal už dva roky, zažil v roce 2013 propad na pouhých 100-200 návštěvníků ročně (zatímco kapacita a dlouhodobý cíl je 1000 návštěvníků ročně). Bylo proto nutné zásadní přehodnocení dosavadní strategie a zapojení nových organizací s různým zaměřením. Do začátku roku 2014 se tak do programu zapojily celkem tři organizace. Sdružení Landing, které jsme založili před dvěma lety, se zaměřuje hlavně na program ve školách, ale v omezené míře provozuje i výlety do zálivu pro studenty a turisty. Druhá místní organizace, Wapela, se do ekoturistického projektu zapojila na konci roku 2013 a zaměřuje se hlavně na vysokorozpočtové turisty a na oficiální návštěvy, stejně tak jako i na mediální propagaci Balikpapanského zálivu; její zatím největší akcí v zálivu je organizování výletního programu pro účastníky dermatologického kongresu, který se bude v Balikpapanu konat. Třetí organizací je cestovní kancelář Parakayu, kterou jsme založili na začátku roku 2014 společně s týmem KWPLH a dalšími místními ochranáři. Parakayu se zaměří spíše na „masový“ turismus (čímž je míněno několik set návštěvníků ročně, a to z velké části Indonésanů). Výdělky Parakayu by měly pomoct financovat kampaň za záchranu Balikpapanského zálivu.

Výzkumné aktivity v Balikpapanském zálivu nebyly v roce 2013 prioritou, nicméně i tak se uskutečnily alespoň dvě menší studentské práce. Krisna Aditya Suharto, student Právnické fakulty Balikpapanské univerzity, shromáždil data, vypracoval a obhájil bakalářskou práci na téma „Právní ochrana mangrovů v průmyslové oblasti Kariangau“ ve které analyzuje především možné strategie žaloby na dvě továrny na zpracování palmového oleje v Balikpapanském zálivu. Krisna i nadále spolupracuje s týmem, který v zálivu provádí pravidelný měsíční monitoring, plánuje založení vlastní nevládní organizace a doufáme, že v něm tak získáme nového právního poradce. Druhou studentskou prací byl výzkum Anggi Prayogiho, studenta Zemědělského institutu v Bogoru, který se věnoval vlivu plánovaného projektu mostu přes ostrov Balang a dálnice, která má vést kolem Balikpapanského zálivu, na populaci delfínů orcel tuponosých. Anggi právě zpracovává shromážděná data. Třetím studentem, který se svojí prací v zálivu teprve začíná, je Mahdaleny, studentka Univerzity Gajah Mada v Yogyakartě (ale také úřednice provinční vlády v Samarindě), která se bude věnovat tématu ničení mangrovů v Balikpapanském zálivu z legislativního hlediska.

Vzhledem k intenzivním ochranářským konfliktům v Balikpapanském zálivu a k tomu, že by místní vláda mohla začít hrozit odnětím povolení k výzkumu pro zahraniční výzkumníky, jsme se rozhodli přesunout program výzkumu kahau nosatých na klidnější lokalitu. Celkem třikrát jsem navštívil distrikt Berau, projel několik různých primatologicky zajímavých lokalit a jako možnou novou lokalitu pro příští výzkum vybral zaliv Sulaiman, zhruba 3 dny cesty severně od Balikpapanského zálivu. První výzkum kahau v zálivu Sulaiman je plánován na rok 2015.

Prvním ročníkem jsme zahájili terénní kurz pro vysokoškolské studenty, jehož cílem je představit studentům metody výzkumu opic kahau nosatých, delfínů orcel tuponosých a vegetace mangrovů a také seznámit je s životem místní rybářské komunity. Prvního ročníku kurzu se účastnilo 28 studentů a učitelů ze Singapuru (organizátorem byla Zoo Singapore). Kurz se bude opakovat každoročně pro různé indonéské i zahraniční univerzity. Indonéští studenti by v příštích letech měli představovat minimálně jednu třetinu účastníků; druhý ročník kurzu proběhne ve spolupráci s českými univerzitami. Organizátorem druhého ročníku terénního praktika se stává Zoo Ústí nad Labem.

I nadále zdlouhavě jednáme se dvěma palmařskými společnostmi, členy RSPO (Roundtable on Sustainable Palm Oil), o možnostech nápravy škod, které v zálivu způsobily. Jednání s firmou Wilmar je ve stadiu stížnosti u RSPO, což pro Wilmar znamená pozastavení certifikace jejich produktů na mezinárodním trhu. Jednání zatím nevede k žádnému zvratu, proto jako alternativní možnost připravujeme také žalobu na vládní úřady, které Wilmaru vydaly příslušná povolení. Jednání s druhou společností, PT Agro Indomas, zatím není ve fázi oficiální stížnosti (to znamená, že proces jejich certifikace zatím není pozastaven). Firma nedávno označila výsledky našeho monitoringu (včetně fotografií) za zfalšované. Proto jsme jejich vedení požádali o společnou inspekci plantáže, kde se podařilo podezření ze zfalšování evidence vyvrátit. S firmou jsme se domluvili na roční lhůtě, pokud do té doby nedojde ke změně (rehabilitace ilegálně odlesněných říčních břehů), podáme také stížnost u RSPO. Třetí firma, se kterou máme v Balikpapanském zálivu dlouhodobé spory, Kencana Agro Ltd., není členem RSPO, a je proto velmi obtížné vyvíjet na ni tlak. Nicméně poslední průzkum dohledal, že jejím klíčovým partnerem je Louis Dreyfus Co., který členem RSPO je. I zde tedy plánujeme podání stížnosti a podobný postup jako v případě společnosti Wilmar.

A na závěr ještě zmínka o jedné konferenci. Byl jsem přizvaný jako plenary speaker na mezinárodní konferenci o kokosové palmě v provincii Gorontalo na Sulawesi, a to s příspěvkem o srovnání dopadu olejné a kokosové palmy na životní prostředí. Ačkoli se oba druhy palem na životním prostředí podepisují do jisté míry negativně (tak jako většina zemědělských plodin), vychází kokosová palma z takového srovnání v Indonésii podstatně lépe. Bohužel, v dnešní době jsou i plantáže kokosové palmy postupně nahrazovány plantážemi palmy olejné, což se negativně projevuje například právě v provincii Gorontalo. Jedním z cílů konference proto bylo přesvědčit guvernéra, aby se Gorontalo stalo první indonéskou provincií, která oficiálně odmítne zakládání plantáží palmy olejné. Takový krok by mohl významně ovlivnit mediální obraz palmy olejné v Indonésii. Bohužel, loby úředníků federální vlády se během dvoudenního jednání ukázalo být příliš silné a návrh moratoria pro pěstování palmy olejné v provincii Gorontalo byl nakonec stažen.

KWPLH – expozice věnovaná ekologii medvědů malajských

Wilmar ilegálně zabírá pobřežní mangrovy

O nulovém odlesňování

Korporátní svět dnes prodělává přerod – přestává být lhostejný k životnímu prostředí. Jsou ale dvě cesty jak se změnit. Buďto se můžete začít chovat zodpovědně, anebo můžete začít lhát. Druhá varianta je snadnější a obvykle přináší větší zisk.

V posledních dvou letech vyhlásilo několik gigantických firem v Indonésii závazek nulového odlesňování. Princip je jednoduchý. Nejprve urychlíte kácení lesa tak, abyste plánované devastace dosáhli co nejdřív. Až budete hotovi, slíbíte slavnostně, že už žádný les kácet nebudete. Tím si získáte i ty zákazníky, kteří doposud váhali. Problém ale nastane, pokud se unáhlíte a k nulovému odlesňování se zavážete ještě před tím, že vykácíte vše, co jste měli v úmyslu (možná v naději, že se na to stejně nepřijde).

Takovou chybu udělala palmařská společnost Wilmar v Balikpapanském zálivu. Plánuje zde odlesnit jeden z nejcennějších koridorů, který spojuje pobřeží zálivu s rezervací Sungai Wain. Na jeho místě chtějí postavit gigantickou továrnu na zpracování palmového oleje. Naše spory s Wilmarem se táhnou 6 let a psal jsem o nich už několikrát. Pak přišel loňský prosinec a Wilmar veřejně slíbil, že s odlesňováním jednou provždy skončí. Stalo se tak v době, kdy v Balikpapanském zálivu zlikvidoval teprve prvních 18 hektarů pralesa a většinu svého díla tak měl stále ještě před sebou. S uspokojením jsme zajásali, ale ta radost nás brzy přešla.

