Wilmar
Wilmar I
sobota 15. prosince 2012
Tentokrát začínám bornejskou zprávu odkazem na petici. To pro vás, kdo třeba v předvánočním shonu nemáte čas na čtení e-mailů, ale přesto byste nás chtěli podpořit podepsáním petice a jejím šířením mezi vaše přátele:
Příběh kolem Wilmaru v Balikpapanském zálivu je ovšem na dlouhé povídání, a tak ho tentokrát píšu na pokračování. Začal v roce 2007, ještě předtím, než jsme spustili pravidelný program monitorování pobřeží. Koupil jsem ten rok naši první motorovou loď a začali jsme se sčítáním kahau nosatých podél celého Balikpapanského pobřeží. Několik dní a nocí jsme strávili i v povodí řeky Berenga. Bylo to už podruhé. V roce 2005 jsme tu ještě v malé dřevěné pramičce na lidský pohon dokumentovali stav pobřežních mangrovů, které byly sice místy poškozené kvůli pálení dřevěného uhlí a zakládání krevetích farem, ale to vše se postupně podařilo zastavit. Poškozené mangrovy se obnovovaly doslova před očima, a tak byl průzkum v roce 2007 velmi uspokojivý. Ale jen do chvíle, než jsme dorazili k hornímu toku jednoho z přítoků řeky Berenga. Z ničeho nic se za hradbou bujných kořenovníků otevřel ukrytý obraz zkázy. Mnoho hektarů mangrovů bylo buldozery vyvráceno z kořenů a zarovnáno se zemí. Do svahu nad rozrytou bažinou se už do jednoho ze zalesněných kopců zahlodávala rypadla, jeden náklaďák za druhým odvážel žlutočervenou hlínu do zatuchlého umírajícího mangrovu a nenávratně ho pohřbíval. Hnusně páchnoucí řeka byl černá od hnijících stromů, ale směrem od rozrytého kopce do ní proudil potok kašovitě hustého sedimentu a jeho žlutá stopa se pak táhla v dlouhém pruhu až k ústí řeky do moře. Byl to opravdu děsivý pohled, první toho druhu, který jsem v tehdy ještě zdravém Balikpapanském zálivu zažil. Nikdo z nás netušil, co se tu vlastně děje.
Starostou Balikpapanu by tehdy Imdaad Hamid, na indonéského politika poměrně nezkorumpovaný a slušný člověk s velmi dobrým vztahem k přírodě a životnímu prostředí. Bylo to díky jeho podpoře, že se holandské zooložce Gaby Fredriksson podařilo během několika let z posledního zbytku deštného pralesa v Balikpapanském zálivu vytvořit jednu z nejlépe fungujících rezervací v Indonésii – Sungai Wain. Gaby a Imdaad zůstali dobrými přáteli. A tak jsem se na Gáby obrátil s prosbou o pomoc a požádali jsme o audienci u starosty. Imdaad na Gabinu SMS zareagoval okamžitě, pozval nás na večeři do své rezidence a ke stolu přizval i většinu důležitých úředníků své vlády. Mezi nimi i některé opravdu zákeřné a bezpáteřní politiky, kteří dobře věděli, o co jde – gigantická nadnárodní společnost Wilmar, která obchoduje s několika procenty celosvětové produkce palmového oleje, chce v pralesích Balikpapanského zálivu zbudovat mamutí továrnu, která má olej zpracovat od výchozí suroviny až po konečné balené produkty. Celkem mají v plánu vykácet a zavézt zemí 80 hektarů mangrovů, ovšem znečištění, hluk, výstavba infrastuktury, příval imigrantů a další důsledky by byly nedozírně ničivé pro daleko širší okolí, přírodu i místní obyvatele.
Fotografie zdevastovaných mangrovů mezi úředníky vyvolaly rozpaky – podle indonéských zákonů i podle místních vyhlášek jde jasně o ilegální stavbu, jenže místní vláda pro ni schválila veškerá potřebná povolení, dokonce i dokument EIA – zhodnocení dopadu projektu na životní prostředí. EIA zjevně vznikla zkopírováním nějakého jiného podobného dokumentu, aniž by se někdo obtěžoval skutečným průzkumem. To je v Indonésii normální postup. Jenže tentokrát se na to přišlo a brzy se o všem vědělo i v širších kruzích, protože po nejasném výsledku jednání se starostou a jeho vládou jsme na místo vzali i novináře a působivé fotografie zničené mangrovové bažiny se začaly objevovat v místním tisku.
