Deník 2011-2012
Jakarta a Cikananga
úterý 24. května 2011
Po tři čtvrtě roce jsem zase zpátky v Indonésii! Kulturní šok se tentokrát nekonal ani v nejmenším, protože prvních pár dní, které už klasicky zabírá vyřizování povolení v Jakartě, jsem strávil u krajana Štěpána, který žije v Jakartě už několik let a živí se tu jako model, herec a uvaděč dokumentů o cestování. A fotí reklamy, krajiny a akty – ovšem tím posledním se tady neživí, to by se pak možná výdělek počítal spíš na roky než na rupie! Štěpán bydlí v jednom z věžáků, které se v centru Jakarty exoticky tyčí vysoko nad okolní špinavé slumy – a žije v úplně jiném světě. Hned po příjezdu mi ostatně nabídnul sýr a bagetu, zabalenou do úplně stejného obalu, ve kterém byste tuhle univerzální veku koupili u nás – u mě v Kampung Baru nemáme o existenci sýra a pečiva pomalu ani potuchy… Jakartské věžáky jsou izolované ostrovy světa zkopírovaného z telenovel a kdo nechce jinak, může v nich strávit celé roky, aniž by musel okusit normální život. Tedy pokud disponuje dostatečnými prostředky. Má tu hned při ruce kino, posilovnu, bazén, kavárny, bary, obchodní dům – a před domem frontu taxíků, které jsou připravené převézt ho do jiného podobného ostrova. Štěpána se to myslím tolik netýkalo, ale pro většinu Indonézanů je myslím takový život vrcholným cílem. Obyčejný život už ani tady není v módě.
Ale upřímně řečeno jsem pro tentokrát byl za ten izolovaný ostrov univerzálního konzumu taky rád, protože Jakartu z duše nenávidím a doba, kterou tu musím pokaždé strávit vyřizováním papírů, patří k mým nejhorším indonéským dnům a týdnům. A byrokratická procedura je rok od roku komplikovanější. Pokaždé přibude jeden nebo dva dopisy, které je potřeba přinést na nějaký další úřad a počkat pak do druhého dne, než vám na tom úřadě vydají jiný dopis, nebo několik dopisů, se kterým pak musíte na další úřady. Procedura, která by teoreticky měla trvat 3 dny, se mi tentokrát protáhla na týden.
Samozřejmě ale, že přes víkend jsem Jakartu úprkem opustil. Volné dny jsem strávil v záchytném centru Cikananga v hornatině dostatečně daleko od města. Je tu další z krajanů, kteří momentálně v Indonésii působí, Aleš, ošetřovatel z plzeňské zoo. Není první Čech, který tu pomáhá, a nutno dodat, že mezí místními domorodci mají našinci velmi dobré jméno! Ve stanici probíhá několik velmi dobře promyšlených programů, i když taky několik méně jasných, které mi trochu zaváněly sbírkovou tendencí, jaká myslím patří spíš do zoo než do záchytného centra (i když pro návštěvníka je samozřejmě vítané, vidět spoustu různých zvířat pohromadě – medvědy, orangutany, makaky, levharta, krokodýly, želvy, pávy, papoušky, kazuáry, orly, vydry, prasata…). Do Cikanangy se dostávají konfiskovaná chráněná zvířata i zvířata, kterých se jejich majitelé vzdali dobrovolně (často po dlouhém přesvědčování zaměstnanci centra). Na Kalimantanu nám taková zařízení žalostně chybí – ne že by tu nebyla vůbec, ale vzhledem k rozloze ostrova a k počtu legálně i ilegálně držených zvířat je jich tu jen mizivě málo. Takže pokud teď třeba v Balikpapanu někdo chová gibona (zákonem chráněné zvíře) v kleci 1 x 1 x 1 metr nebo jen o málo větší a třeba by ho i sám dobrovolně vydal, nezbývá nám, než ho u majitele nechat, protože není, kdo by se o něj postaral líp (do přírody se takové zvíře obvykle vypustit nedá). Tohle se mi tu bohužel stalo a v několika dalších případech jsem dlouho váhal nad tím, zda majitele další gibonů neudat a nepostarat se o to, aby zvíře bylo zabavené – ale v ani jednom z případů nebyl nikdo, kdo by se ho pak ujal a nezbylo mi, než nechat věci tak, jak jsou…
Zvířata, která se do stanice jako je Cikananga dostanou, pak čeká různý osud. Některá se podaří vypustit do volné přírody, což je ale třeba u primátů dlouhý a komplikovaný proces s hodně nejistým výsledkem. Mnohá jiná jsou už na vypuštění příliš hendikepovaná. Ta tu potom dožijí nebo se dostanou do sbírkových zoologických zahrad v Indonésii, což je ovšem dost diskutabilní, protože úroveň většiny indonéských zoo je hodně nízká a mnoho zachráněných zvířat tu pak své dny tráví v podobných podmínkách, jaké měla u svého původního majitele. Jen několik vybraných druhů, ve volné přírodě nanejvýš ohrožených, je pak určeno k tomu, aby se v Cikananě i rozmnožovalo. Konkrétně majny černokřídlé, sojkovci dvoubarví a prasata sundská. U prasat, která by člověk měl za zvířata nevyhubitelná (protože už jsme zapomněli, že i u nás už jednou divočáci vyhubení byli), je otázkou, jestli je vůbec reálné, aby se ve volné přírodě zachovala, protože kromě kritického stavu jávských lesů a lovu (třeba pro účely sázení na gladiátorské zápasy prasat se psy) je velkým problémem jejich hybridizace a konkurenční vytlačování euroasijskými prasaty divokými a se zdivočelými domácími prasaty, které se změnami stavu lesa dovedou vyrovnat lépe. Je to jeden z druhů, které je asi opravdu nutné v zajetí chovat, pokud by se měl zachovat i do budoucna, jeho chov se ale doteď příliš nedaří.
V Cikananě je ovšem docela živo nejen v klecích, ale i mimo ně. Během dvou dnů jsem přímo v areálu (což je starý sad a sekundární les) potkával kromě spousty tan a veverek i větší zvířata, jako je jávská mangusta nebo kočka bengálská. Ale tvor, který mě na Jávě vždycky přitahoval nejvíc a kterého jsem do té doby v přírodě neviděl, byl zdejší outloň. Jávský druh je jeden z největších outloňů a asi i nejhezčí (s kontrastní černobílou kresbou na hlavě) a taky nejvíc ohrožený. Na přelidněné Jávě už převážná většina outloňů padla za oběť ilegálnímu obchodu s domácími mazlíčky. Za outloni jsem se do Jávských hor vydal už několikrát a nepotkal jsem nikdy ani jednoho. V Cikananě jich několik vypustili přímo v areálu a další vídají v okolí, takže jsme s Alešem zkusili jednu noční výpravu. A dohledali jsme hned dva! Jeden zřejmě nedávno vypuštěný a druhý nejspíš z těch původních. Potěšující přitom bylo, že se outloňům očividně daří i v krajině, které ochranáři v Asii říkají agroekosystémy, tedy v mozaice rýžových políček, sadů, zahrad a plantáží různých druhů dřevin (stejný typ krajiny, kde jsem před deseti lety pracoval na své disertaci o ksukolech ocasatých na Madagaskaru). Potravních zdrojů tu očividně najdou dost a protože podobná krajina dnes pokrývá podstatnou část jávských hor, prostor pro outloně by tu byl. Problém ale zůstává v ilegálním obchodu, protože podobné extenzivně obhospodařované agroekosystémy jsou plné rolníků, připravených chytit a prodat vše, co se na ilegálním trhu prodat dá. To jávského outloně stále dělá jedno z nejohroženějších zvířat. A setkání s ním mi dodalo energii na dokončení papírování v Jakartě a odjezd na Kalimantan.
Momentálně jsem ve svém domku v Balikpapanu, ale zdržím se tu jenom krátce. Za pár dnů vyrážím na šestitýdenní expedici do vnitrozemí Bornea. Odtamtud se ozývat nebudu, takže následující delší odmlka v indonéských zprávách nebude způsobená tím, že mě něco sežralo, ale tím, ze nemám signál ;-).
Iluze Sira Davida
pondělí 18. července 2011
Posledních několik týdnů jsem se neozýval. Přidal jsem se k expedici do rezervace Wehea ve vnitrozemí Bornea, pár set kilometrů na sever od Balikpapanského zálivu, mimo dosah internetu a mobilních telefonů. Expedici organizoval Američan Brent a kromě něj a několika dajáckých asistentů s námi v pralese pobývalo několik novosvětských studentů, fotograf Saša Pospěch (který je se mnou na Borneu už podruhé) a arborista Will. Arboristé se živí lezením po stromech. Nejčastěji v parcích, aby je prořezali a upravili, ale taky v pralese, aby v korunách asistovali výzkumníkům, filmařům, fotografům anebo aktivistům (kteří tam nahoře bydlí na protest proti kácení). Ve Wehee měl dostat do korun nás.
Moje první komunikace s Willem probíhala po internetu a byla velmi vizionářská, jak tam budeme chytat netopýry a myši, stražit kamerové pasti a etologicky pozorovat. Celé tohle plánování bylo ale postavené na jevu, který jsme později nazvali termínem „iluze Sira Davida Attenborougha“ a který je postavený na zkušenosti z gauče při sledování dokumentů, ve kterých se Sir David elegantně a nenuceně, bez vyvinutí jakéhokoli úsilí, klouže po speciálních lanech směrem nahoru. Sir David byl vždycky můj velký idol a už jsem se těšil na to, jak se po jeho vzoru nahoru vystoupám i já.
Můj první pokus byl výstup do orangutaního hnízda. Hnízda jsou velké platformy v korunách nízkých stromů, většinou jen nějakých 10 metrů nad zemí, které si zvířata staví každý večer, aby v nich strávila noc. Vyberou si rozsochu několika slabších větví, zlámou je v dosahu svých dlouhých paží, spletou je dohromady a vystelou je ulámaným listím. Aby člověk opravdu viděl, v čem taková konstrukce spočívá, musí hnízdo vidět shora, což se mnohým orangutaním specialistům vlastně nikdy nepodařilo. Proč, to jsem právě pochopil při svém prvním pokusu. Will na jedno hnízdo navázal lana s tím, že nahoru dostane mě a Brenta. Sám se tam dostal během tří minut opravdu stejně ladně jako Sir David. Hyperaktivní a neustále machrující Brent už přešlapoval nedočkavostí, až se tam stejně nenuceným pohybem vyhoupne i on. Po dvou metrech ladného výstupu ale zpomalil, v zápětí se přestal tvářit odhodlaně, poté se začal zadýchávat a nakonec zmínil, že to není až tak snadné, jak to vypadá. Donutil se vylézt až nahoru, kde prohlásil, že to nebylo zas až tak těžké, a dolů se vrátil se strženou kůží na několika prstech. Abych omezil potupu, vyhlásil jsem už předem, že tam určitě nevylezu, a vydal jsem se nahoru. Zdolal jsem prý polovinu, ale byla to myslím ta nejkratší z několika polovin. Pak už mi ruce ztuhly, prsty zkřehly a nohy ztratily koordinaci. Orangutaní hnízdo jsem prostudoval z Brentova videa.
Aby nám Will po téhle a podobných zkušenostech ukázal princip, na jakém je iluze Sira Davida postavená, nainstaloval o pár týdnů později do koruny jednoho z padesátimetrových stromů „lift system“ neboli výtah. Podstata je v tom, že se na větev nainstaluje kladka, přes ní se protáhne lano a na oba jeho konce se někdo přiváže – jeden člověk nahoře a jeden dole. Pak na strom po jiném laně vyleze profesionál, který výtah nepotřebuje, přiváže se na popruhy na horním konci lana a spustí se dolů, přičemž nahoru vlastní vahou vytahuje prvního výzkumníka. A pak už se můžou nahoře střídat další a další výzkumníci, aniž by se ve větvích hromadili. Mojí protiváhou byla jedna ze studentek, takže za její konec lana táhli ještě tři další chlapi, ale i tak jsem nahoru „šplhal“ stejně nenuceně jako Attenborough. A byl to opravdu zážitek, který stál za to, jenže v řadě za mnou stálo několik dalších zájemců, takže jsem se nahoře v korunách příliš neohřál a už jsem klesal jako závaží pro jednoho z našich asistentů.
Abych mohl opravdu zkusit nějaké to pozorování zvířat nahoře v korunách, musel jsem se nahoru přeci jen nakonec dostat vlastní silou. Will pro mě na jiném stromě připravil hamak (trefně nazvaný Tree Boat), ve kterém jsem měl strávit večer, noc a ráno. Hamak zavěsil v koruně jednoho ze stromů ve výšce 40 metrů, s výhledem na velkou světlinu v korunách, kde jsme čekali docela čilý provoz, potom co tu zůstanu sám. Tak jako obvykle, Will se nahoru do korun dostal bravurně za 6 minut. Mě to trvalo dvě hodiny. První hodinu jsem zápasil s rovnováhou a nedostatkem sil, odřel si kůži na obou předloktích a vyvolával „Ježišmarjá zatraceně“ tak často, že se mě později Will nevydržel nezeptat na moje náboženské přesvědčení. Další půlhodina už začínala být v pořádku, jak jsem si trochu zažil techniku, prorazil hustým nižším korunovým patrem a lano dole pode mnou se postupně prodlužovalo, a tím mě stabilizovalo. Ale jen do chvíle, než jsem mi došlo, že jsem 30 metrů nad zemí, visím za jedinou přezku na jediném laně, koruny většiny stromů už jsou hluboko pode mnou a kmen, na který lezu, se docela hýbe. Hodně jsem pak ocenil to, že jsem v Tree Boat spal už několik předchozích nocí. Ve chvíli, když mě Will začal psychologicky připravovat na to, co jinak asi dělá začátečníkům největší potíže, totiž na to vylézt na houpající se kus hadru a zůstat tam (samozřejmě pořád na popruhu a na laně) přes noc, byl už jsem zpátky „ve svojí posteli“, v mozku to přepnulo na pocit bezpečí a ten mi vydržel až do následujícího dne (až do prvního kroku „do prázdna“ při sestupu dolů…).