Wilmar do Balikpapanského zálivu vyslal tým svých „odborníků“, kteří, kde se vzali tu se vzali, s nikým se moc nebavili, nikdo je moc neviděl, ale pak najednou vyrukovali s tlustou zprávou o výsledcích jejich výzkumu. Dost tlustou na to, aby jí nikdo nečetl. Podle ní v Balikpapanském zálivu žádný les není, jsou to jen samé křoviny, místo mangrovů jsou krevetí farmy a nežijí tu žádná zvířata. Takže se vlastně nejedná o odlesňování. Jak zákon nakazuje, prezentovali pak výsledky svého výzkumu na veřejném shromáždění, na které pozvali zástupce vlády, korporací a spekulanty s pozemky. Jediný, kdo na veřejném jednání chyběl, byla veřejnost. Všichni přítomní s potěšením odsouhlasili, že v Balikpapanském zálivu opravdu žádný les není a tudíž ho ani Wilmar nekácí.

Tady ale Wilmar udělal chybu. Informace o veřejném-neveřejném jednání se ke mne dostala spíš jen náhodou, nebyl jsem v té době v Indonésii, ale nedalo mi moc práce udělat z té záležitosti skandál. Kontaktoval jsem všechny nepřizvané ochranáře, výzkumníky, nevládní organizace i komunity. Potlačovaný vztek a znechucení vypluly na povrch, dokonce i u těch organizací, které by jinak raději mlčely a nebouřily vody – jenže teď si i oni připadali poníženě a zostuzeně.

Sepsal jsem bod po bodu všechny chyby, omyly, nesmysly a lži, jaké se objevily v odborném posudku, se kterým se Wilmar oháněl. A přidal jsem protestní dopis, pod který se podepsal dlouhý seznam nevládních organizací i zástupců místních komunit a který jsme rozeslali na vlivná místa, psaly o něm národní noviny, a na jeho základě začal vznikat článek v magazínu Mongabay, což je jeden z nejčtenějších ochranářských zdrojů pro jihovýchodní Asii (http://news.mongabay.com/2014/0522-watsa-balikpapan-zero-deforestation.html ).

Wilmar měl problém a má ho doteď. Několik dalších měsíců probíhala další vleklá jednání, která jsem sledoval z Čech. Diskuse nikdy nikam nevedly. Jednání vždy skončila buďto hádkou nebo odložením pro nedostatek informací či pravomocí k jakémukoli důležitějšímu rozhodnutí.

Do Indonésie se teď vracím rok poté, co Wilmar svůj závazek nulového odlesňování zveřejnil. Zdá se, že ho zatím v Balikpapanském zálivu opravdu dodržuje. Jenže to není z jejich dobré vůle, je to díky obrovskému tlaku, které na korporaci vyvíjí celá ochranářská komunita. Wilmar si je vědom toho, jak namáhavé je tlak udržet. A tak čeká. Jakmile povolíme, začne se kácet…

Singapurští navrátilci

Člověk občas potřebuje slyšet dobré zprávy. Jednu takovou nám sdělil kolega ze singapurské zoo, když nás s Aničkou Poledňákovou vyzvedával na letišti v Singapuru (kde jsme čekali na Aniččino dobrovolnické vízum do Indonésie). Ze seznamu zvířat, která člověk v Singapuru v posledním století vyhubil, ubyl jeden druh. V rezervaci v centru ostrova (nebo města, nebo státu, protože tím vším Singapur je) se opět potulují jeleni sambaři, kteří se tak stali zdejším největším divokým živočichem.

O tom, jak se sambaři na ostrov dostali, se moc nemluví, ale záhada to není – utekli ze zoo. Zoologická zahrada o tom raději mlčí, aby se vyhnula stížnostem ze strany obyvatel okolních vilových čtvrtí, ale potají si všichni spokojeně mneme ruce. Je tu jen jedna obava – přirození nepřátelé jelenů, tedy levharti a tygři, už ze Singapuru také zmizeli. Je tedy otázka, co a jak bude populaci kopytníků udržovat v rozumných mezích.

Sambara se mi zatím v Singapuru potkat nepodařilo, ale s jinými nedávnými navrátilci jsem se tu už setkal. Poprvé to bylo asi před půldruhým rokem v malé rezervaci pobřežních mangrovů Sungai Buloh. Na rozdíl od nepřístupných mangrovů Balikpapanského zálivu, dosažitelných většinou jen lodí, je rezervace Sungai Buloh protkaná sítí vyvýšených cest a dřevěných chodníků, ze kterých můžete celé hodiny pozorovat život v mangrovech z bezpečí a pohodlí. S tím bezpečím už to ale není, co bývalo. Při procházce po jednom z chodníků jsem ve vodě zahlídnul siluetu, připomínající padlý kmen, to se ke mně blížil jeden z prvních krokodýlů, kteří se do Singapuru vrátili. Jsou to stejní krokodýli mořští, kteří v Balikpapanském zálivu každých pár let někoho sežerou nebo zmrzačí. V Sungai Buloh jejich návrat vítali, i když váhavě. Podél cest se začaly objevovat výstražné cedulky, které by měly návštěvníky rezervace držet dál od vody. A opatření se zostřují, takže dnes už jsou některé sladkovodní tůňky oplocené a návštěvníkům nepřístupné a některé cesty jsou ohrazené nízkým plotem, který by měl jak krokodýlům, tak i lidem jasně naznačit, kde je jejich prostor. Podél cest jsou ve výšce krokodýlího hřbetu rozmístěné fotopasti, které umožňují sledovat, kdo a co všechno po cestách chodí.

K žádné újmě na zdraví ani životě, pokud vím, zatím nedošlo ani na straně lidí, ani na straně krokodýlů. Zdá se tedy, že Singapurci obstáli v jedné z nejtěžších zkoušek rozvinutého národa – dokáží sdílet prostor s nebezpečnými divokými zvířaty. Je ale otázka, co se stane, až krokodýli začnou osídlovat i další pobřežní oblasti města.

Letos se nám s Aničkou podařilo v Sungai Buloh vidět i další zbrusu nové navrátilce. V jedné odlehlé a zarůstající tůňce jsme potkali trojici vyder hladkosrstých, které právě lovily ryby. Skoro si nás nevšímaly, většinu strachu z lidí už očividně ztratily a asi by nás nechaly pozorovat je několik hodin, kdybychom měli tolik času. Lovily velmi koordinovaným způsobem, společně se potápěly a vynořovaly a bylo zřejmé, že si ryby navzájem nahánějí. Co chvíli se některá z nich vynořila s rybkou v tlamce, během pár sekund jí hltavě spořádala a pokračovala v lovu. Vydry tu nebyly samy. Na větvičce nad nimi seděl ledňáček, který každých pár minut zmizel jako střela pod hladinou a vynořil se taky s nějakou malou rybkou. Zjevně využíval toho, že mu vydry kořist nahánějí k hladině. Jakmile se trojice lovících vyder přesunula o pár metrů dál, přeletěl i ledňáček na keř přímo nad nimi a pokračoval odtud v lovu.

Vydry v Singapuru prodělávají boom. Nejdřív se ukázaly na odlehlých pobřežních ostrůvcích, pak v rezervaci Sungai Buloh a nakonec i v zabetonovaných korytech řek uprostřed města. A letos se jedna vydra objevila i v rybníku v botanické zahradě, uprostřed Singapuru a daleko od nejbližší další vody. Nikdo neví, jak se tam dostala, ale nejspíš musela překonat několik širokých rušných ulic.

Na dalšího ze singapurských navrátilců jsme s Aničkou narazili překvapivě uprostřed rušného města, cestou na indonéskou ambasádu. Na jeden ze vzrostlých stromů, jaké v Singapuru lemují většinu cest, přistál velký pták – zoborožec bělolící. I zoborožci byli v Singapuru vyhubení, před pár lety se ale začali znovu vracet. Nejprve na ostrůvek Ubin, kde se dodnes zachovaly poslední zbytky singapurského venkova. Potom do rezervace Sungai Buloh, kde jsme letos viděli jak zoborožce samotného, tak i budku, kterou tu pro ně vyvěšují ve snaze zvýšit jejich počty. Je to taková velká psí bouda se zabudovanou videokamerou a se speciálně tvarovaným vchodem, který připomíná nemravný symbol, ale ve skutečnosti napodobuje štěrbinu přirozené stromové dutiny, kterou se samice protáhne dovnitř, aby ji tam samec zazdil blátem – až na malý otvor, skrz který ji bude krmit, zatímco ona bude v bezpečí sedět na vejcích. Návrat zoborožců do Singapuru se opravdu zdařil, vzhledem k tomu, že dnes už tyhle ptáky potkáte i v ulicích velkoměstského centra.

Bohužel, zdaleka ne všechny nově příchozí druhy do Singapuru patří. Mnohé z nich jsou ve skutečnosti nebezpeční invazní cizokrajní vetřelci, které pro původní druhy představují nejrůznější rizika – vytlačují je, požírají je nebo se s nimi kříží. V lesích Singapuru dnes pobíhají, plazí se, poskakují nebo poletují armády nepůvodních zvířat – afričtí plži, americké žáby, indočínské veverky, japonské křepelky, jávské majny, sumaterští sojkovci. Vody jsou zase plné severoamerických želv, afrických tlamovců a cejlonských chromidů.