Celý případ dostal na starost úřad pro životní prostředí, jehož rolí je ututlávat podobné stížnosti, pořádat obřady sázení stromků s jídlem a zábavou a vydávat veřejná prohlášení o tom, že je životní prostředí Balikpapanu jedno z nejzdravějších v Indonésii. Je to tentýž úřad, který měl na svědomí vylhaný dokument EIA, a nebylo úplně v jejich zájmu věc příliš rozpitvávat. Vzápětí přišli s řešením – Wilmar bude jako muset jako náhradu za doposud vykácených 20 hektarů vysázet 4000 nových sazenic mangrovů. V novinách se objevily zprávy, jaká to bude výstraha pro podobné podnikatele. Ti si nad takovým výsledkem samozřejmě mnuli ruce. Pro nezasvěceného může 4000 stromků představovat les, ale stačí zapojit jednoduché počty. Korporace nikdy nezakoupí slíbený počet sazenic. Takže jsme u čísla 3000. Pak najmou dělníky, kteří nikdy nevysází všechny zakoupené sazenice (a to jsem s dělníky osobně ověřoval). Jsme tím pádem na nějakých 2000. Sazenice se sázejí ve sponu 1 x 1 metr, takže máme zhruba 0,2 hektaru osázené bažiny. Sází se obvykle nevhodné druhy mangrovů na nevhodných místech (i to jsem přímo na místě ověřoval), takže úmrtnost stromků je asi 80 %. Máme tedy celkem 0,2 hektaru jako náhradu za zničených 20 hektarů, tedy asi jedno procento. To samozřejmě nesedí. A přitom jde jen o jediný z mnoha ekologických a sociálních problémů, které má továrna v zálivu způsobit.
Mezitím ale buldozery pokračovaly v práci – zatímco jsme zdlouhavě jednali s vládními úředníky (zástupci Wilmaru se ani na jednom jednání neobjevili), pokračovalo hektar po hektaru zavážení mangrovů zemí. A to podle plánu. Z plánovaných 80 hektarů se podle prosakujících zpráv mělo v prvním roce vykácet a zavézt zemí 20 hektarů mangrovů. Po několika měsících sporů se podařilo zachránit před zavezením jen zhruba 2 hektary, a i to možná jen proto, že firmě došlo, že pokud svou stavební plochu odlesní až k okraji, bude pro nás snadné pořizovat fotografie a dokumentovat jejich postup. A tak nechávají uzoučký pás podél sjízdných řek zarůst.
Uplynuly dva roky. V roce 2009 jsme už pokročili ve snaze o záchranu Balikpapanského zálivu přeci jen o kus dál. Probíhal pravidelný monitoring celého pobřeží a měsíční zpráva o činnosti Wilmaru chodila všem zodpovědným úředníkům, ale zůstávala bez odezvy. Do hry vstoupilo Konsorcium – sdružení všech významnějších organizací, které se věnují ochraně životního prostředí v Balikpapanu a okolí. Konsorcium si v roce 2009 vybralo ochranu Balikpapanského zálivu jako klíčový cíl a jedním z nosných bodů bylo zapojit do jednání a hledání řešení i jednotlivé korporace. Ty se k tomu postavily různě. Zatímco třeba Chevron pomáhal financovat jednání Konsorcia a jeho CSR úředníci se účastnili většiny akcí, Wilmar zůstal úplně stranou. V roce 2010 jsme pořádali velký workshop, na který jsme přizvali všechny důležité vládní úředníky, nevládní organizace, zástupce místních vesnic, rybáře, vědce – ale hlavně všechny korporace, které působí v zálivu a jeho bezprostředním okolí. Pozvání jsme roznášeli osobně a na mě s Gaby připadnul Wilmar. Vyhodili nás, a to dost hrubě.
Až v roce 2011, tedy 4 roky po začátku celé aféry, se nám poprvé podařilo se zástupci Wilmaru sejít. A následovalo jednání plné zvratů, ze kterého mimo jiné vzešla i petice, na kterou jsem odkazoval v úvodu. Ale protože i to je na dlouhé povídání, tak ho raději nechám zas až na příště.
.jpg){kind=link}
Staveniště továrny na zpracování palmového oleje společnosti Wilmar z roku 2008 (foto Petr Slavík)
.jpg){kind=link}
Wilmar II
čtvrtek 3. ledna 2013
V minulé zprávě jsem psal o zdlouhavém konfliktu se společností Wilmar, který začal v roce 2007 a vleče se dodnes. Wilmar se snaží uprostřed jednoho ze zelených koridorů, spojujících pobřežní mangrovy s pralesní rezervaci Sungai Wain, vybudovat mamutí továrnu na zpracování palmového oleje.