Ten den v korunách opravdu stál za to! Jakmile Will slezl a odešel zpátky do kempu, aby se ujistil, že funguje spojení vysílačkami (nefungovalo), začalo to kolem mě ožívat. Spousty korunových ptáků (z nichž většinu doteď neznám, protože je vlastně dole ani pořádně nevidím), veverka, dráček létavý, se soumrakem netopýři. A po setmění začalo pršet. Tree Boat nebyla postavená úplně perfektně, takže dešťová voda stékala po celtě přímo na mě. Protože tam nahoře nemá člověk příliš mnoho manévrovacího prostoru, nezbylo než napnout celtu prsty obou rukou a obou nohou a nasměrovat jí tak, aby voda odtékala mimo – což vylučovalo spánek. Déšť navíc vyvolává potřebu vyměšovat, takže jsem byl opravdu rád za svoje pohlaví a s ním související anatomii; a předefinoval jsem, co to znamená „uspokojivý rozměr“… Nakonec pršet přestalo a mohl jsem se i docela příjemně vyspat.
Ráno mě probudily včely. Měl jsem s sebou na přikrytí prostěradlo pomalované červenými vlčími máky (které mi tu nechal jeden kolega s tím, že mu žena nakázala, ať se jí s ním nevrací) a v dané chvíli to zřejmě byly jediné květy široko daleko. A i když jsem pak prostěradlo sbalil, první včely už tu asi stačily zanechat nějaké feromony a mě nezbylo než nemyslet příliš na Willovo vyprávění o tom, že včely tam nahoře v korunách představují v podstatě jediné reálné nebezpečí.
Pobyt v korunách byl zážitek, který si asi budu pamatovat do konce života – i když jsem ho přežil. Ale Will prý tu noc neměl v kempu úplně klidný spánek a když mě další den přišel vyzvednout a vyslechnul si moje nadšené vyprávění, rozhod se Tree Boat složit a dalším členům expedice už raději podobnou zkušenost nedopřát…
Foto: Saša Pospěch
http://www.photographypospech.com
FB: http://www.facebook.com/ConservationPhoto
Indonéský Avatar
středa 27. července 2011
Výprava do (plánované) rezervace Wehea byla americká expedice jako vyšitá! Američani milují příběhy typu Avatar, kde ctnostní domorodci bojují za záchranu pralesa, ve kterém žijí v dokonalé harmonii s přírodou. Kdo opravdu poznal Indonésii, ví že Avatar je v podstatě dokumentární film o tom, ze se tu děje – ovšem jen jeho první polovina! Druhá polovina Avataru, kdy se domorodí Na’vi vzbouří a svou planetu zachrání, to je jenom pohádka, tak to ve skutečném světě zkrátka nechodí! Jenže právě tohle si Brent, vedoucí expedice, nechce připustit…
Strategický plán ochrany rezervace Wehea je založen na velmi podobném příběhu, díky kterému se Avatar tak dobře prodal do celého světa: Domorodí Wehea Dajáci se rozhodli, že se nesmíří s tím, aby se i poslední zbytky pralesa v jejich teritoriu vykácely a přeměnily na plantáže olejných palem, a bojují teď za jejich záchranu, s vřelou pomocí guvernéra Východního Kalimantanu a několika štědrých přátel z USA.
Neoficiální verze příběhu je ale o něco složitější. Začala se odvíjet před pár lety tím, že nejspíš nějaká hnědouhelná nebo palmařská firma kdesi jinde na Kalimantanu vytlačila z tradičního území jiný Dajácký kmen, Miau. Když se Miau přesídlili do sousedství Wehea Dajáků, začali zabírat lesy na odlehlém okraji jejich teritoria – s tím, že je pak prodají dalším palmařským firmám a utrží tak nějaký ten peníz. Wehea Dajáci s tím územím neměli žádné plány, bylo příliš nedostupné, ale kdo ví, třeba by z něj někdy v budoucnu taky něco káplo… Teď ale hrozilo, že o něj přijdou a žádná příležitost v budoucnu už nebude. Dál existují dvě verze příběhu. Podle americké organizace TNC (The Nature Concervancy) se na ně Dajáci obrátili s prosbou o pomoc. Podle Wehea Dajáků se TNC obrátila s prosbou na ně. Pak už se obě verze shodují. Delegace Dajáků a TNC se vydala do hlavního města distriktu a oslovila několik politiků včetně tehdejšího regenta Awanga Faroeka – dnešního guvernéra Východního Kalimantanu, který pro mě ztělesňuje veškeré zdejší zlo a kterého pro jeho způsob chůze přezdívám Teletubbie. Následují už jen moje spekulace: Úředníci si nejspíš uvědomili, že ať už se Miau Dajáci snaží jak chtějí, žádná palmařská firma o tak odlehlé a hornaté území nejeví zájem, přinejmenším ne po dobu, kdy ještě budou oni sami v úřadě. Pokud ho ale prohlásí za rezervaci, budou si moct v kolonce „ochrana přírody“ zaškrtnout „vykonáno“ a můžou pak v klidu pokračovat v odlesňování zbývajícího území, o které už investoři zájem projevili. Ostatně ani ti na sebe nedali dlouho čekat, zvláště hnědouhelná megafirma firma KPC, která si začala budovat zelenou pověst tím, že do Wehey posílá peníze, zatímco jiné pralesy mění v měsíční krajinu. Příběh o Dajácích, kteří bojují za záchranu svého pralesa, zajistil projektu reputaci v Indonésii i v Americe a fotky guvernéru Awanga Faroeka a Arnolda Schwarzenegera, jak si podávají ruce a zachraňují svět, se objevily na titulních stránkách časopisů v obou zemích…
Asi nejsem ten pravý, kdo by se měl do tohohle projektu zapojovat. Co chvíli své okolí znervózňuju nevhodnými poznámkami, jako že guvernér je had, že vzít peníze od místní hnědouhelné společnosti je jako upsat se peklu a že vyhlášení rezervace Wehea bylo centrální vládě předkládané ve společném návrhu s odhlášením části Kutajského Národního Parku, takže je jedině dobře, že návrh neprošel! A že je to sice moc pěkný ideál, aby Weheu spravovala místní komunita, jenže k opravdové realizaci má ještě přeci jen hodně daleko! Protivný rejpal s prázdnou kapsou a spoustou nepříjemných připomínek se ale do Wehey nehodí, pro tenhle projekt se hledá dobře zabezpečený mecenáš, který přijede se spoustou ideálů o světě plném „win-win solutions“, ve kterých bude jen vítězů, ne poražených. Vedoucí naší expedice, Brent, do takové pozice zapadá mnohem líp než já. V mnoha ohledech si ho vážím, Indonésie potřebuje podobné charismatické nadšence, ale v mnoha jiných směrech mi jeho zanícení připadá být až na škodu věci.
Brent v Avatar věří od začátku až do konce filmu a tak byl Dajáky naprosto a bezvýhradně uchvácen! Jedno z jeho nejčastějších slov, když o nich mluvil, bylo ‘incredible’. Boj Dajáků o záchranu rezervace byl incredible, jejich kultura byla incredible a jejich práce v pralese byla úplně ze všeho nejvíc incredible! Brent se rozplýval obdivem, když lesníci s vypětím všech sil přes noc vyhrabali zapadlé terénní auto (opravdu to bylo obdivuhodné!), jenže vůbec nezaregistroval, že po většinu ostatního času jejich zaměstnání spočívá v tom, že tam jsou a berou za to plat… Až tak úplně ‘incredible’ mi to nepřipadalo… Za těch pár týdnů u mě ostatně tohle slovo prodělalo značnou inflaci a do češtiny už ho teď překládám jako ‘jakž takž’. Moje asistenty v Balikpapanu, o kterých občas prohlásím, že jsou líní a nesamostatní, tím pádem budu muset Američanům popisovat jako ‘exceptionally incredible’, abych byl objektivní!
Další fráze, kterou jsem od Brenta a vůbec od většiny členů expedice slýchal několikrát denně, bylo to, že jim musíme v jejich snaze o záchranu pralesa pomoct. Slovo ‘help’ v americké angličtině zřejmě znamená ‘dát hodně peněz’. Brent je velmi zdatný fundraiser, ale jak efektivní je ve shánění peněz, tak efektivní je i v jejich utrácení – pokud jde o jeho Dajáky. Po pár týdnech už říkal, že je mezi nimi víc doma než na americkém kontinentě a dával to najevo řadou štědrých darů. Není mi úplně jasné, zda ho kvůli tomu vesničani měli za velkého bratra nebo spíš za blba. A přitom si asi vůbec neuvědomoval, že jeho hrdinové v celé hře představují jen pouhé figurky a že za provázky ve skutečnosti nejspíš tahá někdo úplně jiný…
Ale asi největší problém jsme já a Saša měli s tím, že při všem tom vyzdvihování tradiční dajácké kultury a způsobu života Američani odhlíželi od takových „nepodstatností“, jako že všichni lesníci nosili na krku zvířecí zuby (většinou z prasete, ale jeden byl i z medvěda) nebo že se přímo naproti stanici, kde jsme ve vesnici bydleli, stahovali z kůže až tři velké krajty týdně. I od toho, že maso zákonem chráněných zvířat bylo v domácnostech na denním jídelníčku a různá divoká zvířata se těsní v klecích několika vesničanů. Ostatně i jeden z lesníků měl doma mladou samičku kahau, kterou zachránil, když ji opustila matka (jak mi bylo vysvětleno později – netroufla si vlézt do řeky, když v ní lesníkův otec, nejspíš místní ilegální dřevorubec, její mládě chytal…). To, co je v mých očích dlouhodobě neudržitelná ilegální činnost, byla pro Američany prostě dajácká kultura a ta měla mít za všech okolností zelenou…
Ale přes všechny tyhle výhrady, které jsem si zkrátka nemohl odpustit, jsou dajáčtí lesníci ve Wehee tým příjemných a zaujatých venkovanů, kteří příliš nepřemýšlejí o intrikách v pozadí velkých ideálů a kteří – alespoň někteří z nich – opravdu věří v práci, kterou teď dělají. Těch několik týdnů, které jsme se nimi v pralese strávili, pro mě bylo docela příjemné odpočinutí si od daleko podlejšího a vyhrocenějšího politikaření v Balikpapanu!
Expedice na km 17
pondělí 29. srpna 2011
Jsem už sice několik týdnů zpátky v Balikpapanu, ale práce je tu teď tak rutinní, že je čím dál tím těžší napsat o ní něco zajímavého. Tak místo toho ještě jednou o naší výpravě do Wehey.
Cílem expedice bylo zdokumentovat biodiverzitu v téhle nově navržené rezervaci ve vnitrozemí Bornea. Jenže Američani jsou posedlí dobrodružstvím, jiné z nejčastějších slov, které v souvislosti s výzkumem používali, byl ‚hiking‘ a tak bylo brzy jasné, že hlavním cílem bylo proniknout tam, kam ještě lidská noha nevkročila! Výzkumné cíle se postupně zužovaly, nejdřív odpadly plány na průzkum diverzity dřevin a ptáků, pak na výzkum obojživelníků, sčítání orangutaních hnízd, až nakonec zůstal jen můj průzkum diverzity savců – a hiking!
Já, arborista Will a fotograf Alexandr Pospěch jsme do Wehey dorazili s týdenním předstihem, ubytovali jsme se v komfortním dvoupatrovém dřevěném kempu (který tu postavila hnědouhelná společnost v rámci své greenwashingové kampaně…) a z něj jsem několikrát denně vyrážel hledat velké savce podél cest, stražit pasti na hlodavce a stavět sítě na netopýry. Za 11 dnů jsem viděl nebo chytil 37 druhu různých savců, včetně takových, které jsem zatím neviděl nikde jinde na Kalimantanu! Všechno se vyvíjelo slibně!
Pak dorazil zbytek americké výpravy a věci začaly být složitější…
Ukázalo se, že studenti, se kterými jsem měl pracovat jako instruktor, nebyli voleni ani tak na základě svých odborných schopností, zájmu a fyzické kapacity, ale spíš na základě toho, kdo z nich si mohl dovolit zaplatit 4 tisíce dolarů. S velkým zaujetím pro práci v pralese jsem se u nich nesetkal a dost jsem litoval, že tu místo nich nemám své české studenty. Naštěstí i oni brzy uznali za užitečnější trávit svůj čas v kempu a ve stanech a do terénu se mnou vyráželi jenom když ze jim zrovna chtělo, což pak bylo v pohodě. Horší byla představa o tom, co se stane, až společně vyrazíme do těch vytoužených míst dosud neprobádaných. Američani jsou myslím nejobéznější národ na světě a jedna našich studentek toho byla dokladem. Jiná se zase zadýchávala při cestě do nejmenšího kopce a Brent celkem správně odhadoval, že víc než kilometr nedá…
Ale všichni byli pevně rozhodnuti – biodiverzitu Wehey proste nelze prozkoumat bez toho, aniž bychom dorazili do končin, kam ještě lidská noha nevkročila! Dajáčtí asistenti nám tam už dopředu připravili 19 km dlouhý tranasekt (průsek), ale jejich nohy se zřejmě k lidským nohám nepočítají. Ale 19 km v kopcovitém terénu bornejského vnitrozemí si nelze představovat jako 19 km někde na Třeboňsku! Můžete jít třeba celý den a ujít sotva 2 kilometry! Asistenti, kteří transekt připravovali, už to ostatně pocítili na vlastní kůži. A tak nás všechny docela rychle přesvědčili, že až tak daleko vlastně ani nemusíme, že tam nic zajímavého není. Začalo se diskutovat o tom, jak daleko musíme postoupit, abychom dorazili do opravdu panenského primárního pralesa. V té diskuzi jeden z asistentů zmínil, že na 17. kilometru transektu je náhorní plošina s obrovskými stromy a velkolepým pralesem. To připomínalo Ztracený svět Arthura Conana Doylea až příliš dobře! Brentovi zprvu nedocházelo, proč se všichni tak potutelně pochechtávají, když mluví o dobytí sedmnáctého kilometru. Je to totiž ten nejslavnější kilometr v celém Východním Kalimantanu! Největší prostituční komplex provincie, 17. km na cestě z Balikpapanu do Samarindy. Cíl byl jasně vytyčen!