Dnešní vyprávění jsem začal příběhem ze singapurské zoo, a tím i skončím. Zoo chová hejno ozdobných ptáků nesytů indických, kteří tu žijí polovolně. Původně se jim zastřihovaly letky, ale když se ukázalo, že se ptáci sami drží v zoo a blízkém okolí, přestalo se na to tolik dbát. A tak postupně několik ptáků odlétlo a začalo se párovat a hnízdit s místními divokými nesyty. Tím zahájili proces jejich likvidace. Jde totiž o dva různé druhy, původní nesyty bílé a nepůvodní nesyty indické. Kříženci obou druhů se ukázali být velmi úspěšní. Během několika let původní druh na ostrově zaniknul. V Sungai Buloh jsme potkali několik nesytů, kteří sem pravidelně přilétají hledat kořist na bahnitém pobřeží. Manažer rezervace, který nás ten den provázel, je označil všechny za křížence. Jediný způsob, jak původní druh zachránit, by prý bylo vystřílet všechny nesyty v celém Singapuru a vysadit sem nové ptáky původního druhu z Malajsie nebo Indonésie. To se ale nikdy nepodaří prosadit. A tak zbývá jen doufat, že se singapurští kříženci nezačnou šířit i do okolních zemí, kde přežívá posledních asi 2.200 nesytů bílých. Zatím se tak nestalo, ale jen zatím…

Mangrovový chodník v Sungai Buloh – hledejte krokodýla!

Život v Gersiku

Jsou to už tři roky, co jsem opustil Kampung Baru, který se během pár let stačil změnit z tradiční dřevěné rybářské osady na kůlech nad mořem v hlučné a špinavé průmyslové předměstí Balikpapapanu. V Kampung Baru jsem strávil víc než dva roky života, a byly to moc pěkné roky, ale teď už se tu žít nedá, přišel čas odejít na nějaké zdravější místo.

Volba padla na vesnici Gersik, asi 8 km od Balikpapanu, kde právě probíhal velký spor mezi hnědouhelnou těžařskou společností AKK a několika stovkami vesničanů, kteří se snažili zabránit rozšíření hnědouhelného dolu až k jezeru, které pro ně představuje jediný zdroj nadzemní sladké vody. O tom už jsem v jedné z minulých indonéských zpráv psal. Pro protestující vesničany z Gersiku byl příchod zahraničního ekologa příležitostí k posílení lobby, takže jsem měl dveře všude otevřené. Boj s AKK pokračoval několik měsíců, drobné výhry se střídaly s úskoky ze strany korporace, ale když nakonec došlo na výhrůžky smrti a povolaní byli místní gangsteři, vesničané se vzdali, nechali se uplatit a o svůj vodní zdroj přišli. Prohráli jsme, ale v Gersiku už jsem zůstal a bydlím tu doteď.

Po zkušenosti z Kampung Baru už se mi ale nechtělo usadit v centru vesnice, a tak jsem si našel odlehlejší místo, kde byla naděje, že sem budovatelé nedorazí tak rychle. V mangrovech v okolí Gersiku byla v minulosti založená spousta farem na chov krevet, které ale postupně zkrachovaly s tím, jak hnědouhelné společnosti začaly do moře vypouštět svůj odpad. Dnes už většina farem opět zarůstá mangrovem a dřevěné domky postavené na jejich hrázích, ve kterých ještě donedávna žili rybáři i se svými rodinami, postupně chátrají a rozpadají se. Vybral jsem si tedy jeden z těch tlejících domků. Původní majitel mi ho věnoval, aniž by byla řeč o nějaké ceně, a vesničané z Gersiku strávili několik dnů jako dobrovolníci jeho opravami a zvelebením. Dům byl zatuchlý, zanesený špínou a spoustou netopýřího trusu, s rozbitou střechou a bez jakéhokoli použitelného vybavení. Během několika dnů se ale přeměnil v příjemnou chatku, kde jsem mohl nejen v klidu odpočívat, ale i si tu založit malou pohodlnou pracovnu, ve které mě vůbec nic a nikdo neruší. Za renovaci domu jsem dal nějaké 4 tisíce korun, v podstatě jen za materiál. Myslím, že druhý tak levný dům už neseženu…

Bydlení v mém novém domku není bez nesnáze. Elektřinu tu nemám, během dne ji ostatně nemá ani velká část Gersiku, proud se zapíná až v 18:00 večer a v 06:00 ráno se zase vypíná. Pořídil jsem si solární panel, ale nakonec jsem ho ještě ani nenainstaloval. Přes noc si nabiju počítač a telefon ve vesnici a následující odpoledne pak mám pár hodin nuceného času na příjemný odpočinek, čtení a poznávání mangrovu, když se baterie v laptopu vybijí. Nemám tu ani vodu, přeci jenom jsem v mangrovech a voda je tu slaná. Kvůli mytí, praní a koupání jsem musel chodit pár set metrů ke studni, což je ale příjemná procházka a býval bych to tak asi nechal, nebýt toho, že už studna nedávno vyschla (viz dále). A tak teď právě instalujeme systém okapů a budu chytat dešťovou vodu.

Letos jsem do Gersiku dorazil v příjemné společnosti dvou českých dívek, na které se očividně těšili i moji sousedé, takže nás hned za přístavem čekalo dokonale naleštěné prostorné bílé auto, které tu působí naprosto anachronně, vzhledem k tomu, že v Gersiku nemáme žádné silnice. Je to jediné soukromé auto široko daleko. Jeho majitele, rybáře Nurdina, před dvěma lety přesvědčil jistý pozemkový spekulant, že udělá nejlépe, pokud mu prodá svých několik hektarů pobřežních mangrovů a namísto toho si peníze uloží v movitém majetku; zapomněl dodat, že zatímco cena pozemku rok od roku poroste, cena auta bude klesat s tím, jak bude čím dál starší a méně moderní. Prozatím ale Nurdinovo auto vypadá jako nové, vzhledem k tomu že s ním není kam jezdit, a tak pořád jen stojí v přístřešku před domem, kde ho Nurdin stále myje a leští, aby všichni sousedé viděli, jaký udělal dobrý obchod. Ty dva kilometry, které nás Nurdin zavezl od přístavu k mému domku, byla asi jedna z jeho nejdelších cest.

Příjezd k mému domku byl v první chvíli jako dostat pěstí do oka, protože hned za humny, kdy byla ještě vloni rozsáhlá zalesněná bažina, stačila mezitím vyrůst výsypka, kam se teď vyváží zemina z jednoho z dolů. Ani jim nestálo za to nechat kolem dokola pás stromů, který by tu vznikající měsíční krajinu zakryl přinejmenším při podhledu z vesnice. Aspoň, že já už tam ze svého domku nedohlídnu, i když zvuky těžkých stojů i tak ruší obvyklou zvukovou kulisu cvrčení hmyzu a zpěvu ptáků…

Výsypka ale zdaleka není to nejhorší, co nám v Gersiku hnědouhelné společnosti přinesly. Čím víc se doly zahlubují pod povrch terénu, tím nižší je hladina podzemní vody. Ta totiž vytéká do důlních jam, mísí se tu se všemi škodlivinami, načež ji uhelná společnost odčerpává a vypouští rovnou do moře, hned vedle rybářských sítí. Letošním rokem už voda definitivně zmizela ze všech povrchových studní. Některé studny vyschly úplně, v jiných voda sice je, ale je k nepoužití. Prádlo se v ní prát nedá, protože zhnědne. A ani koupat se v ní nedá. Jednou jsem to zkusil, ale voda chutnala jako citronová šťáva, hnilobně smrděla a mýdlo v ní vůbec nepěnilo. Zkusil jsem si umýt vlasy, ale okamžitě se mi slepily v hnusný mulč, který už se nedal smýt ani rozčesat. Trvalo mi několik dní mytí šamponem, než jsem se toho slizu v hlavě zbavil. A tak zatímco vloni jsme v kanystrech dováželi a kupovali pouze vodu k pití, teď už nás objíždí cisternový vůz, který prodává i vodu ke koupání, k praní a k mytí nádobí…

Konec Avatara

V roce 2011 jsem několik indonéských zpráv věnoval avatarovému příběhu Dajáckého kmene Wehea bojujícího za záchranu deštného pralesa před expandujícími palmařskými a hnědouhlenými firmami. Tak nějak vypadal mediální obraz jednoho z nejpopulárnějších ochranářských projektů na Východním Kalimantanu. Když se do hry vložil kanadský Američan Brent, začala z příběhu Dajáků z Wehey, chránících (za jeho pomoci) své přírodní a kulturní dědictví, vznikat mezinárodní báje. Náčelník kmene Wehea s Brentem cestoval po Am

Letos se ale v Indonéských novinách objevil jiný článek. Palcové titulky psaly: Kanadská nevládní organizace byla vyhoštěna z rezervace Wehea! Článek citoval vedle několika vládních úředníků také náčelníka kmene Wehea, jehož ústy prý mluvila celá komunita. Brentova organizace ICON prý ignorovala potřeby Dajáků, zamezovala jim přístup do pralesa a nedělila se s nimi o výsledky výzkumu ani o velké fondy, které prý na výzkum ve Wehee měli.