Po neúspěšném jednání se zkorumpovanou místní vládou, která očividně Wilmaru straní, přišel v roce 2011 první velký zvrat. Připravoval jsem zprávu o tom, jak v Balikpapanském zálivu jednotlivé palmařské společnosti dodržují – nebo spíš nedodržují – principy a kriteria RSPO neboli Kulatého stolu pro trvale udržitelný palmový olej. RSPO je sdružení pěstitelů, odběratelů, ekologických aktivistů a dalších zainteresovaných stran, kterým jde nebo by alespoň mělo jít o takovou produkci palmového oleje, která co nejméně ohrožuje přírodu, místní obyvatelstvo a jejich životní prostředí. Všechny velké palmařské korporace, se kterými máme v Balikpapanu spory, tedy i Wilmar, jsou členy Kulatého stolu a usilují o certifikaci svého produktu jako trvale udržitelného. RSPO se každým rokem schází a právě k této příležitosti každoročně odesílám i svoji zprávu se spoustou argumentů pro to, že by se palmový olej produkovaný v Balikpapanském zálivu v žádném případě jako udržitelně produkovaný certifikovat neměl.
Na moji loňskou zprávu zareagovala velmi energická aktivistka Michelle Desilets, která v té době pracovala na smlouvě mezi Wilmarem a organizaci BOS F (Bornean Orangutan Survival Foundation). Rezervace Sungai Wain v Balikpapanském zálivu byla jedním z prvních míst rehabilitace orangutanů konfiskovaných nelegálním majitelům a jejich návratu do volné přírody, a právě zde a během tohoto programu se BOS F zrodil. Úspěšně rehabilitovaní orangutani ze Sungai Wainu jsou dnes jedněmi z mnoha tvorů, pro které další rozvoj palmařského byznysu v Balikpapanském zálivu představuje smrtelnou hrozbu. A to by pro Wilmar, který se teď snaží s BOS F spolupracovat, samozřejmě nebyla dobrá vizitka. Michelle mě proto s Wilmarem spojila – a bylo to vůbec poprvé co se nám podařilo přednést svoje protesty a argumenty vedení firmy a dostat od nich odpověď! Jejich manažer pro udržitelnost, Simon Siburat, mi napsal, jak se těší, až ze seznámíme a jaké máme společné zájmy, protože kahau nosatý je „incredible endangered species“ a Wilmar už několik let bojuje za jeho záchranu. A poslal mi jejich časopis Wilmar CSR Tribune, ve kterém se píše o tom, jak Wilmar obnovuje zničený biotop kahau nosatých v malajsijském Sabahu. Kdybych něco takového dostal o pár let dřív, byl bych zajisté uchvácen a o budoucnost naší planety už bych neměl žádné obavy. Ale zkušenost mě naučila, že jakmile někdo napíše, že bojuje za záchranu přírody, má za sebou spoustu úspěchů (v podstatě na co sáhnul, to se podařilo), vás a vaší práce že si neobyčejně váží a těší se na spolupráci, svou zprávu pak doprovodí letákem s perfektní grafikou a působivými fotografiemi, a ještě u všeho používá přívlastek „incredible“ – pak je nasnadě, že vás chce nejspíš oblbnout.
Nedlouho poté pak Wilmar do Balikpapanu vyslal Calley Beamish, jejich ředitelku pro biodiverzitu a ochranu přírody, sympatickou mladou bělošku ze Zimbabwe. Se svým malým týmem strávila průzkumem terénu několik dnů. A musím přiznat, že práci si s tím dala. Začala tím, že se spojila s místní vládou a domluvila se na návštěvě jedné z vesnic, kde měla probrat dopad budování továrny na život zdejších lidí. Jenže jak už je nám teď jasné, ani místní vláda o záchranu zálivu příliš nestojí. Vesnice, kam zkorumpovaní úředníci Calley vyslali, nebyla vybrána nijak náhodně. Byl to Teluk Waru, poměrně mladá osada spekulantů s půdou, kde nežije snad ani jediný rybář, kterého by se likvidace mangrovů a znečištění moře mohlo přímo dotknout. Přistěhovalci v Teluk Waru dostali od vlády Balikpapanu přidělenou spoustu pozemků v zálivu a jejich cílem je co nejrychleji je prodat nějaké společnosti jako je Wilmar. Jediné, co se za to od nich v celé té hře očekává, je dosvědčovat všem, že je „místní obyvatelstvo“ naprosto nadšené veškerou industrializací a urbanizací Balikpapanského zálivu. Z mnoha tisíc skutečných původních obyvatel pobřežních vesnic v Balikpapanském zálivu sdílí podobné názory jen málokdo, jenže těch už se pak nikdo neptá. A tak jsme Calley, uspokojenou první den návštěvou v Teluk Waru, vzali následující den (bez vědomí vládních úředníků) do jiné z vesnic, do Pantai Lango, kde se s námi sešla i delegace rybářů z několika dalších osad. A co si od nich Calley vyslechla, to si asi za rámeček nedala. Rybáři si stěžovali nejen na kácení mangrovů, na sedimentaci a znečišťování moří, ale i na hluk, kterým lodě v přístavech ryby ruší a zabraňují jejich shromažďování na pravidelných lovištích. Ukázalo se i to, že skoro nikdo z místních rybářů nenajde ve vznikajících továrnách zaměstnání – novými zaměstnanci se stávají noví přistěhovalci. Několik osvícenějších vesničanů se ohradilo i vůči praktikám jednorázového finančního odškodňování, kterým většina firem podobné konflikty řeší.