Cesta na km 17 probíhala podle očekávání. Po půl kilometru začala mít jedna ze studentek potíže s dechem. Považovala to nejspíš jen za chvilkovou nevolnost a byla nadále přesvědčena, že zbývajících 16 kilometrů zvládne. Byla asi jediná, kdo si to myslel, jenže si zaplatila 4 tisíce dolarů a mohla by dát Brenta k soudu (což prý Američani dělají běžně), takže jsme ještě narychlo sehnali jednoho dalšího Dajáka, který jí nesl batoh, a pokračovalo se v cestě. Během dalšího kilometru zastavování a čekání jsme uvažovali o tom, jak jí dostat zpátky, ale nebyla jiná možnost než počkat, až se rozhodne sama. Pak už nezbylo než na ní nečekat a nechat ji s několika Dajáky jít daleko vzadu. Jeden z nich pak ke konci dne doběhl dopředu konvoje pro Brenta, že už studentka opravdu nemůže dál, a chce se s Brentem domluvit o tom, jakým tempem pokračovat. Brent se chtě nechtě musel vrátit. Odpoledne už ale byl zase mezi námi, bez studentky, kterou se mu podařilo přesvědčit, aby se sama rozhodla k návratu do vesnice a nedala ho k soudu. Druhá studentka (ta, která nebyla „in shape“) vydržela prvních několik kilometrů cesty. Bylo to těch pár nejsnadnějších kilometrů, až na km 8, kde jsme postavili první kemp. V noci s ní prasknul hamak, pak si začala uvědomovat pijavice a mravence, a taky změnu jídla od různých druhů ovoce, zeleniny a ryb v kempu k rýži a nudlím v pralese. Začala vzpomínat na své děti a po druhém noclehu (druhý den jsme nikam nedošli, jen se odpočívalo) se rozhodla pro návrat. Připravila nás tak sice o jednoho nosiče a satelitní telefon, ale i tak jsme všichni její rozhodnutí docela uvítali (Brent opět s obavami, aby ho nedala k soudu). Tím momentem už zůstali jen ti fyzicky zdatnější členové výpravy.
Ani s našimi Dajáckými asistenty to nebylo úplně snadné. Brentova avatarská představa o domorodcích, pro které je deštný prales domovem, měla už od druhého dne vážné trhliny. Většina z našich asistentů vlastně v pralese nikdy pořádně nebyla. Les na kilometry daleko od jejich vesnice je už dávno vykácený a proměněný v plantáže olejných palem. Zaměstnání v rezervaci Wehea je pro ně vlastně první zkušeností s pralesem, přičemž většina z nich tu strávila teprve pár týdnů, a to většinou jen v bezprostředním okolí pohodlného kempu. Není divu, že vesměs přecenili své síly a už od druhého dne bylo jasné, že nemáme dost nosičů. Většina z nich se pod těžkými batohy kácela, jeden si hned první den vyvrknul nohu, další si ji hned druhý den proříznul o kámen. Ani transekt, který připravili (jakkoli byl podle Brenta incredible), za moc nestál a kdyby takovou diletantskou práci odvedli mí asistenti v Sungai Wainu, měli by asi problém! Nakonec jsme transekt ani nepoužili, namísto toho jsme vyslali několik domorodců napřed, aby nám prosekávali lepši cestičku. Ani po stránce táboření nebyla situace úplně dokonalá, což bylo poznat už z toho, že „advance team“, který měl za úkol kemp připravit, dorazil až v noci, dlouho po všech ostatních. Nakonec Brent prohlásil, že by Dajáckým domorodců rád pomohl tím, že pro ně zaplatí nějakého amerického instruktora a připravil pro ně kurz přežití v divoké přírodě…
No a konec konců ani my ostatní jsme nefungovali tak dobře jako ještě v kempu. Vyčerpaní nošením vlastních batohů jsme se po postavení kempu sotva přiměli k něčemu jinému než k odpočinku – a když jsme si odpočali, tak už se kemp boural a vyráželo se na další usek cesty.
Třetí den jsme byli na kilometru 10. To už polevily moje obavy z toho, že nebudu mít dost zápisníků na sběr dat. Nekonalo se téměř žádné hledání ani chytání zvířat, stejně tak jako téměř žádné fotografování nebo lezeni na stromy. Jen nesení batohů, stavění kempu, odpočinek po cestě, odpočinek před cestou, bourání kempu, nesení batohu… Pátý den jsme na kilometru 15. Téměř všichni máme rozmacerované a rozedřené nohy, několika Dajákům praskly popruhy na batohu (což pro ně věstí blížící se neštěstí) a mě se podařilo pohmoždit si zádové svaly, takže chodím v korzetu, mám problémy s tím se posadit a neunesu batoh…
Problém byl v tom, že za celou tu cestu k legendárnímu lesu s vysokou klenbou obrovských stromů se nic moc neměnilo. Bylo to dál a dál jen nekonečné hnědozelené roští, které se myslím většině členů výpravy moc nelíbilo, bez ohledu na to, jak stále prohlašovali, co je to z nádheru. Pořád očekávali velkolepý Lothlórien. A tak se šlo dál a dál. Když už na patnáctém kilometru nebylo ani stopy po těžbě dřeva a bylo zřejmé, že jsme opravdu v panenském primárním pralese, i když je kolem pořád jenom to hnědozelené roští, kde přes hustý podrost ani pořádně není vidět těch pár obrovských stromů nad námi, rozdělili jsme se na dva názorové tábory. My skeptici jsme měli za to, že takhle zkrátka primární prales na východním Kalimantanu vypadá – přinejmenším po několika katastrofických suchách v posledních desetiletích, v důsledku kterých i v primárních pralesích uhynula část velkých stromů, les se prosvětlil a podrost zhoustnul. A tím pádem že nemá smysl jít dál, protože diverzitu primárního pralesa můžeme studovat už tady a pokud budeme i zbytek času věnovat hikovani, neprozkoumáme nakonec vůbec nic. Ale optimisté v čele s Brentem měli za to, že ten opravdový deštný prales roste teprve na té záhadné náhorní plošině, která je na sedmnáctém kilometru. Upozorňoval jsem při pohledu na mapu, že ta plošina je ve skutečnosti jen další údolí a že les tam bude nejspíš úplně stejný jako tady.
Má namožená záda byla nakonec dobrým důvodem pro rozdělení expedice. Brent s většinou zbylých Američanů pokračovali v cestě, zatímco já s většinou Indonézanů jsem zůstal na patnáctém kilometru a konečně jsme začali s průzkumem. Ten doložil, že i přes pár drobných rozdílů je savčí fauna, stejně tak jako i flóra, v okolí patnáctého kilometru zhruba stejná jako v okolí hlavního kempu. Jinými slovy, že v dalším výzkumu lze v pohodě pokračovat i z pohodlí výzkumné stanice.
Brentova výprava se vrátila bez jakýchkoli dat, ale zato s jasným dojmem o tom, že les na sedmnáctém kilometru je mnohem krásnější a biodiverzita mnohem větší než po celou dosavadní cestu. Jejich domorodí asistenti ten názor nesdíleli, les je tam prý úplně stejný a cestou skoro nic neviděli. Ale nepřeli jsme se o tom, každý jsme si nechali tu svojí pravdu, a vydali se společně na zpáteční cestu.
Po návratu do kempu jsme měli ještě týden na pokračování průzkumu v dostupném okolí kempu, a i když jsme byli polámaní a utahaní, seznam savčích druhů zdokumentovaných během pouhých 6 týdnů nakonec překročil padesátku. Pokud to srovnám s 98 druhy, které jsme za několik let zaregistrovali v Balikpapanském zálivu, je to opravdu hodně a tak lze bez váhání prohlásit, že je Wehea jedním z center biodiverzity Východního Kalimantanu.
Následoval odjezd ve stylu hollywoodského velkofilmu! Několik posledních dnů jsme strávili ve vesnici Slabing, odkud pocházeli všichni naši dajáčtí asistenti a odkud je rezervace, alespoň teoreticky, zpravovaná. Dajáci nám uspořádali obřad, kde jsme museli k jejich velkému pobavení tancovat v jejich tradičních krojích (zatímco oni byli ponejvíce v tričkách a kraťasech), bylo to jak jedna velká travesti show! Při odjezdu a loučení se jeden ze studentů rozbrečel a vzápětí na to začali brečet i další Američaní, a pak i Dajáci, kterým asi připadalo blbé nebrečet, když už brečí všichni ostatní. A velká objímačka, jako když Frodo Pytlík odjíždí na západ!
Jeden ze studentů, Mark, pak se mnou ještě pár dnů pobyl v Balikpapanském zálivu. Byl z těch nešťastníků, kterým se nepodařilo dobýt sedmnáctý kilometr, protože ho tam už jeho rozdrásané a zanícené nohy zkrátka nedonesly. Jako vypracovaného fitness metrosexuála ho to očividně mrzelo. A tak jsem se rozhodl mu to vynahradit, protože i v Balikpapanu přeci máme sedmnáctý kilometr! Jeho hlasitou diskotékovou kulisu jsem čas od času při hledání nočních poloopic slyšel až do pralesa v Sungai Wainu, ale nikdy jsem tam nebyl, potřeboval jsem nejspíš nějakou záminku a tou se teď stalo Makrovo trauma. Nedávno ovdovělý Bedul se hned nabídnul, že nás provede – a sedmnáctý kilometr byl tedy nakonec opravdu dobyt! Ale nutno říct, že tak jako ve Wehee, ani v Balikpapanu to nestálo za vynaloženou námahu… Navíc se ukázalo, že i když jsem se sem podíval poprvé v životě, kdekdo už mě tu znal. Pozapomněl jsem, že sem aspoň čas od času zavítá přinejmenším polovina mužské populace Balikpapanu! Když mě kolemjdoucí a kolemstojící začali oslovovat jménem a zavádět hovory, o které jsem ani v nejmenším nestál, zavelel jsem nakonec k odchodu, což i Mark uvítal. Když to srovnám s výletem na Kokořín…
Ramadan
neděle 25. září 2011
Jak už jsem jednou zmiňoval, naše práce v Balikpapanském zálivu je poslední dobou docela rutinní. Rutinu ale každoročně naruší Ramadan, největší muslimský svátek. Začátek Ramadanu se počítá podle lunárního kalendáře, takže se každý rok posouvá o pár týdnů dopředu. A aby to nebylo úplně jednoduché, dvě islámské frakce počítají jeho začátek každá trochu jinak a žádný pořádný smrtelník pořádně nechápe jak. Což ale nikomu nevadí, protože kýžené datum ohlašuje televize.
Ramadan je postní měsíc. Od východu slunce do jeho západu správný muslim nejen, že nesmí nic jíst, ale musí se vzdát i všech ostatních požitků. Nesmí pít, kouřit, pomlouvat a drbat (to platí i pro ženy!), mít sex a dokonce ani myslet na sex. Ale jen do západu slunce, který ohlašují sirény – v tu chvíli začíná žranice, kvůli které se ve městech otevírají speciální trhy, trafiky mají velké tržby a jsem si jist, že internetové linky vedoucí k erotickým stránkám jsou v plné pohotovosti! Připadá mi to nejen nezdravé, ale i tak trochu dost pokrytecké. Někteří teoretici Ramadan interpretují tím, že dává i bohatým lidem poznat, jaké pocity prožívají ti chudí a hladovějící. Jenže nacpat se před východem slunce k prasknutí, celý den pak prospat a po západu slunce se zase přecpat k prasknutí, to je myslím jen vzdálená imitace toho, co chudí a hladovějící opravdu zažívají.
Prospat celý den je ta nejběžnější strategie, jak půst vyřešit – spánek se totiž k zakázaným požitkům nepočítá. Práce sice taky zakázaná není, ta se předpokládám za požitek nepovažuje vůbec, jenže řešit nedostatek jídla tím, že budeme pracovat, to by se asi až zbytečně moc přiblížilo k prožitkům chudých a hladovějících. A tak se raděj spí. Ramadan, díky němuž jsou celý měsíc k dispozici výmluvy, proč nepracovat, je krásnou ukázkou pragmatické náboženské snášenlivosti. A tak například i ve Wehee, kde jsou prakticky všichni zaměstnanci rezervace křesťané a jen jejich šéf je muslim, ochromí Ramadan na celý měsíc jakoukoli činnost. Ke smůle svých muslimských asistentů v Balikpapanu jsem ateista…
Mí asistenti ale taky nejsou úplně dobří muslimové. Tedy až na výjimky – Fitri po loňském ramadanovém pobytu v kempu Djamaludin v Sungai Wainu vážil 38 kilo, čili míň než zavazadla, se kterými jsem ten rok do Indonésie přijel. Pokud šel v lese přede mnou, tak ve výhledu opravdu nezacláněl, dalo by se skrz něj pomalu i číst. To jiní z asistentů, exemplárně Bedul, raději využijí pracovní náplně jako výmluvy, proč pro tenhle rok nemůžou přes den hladovět, žíznit a nekouřit. Většina ostatních s půstem začne, ale spíš jen tak na zkoušku. Následujících pár dnů lze potom krásně studovat žebříček důležitosti jednotlivých prožitků v jejich životě! Jako první bere za své zákaz kouření. Tedy vlastně polovina z mých asistentů jsou teď nekuřáci, ale to je spíš jen taková místní kuriozita. Ta reprezentativnější polovina žmoulá první den Ramadanu v prstech jen klacek nebo tužku, ale první cigaretu si zapaluje nejpozději třetí den. Jako druhý v pořadí bere za své zákaz drbů a pomlouvání – a to v těsném závěsu, protože zapálit si cigaretu a nikoho z nepřítomných při to pořádně neprobrat, to zkrátka není úplný požitek. Jídlo ani pití očividně nepatří k největším prioritám, protože nejíst a nepít vydrží většina Indonésanů déle. Zákaz myšlenek na sex nelze snadno kontrolovat, určitě je to ale pro místní mladíky bezmála stejný problém jako zákaz kouření. Jeden z asistentů mi ale vysvětlil, jak na to. Vždycky, když na něj už-už nějaká taková nemravná myšlenka leze, začne myslet na tmavou, ale opravdu hodně tmavou dívku. A myšlenky na sex ho přejdou.