Podivný zvrat ve Wehee se stal v ochranářských kruzích na Kalimantanu jedním z nejpopulárnějších kuloárních témat, ale nikdo vlastně pořádně nechápe, co přesně se stalo. Shodli jsme se jen v tom, že se nejspíš věci nestaly tak, jak popisují noviny. Když jsem letos na Kalimantan dorazil, byl Brent právě na odjezdu. Sešli jsme se těsně před tím, než odletěl, abych si poslechl jeho příběh z první ruky. Vlastně mě ale nepřekvapil. Brentovo nadšení a jeho slepý obdiv k Dajákům totiž pomohly stvořit monstrum, jak trefně prohlásila jedna z mých indonéských kolegyň!

Brentův vzestup i pád byl spjatý s osobou Ledji Taqa, náčelníka kmene Wehea. Fundraisingová strategie jeho organizace vyžadovala mít nějakého místního ochranářského hrdinu, a tím se stal právě Ledji Taq. Pro Brenta byl Ledji Taq zosobněním ctnosti a tradičních hodnot, a ne jen obyčejný oportunistický a snadno zkorumpovatelný úředník, tak jako by tomu bylo u kteréhokoli jiného kmenového náčelníka v současné Indonésii. Brentovi muselo být už od začátku jasné, že Ledji Taq není zas až tak velký Conservation Hero, jakého z něj dělají, ale věřil asi tomu, že časem ještě „vyzraje“. To byl ale omyl.

Mýtus o Dajácích, bojujících za záchranu pralesa, pro Ledji Taqua neznamená o mnoho víc než finanční příležitost. A fakt, že spousta fondů jde spíš Brentovi než jemu, mu nebyla nijak po vůli. Navíc se ve hře objevili další hráči – okolní palmařské společnosti, hnědouhelné doly a ilegální dřevaři, kteří všichni by byli radši, kdyby Dajáci za záchranu pralesa nebojovali zas až tak vehementně. A taky jiné ochranářské organizace, které kroužily kolem Wehey jako supi a všichni stáli o to, aby ten velký success story byl právě jejich příběhem. Ti všichni začali Ledji Taquovi našeptávat. Zášť, závist a intriky, které při pohledu zvenčí snadno unikly pozornosti.

Ladji Taquova cesta po Americe, byť v mediích prezentovaná jako úspěch, už byla ve skutečnosti prvním malým fiaskem. Ledji Taq začal být kritický. Nejprve to, že v USA nedostal nové drahé značkové oblečení, ale jen použité drahé značkové oblečení. Pak, že mu za cestu do USA a za převzetí všech ocenění nikdo nic nezaplatil, pouze mu proplatili veškeré výdaje. A nakonec že ta ocenění jsou obyčejné medaile, a ne peníze. S medailí od Disneyho prý při předávání (naštěstí ne oficiálním) praštil o stůl.

A pak jednoho dne, zpátky v Indonésii, Ledji Taq napsal dopis, ve kterém popsal, jak Brent zpronevěřuje peníze, zamezuje Dajákům přístup na jejich tradiční území, okrádá je o vědecká data, a několik dalších věcí. Napsal ho jazykem vzdělaného, očividně vysokoškolsky vystudovaného člověka. Nikdo ale nevíme, kdo mu diktoval. Krátce na to byl Brent vyhoštěn. Wehea je stále v mediích prezentována jako velký ochranářský úspěch, ale chlubí už se jím teď jiná americká nevládní organizace…

Svatyně konzumu

Konec posledního roku byl tak trochu ve znamení přeletů z jednoho ostrova nebo poloostrova jihovýchodní Asie na jiný. Nejdřív jsme v Singapuru vyřizovali Aniččino vízum, další měsíc jsme strávili v Balikpapanu (na Kalimantanu), odkud jsem pak musel odletět vyřídit si vlastní vízum v Kuala Lumpur v Malajsii, a teď jsem na Sumatře, kde máme druhý výzkumný projekt. Takže jsem nemalou část předvánočního času strávil v asijských velkoměstech a slušelo by se o nich tedy něco napsat.

K highligtům naší poslední návštěvy Singapuru patřil výlet do nově zbudovaných zahrad Gardens by the Bay, jejichž umělé „Superstromy“ se mají stát novým symbolem Singapuru, a jejichž dva ohromné skleníky se honosí líbivým názvem Conservatories, ale ve skutečnosti jde spíš jen o velkolepé turistické atrakce. Celkově mě Gardens by the Bay zas až tolik neoslovily a i nadále dávám přednost zdejší klasické botanické zahradě a několika nepříliš známým singapurským rezervacím. Nicméně to, že nás do zahrad vzal můj kolega John Sha (známý flamendr), navíc ještě v doprovodu Aničky (nebioložky), mi dalo možnost vidět i ty části Singapuru, kterým se jinak systematicky vyhýbám.

Když jsme v Gardens zaparkovali, vylezli jsme z podzemního parkoviště nikoli hned do parku, nýbrž do ohromného obchoďáku, kterým musíte nejdřív projít. Takový ten typ obchoďáku, kde jsou mnozí Asiati schopni strávit celý den, aniž by si uvědomili, že vlastně jen procházejí. Kromě bezpočtu luxusních obchodů je tu spousta kiosků s malajským, indickým, čínským i západním jídlem všeho druhu – o Singapurcích se říká, že většinu času stráví nakupováním a jídlem. Je tu i luxusní nesčetně mnohapatrový hotel, to asi abyste to do obchodu neměli daleko. A nahoře na obloze, podepřená třemi věžáky, je obrovská loď s bazénem na horní „palubě“, ze kterého se při koupání můžete z výšky dívat na moře i na celý Singapur. V jednom z těch tří věžáků pod ní je obrovské kasino, které bylo podle některých zlých jazyků hlavním důvodem k postavení celého toho monstrózního komplexu. Do kasina potřebujete zahraniční pas, jinak hned při vstupu zaplatíte sto dolarů; singapurská vláda se tím snaží své občany od vstupu do kasina odradit a tím zajistit, aby peníze proudily tím správným směrem, tedy od cizinců. Pokud nechcete do kasina, můžete například na lodičky. Přímo v obchoďáku totiž protéká „řeka“, po ní plují gondoly, na nábřeží si můžete posedět v kavárně, zkrátka tu najdete vše potřebné pro nový styl a smysl života, kterým se dnes pro Asiaty stává nakupování.

Ani Balikpapanu se tenhle trend nevyhnul. A tak dnes stojí obchoďák například v místě, kde býval jediný mangrov v centru města, a další z mnoha superobchoďáků se právě staví tam, kde měl být podle přání občanů centrální městský park. Teď je tu staveniště obklopené plakáty plnými fotografiemi šťastných Indonésanů a Indonésanek, krásných, mladých, úspěšných, sněhobílých, se zářícím úsměvem na rtech a s rukama plnýma nákupních tašek.

Hodně lidí v Balikpapanu proti stavbě těch dvou nových obchoďáků protestovalo, jenže většina z nich tam teď stejně nakupuje. Někteří z nich ani nemají na výběr. Vezměte si například, že jste mladý teenager, konečně jste si vydělali na svojí první nablýskanou motorku, díky které o vás projevila zájem první holka. Je tu vaše první známost – pačar, jak se jí v Indonésii říká. Jenže udržet si takovou pačarku znamená nemalé investice a jednou z nutných podmínek úspěchu je pravidelný malammingguan, tedy „horečka sobotní noci“, která se obvykle odehrává v některém z obchoďáků. Tam svojí pačarku každý víkend vezmete, procházíte s ní od jedné výlohy ke druhé a ona vás nenápadně upozorňuje na to, která z mnoha zbytečností ji v momentálním rozmaru nejvíc zaujala. A je už pak na vás, abyste dokázali, za kolik vám vaše nová známost stojí…

Z nakupování se v Asii stává jediné hobby i nové náboženství. Vůbec mě nepřekvapilo, když jsem v Kuala Lumpur natrefil na obchoďák s průčelím ve stylu antického chrámu, akorát že mnohem velkolepějším. Jsou to zkrátka novodobé svatyně konzumu. Do toho antického obchoďáku jsem nakonec i já zašel na nákup, potřeboval jsem doplnit obsah lékárničky. Bylo to před vánocemi, což je na návštěvu obchodního domu asi ten vůbec nejhorší čas. Tropy netropy, všude jsou ozdobené a zasněžené vánoční stromky, koule a zvonce, polystyrenové sněhové vločky (které samozřejmě většina nakupujících jinak než z polystyrenu nezná), saně a sobí spřežení. Osmahlí prodavači v červených santaklausovských čepičkách, většinou očividní muslimové odněkud z Bangladéše, jsou ve svých kostýmech tak nesví, že někteří z nich ani nedokážou v obličeji vykouzlit svůj nucený úsměv. Chybí tu už jen vycpaniny Santa Klausů oběšených na oknech paneláků tak jako u nás.