Vidina okamžitých velkých peněz je sice pro místní vesničany velmi lákavá, a většina z nich takovou nabídku přijme, ale tím pádem ztrácejí nárok na jakoukoli další kompenzaci a z dlouhodobého hlediska jsou na tom samozřejmě tratní, protože když se ze zálivu ztrácejí ryby, jinou obživu už si rybáři nenajdou. A tak, jak jeden z nich naprosto trefně poznamenal, se industrializace zálivu stává hlavní příčinou vzrůstající bídy místních obyvatel.
Po návštěvě ve vesnici jsme Calley vzali i do terénu. Ukázali jsme jí zdejší mangrovy, korálový útes a rezervaci Sungai Wain. Calley byla přesvědčená o tom, že lokalita, na které Wilmar staví, byla už jen degradovaná step, z jejich dokumentace to tak prý vyplývá. A tak jsem jí ukázal naší dokumentaci – satelitní snímky a fotografie z lodi i z helikoptéry, ze kterých je naprosto zřejmé, že Wilmar opravdu stavěl uprostřed pralesa. Calley tím vším zdála být opravdu překvapená a zaskočená, nezdálo se, že něco předstírala, a vypadalo to, že se staví na naši stranu.
Měli jsme dojem, že Calleyina návštěva splnila svůj účel. Všichni byli spokojení, skoro by se dalo říct naplnění optimismem. Rybáři ve vesnici Pantai Lango jako by měli pocit, že pro jednou usilují o dobrou věc – a snad, aby to demonstrovali, zavolali nám následující den, ať si přijedeme pro nedávno uloveného outloně, kterého nám během naší návštěvy ukazovali. Prý, že ho majitel chce vrátit do přírody a opravdu to udělal a outloně jsme po kratičké rehabilitaci vypustili do pralesa v Sungai Wainu. Calley slíbila vypracovat nový plán managementu překladiště palmového oleje v Balikpapanském zálivu, navrhnout, aby se továrna na zpracování oleje postavila někde úplně jinde, rehabilitovat vykácené a zavezené mangrovy, zalesnit odkryté plochy a zastavit tak probíhající erozi, zarazit veškeré další znečišťování moře, vyřešit konflikty s místními rybáři. Tedy ne, že bychom byli tak naivní, abychom čekali, že se to všechno opravdu realizuje. Ale věřili jsme tomu, že se stane aspoň něco dobrého. Ne okamžitě, dá se předpokládat, že samotná administrativa nějaký čas zabere, a tak jsme byli benevolentní a čekali – měsíc, dva, tři… Čekali jsme rok a nezměnilo se vůbec nic. Začal jsem uvažovat o tom, jestli má Calley, bez ohledu na vzletný titul ředitelky pro biodiverzitu a ochranu přírody, ve Wilmaru vůbec nějakou reálnou pravomoc.
Teprve nedávno přišel další zvrat, který opět uvedl věci do pohybu. O tom napíšu zase příště, ale protože věci v pohybu stále jsou, tak vlastně ještě nevím, jestli to budou dobré nebo špatné zprávy.
Bývalý mangrov na řece Berenga, v místě, kde Wilmar staví své překladiště palmového oleje
Wilmar III
úterý 5. února 2013
V minulých dvou indonéských zprávách jsem psal o vleklém sporu s firmou Wilmar, která začala v Balikpapanském zálivu stavět obří továrnu na zpracování palmového oleje. Příběh se už možná chýlí ke konci.