Po měsíci většího čí menšího odpírání denních slastí konečně přijde závěr Ramadanu, svátek Idul Fitri. V předvečer Idul Fitri jsou už všichni nervózní, natěšení a nadržení – až se ozve poslední siréna, začne další žranice, která ale tentokrát potrvá celé tři dny. Všichni už mají nakoupené nové oblečení, napečené cukroví a navařená kuřata a od zítřka začnou cestovat po širokém okolí a navštěvovat všechny příbuzné z nevím kolikátého kolena, jíst ta kuřata a to cukroví, pít, kouřit jednu krabičku za druhou a hodně, opravdu hodně drbat všechny nepřítomné! Když siréna zazněla, rozzářily se všude ohňostroje a všichni se veselili a radovali. A prezident pak v televizi ohlásil, že Idul Fitri nebude!
Astronomové to tentokrát špatně spočítali, měsíc ještě není v té správné fázi. Nikdo nechápal proč, ale řekl to PRESIDENT, tak to tak bude! Jedna studentka mi to na Facebooku vysvětlila následovně: „No body was wrong calculating. There is some ways to define the change of the Islamic month which based on the moon movement. There is scientific way through experiment which our govt always do by observing the moon. Yesterday the moon was not 2 degree that observer in Indonesia could see (2 degree position means that month is changing already). The other one is (like) theoritic way which is calculating every month in 29 days so instantly last night was the Lebaran. Those differences might bring to confuseness but that’s the diversity we have and people here have their freedom to choose“. No, chápal jsem to zhruba tak stejně dobře jako všichni kolem…
Následující ráno bylo ve znamení sklíčenosti a apatického odevzdání. Další den půstu! Sedělo se doma na pavlači, cukroví i nové šaty se uklidily do skříně, jen kuřata se nenápadně snědla, protože ta by se do zítřka zkazila. Bylo to jak z nějakého hodně kýčovitého filmu o ukradených Vánocích. Ale následující den Idul Fitri opravdu přišel, se vším co k němu patří! Jen ta vařená kuřata už v mnoha domácnostech chyběla, protože se snědla už včera a na další už nezbylo…
Zatímco Ramadan není z mých oblíbených muslimských svátků, Idul Fitri je naopak na prvním místě – vlastně je to jediný muslimský svátek, který slavím. Je spojený ze zvykem navštívit všechny členy rodiny a všechny známé a omluvit se jim za všechno, co jsme si za ten rok zlého udělali, vědomě či nevědomě. Staří sedí doma u stolu s cukrovím a přijímají návštěvy, zatímco mladí po návštěvách chodí. Já už jsem bohužel taky na pomezí té druhé kategorie, takže jsem první den taky seděl (u Marjuniho doma) a teprve zbylé dva dny chodil.
Omlouvání ze za všechno neurčité, aniž by při tom člověk musel přiznat vlastní chybu, může někomu připadat jako příliš snadná cesta, jak věci smazat. Jenže takhle už to zkrátka v Indonésii chodí. A konec konců, pokud se opravdu je za co omlouvat, tak obě strany dobře vědí, o čem je řeč! Po Ramadanu jsou mezilidské vztahy v Indonésii aspoň na pár týdnů o poznání lepší! A protože konflikty jsou v ochranářské práci na denním pořádku, využívám téhle příležitosti vždycky naplno. Na konci třetího dne svátků už jsem byl z toho všeho ježdění, pití kafe, pojídání cukroví, potřásání rukou a klábosení na pokraji úplného vyčerpání!
Pád Konsorcia
neděle 2. října 2011
Konsorcium byl velký úspěch! Aspoň donedávna jsem si tím byl dost jistý…
Konsorcium je sdružení několika velkých i malých nevládních organizací a vládních orgánů v Balikpapanu a okolí, které mají co do činění s ochranou životního prostředí. Několik let jen tak existovalo, jeho členové se čas od času sešli, společně pojedli, poklábosili a vrátili se k hraní počítačových her a jiné každodenní práci. To se ale před dvěma lety změnilo! Tehdejší koordinátor Konsorcia, ředitel velké nevládní společnosti Tropenbos, se nechtěl dál obtěžovat s organizováním pravidelného občerstvení a předal proto vedení Konsorcia jedné ze svých bezvýznamných úřednic, Yulitě. Netušil, co v ní dřímá.
Yulitě brzy začalo vadit, že pracovní náplní nejsilnější ochranářské instituce v Balikpapanu je dvakrát do měsíce se sejít a poklábosit. A tak se pokusila o něco, na nikdo před ní možná ani nepomyslel – najít pro Konsorcium nějakou pracovní náplň. A protože byla ve vedoucí pozici čerstvá a neotupená, pustila se hned do toho nejtěžšího co bylo po ruce, do kampaně pro zastavení stavby provinční dálnice naplánované kolem poloviny Balikpapnského zálivu.
Byl to vpravdě historický mezník! Konečně už to nebyli jen „nepřejícní cizinci“, kdo se za ochranu Balikpapapanského zálivu veřejně postavil! V ten moment se začali ozývat všichni, kdo se zatím ozvat netroufli a jen čekali, až s tím začne někdo jiný z jejich vlastních řad, za koho by se mohli schovat, pokud by se zašlo moc daleko! Yulitě se podařilo to, o co jsme se já, Gaby a Graham snažili už dva roky – strhnout s sebou celou místní ochranářskou komunitu!
Yulita byla neobyčejně charismatická úřednice, zdatná vyjednávačka a výborná organizátorka. Pod jejím velením začalo Konsorcium organizovat workshopy, semináře, mediální kampaně, vyjednávání s provinční vládou a nakonec i z Jakartou. A pak Yulita přišla o práci. Ředitel Tropenbosu poznal, jakou udělal chybu, a neprodloužil jí smlouvu. Zdrcená Yulita se odstěhovala z Balikpapanu.
Když jsem se letos do Indonézie po tři čtvrtě roce vrátil, ptal jsem se hned na to, jestli se za Yulitu našla nějaká adekvátní náhrada. Ano, Tropenbos už náhradu měl. Jmenuje se Yuli, mladičká, subtilní, tichá, nenápadná a ušlápnutá úřednice, neremcá a na nikoho si nedovoluje. Naprosto ideální pro práci ve velké ochranářské organizaci, má šanci to dotáhnout hodně daleko!
S ochodem Yulity nastalo v Balikpapanských ochranářských kruzích hrobové ticho. Zase už je slyšet nanejvýš jen cizáky, kteří „nepřejí Indonésii její zasloužený ekonomický rozvoj“, jak se to občas formuluje v novinách. Novým koordinátorem Konsorcia se stal Jufri, můj dlouholetý známý, člověk dobrosrdečný, nekonfliktní, skoro až slušný.
U místní vlády je s oblibou dosazován do role oponenta, jehož přítomnosti se veřejné mínění dožaduje. Jufri vždy proti vládě a investorům vznese nějakou kritiku, pak společně vyjednávají, dohodnou se na nějakém nápravném opatření, které sice ničemu nepomůže, ale zato nebude stát moc peněz, a to pak Jufri schválí. Nejsem si jistý, zda si je Jufri své role v celém systému vůbec vědom…
Novou pracovní náplní Konsorcia je teď sepisování oslavné knihy o úspěchu rezervace Sungai Wain. V době, kdy léta úspěšného managementu Sungai Wainu (pod tvrdým velením Gáby) začínají mizet v propadlišti dějin a s rezervací to začíná jít od deseti k pěti, je sice tahle kniha anachronismus – ale nikoho nepobouří, nikdo se nemusí bát, že skončí jako Yulita…Před pár dny mi Agus, bývalý šéf ostrahy rezervace Sungai Wain, poslal SMS – kontraktor, který měl na starost stavbu silnice kolem Balikpapanského zálivu, právě začal na opuštěném místě uprostřed lesů s bagrováním. Aniž by to kdekoli ohlásil. A to přímo směrem k hranicím rezervace! Ředitel rezervace Purwanto se doteď zdráhá situaci veřejně komentovat. Snažil jsem se vyburcovat členy konsorcia, ale jediný, kdo zareagoval, byl Jufri. Vystoupili jsme společně v televizní talk show a Jufri si tentokrát vůbec nebral servítky a kritizoval provinční vládu jako by to udělala Yulita. Jenže druhý den se nestalo nic. Nikdo z členů Konsorcia se nepřidal, nikdo Jufriho nepodpořil – stejně tak jako ani nikdo z vedeni rezervace nepodpořil Aguse. Hrobové ticho pokračuje, naštěstí ale na obou stranách, protože když se Bedul s Alim vrátili ze stavby (kterou teď kontrolují každý třetí den), našli už jen opuštěné staveniště. Všechny těžké stroje byly pryč a několik dělníků, které cestou potkali, před nimi uteklo. Asi taky nemají v rukou všechny trumfy. Nikdo si netroufne předpovědět, co bude dál…
Zelený mor
středa 19. října 2011
Palmový olej je téma, které se vrací zas a znovu jakmile přijde řeč na ochranu indonéské přírody. Ale čím dál víc přestává jít jenom o přírodu, protože s tím, jak na Borneu a Sumatře kvůli expanzi palmových plantáží kolabuje celý ekosystém, začínají už dopad zeleného moru pociťovat všichni – i když zdaleka ne všichni jsou si ochotni připustit, že současny rozvoj Indonésie, který je z velké míry poháněný právě produkcí a vývozem palmového oleje, vede do slepé uličky. Naštěstí povědomí samotných Indonésanů se probouzí rychle. Loňské hlasování, které mělo propagovat program další expanze olejných palem na webových stránkách provinční vlády, nedopadlo tak jak by si asi guvernér představoval – víc než 70 % hlasujících bylo proti!
Ale zatímco protesty Indonésanů přibývají úměrně tomu, jak rychle se plantáže olejných palem šíří, problém je ve skutečnosti jinde. Většina palmového oleje se totiž vyváží mimo Indonésii! Hlavními spotřebiteli jsou Čína, Indie a Evropská unie. A povědomí o zeleném moru je přinejmenším ve východní části jmenovaného území minimální. V Čechách je kampaň o problematice palmového oleje stále ještě v plenkách, málokdo uvažuje o tom, z čeho je vyrobený margarín, šampon nebo čokoláda, kterou právě nakupuje. Proto sem na Kalimantan letos přijel slovenský student Michal Gálik, který se nabídl natočit o olejných palmách dokument určený právě naší veřejnosti. Projeli jsme spolu několik míst na Východním Kalimantanu. Při té příležitosti jsem se setkal nejen se spoustou starých známých problémů, ale i s několika novými, o kterých jsem zatím ani netušil!
Začali jsme za humny, v Balikpapanském zálivu, ve vesnici Sepaku, kde už několik let vesničané protestují proti expanzi palmařské společnosti PT Agro Indomas. O tom už jsem psal v dřívějších zprávách a od té doby se změnilo jen málo. Korporace stále vyjednává s rolníky o tom, jakým způsobem je za zabranou půdu odškodní. A několik z nich už skutečně odškodnila, jenže na to jde velmi strategicky. Začíná těmi nejvlivnějšími vesničany, což pokaždé hlas místní komunity oslabí, díky čemuž ve výsledku nakonec stejně většina farmářů nedostane nic. A konflikt mezi farmáři a korporací se postupně přesouvá jinam – stává se z něj konflikt mezi dvěma skupinami rolníků: ti co odškodné dostali a ti co ho nedostali. A protože ti, co dostali, pocházejí ponejvíce z jiného kmene než ti, co nedostali, zbývá už je jen krůček k etnickému konfliktu, který se teď vyostřuje čím dál víc!
Ale kromě rodící se skryté kmenové války se v Sepaku začínají hromadit indicie jiného, a možná, že mnohem závažnějšího problému – vypadá to, že mizí podzemní voda! Farmáři zavodňují svá rýžoviště a zalévají zeleninové zahrady vodou z řeky Sepaku a ze studní. Jenže hladina vody v řece klesá a tlak v zavlažovacích trubkách už často vodu na pole nepřivede. Stačí dva měsíce sucha a není dost vody ani na mytí a praní, natož na zalévání polí! Pro obchodníky s vodou to znamená zářnou budoucnost, ale pro ostatní je to problém. Pokud vím, nikdo se zatím nezabýval tím, jak moc a proč zdroje vody v Sepaku mizí. Ale podle mnohých rolníků je vysvětlení prosté – každá jedna olejná palma vysaje z půdy 15 litru vody denně. A farmy v Sepaku už jsou teď obklopené plantážemi PT Agro Indomas až ke břehům moře!