Antický obchoďák jsem prošel patro po patru, jednu lékárnu jsem v tom bludišti obchodů nenašel vůbec, ve druhé prodávali jenom samou zbytečnou kosmetiku. Nakonec jsem léky nakoupil v normální lékárně v čínské čtvrti…

Prázdný prales

Moje postupné odcházení z ochranářsko-politické scény v Balikpapanském zálivu, které jsem avizoval víc než před rokem, teď začíná nabírat konkrétní směr. V Balikpapanu už tolik času netrávím. Hlavní základnu mám teď na jiném z indonéských ostrovů, na Sumatře, v podhorském pralese Batang Toru. Dostal jsem se sem v šlépějích Gáby Fredriksson, která se z Balikpapanu na Sumatru přesunula už před několika lety a celý program v Batang Toru teď koordinuje. Její mise je podobná jako v Balikpapanu (v Sungai Wainu),

Výzkumná stanice Pondok Mayang v Batang Toru má hodně společného s naším kempem Djamaludin v rezervaci Sungai Wain v Balikpapanském zálivu. Podobně jako Djamaludin je i Pondok Mayang odlehlý dřevěný kemp, do kterého se nedostanete jinak než pěšky. Vzdálenost je v obou případech podobná, kolem 8 kilometrů, jen převýšení je v případě Batang Toru mnohem větší, kemp Pondok Mayang totiž stojí ve výšce téměř 1000 metrů nad mořem. Cesta sem tedy i člověku v dobré kondici trvá asi pět hodin. Zavazadla si většinou nesete sami, ale při své letošní první návštěvě, kdy jsem toho nahoru vynášel přece jen víc než obvykle, jsem si dopřál toho komfortu a objednal si nosiče.

První polovina cesty vede nížinným deštným pralesem, který je ale stále ještě přístupný místním vesničanům, takže stromy jsou tu místy prokácené a místy nahrazené malými plantážemi kaučuku. Je pořád ještě poměrně pěkná krajina, ve které máte šanci potkat opice i některá jiná zvířata, ale od své první návštěvy v roce 2012 jsem nemohl nepostřehnout, že je les rok od roku prokácenější, velkých stromů ubývá a sazenic kaučuku přibývá. Po 3 kilometrech míjíte odbočku do nejodlehlejší vesničky imigrantů z ostrova Nias, pak ještě procházíte mozaikou kaučukových plantáží, sekundárního lesa a zbytků primárního nížinného deštného pralesa, a po dalším kilometru stoupání už narazíte na ceduli, která už vesničanům od tohoto místa dál zakazuje kácení stromů. Právě v tom místě mého nosiče něco nesmírně zaujalo, objevil totiž zvíře, které ještě nikdy v životě neviděl. Nechápal, jestli je živé nebo mrtvé – nemělo totiž hlavu. Bylo tvrdé jak kámen a ani se nehnulo, intuice však mladému domorodci našeptávala, že i přesto všechno tohle podivné zvíře stále žije. Po dvaceti letech strávených na okraji pralesa se tak můj nosič poprvé v životě setkal s želvou. Poté, co jsem mu ukázal, jak je želví hlava skrytá uvnitř krunýře mezi mohutnýma předníma nohama, bylo mu jasné, že jde o zvíře, o kterém už mnohokrát předtím slyšel. Tahle příhoda tak nějak předeslala smutný fakt, že želv ani jiných zvířat už dnes asi v pralese Batang Toru mnoho nezbylo.

Prvních několik týdnů práce v Batang Toru, strávených převážně hledáním orangutanů, bylo ve znamení mírného rozčarování. Naši asistenti v Sungai Wainu se obvykle z pralesa vracívali s nadšeným vyprávěním o tom, jak potkali medvěda rozhrabávajícího termitiště anebo luskouna, který vylezl z pod kmene, na kterém právě poslouchali ranní chorus gibonů a hulmanů. Zato v Batang Toru jsme každý den zakončovali v atmosféře poměrně tichého lesa bez ptačího zpěvu podobným shrnutím: “Tým Kalam a Ulil prošel transekty N, O a L, neviděli nic”. “Tým Nardi a Dosman prošli transekt JMK k východu a transekt Gua, viděli jen male hnědé ptáky”. “Tým Stan a Ety prošli transekt JMK k západu a transekty B a R, výsledek jako obvykle, nic.”

Zvláštní je, že v Batang Toru chybí i bezobratlí – Dan Bárta, který Batang Toru před nějakou dobu navštívil, to tvrdil o vážkách, ale ani motýlů tu moc nevidíme a brouků a dalšího hmyzu, který v noci nalétá na světla v kempu, taky není mnoho. Pozitivní – z pohledu našeho pohodlí – je to, že ke zdejším vzácnostem patří i komáří a pijavice. Supervlhké prostředí podhorského lesa by jim asi svědčilo, ale vadí jim nejspíš kombinace chladu a vysoké kyselosti zdejších vod.

Pijavicím a komárům tedy zdejší les (k naší spokojenosti) příliš neprospívá. Nicméně pro mnohé ptáky a savce, včetně primátů, je prales v Batang Toru velmi pěkný a pestrý, diverzita rostlin je značná a potravní zdroje tu nechybí. To, že je nepotkáváme, musí mít jiné vysvětlení. V ochranářském slovníku se nedávno objevil nový termín – empty forest, prázdný prales. Je to prales, který by s ohledem na dostupné potravní zdroje měl být plný nejrůznějších zvířat, ale není. To, že tu zvířata nejsou, většinou souvisí s jediným faktorem, a tím je přítomnost vrcholového predátora – člověka vyzbrojeného střelnými zbraněmi, pastmi a dalšími loveckými technologiemi. Batang Toru je zřejmě jedním z příkladů takového prázdného pralesa. Batakové, zdejší domorodci, jsou totiž náruživými lovci. I orangutanovi se ostatně v jejich jazyce říká jut botar – bílé maso.

Jenže “prázdný prales” nemusí být ve skutečnosti tak prázdný, jak první dojem napovídá. Dobrý důkaz o tom podávají fotopasti a videopasti, nastražené podél našich transektů. Objevují se na nich zvířata, která vídáme jen ojediněle – jeleni, prasata, celá řada cibetek, několik druhů koček, spousta hrabavých a jiných ptáků. Nechybí ani zvířata, která naživo zatím neviděl nikdo z nás, třeba serau, tapír nebo tygr. Jak se pak člověk pralesem začíná pohybovat tišeji a pozorněji (mnohem tišeji a mnohem pozorněji, než jak by to vyžadoval prales v Sungai Wainu), začíná vidět míhající se stíny, ve kterých lze vytušit veverky, tany, cibetky nebo promyky – příliš rychlé na to, abyste mohli říct cokoli bližšího. Vídáte i stopy tapírů, trus muntžaků, požerky sambarů a spoustu podivných brlohů, které musí obývat nějaké zvíře, jen zatím ještě netušíme jaké. Nakonec uvidíte i větší šelmy a kopytníky, jen jejich chování vás možná překvapí. Jelínek muntžak, který před vámi utíká se v pralese v Sungai Wainu určitě ozve hlasitým štěkáním, které mu vysloužilo anglické jméno barking deer; v Batang Toru ale stejný druh muntžaka ani neštěkne – jen tiše vypískne a zmizí, sotva že stačíte zahlédnout jeho vztyčený bílý ocas.

Nakonec i těch želv je tu víc, než jak tomu naznačovala příhoda z prvního dne. Po šesti týdnech v pralese už jsem viděl tři želvy.

Pokud se tedy prales v Batang Toru zdá zprvu prázdný a nudný, s trochou snahy a pozornosti se ten pocit nakonec ztratí. Zvláště, když pak potkáte prvního orangutana a strávíte s ním několik prvních dní, abyste s překvapením zjistili, že se tady v podhůří vyhýbá fíkům a nevyhledává ani duriany, namísto toho že se živí šiškami a žaludy! Ale to už by bylo na jiné velmi dlouhé povídání…

Balikpapan Bay Menu

Někdy se věci daří. Občas se ale začnou dařit až po pár letech marné snahy.

To byl i případ programu, který jsme s Gáby před dvěma lety nazvali „Balikpapan Bay Menu“. Chtěli jsme v něm k propagaci Balikpapanského zálivu využít potenciál vzdělávacího centra KWPLH, které Gáby založila před deseti lety a které se postupně stalo jednou z turistických atrakcí jinak dost nezajímavého města Balikpapanu. O KWPLH jsem psal už víckrát, centrum drží ve velkém přírodním výběhu několik handicapovaných malajských medvědů a snaží se působit na návštěvníky, kteří se na medvědy jezdí podívat. Pro nevtíravou environmentální výchovu je to v Balikpapanu ideální místo.