Mediální kampaň okolo Wilmaru nezůstala bez odezvy. Na článek, který vyšel letos v létě v online magazínu Mongabay (http://news.mongabay.com/2012/1022-mutterback-orangutans-sungai-wain.html) zareagovala Michelle Desilets, která nám v komunikaci s palmařskými společnostmi už několikrát pomohla, a ještě jednou se nás pokusila spojit s nejvyšším vedením Wilmaru. Bohužel, definitivní rozhodnutí Wilmaru bylo pokračovat ve stavbě tak, jak byla naplánovaná (což mimochodem označili jako „kompromis“). Ani zprávy, které mi chodí z terénu od Darmana a jeho týmu, nenasvědčují tomu, že by se chtěl Wilmar jakkoli polepšit. Ilegálně zabrané území teď nově obehnali ostnatým drátem a dál pokračují ve stavbě, jako by se snad nic nedělo.
Na film „Gone with the Tide“, který je volně ke shlédnutí na Internetu (http://vimeo.com/47005050), zareagovala kanadská nevládní organizace Friends of Borneo, kteří se sice také zprvu pokusili o mírumilovné vyjednávání s Wilmarem, ale i jim brzy došla trpělivost. Spustili petici, která ale neměla příliš velký ohlas (stále jí ale můžete podpořit a šířit: http://www.change.org/en-CA/petitions/wilmar-group-and-kencana-agri-of-indonesia-palm-oil-back-off-balikpapan-bay-2). Začali jsme tedy společně oslovovat různé další nevládní organizace s tím, že Wilmar zažalujeme. Do toho se ale nikomu nechtělo. Jedna ze skupin, COP (Center for Orangutan Protection), odstoupila poté, co je samotné Wilmar zažaloval za nařčení ze zabíjení orangutanů na jejich plantáži. Tam je totiž problém s důkazy – zatímco my s pomocí série satelitních snímků a místních vyhlášek poměrně přesvědčivě doložíme, že Wilmar v Balikpapanu zabírá půdu ilegálně, u mrtvého orangutana není nijak snadné prokázat, kdo a kde ho zabil. COP na to krutě doplatil – Wilmar nejen,že je zažaloval, ale vzápětí nato žalobu stáhnul a teď je drží v šachu tím, že ji může zase kdykoli obnovit. I jiné organizace se Wilmaru, jejich právníků a jejich kamarádů ve vládě bojí, a tak se žaloba nakonec nekonala.
Dostalo se alespoň na mírnější formu protestu, a to je stížnost u RSPO (Roundtable on Sustainable Palm Oil), jehož je Wilmar čelním členem, i když mu to nebrání v porušování vlastních pravidel. Stížnost jsme podali tento týden, já coby nezávislý výzkumník a tři nevládní organizace – indonéský JAAN (Jakata Animal Aid Network), kanadští Friends of Borneo a německý Save Wildife.
Každopádně ale situace vypadá hodně špatně, zdá se, že palmařský průmysl se svými plantážemi a fabrikami (a to nejen Wilmar) brzy nenávratně zničí Balikpapanský záliv, podobně jako už zlikvidoval miliony hektarů pralesa a celá říční povodí jinde na Kalimantanu. Mějte to, prosím, na paměti při vašem příštím nákupu! Od prosince 2014 bude platit povinnost označovat konkrétní obsah rostlinných tuků a olejů na všech balených výrobcích prodávaných v Evropské Unii (už nebude stačit napsat prostě jen rostlinný tuk, bude třeba uvést, o jaký konkrétní tuk jde). Mnozí z nás možná budou překvapení, v čem všem palmový olej najdeme, od potravin až po kosmetiku. Evropská unie je jedním ze tři největších odběratelů palmového oleje (spolu s Indií a Čínou), může být obsažen v dobré polovině balených výrobků na pultech našich supermarketů. Navíc vloni EU schválila i jeho přidávání do „povinných biopaliv“. Přitom bychom vlastně palmový olej nemuseli nakupovat vůbec, existují alternativy, včetně produktů skomírajícího evropského zemědělství, tj. slunečnicového, řepkového a olivového oleje anebo másla. Jak dokládá příklad Wilmaru, certifikace palmového oleje coby ekologicky šetrného prozatím nefunguje. Nejlepší, co tedy můžeme pro indonéskou přírodu udělat, je pořádně si číst etikety a výrobky s obsahem palmového oleje zkrátka nekupovat.
Překladiště palmového oleje firmy Wilmar v balikpapanském zálivu