Druhou polovinu Michalova natáčení jsme strávili cestováním, začali jsme proti proudu řeky Mahakam. Nejdelší bornejská řeka se na svém středním toku rozlévá do obrovské soustavy jezer, lužních lesů, mokřadů a bažin. Je to jedna z nejvýznamnějších ptačích lokalit na Borneu, biotop jedné z největších populací kahaů nosatých, jediné místo na Borneu, kde žijí sladkovodní delfíni, ale také domov početných rybářských komunit z nejrůznějších etnických skupin počínaje Dajáky a konče Bugisy, „mořskými Cikány“, kteří tu přešli na sladkovodní obživu. Ale v poslední době se soustava Mahakamských jezer stává cílem nových příchozích – prospektorů hnědouhelných a palmařských společností.
Původní podnět, proč jsme vydali právě sem, byly zprávy o porušování zákonů palmařskými firmami, které kácí lesy podél břehů řek, kde byly původně navržené přírodní rezervace. Nic překvapivého, takové věci jsou v Indonésii na denním pořádku, zbývalo je jen zdokumentovat. Při tom se ale začaly vynořovat i další, nové a znepokojující detaily. Nepřekvapilo nás ani tak to, že si rybáři stěžovali na úhyny ryb v řekách a jezerech i v plovoucích rybích farmách. Rybám na farmách se začne na kůži dělat vyrážka a nakonec leknou. Hlavní příčinou je podle rybářů urea, kterou se palmové plantáže hnojí. Dělníci na plantážích si prý ulehčují práci tím, že většinu hnojiva prostě jen vylijí do řeky. Ale i hnojiva a herbicidy, které se dostanou na určené místo, tedy k palmám, se v období dešťů do řek dříve nebo později splaví. A nejenom ryby trpí kožními vyrážkami! Rybáři nám ukázali pár svých dětí, pokrytých podivnou lupénkou na nohou, kolem genitálií, často po celém těle. Kůže svědí a po nějaké době začíná odpadávat. I většině dospělých se už začínají odlupovat kousky kůže na lýtkách a stěžují si na neustálé svědění. Přestali se koupat v říční vodě. Vesnice, které stojí na kůlech ze všech stran obklopené vodami jednoho z největších sladkovodních jezer, teď začínají dovážet vodu na koupání ze studní na pevnině. Problémy se svěděním a odlupováním kůže prý přišly krátce poté, co v řekách začaly hynout ryby. A to bylo potom, co se na horních tocích řek začaly ve velkém pěstovat olejné palmy. Dnes už vše došlo tak daleko, že si prý rybáři musejí dávat dobrý pozor na to, aby každý večer vyndali z vody hřídel lodního šroubu – jinak se už prý do příštího rána objeví první známky koroze. Z jednoho z nejbohatších sladkovodních ekosystémů v Jihovýchodní Asii se pomalu, ale jistě stává nádrž plná kyseliny! Co to udělá s místními populacemi ptáků, delfínu, atd., o tom se bojím uvažovat…
A reakce palmařských společností? To ne my, to jsou ty zlé hnědouhelné doly, kdo vodu znečišťuje! Odpověď hnědouhelných dolů – to ne my, to palmové plantáže! A vládní úředníci, ti to často vidí až příliš prostě – Mahakamská jezera ve skutečnosti znečištěná nejsou, to se jen místní rybáři snaží zneužít dobroty palmařských a hnědouhelných společností a vytáhnout z nich odškodné za každou malichernost!
Poslední místo, kam jsme s Michalem vyrazili, byla Wehea, přesněji vesnice Nehas Liah Bing, ve které sídlí komunita Dajáků, kteří spravují rezervaci Wehea. Rezervace je už ale od vesnice izolovaná několika hodinami cesty přes zubožený les spravovaný dřevařskými koncesemi a nedohledné lány olejných palem. Většina mladých Wehea Dajáků prales nikdy neviděla, dokud nezačali pracovat jako lesní strážci. A ti staří už les znají spíš jen ze vzpomínek. Většina z nich zřejmě tehdy před lety vítala příchod palmařských společností s velkými nadějemi na to, jak už nikdy nebudou muset pracovat a jak se jim peníze z palmového oleje jen pohrnou. Zatím se ale spíš než peníze do vesnice Nehas Liah Bing hrnou přívalové deště. Půda v povodí řeky Wehea ztratila retenční kapacitu, poté, co byly deštné pralesy nahrazené plantážemi olejných palem. A tak zatímco během suchého období krajina vysychá na troud, jakmile přijdou deště, přijdou i záplavy. Třeba i desetkrát do roka! A s každou další povodní se odplaví další kus strmých říčních břehů, na kterých jsou dajácké vesnice postavené. Všichni se mě ptají, kolik metrů břehů řek je potřeba zalesnit, aby se záplavy zastavily. Nikdo si nechce připustit, že ani zelený pás stromů (který stejně nikdy nikdo nevysází) už situaci nezachrání! Může sice zpomalit erozi a odnos říčních břehů, ale samotné záplavy vznikají kvůli odlesnění stovek čtverečních kilometrů na horních tocích, a těch se palmařské společnosti nevzdají, dokud na nich ještě bude co sklízet. Naopak, budou zabírat další a další pralesní půdu! Buďto teď tedy vybudují obrovské retenční nádrže všude tam, kde řeky a říčky opouštějí jejich koncese (což neudělají) nebo se budou muset vesnice nakonec zkrátka odstěhovat jinam – ale je otázka kam, z čeho tam budou žít a jaké další konflikty to vyvolá…
A ještě jedna věc mě znervóznila – většina Dajáků v Nehas Liah Bing si stěžovala na to, že je v poslední době začíná svědit kůže…
Palmy zachraňují svět
čtvrtek 17. listopadu 2011
Na závěr natáčení dokumentu o olejných palmách jsme s Michalem měli v plánu podívat se na celou věc i z té lepší stránky. Tlak spotřebitelské veřejnosti v Západních zemích už udělal kus práce a začal tlačit palmařské společnosti k ohledům vůči přírodě a potřebám místních rolníků. Jedna ze společností, které mají na Východním Kalimantanu poměrně dobrou pověst jak mezi místními vesničany, tak i mezi některými ochranáři, PT Swakarsa, má svoje plantáže poblíž vesnice Nehas Liah Bing, kde žije naše komunita Wehea Dajáků.
PT Swakarsa jsou jedni z mála, kterým se daří držet pod kontrolou sociální konflikty, které obvykle vyvstávají z problémů s vlastnictvím půdy, ze znečištění a ze změny vodního režimu v důsledku přeměny pralesů na horních tocích řek na zelenou poušť – nekonečnou monokulturu olejné palmy. Místní vesničané mají společnost PT Swakarsa v podstatě rádi. Navíc tahle korporace spravuje v rámci své koncese chráněné území, na což zaměstnává asi 40 lesních strážců (tolik co celý Sungai Wain) a spolupracuje v tom směru z jednou z nejvyhlášenějších indonéských univerzit. Velmi pěkně o nich mluvilo dokonce i několik mých známých výzkumníků a obranářů, a i podle našich amerických studentů byla návštěva jejich plantáží incredible.
A takjsme se s Michalem na samotný závěr našeho natáčení vydali právě na plantáže PT Swakrasa. Poslal jsem SMS jejich manažerovi a do druhého dne jsme měli domluvenou návštěvu – když to srovnám s jednou ze společností v Balikpanském zálivu, kde domluvení první schůzky trvalo 3 roky, tak to snad ani srovnat nelze… Na místě se nás hned ujalo šéf divize zodpovědné za životní prostředí a předal nás absolventovi univerzity v Yogyakartě, který má na starosti biodiversitu a má pod sebou další dva koordinátory z řad místních Dajáků, jednoho pro faunu a jednoho pro flóru. Společně s nimi jsme se vydali přes poměrně úhledně vypadající olejnou plantáž, kolem území, kde palmařská společnost pro místní Dajáky vysazuje ovocnou zahradu až do prvního bloku chráněného lesa. Tam nás představili malé armádě lesních strážců a s nimi jsme se vydali podél ekoturistické stezky, kde nám náš vystudovaný průvodce představoval každý důležitější strom, očividně je znal naprosto osobně. Musím říct, že tak detailní znalost chráněného území se vidí jen málokdy. Poté nám ukázali školku původních druhů stromů, které tu chtějí vysazovat, a to, jak hubí invazivní akácie. A výzkumné zprávy univerzity v Yogyakartě, které dokládají o tom, co všechno na plantáži žije, od luskounů až po medvědy. Bylo to impresivní! Jenže postupně se hromadily i drobné indicie o tom, že první dojem může klamat. Už cesta přes plantáž byla podezřele nepřímá, jak ukazovala moje GPS. Vedla vzrostlými plantážemi a na každé křižovatce míjela kvetoucí živý plot, který prý má lákat užitečný hmyz. Jen v jedné zatáčce se na zlomek sekundy otevřel vzdálenější pohled na plantáž, jak ji znám – svah pokrytý troskami čerstvě vykáceného pralesa, skoro už připravený k osázení. To ale bylo jen na malinkou chvilinku a nikdo ji nekomentoval. Fakt, že naší průvodci znali individuálně každý větší strom podél cesty, mohl znamenat, že jsou to opravdoví borci, nebo ale taky, že už tu těch stromů moc nezbylo. Když jsem dřív pracoval v degradovaném lese v Indii a na Madagaskaru, taky jsem znal jednotlivě všechny důležité stromy na lokalitě – ale v primárním lese v Sungai Wainu jsem si o tom mohl nechat akorát tak zdát… Podobně i výčet druhů zvířat začínal být méně úchvatný poté, co se k němu přidali i počty kusů. To, že tu žije medvěd malajský, je povzbudivé! To, že je ten medvěd jen jeden poslední, to už je spíš smutné.
„A taky je tu gibon“, prohlásil šéf divize hrdě? „Kolik?“ „Jeden.“ „Co, jenom jedna tlupa?“ „Ne, jeden gibon. Minule jsme ho ještě slyšeli. Že ano?“ Taktně jsem se mu pokusil vysvětlit, že populace jednoho gibona není dlouhodobě životaschopná. PT Swakarsa má sice v plánu obnovit lesy podél několika říček ve své plantáži (tak jako asi všechny palmařské společnosti i oni porušili několik indonéských zákonů tím, že břehy řek odlesnili), čímž chce obnovit nejen hydrologický systém, ale i biokoridory mezi ostrůvky chráněných území ve své plantáži. Jenže vzdálenosti mezi těmi ostrůvky jsou příliš velké a plánované biokoridory příliš úzké, než aby byly reálně funkční – a o jejich efektu na hydrologický systém snad ani nemůže být řeč. Nehledě na to, že jsou to zatím všechno stejně jenom plány, které sice můžou vypadat pěkně na papíře, ale k reálné akci od nich bývá obvykle dost daleko…
Největší procitnutí mě ale čekalo při pohledu na mapu jejich koncese. Nejen, že z ní bylo jasné, jak jsou stávající chráněná území malinká, izolovaná a bezcenná. V odlehlé severní části plantáže je situace úplně jiná. Tam je stále ještě primární nebo vzrostlý sekundární deštný prales, který sousedí s obrovským lesním komplexem, jehož součástí je i rezervace Wehea. I tam se plánuje jedno z nových chráněných území, které má PT Swakarsa spravovat – jenže zbytek pralesa je už na mapě rozparcelovaný na jednotlivé fáze dalšího rozvoje plantáže a v příštích letech se má vykácet. Primární deštný prales, kde žije ne jeden medvěd a ne jeden gibon, ale desítky medvědů a stovky gibonů! Ovšem bez ohledu na tyhle sporné body, marketingová stránka ochrany přírody je v PT Swakarsa zvládnutá naprosto vzorově! Všichni naši průvodci měli s sebou v terénu malé foťáky a využívali je nepřetržitě. Neustále nám dávali najevo, jak si nás ochranářů neskonale váží. A v novinách vyšla zpráva o tom, jak studenti a výzkumníci ze Západu navštívili plantáže PT Swakarsa a jak byli nadšení z toho, co všechno dělají palmařské společnosti pro záchranu bornejské přírody. Krátce po našem návratu do Balikpapanu mi od PT Swakarsa přišel e-mail o tom, jak moc jim naše návštěva prospěla a jak moc stojí o naše další podněty a o spolupráci na záchraně bornejské přírody. Odepsal jsem, že doporučuji v první řadě zastavit kácení vzrostlého deštného pralesa v odlehlé severní části plantáže, přičemž naopak některá stávající malinká, izolovaná a nefunkční chráněná území na plantáž přeměnit lze. Ochranná pásma kolem řek že musí být mnohem širší, aby mohla fungovat jako biokoridory, a musí být doplněná velkými retenčními nádržemi, pokud mají omezit problém opakovaných záplav na dolních tocích. A taky že by se společnost měla začít zabývat problémem kožních vyrážek, které už se pomalu objevují ve vesnicích v jejich povodí a které očividně způsobují hnojiva používaná na plantážích. Myslím, že to ale nebyla ta doporučení, o která stáli. Už se mi neozvali. Asi si našli vhodnějšího konzultanta.
Uhlobaroni
čtvrtek 12. ledna 2012
V Balikpapanském zálivu hnědouhelné doly bují jak v odlehlých pralesích, tak i uprostřed vesnic. Ale zatímco s kácením pralesů si většina Indonézanů těžkou hlavu nedělá, důl před vlastním domem už některým přeci jen vadí. A tak nastává vpravdě historický moment! Venkované v zálivu se začínají proti postupujícím korporacím bouřit – a tentokrát to je skutečný Avatar!