Balikpapan Bay Menu navrhla Gáby v době, kdy jsme natočili film Gone with the Tide o rozšiřování průmyslové zóny podél pobřeží zálivu (https://vimeo.com/47005050). Film se začal v KWPLH promítat, jenže velkou odezvu neměl, Indonézani dávají přednost spíš komunikaci tváří v tvář než neživému plátnu. Abychom promítání oživili, začala kolem plátna vznikat interaktivní expozice Balikpapanského zálivu. Vytiskli jsme sérii 12 posterů, které záliv představují jak z té hezčí stránky (kahau, delfíni, mangrovy, tradiční rybářské vesnice…), tak i z té ošklivé (plantáže olejné palmy, hnědouhelné doly, průmyslové znečištění…). Klíčovým prvkem celého menu měl ale být živý člověk, který by po skončení filmu návštěvníky provedl jednotlivými postery, diskutoval by s nimi a nabízel jim i možnost výletu do zálivu za kahau a delfíny. A na tom bodě naše plánování ustrnulo.

Je nutno přiznat, že Gáby při svém obrovském vytížení na Kalimantanu i na Sumatře nemá KWPLH tak docela pod kontrolou. Je tu sice tým placených edukátorů i dobrovolníků, ale vidět je při práci není úplně obvyklé. Placení edukátoři jsou zalezlí někde v kanceláři a něco si šolí za počítačem (nejspíš Facebook) anebo posedávají na zápraží a klábosí s jinými zaměstnanci, u kterých je také těžké odhadnout, na co jsou tu zaměstnaní. Dobrovolníky představuje skupina tichých a nenápadných průvodkyň, které postávají u vchodu do medvědí expozice a klábosí jedna s druhou, ale jen tiše, aby na sebe příliš neupozorňovaly návštěvníky, kteří by se jich pak třeba mohli na něco zeptat.

Balikpapan Bay Menu mělo probíhat aspoň dvakrát týdně – v sobotu, v neděli a o svátcích, kdy má KWPLH nejvíc návštěvníků. Ale nevím o tom, že by za první dva roky po svém vyhlášení proběhlo byť jen jednou v plném rozsahu. Nenašel se průvodce, který by se o Balikpapanském zálivu dokázal naučit aspoň tak málo, aby o něm dokázal něco říct aspoň těm návštěvníkům, kteří o něm nevědí vůbec nic. Plánované výlety do zálivu zůstaly ve fázi plánovaných výletů. A frekvence promítání filmu se postupně snižovala až do bodu, kdy někdo ztratil jediné DVD, na kterém byl dokument vypálený. Zbyly jen postery, které se přesouvaly z místa na místo, aby nepřekážely a aby na někoho nespadly, a které nikdy nikdo nečetl.

Po dvou letech (ne)existence Balikpapan Bay Menu se objevila dobrovolnice, Anička Poledňáková, která chtěla v Indonésii učit angličtinu nebo se nějak jinak podílet na vzdělávaní nebo ochraně přírody. Dohodli jsme se na tom, že se Anička pokusí přivést Balikpapan Bay Menu k životu.

Evropanka, která nemluví indonésky a která je na Borneu poprvé v životě, se nemusí zdát jako nejvhodnější kandidát pro vedení diskusí s Indonésany, ale doufali jsme, že bude přítomnost cizince spíš takový katalyzující prvek, který stimuluje k práci ty, kteří mají ve skutečnosti práci na starosti. Zkusili jsme kolem Aničky vytvořit novou komunitu dobrovolníků, kteří by si Balikpapan Bay Menu během několika měsíců osvojili a od Aničky by ho převzali.

Dobrovolníci se objevili hned poté, co jsme na podzim s Aničkou do Balikpapanu dorazili. Byla to taková všehochuť. Alim, velmi úslužný anglicky mluvící mladík s nejlepšími doporučeními, který se objevil hned na prvním programu a pak už nikdy. Endit, profesionální nezaměstnaný bohém, který dorazil čas od času a pomáhal Aničce tím, že se někde válel a kouřil. Agustina, drobná zahalená dívenka, která tu byla skoro pokaždé, všechno si studovala a na všechno se potichu ptala, ale málokdy se osmělila k tomu se o svoje vědomosti podělit s někým dalším. Velmi schopná učitelka Mariyanna, která se ale v KWPLH jakousi shodou okolností objevovala vždy jen v den, kdy jí Anička vyplácela peníze za sledování zpráv o Balikpapanském zálivu v denním tisku. Rázná Caecil, která byla šéfkou vzdělávacího oddělení v KWPLH a měla tak vlastně celý program na starosti, a která jen neustále mluvila o tom, jak je busy a co všechno má na práci, pořád vystresovaně lítala od jedné věci k druhé, žehlila maléry a řešila problémy, které měl řešit někdo úplně jiný, zatímco náplň své práce, tedy vzdělávání, systematicky odkládala na jindy až do okamžiku své rezignace.

Ale objevily se i nadějnější tváře. Fajar s Taufikem, dva studenti, kteří se mnou na kampani a vzdělávání pracovali už víc než rok, ale kterým se blížil konec studia, takže teď usilovali o to, aby jejich štafetu převzala Agustina, k čemuž je ale potřeba jí rozpovídat a odkrýt tak její skrytý potenciál. A Maulana, mladý učitel angličtiny, který na Balikpapanské menu dojížděl každý týden ze 120 km vzdálené Samarindy, přespával ve skladě, nikdy si na nic nepostěžoval a odvedl převážnou většinu práce. Netrvalo dlouho a Maulana se stal motorem Balikpapan Bay Menu. A poté, co Caecil rezignovala na svou funkci a zmizela někam na Bali, se objevila ještě Eka, nová vedoucí vzdělávacího oddělení, která na rozdíl od Caecil měla ráda děti i ostatní lidi a ráda s nimi komunikovala, hrála si a zpívala. Začala na program Balikpapan Bay Menu vodit školní výpravy, pomáhala Maulanovi s diskusí a se zabavením návštěvníků. Začala se hrát i hra o ekologii kahau, kterou pro nás připravila jiná česká dobrovolnice Iva Uhrová a při které některé děti hrají kahau, kteří se snaží obsazovat ostrůvky mangrovů a hledat na nich tu správnou potravu, další děti hrají krokodýli, kteří opice loví, a další představují developery, které kahau i krokodýly připravují o životní prostor.

Anička nakonec prohlásila, že její role v programu spočívá už jen v tom, že vypíná a zapíná projektor. Maulana a Eka s pomocí týmu nových dobrovolníků vedou všechny diskuse, přednášejí i vedou hry. Aničce se podařilo to, na co by mohl byt každý dobrovolník pyšný, může v klidu odjet, aniž by tím její práce skončila. Doufám, že si posledního měsíce v Indonésii užije – na ostrově Maratua, jednom z nejkrásnějších míst na Kalimantanu!

Pan Kadir

Balikpapanský záliv má své legendy a jedna z nich stále ještě žije.

Když jsem v roce 2007 se svým tehdejším lodníkem Bedulem objížděl záliv a hledal nejlepší místo, kde začít s výzkumem kahau nosatých, dorazili jsme i k odlehlé říčce Baruangin. Vystoupil jsem na břeh a procházel malou plantáž stromů sunkgai, které se na Kalimantanu tradičně pěstují pro dřevo. Netrvalo dlouho a z lesa se ozvalo hlasité nadávání. Vynořil se seschlý stařík z rozčileným výrazem ve tváři a s mačetou v ruce. Tak jsem se seznámil s poustevníkem panem Kadirem.

Pan Kadir nemá cizince v oblibě. Vidí v nich proradné investory, kteří sem přicházejí s jediným úmyslem, a to zničit jeho malé útočiště. Během let se tak o Kadirovi začalo mluvit jako o strážci řeky Baruangin.

V padesátých letech, kdy se sem Kadir přistěhoval, tu stávala celá malá osada, ale dnes z ní zbyl už jen on jediný. Stará se tu o svojí malou plantáž, o pár ovocných stromů a o několik rybníčků s karasy. Kolem svého útulného domku měl pečlivě upravenou okrasnou zahrádku. Nikdy ale nebyl ženatý a není nikdo, kdo by o jeho domácnost a zahradu pečoval. Doma se mu prý na podlaze válí hračky, ale nejsou tu žádné děti, které by si s nimi hrály.

Líbilo se mi tu. Když se Kadir přesvědčil, že nejsem investor, pozval nás na čaj do své chatrče. Nadhodil jsem, zda se tu neusadit a na výpravy za kahau nevyrážet odsud. Kadir se nezdál být proti a nabídl nám nocleh. Bedul se ale nějak vymluvil, a tak jsme tu noc jako obvykle spali na moři na naší loďce. Až po večeři, v poklidné atmosféře hvězdné noci, kdy už po několika dnech strávených ve dvou na lodi nebylo o čem jiném povídat, se Bedul svěřil, že by si u Kadira přespat netroufnul. Prý se u něj nikdy neví, komu by ve spánku vrazil kudlu do zad.