Před několika měsíci mi zavolal Darman, ze by se mnou chtěla mluvit delegace jeho sousedů a známých z osady Gersik. V jednom malém přístavu nás čekala skupinka zaměstnanců zdejší továrny na překližky a jeden přes druhého si stěžovali na to, že hnědouhelná společnost AKK chce těžit v místě rezervoáru, ze kterého bere vodu jak jejich továrna, tak i víc než dva tisíce venkovanů. Byl s námi tehdy ještě fotograf Alexandr Pospěch, takže nás hned vzali na místo kvůli zdokumentování. Vezli nás zblácenou cestou přes měsíční krajinu, jakou znám z rodných severních Čech – oproti Mostecké pánvi pořád ještě nic moc, ale kuriozitou zdejšího dolu je, že je skutečně uprostřed vesnice, takže ať už se rozrůstá kterýmkoli směrem, je to vždycky někomu před práh. Vrcholem je místní střední škola s výhledem na velkou černou díru, která sahá málem až k plotu. Rezervoár, který se stal základním kamenem celého sporu, je malý rybník, do kterého několik pump čerpá podzemní vodu, protože povrchové vodní zdroje už ho plnit nestačí. Hladina podzemní vody neustále klesá, nejspíš právě v souvislosti se stále hlubšími doly v celém okolí, takže většina ostatních studní už vyschla.
V době, kdy nás vesničani z Gersiku přizvali, už měli za sebou několik demonstrací. Kdykoli se společnost pokusila proniknout k rezervoáru s těžkými stroji, shromáždilo se pár desítek nebo možná i stovek protestantů a zatarasili cestu, takže se buldozery nakonec vždycky stáhly. Jenže pak se zas po pár dnech vrátily a setrvale napjatý stav trval už několik týdnů. Těch devět mladíků, kteří nás oslovili, se pokusilo přejít o úroveň výš a vstoupit do politiky. Založili jsme společně nevládní organizaci – bohužel, všechno proběhlo tak rychle, že jsem nestačil zabránit tomu, aby ji pojmenovali Formalin, což pro environmentalní sdružení není úplně slušivé. Vzhledem k tomu, že jsou všichni členové Formalinu (s vyjímkou Darmana) zaměstnanci překližkárny, a formalín je konzervant, připadal jim ten název jako ušitý pro „conservation NGO“. Trvalo několik týdnů, než jim došlo, že je to právě odpad formalínu, kvůli kterému se jejich firma už dlouhá léta marně snaží uplácet úředníky Ministerstva životního prostředí, aby jim smazali černé puntíky, pro které se jim jejich překližky nedaří certifikovat a vyvážet do ciziny…
Členové Formalinu začali být aktivní jak včely – s hodně ostrými žihadly! Třikrát do týdne přepadávali úřady v Penajamu a v Samarindě s protesty proti firmě AKK, psali do novin, lobovali s ostatními vesničany a během velmi krátké doby se z nich stali naprostí profesionálové. Mezi místními farmáři, rybáři a dělníky se rychle stali velmi populární – s výjimkou těch několika málo, kteří pracovali v dole nebo kteří vlastnili půdu, o kterou doly projevily zájem…
Firma AKK ale nezůstala zticha. V první fázi se postavila do role hodných kapitalistů, kteří přijeli podpořit rozvoj místní ekonomiky. Začali nabízením úplatků, ale s tím nepochodili. Tak přistoupili ke slibování hloubeni studní, ale ani to nepomohlo, protože už všichni vědí, že většina studní, které se tu v posledních letech vyhloubily, během pár let vyschly. Následovaly sliby moderních technologií, které umožní těžbu uhlí, aniž by se tím narušil vodní zdroj, ale ani téhle pohádce nikdo nevěřil. A když došlo na sliby odsolovaní mořské vody, neposlouchal už nikdo. Vesničani trvali na jediném – firma AKK nesmí začít těžit! V zápalu nadšení se pak rychle začaly vynořovat i protesty proti ostatním hnědouhelným dolům v okolí vesnice Gersik. O pár týdnů později vzniklo podobné hnutí a podobná nevládní organizace v sousední vesnici Jenebora a další komunita, Buliminung, uvažuje o tomtéž. Hnědouhelným dolům i podplaceným úředníkům místní nastaly hodně těžké časy!
Shodou okolností se tou dobou rozhodl majitel domu v Kampung Baru, kde jsem bydlel, že dům prodá. Dost mi to zkomplikovalo život, ale nakonec jsem to vzal jako dobrou příležitost k tomu, abych se odstěhoval z předměstí Balikpapanu někam dál na venkov. A přestěhoval jsem se do Gersiku, kde od té doby mám mezi členy Formalinu spoustu vždy připravených dobrovolníků.
Ale úspěšné časy netrvají věčně. Když firma AKK neuspěla s uplácením a slibováním, začala přitvrzovat. Postupem času bylo čím dál víc jasné, že likvidace vodního zdroje představuje naprosto klíčový strategický krok – pokud nebude voda, budou se muset farmáři odstěhovat jinam, možná, že i překližkárna zkrachuje a všechny problémy se tím rázem vyřeší! A tak pomalu začaly přicházet SMS od „dobrých přátel“, kteří členy Formalinu upozorňovali na to, že z dobrého zdroje zaslechli o tom, že kdosi zaplatil nájemnému vrahovi z Banjarmasinu za to, aby v Gersiku zlikvidoval pět lidí. A objevovali se statistiky o tom, kolik lidí zahynulo potom, co se zapojili do protestu proti hnědouhelným firmám jinde na Kalimantanu. Přicházely i přímočařejší výhrůžky typu „Dejte si pozor na sebe a svojí rodinu“. Ve stejné době byli v Sepaku, kde vedeme dlouholeté spory s palmařskou firmou PT Agro Indomas, dva lidi opravdu zabití, jeden z nich dost aktivní ve sporech s PT Agro. Ani to nezůstalo ve výhrůžných esemeskách opomenuto – i když osobně mám za to, že to byla ve skutečnosti loupežná vražda, kterou korporátní mafie jen využila k zastrašování.
Firma AKK se postupně pokusila najmout gorily z několika militantních anarchistických organizací. První dvě z nich od vydírání vesničanů velmi rychle ustoupily, ale na třetí pokus se společnosti zadařilo. Najali mafii, která ovládá přístav v Penajamu, hlavním městě distriktu. Kdykoli přijela delegace Formalinu do Penajamu, už se o nich vědělo. A tak se jednoho dne stalo, že když čekali na dojednanou schůzku s oblastním sekretářem, přímo v budově kanceláře regenta, přístavní mafie zablokovala dveře a nepustila je dovnitř. Ani sekretář si netroufnul zasáhnout a raději si s Formalinem domluvil jinou schůzku mimo kancelář. Z tohoto incidentu se stal docela vážný případ, ale mafie nepolevila a místní vláda nepřitvrdila. Ani Formalin ale nepolevil – protesty pokračovaly v hlavním městě v novinách i v terénu, kde byly hlídky stále připravené svolat další demonstraci vesničanů, pokud se přiblíží buldozery.
A mafie zase o něco přitvrdila. U každého z členů Formalinu se doma, ponejvíce v noci, zastavilo několik najatých goril s výhrůžkami. Na násilí nedošlo, ale i tak jeden z aktivistů strávil po takové návštěvě týden v nemocnici – zkolaboval v šoku… U Darmana doma byl přímo jeden z nájemných vrahů, a Darman od té doby začal kouřit… Když teď jede do Penajamu, nikdo z dalších vesničanů si ho obvykle doprovázet netroufne. Přístavu se dost dobře nelze vyhnout. Posledně s sebou vezl svojí ženu s tím, že s ní musí do nemocnice a do úřadu regenta s ní pak na motorce kličkoval postranními uličkami…
Těsně před Novým rokem předseda Formalinu nevydržel a podepsal dopis, ve kterém Formalín souhlasí s tím, aby firma AKK vytěžila – „ekologicky šetrnou“ cestou – zásoby hnědého uhlí v místě jediného vodního zdroje. V dokumentu se jasně píše, že nebyl podepsán pod jakoukoli formou nátlaku…
Foto: M. Gálik
Pobřeží pirátů
středa 15. února 2012
Piráti nejsou jenom v pohádkách. Měl jsem jednou v Balikpapanu návštěvu z Česka a vyrazili jsme na noční rybolov k ropným vrtům v ústí zálivu, kde se drží kanicové, kranasi, chňapalové a barakudy, což z vrtů dělá jednu z oblíbených destinací místních rybářů. Rybaření není moje velká záliba, takže jsem většinu noci prospal. Ale úplněk svítil tak, že se dalo číst, takže mě čas od času probouzel a zíral jsem pak jen tak do nebe a nechával se ukolébat vlnami k dalšímu spánku. V jednu takovou chvíli nás začal objíždět motorový člun s několika Indonézany na palubě. Měl jsem za to, že jsou to naftaři, kteří nás jdou odsud vyhnat. Ale jenom nás prohlíželi a sledovali. Marjuni, který byl u kormidla, vzal nenápadně do ruky mačetu, ale neřekl ani slovo. Po nějaké chvíli vzájemného sledování člun zmizel. Očividně českou výpravu ohodnotili jako kořist, která nestojí za riziko…
Několik měsíců nato jsem se vydal na pobřeží pár set kilometrů severně od Balikpapanu, kde jsou historky o pirátech mnohem živější. Nájezdníci ze Sulawesi a z Filipín prý rabovali vesnice na pobřeží poloostrova Sangkulirang ještě nedávno a nemalá část obyvatel prý byla počata znásilněním při podobných příležitostech, takže i oni mají vlastně pirátství v krvi. A dodnes se živí převážně kriminálním způsobem – od ilegální těžby dřeva přes jeho pašování po sběr želvích vajec.
Na pobřeží Sangkulirangu jsme vyjeli s Holanďankou Danielle Kreb, která už několik let sleduje delfíny orcely tuponosé v Balikpapanském zálivu a pomáhá nám s ochranářskými projekty. Tentokrát mě přizvala na výpravu na další z jejích lokalit. Na moře jsme vyrazili skoro na dva týdny v devatenáctimetrové dřevěné lodi společně s dvěma lodníky, Danielliným asistentem Ranim a studentem Danangem.
První den bylo moře naprosto klidné, křišťálově čisté a azurově modré, jak v pravém tropickém ráji. Měli jsme piknik na pláži pod kokosovými palmami. Najednou z ničeho nic dorazila k pláži vlna, jako když kolem projede loď. Ale žádnou loď jsme neviděli, tak jsem zažertoval, že dorazila tsunami. Následující noc jsme ještě spali na pevnině a v televizi ten den hlásili zemětřesení na Jávě a tsunami na Kalimantanu. Byla to ale jen docela malinká tsunami! Počasí nám v následujících dnech připravilo mnohem nezapomenutelnější zážitky.
V prosinci se v Indonésii střídají směry větrů, takže v jednu chvíli ještě vanou silné letní monzuny z jihu, jindy je už střídá zimní monzun ze severu či západu, a v jinou chvíli si vítr fouká, odkud se to namane. To docela komplikovalo hledání závětrné zátoky pro noční kotvení lodi. Hned první noc lodník nevybral místo zrovna ideální, ale poté, co to zjistil, už se mu nepodařilo vytáhnout zaseklou kotvu a tak jsme první noc strávili zmítaní bouří, promoklí a promrzlí. Druhou moc to bylo pravě naopak. Lodníkovi se nepodařilo v písčité zátoce loď pořádně ukotvit, takže vlny houpaly lodí z boku na bok a pomalu ji posouvaly pryč. Mořská nemoc byla nevyhnutelná, tedy až na Danielle, která má mořskou nemoc zásadně jen v autě. Danangovi tu noc přišla sms od jeho otce. Zakázal mu v plavbě pokračovat, v televizi prý hlásí silné větry a bouře. A Danang, stejně jako i Rani, neumí plavat. Ale Danielle to prohlásila za planý poplach a pokračovalo se dál.
Byl to zatím můj nejdelší pobyt na moři. Téměř veškerý čas jsme strávili hledáním kytovců a potkávali jsme je několikrát denně. Celkem 8 druhů, některé nové pro Kalimantan. Někdy to byly jen male skupinky delfínů, jindy jich kolem lodi byly téměř dvě stovky. Někdy jenom odpočívali na vlnách při hladině, jindy následovali loď a skákali podél obou jejích boků, jindy se spíš než nám věnovali lovu ryb. Několikrát jsme natrefili na scénu, která se objevuje skoro v každém druhém dokumentu o oceánu, totiž to, jak několik predátorů masakruje pod hladinou velká rybí hejna. Takovou událost většinou prozradí houfy ptáků, soustředěných nad jedním místem. Terejové se jako střely snášejí ze vzduchu, prorážejí hladinu a mizí pod vodou, zatímco rybáci jen poletují kolem a sbírají z hladiny zbytky. V opačném směru z hladiny vyskakují, taky jako tryskové střely, tuňáci, kteří na hejna ryb útočí zespod z hlubin. A celé to pak v kruzích obeplouvají delfíni. Rybí hejno je tak obklíčené doslova ze všech stran a nezbývá mu než čekat, až z něj zůstane jen pár posledních rybek…
Kromě různých druhů delfínů jsme potkávali i větší kytovce – kosatky černé a o něco menší ferezy malé, také ve stádech o několika desítkách kusů, ale často široce rozptýlené od obzoru k obzoru. Některé kosatky se před námi stavěly na hlavu – ponořily se kolmo hlavou dolů a mávaly proti nám z vody vysoko vztyčenou ocasní ploutví. Nevím, co tím chtěly sdělit. Ale vrcholem vzájemné komunikace bylo setkání se stádem plískavic šedých, což byl jeden z druhů viděný při pobřeží Východního Kalimantanu vůbec poprvé. Plískavice jsou obří delfíni, kteří se snadno poznají mimo jiné podle toho, že mají tělo pokryté spoustou šrámů a jizev, které si zřejmě způsobují při vzájemných potyčkách svými zuby, přizpůsobenými k lovu hlavonožců. Připluly k lodi a začaly vyskakovat kolmo nahoru z vody několik desítek metrů od nás. Pak připluly ještě blíž, některé skoro na dosah ruky, a jen tak v klidu splývaly na hladině. Později jsem hodně litoval toho, že jsem v tu chvíli nenasadil ploutve, brýle a šnorchl – ačkoli v souvislosti s původem těch šrámů na kůži plískavic, možná, že by to nebyl úplně nejlepší nápad. Ale největší velryba, kterou jsme potkali, a také první záznam pro Východní Kalimantan, byla samice vorvaňovce zobatého s malým mládětem. Vypadala jako miniaturní plejtvák a teprve na fotografiích bylo poznat, že má namísto tlamy s kosticemi hlavu zakončenou podobným zobákem, jaký mají delfíni.
Setkání s novými delfíny a velrybami vždycky povzbudilo náladu – ale počasí ji naopak zcela systematicky podkopávalo. Danielle se stále cítila být mořským vlkem a nic moc si z toho nedělala, ale Danang a Rani její klid nesdíleli, a co bylo horší, nesdíleli ho ani oba lodníci. Nikdo si ale netroufnul příliš protestovat. Narážky a stížnosti proti Danielle se sice množily den za dnem, ale jen málokterý protest se dostal až k jejím uším. Po několika dnech už se za jejími zády mluvilo o holandské kolonistce, která by nechala loď potopit, jenom aby viděla velrybu. Pro většinu indonéské posádky jsem byl úplně stejný Holanďan, a tak jsem se dostal do role, kdy se lodníci obraceli na Dananga, aby se obrátil na mě, abych se obrátil na Danielle, abysme se vrátili. Když se pak ve velmi zjemněné podobě dostala zpráva až k Danielle, prohlásila ji za planý poplach – a ve většině případů se ukázalo, že má pravdu – a pokračovalo se v plavbě. Jednou se mi podařilo Danielle přesvědčit, aby uzavřela komunikační kruh a promluvila si o bezpečnosti plavby přímo s kormidelníkem. Toho ale její dotaz zastihnul nepřipraveného na kritickou výměnu názorů, takže nakonec jen odsouhlasil, že je plavba bezpečná. Mě pak přes Dananga vzkázal, že by stejně nemělo smysl odporovat, protože ho Danielle stejně nikdy neposlechne, protože je to holandský kolonista. Nakonec už Danang a Rani přestali hlásit delfíny, které jsme cestou potkali, jen abysme už byli co nejdřív zpátky. Danielle, která je vždy ve střehu, na to samozřejmě vzápětí přišla, a mě nezbylo než taky zalhat, že mi teď právě Danang říkal, že něco vidí, ale nebyl si ještě jistý, jestli je to delfín nebo jen tuňák…
Při téhle plavbě jsem si víc než kdy předtím uvědomil, že komunikace mezi indonéskými a „bílými“ kolegy asi nikdy nebude, přes veškerou snahu, komunikací rovného s rovným…
Vyčerpávající boj
čtvrtek 24. května 2012
Na dalsi rok se podarilo zastavit (pozdrzet) stavbu mostu pres ostrov Balang a dalnice kolem Balikpapanskeho zalivu. Bylo to diky souhre stastnych a nestastnych okolnosti. Na vylet do zalivu jsme pozvali poslankyni, ktera v te dobe sedela v komisi pro turistiku, a snazili jsme se ji presvedcit k tomu, aby se v ramci narodni strategie pocitalo se zalivem jako s ekoturistickou oblasti. A vzapeti pote, co se ji podarilo ziskat na nasi stranu, ji z komise pro turismus preveleli do komise pro infrastrukturu, kde mela hodne co mluvit do toho, ktere mosty a ktere silnice se na Kalimantanu stavet budou a ktere nebudou. A zda se, ze nebyla jedina, komu se v Jakarte guverneruv projekt na stavbu mostu a dalnice nelibil, hlasy proti se ozyvaly i z nekolika ministerstev a z prezidentske kancelare. Nejen kvuli ohledum na zivotni prostredi, ale v prvni rade kvuli neekonomicnosti celeho projektu, ze ktereho budou tezit prevazne spekulanti s pozemky a projektovymi penezi. Guverner ale pokracoval v intenzivni kampani a mozna, ze by v ni i uspel, nebyt toho, ze v nedalekem Tenggarongu spadl jiny most, naprojektovany a postaveny temer navlas stejne jako most pres ostrov Balang. Jak v novinach pribyvaly zpravy o nalezenych a nenalezenych mrtvych, guvernerova prohlaseni o mostru pres ostrov Balang a o lepsich zitrcich se postupne vytratily. Centralni vlada neodsouhlasila financovani projektu z narodniho rozpoctu a stavba, ktera uz z jednoho konce zacala, se zastavila. Nejmene na rok, nez se na nehodu v Tenggarongu zapomene a nez bude moci guverner zacit v lobovanim pro podporu z narodniho rozpoctu 2013.
Zaroven se ale vyhrotil jiny problem, ktery je ve skutecnosti jeste horsi nez projekt dalnice kolem Balikpapanskeho zalivu. Indonesie pripravuje novy uzemni plan a v jeho ramci se ma stat podstatne cast Balikpapanskeho zalivu prumyslovou zonou. Navrh se dlouho drzel v tajnosti pred environmentalnimi aktivisty. Probehlo sice uz 8 verejnych jednani, ale zastupci verejnosti byli vzdy peclive vybrani tak, aby plany na verejnost neprosakly. Teprve po osmem jednani vloni v rijnu se vse provalilo, a to jen kvuli jednomu „nestrategicky“ prizvanemu ucastnikovi, ktery si nakopiroval na flashdisk vsechny prezentace a predal mi je, takze zanedlouho uz o vsem vedeli vsichni. Vzapeti se objevila vlna protestu nekolika nevladnich organizaci, ale bylo uz tou dobou dost pozde, plany uz byly v hodne pokrocilem stadiu.
Dali jsme si opravdu hodne prace se sepsanim a grafickou upravou zpravy o cele situaci, tak, aby si ji kazdy aspon prohledl, kdyz ne precetl. Nekolik tydnu jsme pak ja a nekolik mistnich aktivistu stravili cestovanim po vsech uradech, organizacich a sdruzenich v Jakarte, Samarinde, Balikpapanu a Penajamu a roznasenim nekolika set kopii tehle brozury. Ohlas byl necekany, z uzemniho planu Balikpapanu se stal narodni pripad a i tentokrat se centralni vlada v Jakarte postavila na nasi stranu a navrzeny uzemni plan Balikpapanu zamitla.Jenze tim neni vsemu konec, je potreba pripravit novy plan, a mistni vlada v nem odmita udelat jakoukoli zmenu. Namisto toho jen dlouze vyjednava a vyjednava, v podstete jen ceka na to, az aktivistum dojdou sily. A docela jim tahle taktika vychazi, kampan pro zmenu navrhu uzemniho planu pokracuje zdlouhavym tempem, je mimoradne vycerpavajici, stala me uz vsechny penize a spoustu casu, a navic prisla v dobe, kdy mi vyprselo indoneske vizum. A tak jsem ted v Malajsii a do Indonesie se uz budu moct vratit uz jen na tricetidenni turisticke vizum…
Zlé časy
neděle 1. července 2012
Několik měsíců strávených lobováním u centrální indonéské vlády přišlo vniveč!!!
Na konci loňského roku jsme sepsali dokument o stavu Balikpapanského zálivu a o tom, co se stane, pokud se podél jeho západního pobřeží rozšíří průmyslová zóna. Protože v Indonésii vládní úředníci podobné dokumenty nikdy nečtou, to si daleko raději prolistují nějaký obchodní katalog, pojali jsme i tu naší brožurku také jako takový obchodní katalog – s obrázky, ozdobným textem a vytištěnou na tom nejfajnovějším papíře. Po několika týdnech přípravy byla brožurka konečně hotová a začali jsme ji šířit na všech úrovních vlády – od města Balikpapanu přes provinční vládu v Samarindě až po centrální vládu v Jakartě. S několika místními aktivisty jsme si rozdělili regiony, přičemž na mě padla zrovna Jakarta, město, které zkrátka nedovedu strávit. V jakartském exilu jsem pobyl několik týdnů, rozděleno na dvakrát, protože poprvé mě zdejší ovzduší odrovnalo a nezbylo než ze se záchvatem astmatu vrátit na Kalimantan – kde mi pak astma mylně diagnostifikovali jako tyfus, ze kterého mě pak dva měsíce marně léčili.
Brožura měla ohlas, dostala se zřejmě až k prezidentovi (alespoň noviny o tom tak psali velkým písmem na titulní stránce), ministr lesnictví ji dostal před kamerami novinářů a byl přinucen vyjádřit se před nimi, že to tak nenechá, a v parlamentu tvrdili, že tu knížečku použitou jako vzor pro psaní vlastních dokumentů, které prý taky nikdo nečte. A na konci loňského roku centrální vláda odmítla návrh nového územního plánu Balikpapanu a vrátila ho k revizi s tím, že jediným problémem je průmyslová zóna v Balikpapanském zálivu. Slavili jsme úspěch.
Následovala spousta jednání za zavřenými dveřmi i několik studentských demonstrací v ulicích Samarindy a Balikpapanu (demonstrace před prezidentským palácem v Jakartě teď možná probíhá), o Balikpapanském zálivu začal psát národní tisk a v místních novinách bylo toto téma jednu dobu na titulních stránkách skoro denně. Aby se udržela pozornost čtenářů, byly zprávy čím dál tím bombastičtější a přitaženější za vlasy. Jedna z posledních takových novinářských kachen hned v úvodním titulku tvrdila, že si na Balikpapanskou vládu půjdu stěžovat k Obamovi.A pak v květnu, zrovna když jsem byl kvůli prodloužení víza v Malajsii, podepsal Ministr Veřejných prací v Jakartě z ničeho nic souhlas s uzákoněním nového územního plánu Balikpapanu, včetně rozšíření průmyslové oblasti. A indonéská legislativa se má tak, že s tímhle jediným podpisem ztrácí centrální vláda ve věci územního plánu veškerou pravomoc. Výsledky lobování na všech ministerstvech, v národním parlamentu a v úřadu prezidenta, jsou teď nanejvýš tak k založení do archivu. Nezbývá než se opět vrátit na začátek a pokračovat ve vyjednávání s místní vládou v Balikpapanu. Tam už ale zbývá jen jediný a poslední činitel, v jehož moci je zastavit přeměnu Balikpapanského zálivu v místní park. Tou poslední nadějí je místní parlament, v jehož pravomoci je změnu územního plánu uzákonit nebo neuzákonit.
Demonstrace Balikpapan Bay
Poslední zprávy
neděle 5. srpna 2012
Poslední zprávy (5. 8. 2012)
Tentokrát už píšu z Čech. Vrátil jsem se do Evropy na šest týdnů, které ale utekly jako voda. Příští týden jsem znovu na cestě, tentokrát ale na západní polokouli, na primatologický kongres v mexickém Cancúnu, kde bych se měl pokusit zalobovat za Balikpapanský záliv ještě z jiného úhlu. V Sungai Wainu totiž vymírá populace orangutanů – jedna z prvních, a z mála populací orangutanů, kterou se podařilo úspěšně založit v rámci programu rehabilitace osiřelých mláďat a zvířat zabavených ilegálním majitelům a obchodníkům. Poslední dny trávím přípravou prezentací, a tak namísto závěrečné indonéské zprávy zvládnu poslat jen dva odkazy, ale zato zajímavé:
Pokud jste ještě neviděli film Michal Gálika Zelená poušť, o jehož natáčení byly dvě indonéské zprávy, pak ho opravdu vřele doporučuju, skutečně se povedl. Tohle je jeho česká verze:
http://www.youtube.com/watch?v=god62gLOx_4
A na druhém odkazu se můžete podívat na film o Balikpapanském zálivu, nazvaný Gone with the Tide, který natočil Indonésan Lutfi Pratomo a jeho patronem se stal Marek Ždánský. Tenhle film teď bude jedním z klíčových nástrojů další kampaně – mohl by oslovit i ty Indonézany, kteří neradi čtou, ale zato se rádi dívají. Těch je totiž většina.
Toto je verze v nízkém rozlišeni:
A toto je HD rozlišení (rozděleno na 3 části):
http://www.youtube.com/watch?v=l6MLuWSS0BQ&feature=channel&list=UL
Přeju příjemné podívání, snad se vám filmy budou líbit, i když jsou oba dost smutné…Standa Lhota
Mezinárodní kongres IPS
úterý 28. srpna 2012
(Sepsáno v internetové kavárně, bez háčků a čárek)
Kongres Mezinarodni primatologicke spolecnosti (IPS) je prestizni konference, kterou IPS porada kazdym druhym rokem a na ktere se schazeji primatologove z celeho sveta, vcetne vetsiny zemi, ve kterych se primati ve volne prirode vyskytuji. Letosni, jiz 24. kongres, se konal v mexickem meste Cancunu. ZOO Usti nas Labem jsem v ni reprezentoval s prispevkem o snaze o ochranu populace kahau nosatych v Balikpapankem zalivu (Indonesie) v ramci projektu Pesisir Balikpapan.
Ucast na kongresu byla v letosnim roce bohuzel jen slaba, do Cancunu dorazilo priblizne 700 primatologu, coz je zhruba o polovinu mene nez v nekterych uspesnych letech. Duvodem jsou ocividne stoupajici naklady tohoto kongresu, pocinaje konferencnim poplatkem a konce naklady na cestu a pobyt v luxuxnich turistickych destinacich. V dusledku toho ucast odrekla vetsina primatologu z Afriky a Asie, ale i mnoho Evropanu. Nedorazil napriklad vubec nikdo z Malajsie nebo z Ciny a jen velmi malo ucastniky bylo z Indonesie, Madagaskaru a jinych zemi. Paradoxne vzhledem k male ucasti byl cely kongres ve svem vysledku prodelecny. Neni divu, ze stoupajici naklady a klesajici pristupnost tohoto prestizniho kongresu, predevsim pro primatology z rozvojovych zemi, bylo jedno z hlavnich temat diskusi, a chvilemi az hodne emotivnich hadek. Bohuzel, IPS prozatim neprisla z zadnym resenim, a tak i pristi mezinarodni primatologicky kongres v Hanoi v roce 2014 bude pravdepodobe pomerne nakladna zalezitost.