Pak Bedul pokračoval vyprávěním o temných tajemstvích pana Kadira a o černé magii, kterou ovládá. Kadir tu totiž nežije sám, má manželku, která se mu o dům stará. Je ale neviditelná. A má s ní i dvě děti, taky neviditelné. I v jeho údajných 109 letech je Kadir v plné síle a pokud někdy potřebuje zajet do vesnice na protějším břehu zálivu, dopádluje tam na své malé loďce, což by normální smrtelník v takovém věku nikdy nemohl zvládnout.

Z plánu na bydlení v Kadirově začarované chýši tedy sešlo. Nicméně nás stále spojuje silný zájem, a to je nevraživost vůči korporacím, které se snaží vykácet lesy v okolí říčky Baruangin a vystavět tu průmyslovou zónu. Spřátelili jsme se a čas od času Kadira navštěvuji. Ovládám klíč k jeho dobré náladě a k zažehnání jeho nebezpečných myšlenek. Je k tomu potřeba jeho oblíbené belinjau, smažené lupínky z rozdrcených semínek lijánovce (Gnetum gnemon, což je mimochodem jedna z živoucích fosílií v říši rostlin).

Asi před dvěma lety se v Gersiku se začalo šeptat o tom, že jsme s Kadirem příbuzní – moje žena je totiž mladší sestrou Kadirovy choti. A je taky neviditelná. Nevím, jak ta fáma začala, ale brzy jsem zjistil, že je díky můj dům (stranou vesnice a nikým nehlídaný) v mnohem větším bezpečí, pokud ho teď obývá má nová neviditelná manželka. Nemusím se už tolik bát zlodějů a tak ten příběh nechávám žít svým životem. A on si svým životem opravdu žije, za poslední rok byla moje žena už i viděná, a to dokonce dvakrát. Šedá postava, která v noci nehybně postává na verandě mého domku a svýma ohnivě červenýma očima tiše sleduje hosty.

Ale zpátky k panu Kadirovi. Je mu sice stále stejných 109 let, aspoň tak to o sobě říká, ale za posledních několik roků znatelně zestárnul. Na druhý břeh zálivu už nedopádluje. Nicméně řeku Baruangin opustit odmítá, ačkoli ho k tomu jeho prasynovci a praneteře tlačí tím, že mu odmítají pomoct s jakoukoli opravou jeho chatrče, která už dnes není tak útulná, jak bývala. Začíná být cítit zatuchlinou, tleje a rozpadá se.

Ryby už Kadir nechová a sunkai, které mezitím na jeho plantáži dospěly ve vzrostlé stromy, Kadir nekácí. Živí se teď jako šaman, kterého čas od času přivážejí do vesnic podél pobřeží zálivu, aby posloužil svou magií.

Kadir ke komunikaci s jiným světem používá vajíčko. Přiloží si ho k uchu a mluví do něj jako do telefonu. Třeba když volá učiteli ve velké kapradině na vzrostlém fíkovníku kousek od svého přístavu, aby omluvil jednu ze svých dcer, která ten den nemůže přijít do školy. Stejným způsobem Kadir rozmlouvá i s Ayusem, obrovským drakem, který obývá podzemní kanál spojující Balikpapanský záliv z řekou Mahakam víc než 100 km odsud (spojení dvou povodí, které mimochodem v daleké geologické minulosti v jisté podobě asi opravdu existovalo!).

Ayus má ocas v Mahakamu, někde mezi městy Samarindou a Tenggarongem. Jeho hlava je ovšem v Balikpapanském zálivu, hned naproti ostrovu Balang. Některé dny se těch místech tvoří tak silné víry, že tudy malá loď nemůže projet projet a nechybí ani historky o rybářích stažených ke dnu na věky. (Detaily o specifické poloze ostrova Balang, stojícího v cestě přílivové vlně a bránícího tak hladkému průběhu mořského dmutí, se do příběhu o drakovi nehodí). Tak jako ochranářům, ani Ayusovi se nelíbí, že právě nad jeho hlavou přes ostrov Balang má vést nová provinční dálnice, a kolem že má do budoucna vyrůst průmyslový komplex.

Když hned naproti ostrovu Balang začala singapurské společnost Kencana Agri Ltd. ilegálně budovat obrovskou rafinerii na zpracování palmového oleje, protestovala nejen ochranářská komunita, ale i Ayus. Jednoho dne ke Kadirovi dorazil čínský manažer téhle korporace a pověděl mu o tom, jak se v noci na staveništi samy od sebe pohybují těžké stroje. Kadir vzal vajíčko a zeptal se Ayuse, co by si přál na usmířenou. Ayus požádal o hlavu ředitele korporace v Singapuru, ale manažer mu tohle přání splnit nedokázal. Místo toho přesvědčil Kadira, aby Ayusovi domluvil, a ten se nakonec spokojil jen se zvířecí obětí. Boj s palmařským byznysem tak zatím prohrávají jak ochranáři, tak i tajemné síly.

Nicméně ve věci mostu přes ostrov Balang zůstává Ayus nekompromisní. Když se začalo se stavbou základů, rozmáchl se Ayus svým ocasem natolik, ze z toho v Tenggaronu jiný most spadnul, a vyžádal si tak několik desítek lidských obětí. (Alternativní vysvětleni naznačuje, že na most v Tenggarongu tak dlouho narážely obrovské vlečné čluny plné hnědého uhlí, až se most nakonec zřítil). Ayusův zásah tenkrát pomohl, protože po skandálu s mostem v Tenggarongu se na stavbu mostu přes ostrov Balang opravdu na čas pozapomnělo. Pak se ale provinční vláda ke svým plánům vrátila, protože tahle stavba (jakkoli je nesmyslná z ekonomického hlediska a jakkoli velkou ekologickou katastrofu způsobí) umožní guvernérovi a předsedovi zastupitelstva mnohamiliardové spekulace s pozemky a s projektovými penězi.

A tak má pan Kadir v poslední době postaráno o hosty i o velké zásoby lupínků belinjau. Investoři nešetří drobnými pozornostmi a doufají, ze je pan Kadir od Ayusovy zloby ochrání. Snad se jim to nepodaří.

Orangutani, co jedí šišky a žaludy

Není to sice poetické přirovnání, ale naše studijní lokalita v Batang Toru na Sumatře by se dala připodobnit k obrovské záchodové míse.

Ze tří světových stran jí obklopují strmé svahy kopců, které ze tyčí do výšky přes 1200 metrů nad mořem. Odsud sem stéká voda v podobě nesčetných potoků a potůčků. Ze severu se ale kopce rozestupují a skalní podloží prudce klesá. Tudy voda odtéká v podobě několika impozantních vodopádů. Střed celého území pak tvoří obrovská mělká mísa, kudy voda jen pomalu proudí nebo stagnuje a hromadí v sobě nejrůznější organický odpad.

Ve výšce okolo 900 metrů nad mořem je ale i na Sumatře poměrně chladno, takže rozklad listí, větví a jiného opadu probíhá pomalu. Kupí se rychleji než jak stačí tlít, a tak v naší centrální kotlině vznikají silné vrstvy nadýchané a vodou nasáklé rašeliny, která se při chůzi prohýbá pod nohama. Stromy jsou tu zakrslé a porostlé mechem a orchidejemi a i z nich jen sálá vlhkost. Les je tichý a nehybný. Nezvyklé prostředí pro orangutany.

Nehostinné horské lesy jsou ale často ty jediné, které se člověk ve své „velkorysostí“ rozhodl divokým zvířatům ponechat. A tak nás zajímá, jak dobře nebo špatně si tady v horách orangutani vedou a jak se dokážou vyrovnat s nedostatkem své obvyklé potravy. Podíl „primátích“ stromů s velkými dužnatými plody totiž od nížin do hor rychle klesá.

Prvním úskalím s výzkumem orangutanů v horách Batang Toru byly jejich nízké počty. Není snadné je tu najít. V prosinci, kdy jsem dorazil, jsme většinu času trávili ne pozorováním, ale hledáním. Výsledek prvního měsíce práce sedmi lidí bylo ubohých 7 hodin pozorování – hodina na člověka. Tenhle problém se ale podařilo vyřešit snadno a rychle. Netřeba si nalhávat, že by kromě mě kdokoli z našich asistentů hledal orangutany proto, že by je zajímalo, co jedí. Stačilo tedy zacílit na jejich priority, zvýšit finanční bonus za dohledání orangutana a navýšit volno mimo prales jako odměnu za každého orangutana, kterého se jim podaří sledovat od rána až do večera.

Teď už si na nedostatek kontaktu s orangutany stěžovat nemůžu – asistenti odcházejí do pralesa o půldruhé hodiny dřív a vracejí se o půldruhé hodiny později než v prosinci, nevrací se hned do kempu, když začne pršet a následují orangutany daleko za hranice naší pohodlné „mísy“, často v dost neschůdném terénu. Ještě teď mám výčitky, že jsem jednoho z nich připravil o jeho bonus, když jsem odmítl pokračovat v pronásledování jednoho z orangutanů za deště napříč hlubokými roklinami s téměř kolmými svahy, kde se vám půda uvolňuje pod nohama při každém druhém kroku. Z několika hodin pozorování se tak rychle stalo několik set hodin pozorování.