Pozitivnim pocinem se v prvnich dnech zdal pokus o prehodnoceni ochranarsko-politikych aktivit Mezinarodni primatologicke spolecnosti. Jde o velkou a velmi prestizni spolecnost, jejiz jmeno a odborna expertiza muze mit velkou vahu na urovni narodnich vlad zemi, kde se primati vyskytuji. V dnesni dobe jsou vsak veskere ochranarske aktivity spolecnosti smerovane spise k jejim clenum (trenink mladych primatologu z rozvojovych zemi, pridelovani malych grantu, a vzajemne diskuse na primatologickych kongresech) nez k politickym elitam.
Nektere jine velke spolecnosti, napriklad Association for Tropical Biology and Conservation (ATBC) sve kongresy zakoncuji sepsanim verejnych prohlaseni adresovanych mistnim vladam a predanym mistnim i mezinarodnim mediim, ve kterych se vyjadruji k aktualnim ochranarskym problemum, a vyznamne tak pomahaji zvysit profil nekterych probihajicih ochranarskych kampani. Uz behem prvniho dne letosniho kongresu v Cancunu se nekolik primatologu vyjadrilo k tomu, ze by i IPS mela zacit podobnym zpusobem ochranarske kampane podporovat. Letos byly k podpore navrzene dve kampane – zachrana Balikpapanskeho zalivu v Indonesii (in situ projekt zoo Usti nad Labem) a podpora nove legislativy regulujici ilegalni obchod se zviraty v Kolumbii. Bohuzel, i pres podporu mnoha clenu IPS nakonec spolecnost zadne verejne prohlaseni nevydala. Bylo to pro mnoho ucastniku dalsi velke rozcarovani.
Jednim z bodu jednani bylo navrzeni Jane Goodallove coby kandidatky na Nobelovu cenu. Tim by se mela ocenit nejen jeji prukopnicka prave ve vyzkumu volne zijicich simpanzu, ale predevsim jeji soucasne vytvrale pusobeni v ekologicke osvete a kampanich.
Jinym jednanim bylo navrzeni seznamu 25 druhu nejohrozenejsich primatu, kterym by se v pristich dvou letech mela venovat zvysena pozornost (vsetne medialni pozornosti zprostredkovane IPS a prednostniho pridelovani grantu). Jednim z navrzenych druhu byl i kahau nosaty, vzhledem k novemu navrhu uzemniho planu v Indonesii, podle ktereho by mela postupne zaninknout prevazna vetsina biotopu tohoto druhu. O vyslednem seznamu 25 ohrozenych primatu se jeste dale jedna prostrednictvim internetove diskuse.
Vzhledem k vzrustajicimu poctu primatologu vzniklo behem konference nekolik mensich pracovnich skupin. S projektem Pesisir Balikpapan jsme se zapojili do dvou z nich. Prvni se venuje vyzkumu a ochrane primatu v biotopu bazin (mangrovu a sladkovodnich mocalu), druha se zameruje na vzdelavani a na sireni informaci o primatech a jejich ochrane mezi skolnimi detmi v zemich, kde primati ziji.
Zklamání i trocha naděje
čtvrtek 15. listopadu 2012
Čtvrt roku sledování událostí v Balikpapnském zájezdu po mém odjezdu z Indonésie přineslo hodně zklamání.
První rozčarování nepřišlo z Indonésie, ale přímo z řad kolegů primatologů, kteří mají plnou pusu řečí o „conservation“, když představují výsledky svých výzkumů, ale také plnou pusu výmluv, když mají dát všanc své bezúhonné jméno a tvrdě vydobyté pozice v ochranářských organizacích a pokusit se prosadit nějakou opravdovou změnu. Výsledek kongresu Mezinárodní primatologické společnosti (IPS) v mexickém Cancúnu to bohužel dokládá. Do Cancúnu se sjela primatologická elita z celého světa – a to elita v pravém slova smyslu, protože kongres byl tak drahý, že si ho jen málokterý „póvl“ bez velkých grantů mohl dovolit. Z Indonésie (jedné ze země s největším počtem volně žijících primátů) dorazily jen dvě mladé studentky (IPS jim účast s velkou slávou proplatila a hned o tom i natočila propagační film), z Malajsie vůbec nikdo, stejně jako ani z Kambodže, Barmy, Bangladéše a dokonce snad ani z Číny. Ale i přes malou účast primatologů ze zemí, kde primáti opravdu žijí, se do Cancúnu sjeli mnozí z těch, jejichž jména v odborném světe něco znamenají a kteří sedí na pozicích všech možných předsedů a prezidentů nejrůznějších sdružení a společností. V jejich silách by bylo něco změnit, a jeden z nich, vyhlášený pesimista John Oates, se o to letos v Cancúnu i pokusil. Plenární přednáška u příležitosti ocenění za jeho celoživotní dílo byla jednou velkou kritikou nás primatologů i naší Mezinárodní primatologické společnosti.
Byla to tak trochu šťastná náhoda, že Oatesova agitace přišla den nato, co jsem společnosti předložil návrh na oficiální podporu kampaně proti dalšímu rozšiřování průmyslové zóny v Balikpapanu. Chtě nechtě, vzhledem k naladění mnoha členů, se předsednictvo tímto návrhem muselo zabývat. Padla řada námětů, od mediálního prohlášení adresovaného indonéské vládě i jednotlivým korporacím až po zařazení kahau nosatého na seznam 25 nejohroženějších druhů primátů, aby se tak i světový tisk začal zabývat tolik kontroverzním návrhem nového národního územního plánu v Indonésii. Jenže kongres trval týden a počáteční odhodlání den ze dne sláblo. Poslední den už z něj zůstaly jen stopy.
Na závěrečném shromáždění už by se k návrhům o politické angažovanosti IPS její předsednictvo vůbec nevyjádřilo, nebýt toho, že se z publika ozval další konkrétní návrh, v tomto případě výzva pro podporu zostření ilegálního exportu primátů z Kolumbie. Prezident IPS výzvu smetl ze stolu s tím, že podle stanov společnosti by bylo nutné takový návrh předložit alespoň 4 měsíce před kongresem, aby se k němu mohlo předsednictvo vyjádřit. Vzhledem k tomu, že byli všichni, koho se to týkalo, v tu chvíli přítomni v sále a mohli by se bývali vyjádřit rovnou, nevyzněla taková odpověď příliš přesvědčivě. Ale plénum si své znechucení nechalo pro sebe. Za dané situace už nemělo smysl dále prosazovat ani podporu balikpapanského případu. IPS ani tento rok žádné politicky zabarvené veřejné prohlášení nevydala.
Bohužel, ani studentské aktivistické fórum Peduli Teluk Balikpapan (Přátelé Balikpapanského zálivu), které jsme letos s velkými nadějemi založili, nevychází z poslední bilance úplně dobře. Když jsem odjížděl, byly plány velké. Na říjen byla očekávaná návštěva indonéského prezidenta, který měl slavnostně otevřít přístav v průmyslové zóně Kariangau. Měla to být záminka k protestní akci, které by si ani velká národní média nemohla nevšimnout. Studenti v Balikpapanu akci dlouho plánovali a já už jsem měl připravené peníze k odeslání na jejich účet, jakmile bude doba na to vše spustit. Jenže krátce před návštěvou prezidenta mi přišel úplně jiný e-mail, ve kterém koordinátor fóra prosil o peníze na cestu na Jávu, na které se konal studentský sjezd – určitě veselá akce, ale ne zrovna důležitá. Na demonstraci v Kariangau se při té příležitosti úplně zapomnělo. A tak jsem nakonec žádné peníze neodeslal, nikdo nikam nejel a prezident přístav s velkou fanfárou otevřel, s palcovými titulky v novinách o tom, že „Kalimantan už teď není jen spící gigant“.
Jakkoli mě ale studenti z Balikpapanu a Samarindy poslední dobou zklamali, ani profesionální nevládní organizace se zatím nevybarvují lépe. A přitom teď také měli velkou šanci udělat pro Balikpapanský záliv něco zásadního. V reakci na film “Gone with the Tide”, ve kterém ukazujeme tristní situaci místních rybářů (http://vimeo.com/47005050) se totiž ozval jistý kanadský aktivista, který má v Ontariu firmu na výrobu ekologicky šetrného oblečení, že by byl schopen sehnat a zaplatit právníka, který by s firmami v Balikpapanském zálivu zahájil mezinárodní soudní proces. Jediné, co potřebuje, byla indonéská nevládní organizace, která by podala žalobu.
O něčem podobném jsme už v minulých dvou letech s několika místními organizacemi mluvili, ale vždycky to skončilo na tom, že na rozdíl od bohatých korporací nemáme dost dobrého právníka nebo ho nemáme z čeho zaplatit. Teď, když mohla být tahle překážka překonána, se ukázalo, že skutečný problém byl nejspíš v něčem jiném. Kontaktoval jsem všechny nevládky v Balikpapanu, Samarindě, Jakartě i Bogoru, které kdy měly s Balikpapanským zálivem a Sungai Wainem co do činění. Následoval krátký ping-pong e-mailů, ve kterém jedna organizace vysvětlovala, proč by pro takovou roli byla ideální nějaká druhá nevládka, a ta druhá, proč by pro to naopak byla nejlepší ta první. Nakonec se žaloby neujal nikdo.
Když už se ale pomalu zdálo všechno marné, začal se běh věcí znovu obracet, a podnět tentokrát přišel ode dna, od rybářů z vesnic Jenebora a Gersik. Objevila se tu totiž další opravdu hodně bezohledná korporace, PT. Djarum Super, která zbohatla na jedním z nejlukrativnějších byznysů v Indonésii – na výrobě cigaret – a teď se pouští i do dalšího podnikání. Djarum odkoupil 300 hektarů pobřežních mangrovů mezi rybářskými vesnicemi Jenebora a Gersik s tím, že tu zbuduje obrovskou továrnu na zpracování papíru. Jak už to bohužel v Indonésii bývá, vesničané nejprve s radostí svoje pozemky prodali a teprve potom se ptali, co se na nich má dít. Ceny byly na místní poměry astronomické, prý až 200 tisíc korun za hektar. Darman byl jedním z mála, kdo svůj pozemek neprodal. Teprve, když přijely buldozery, začaly kácet mangrovy a zavážet je zemí, ukázalo se, že tu má stát papírna. Papírny jsou v Indonésii jedním z nejhorších znečišťovatelů jak vody, tak i vzduchu. V jejich širokém okolí lidé trpí kožními vyrážkami a dýchacími problémy kvůli mikroskopickému spadu, který se uvolňuje při drcení dřeva. O tom jsem se ostatně na vlastní kůži a plíce přesvědčil v době, co jsem strávil asi týden sčítáním kahau v okolí jedné dávno opuštěné papírny. Ani po letech se tam existovat nedalo, všechny nás všechno svědilo, škrábalo, píchalo a dusilo, po několika dnech jsme museli pryč. Ani netřeba dodávat, že v okolí takové papírny hynou korálové útesy i mořské rostliny a mizí ryby, což je samozřejmě velký problém ve vesnicích, kde se většina lidí živí rybolovem, sběrem krabů a pěstováním řas.
A tak začaly demonstrace. A ty se rozšílily i na protesty proti dalším korporacím, dokonce i na překližkárnu PT Donghwa, která je v oblasti největším zaměstnavatelem – ovšem také největším znečišťovatelem, protože přímo do moře vypouští formalín, fenoly a jiné jedy. Víc než týden vesničané blokovali silnici i vstupní bránu PT Donghwa, asi 100 rybářských lodí zatarasilo přístav a po světě se začaly šířit jejich fotky s transparenty z nápisy „Vraždí nás“, „Odpad PT.IDW ničí naši přírodu, moře, pobřeží, místo, kde žijeme“ a podobně.
Moje pocity byly smíšené. Je sice vidět, že rybáři z Gersiku a Jenebory míní své protesty vážně, jenže s nimi pokaždé přichází příliš pozdě, až když už je těžké něco změnit. Tentokrát se ale zdá, že odezva přišla, a dokonce s několika týdny zpoždění přichází odezva i na mé lobby v Cancúnu a na naši předchozí kampaň. O Balikpapanském zálivu znovu začíná psát mezinárodní tisk, a v reakci na článek na Mongabay (http://news.mongabay.com/2012/1022-mutterback-orangutans-sungai-wain.html) se mi po roce ozval i Wilmar, který v zálivu rozestavěl fabriku na zpracování palmového oleje. V reakci na naše protesty Wilmar vloni další rozvoj továrny zastavil (zůstalo jen u zbudováni překladiště) a zvolil vyčkávací taktiku v naději, že protesty jednou přestanou. Zdá se, že za dané situace budou dál jen vyčkávat, pokračovat v stavbě si netroufnou (ale bohužel, nezbavíme se jich asi nikdy…). Nakonec se mi ozvala i IPS s tím, že se tedy světová primatologická komunita do kampaně vloží a že pro nás připraví veřejné prohlášení (poté, co vše znovu prodiskutuji, samozřejmě…). A dnes mě kontaktoval jeden úředník z místní vlády s tím, že se rozhodli konečně dodělat (a snad i uzákonit) dokument integrovaného managementu pobřeží (který zatím pro 80 % zálivu neexistuje). Možná to bude jen další bezcenný papír (protože ostatně v těch 20 %, pro už taková vyhláška existuje, ji nikdo nedodržuje), ale přinejmenším to znamená, že se i na úrovní zodpovědných úřadů místní vlády děje něco víc než jen hraní Solitaire a listování Facebookem.
Snad tedy ještě není všem nadějím konec…