Orangutani skoro celý den nedělají nic jiného než že jedí, případně že přecházejí od jednoho stromu, kde jedli, k jinému stromu, na kterém budou jíst. A tak data o jejich potravní ekologii přibývají rychle. V lednu, kdy počty hodin pozorování začaly závratně stoupat, jsem musel poupravit své dosavadní představy o tomhle lidoopovi. Dole v nížinách, v několika málo posledních zbytcích pralesa, se orangutani živí fíky, durianem, mangem, mangostanem, rambutanem a spoustou jiného ovoce. Zdejší horský les jim tuhle potravu nabízí jen zchuda. Zato tu ovšem hojně roste něco jiného – jehličnany.

Při běžné procházce pralesem si jehličnatých stromů ani nemusíte všimnout, protože patří k těm nejvyšším velikánům zdejšího pralesa a jejich koruny ční vysoko nad koruny jejich listnatých sousedů. Ale pokud se podíváte pořádně nahoru – anebo naopak dolů, do opadanky – tak uvidíte, že je tu jehličnanů daleko víc než jak naznačoval první pohled. Žádné borovice a smrky, ale pro nás exotické rody z jižní polokoule (ačkoli jsme ještě na severní polokouli) – Agathis, Darcrydium, Dacrycarpus, Nageia. A pak ještě Gymnostoma, rodinným původem sice listnatý strom, ale vzhledem taky jakoby jehličnan. Všechny tyhle stromy orangutani vyhledávají, nejvíc ale jeden z nich – Agathis neboli damaroň.

Damaroň je bez konkurence nejvyšším stromem horského pralesa, některé mohou mít dobrých 40 metrů. Jejich šišky mají 10-15 centimetrů v průměru, jsou plné bílé pryskyřice a mezi tvrdými hustě natěsnanými šupinami skrývají malá semena, a právě po těch orangutani jdou. Dokáží strávit celé hodiny ve vysokých korunách damaroní, louskají jak veverky jednu šišku po druhé a jakkoli je těžké si to představit, pomocí jazyka a pysků dokonale oddělují malá jedlá semínka od nejedlých šupin, které pak padají z koruny stromů jako velké sněhové vločky. Když orangutan vylouská všechna semena (často doslova do posledního), sní ještě dužnaté střední vřeteno a jde po další šišce.

A když po hodině nebo několika skončí orangutan s louskáním šišek, přejde k dalšímu nečekanému zdroji potravy – k dubu. Zdejší duby jsou buďto stejného rodu jako u nás (Quercus), ale častěji patří k tropickému rodu Lithocarpus, který nese žaludy stejného typu, jenže mnohem tvrdší a navíc ještě uvnitř rozdělené tvrdými septy na nespočet maličkých dílků, mezi které je jedlé jádro rozdrobené. A tak zase přichází na řadu supercitlivé orangutaní pysky a jazyk. Zatímco silné čelisti louskají plody tvrdé jak kámen, jazyk a pysky z nich šikovně vybírají titěrné kousíčky jadérek, aby pak po několika minutách jemné práce, skryté uvnitř tlamy, orangutan vyplivnul všechen dřevnatý odpad a šel po dalším žaludu.

Brzy se ale ukázalo, že pokud mají tu možnost, pak se zdejší orangutani od těch v nížinách zase tolik neliší. V březnu v Batang Toru začaly dozrávat dužnaté plody. Nejdřív Syzigium, potom Camnosperma. Obojí jsou na rozdíl od šišek a žaludů docela dobré i pro člověka, první z nich chutná trochu jako guava, druhý je sladkokyselý (pokud si ovšem podobně jako jiní primáti ovšem do pusy vymáčknete jen jeho dužinu a nedotknete se jeho dráždivé pryskyřičnaté slupky). V tu chvíli jako by orangutani na šišky a žaludy zapomněli a začali se doslova cpát plody, sklízeli je ze stromů jak kombajn. Trvalo to skoro dva měsíce. Teprve na konci dubna sezóna plodů skončila a orangutani se zase vrátili k šiškám.

Ukazuje se tedy, že ani v horách nejsou orangutani až tak jiní, než jak je známe z nížin. I tady potřebují spoustu ovoce. To by mohlo vysvětlovat, proč občas někteří orangutaní z naší „záchodové mísy“ na několik týdnů zmizí. Máme za to, že scházejí do nížin, kam se vydávají za sladkými plody v době, když už byli na šiško-žaludové dietě příliš dlouho. Jenže v nížinách na ně čekají lovci. A co je horší, na nížiny už si brousí zuby developeři. Nejnižší (a tedy i nejcennější) polohy pralesa Batang Toru má v příštích letech zaplavit přehrada…

Jak můžete pomoci

Jsem zpátky v Čechách. Na několik příštích měsíců předávám terénní štafetu v Balikpapanském zálivu našemu indonéskému týmu, který už se rozrostl na deset klíčových lidí, z nichž každý má svůj vlastní tým dobrovolníků a asistentů.

Nejdelší dobu je s námi Darman, který má na starosti vitální bod celého programu, sledování terénu. Díky němu nejpozději do měsíce víme, jaké nové nepravosti se podél pobřeží zálivu dějí. Darmanovi bude napřesrok padesát a začíná už pomalu myslet na odpočinek, takže si teď vychovává svého nástupce, Andiho. Ten má prozatím na starost pomoc výzkumníkům, kteří sem do zálivu přijíždějí studovat opice, delfíny a mangrovy. Mladí aktivisté Hussein, Paul a Augustina a jejich několik desítek kamarádů pro nás vedou kampaň – od petice přes demonstrace až po novinové články. Vytvářejí tlak, kterého pak využívají naši dva lobbisté, Hamsuri a Herry, při svých vyjednáváních s vládními úředníky a korporacemi. Záda jim přitom kryje Hari, právní poradce, díky kterému se snáz potýkáme s paragrafy tak, aby zákony pracovaly v náš prospěch. A protože je potřeba myslet i na příští generaci, pracují pro nás také dva učitelé. Anna objíždí s přednáškami o Balikpapanském zálivu školy ve městě i na vesnicích podél pobřeží. A o Maulanovi a jeho práci v centru ekologické výchovy jsem už psal v jedné z předchozích zpráv.

Moje aktivní účast na dění v Balikpapanském zálivu se už teď omezuje na občasné návštěvy a „kontroly“, ale zůstává mi ještě jedna klíčová role, a to je získávání financí, které náš program živí. Chceme se vyhnout přijímání peněz od místních korporací a vlády, se kterými máme prozatím příliš mnoho nevyřešených konfliktů, a tím pádem se jim nemůžeme finančně zavazovat. Jsme proto odkázaní na mezinárodní podporu, se kterou to naštěstí v loňském roce bylo velmi dobré. Kromě pravidelných příjmů, které máme z ústecké zoo, z mého platu na ČZU a z příspěvků několika mých přátel, jsme vloni dostali grant od Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií, díky kterému momentálně program probíhá v celém spektru. Naše měsíční výdaje jsou teď asi 47 tisíc korun – hodně malé peníze ve srovnání s podobně komplexním programem jinde v Indonésii, ale mnohem víc než kolik jsem byl zvyklý shánět a utrácet v minulých letech.

Úspěch s penězi je ale dvousečná zbraň – jakmile ho jednou dosáhnete, jste v pasti, ze které není snadné couvnout. Poté, co se program v Balikpapanském zálivu dostal na vyšší úroveň, bude už na ní muset zůstat. V příštích měsících mi nezbývá než psát další granty a shánět na příští sezónu přinejmenším stejně velké peníze.

A tady se dostávám k tomu, co zmůžou indonéské zprávy a jak moc se mi vás jimi podařilo oslovit. Chtěl bych vás teď totiž požádat o pomoc s fundraisingem – ať už finančním příspěvkem, dobrou radou anebo pomocnou rukou.

Finanční příspěvek může být jednorázový i měsíční a klidně i jakkoli malý – z mnoha malých částek se může nasčítat jedna velká. Lze ho poslat jednodušší neoficiální cestou na můj účet u mBank (číslo účtu je 670100-2211819509/6210) anebo oficiálnější cestou přes naše spolky Lestari o. s. nebo Zooklub Ústí nad Labem, o. s., na které rád poskytnu kontakt.

Pokud máte dobrou radu, kde a jak by bylo možné podporu pro Balikpapanský záliv získat, napište mi, prosím.

Ze všech nápadů ale nejvíc pomůže ten, který by někdo z vás dokázal sám zrealizovat. Schopného fundraisera pro Balikpapanský záliv hledáme už dlouho. Já jsem se do téhle role dostal tak trochu mimoplánovitě a asi pro ni nemám nejlepší vlohy. Chybí nám někdo, kdo si je při shánění peněz jistější v kramflecích. Byl by to velký krok dopředu, pokud se někdo takový najde, třeba právě mezi čtenáři Bornejského deníku!