Deník 2009-2010
Jakartské peklo a duchové horského lesa
sobota 22. srpna 2009
Po deviti mesicich jsem zpatky v Indonezii a jako kazdy rok jsem hned zacal byrokratickou anabazi na uradech v hlavnim meste Jakarte na ostrove Java. Jakarta muze na dobre vybrane pohlednici vypadat jako vystavni velkomesto. Z modraveho smogoveho oparu se tu tyci obrysy mrakodrapu, nektere z nich hodne napadite, vselikaj krivolake a kostrbate, a ze slumu pod nimi vyrustaji dalsi a dalsi novostavby. Pokud clovek projizdi po dalnici a vidi mesto z dalky, je to v podstate az hezky pohled. Z blizka je to horsi. Ulice jsou precpane miliony lidi a buraci hlukem statisicu aut a motorek, klaksonu, radia a amplionu z mesit, ktere prervavaji jedna druhou. Doprava je tu sice resena pomerne rozumne, ale pri tak obrovskem poctu lidi to neni nic platne a na zacatku a na konci pracovnich hodin se cesta autobusem stava nekolikahodinovym ocistcem v mase tlacicich se propocenych tel, ve ktere sotva stihate sledovat, kdy vam nejaka rucka smatralka zabloudi az do batohu. Pro prirodovedce je Jakarta mrtva zeme. I kdyz se v ulicich sazi hodne stromu, vsechny rozlehlejsi parky uz byly zastavene, s vyjimkou posledniho ostrovu zelene (tedy ted, po sesti mesicich sucha, spis zluti) kolem Narodniho monumentu, coz je neprilis napadita obri vez s velkou cibuli na vrcholku, ktera ma predstavovat plamen svobody. Ale ani tady nezahlednete jineho ptaka nez vrabce polniho a tu a tam snad jeste hrdlicku. Teprve za noci mesto trochu oziva, to kdyz se zacinaji objevovat netopyri a kaloni a z kanalu a der vylezaji krysy, belozubky a kocky. A vyletaji komari, kteri by mi tu ovsem byvali zas az tolik nechybeli. Pobyt v Jakarte je peklo samo o sobe, ale letos to bylo o to horsi, ze se mi podarilo prijit o pas. Ukradli mi ho na tom nejnepravdepodobnejsim miste, totiz na generalnim policejnim reditelstvi. Tim se muj pobyt na Jave protahnul a zacal ve me vyvolavat stavy paranoidniho silenstvi. Do toho prisel vikend a statni svatek, Indonezie slavila 64 let nezavislosti, takze na uradech stejne nebylo co poridit. A tak jsem z nenavideneho velkomesta aspon na par dnu zdrhnul na Horu (Guning) Salak. Gunung Salak je soucast nejvetsiho zbytku horskeho destneho pralesa na jinak uplne zdevastovane Jave. Je to uplne jiny typ lesa nez u nas v Sungai Wainu na Borneu. Je pomerne nizky, s hustym podrostem kapradin, begonii, aronu, bananu a zazvoru na priserne strmych a obcas poradne kluzkych svazich. Bohuzel, i tady v narodnim parku tlak prelidnene civilizace postupuje, takze i za devet mesicu od me posledni navstevy od hrebenove cesty pribyla spousta slepych odbocek vedoucich k pokacenym sromum. Na hore Salak jsem hledal hulmany sundske (Presbyts comata), kteri by udajne meli byt javskym protipolem hulmanu belocelych, ktere se uz nekolik let snazime studovat na Borneu. Vloni jsem tu potkal jednu tlupu techhle sedivych opic a videl jsem i jejich stret s tlupou cernych hulmanu javskych. Letos jsem behem jednoho dne narazil na tri dalsi tlupy. Uz z toho plyne, ze ta podobnost s nasimi hulmany belocelymi nepujde az tak daleko – ty totiz na Borneu potkavam jen zhruba jednou do mesice a casto je to jen mihnuti v korunach, po kterem opice zmizi nekde v listi, kde vydrzi byt schovana treba dve hodiny. Javsti hulmani zdaleka tolik resercher-unfriendly nejsou! Po dve noci jsem se na Gunung Salak snazil hledat poloopice outlone javske, jedny z nejvzacnejsich primatu vubec. Prozatim jsem na ne nemel stesti, zato jsem ale pri jejich hledni v nocni dzungli zazil jednu z nejstrasidelnejsich prihod, co v Indonesii pamatuju. Bylo pred pulnoci, kratce po jednom z tropickych lijaku. Stoupam nahoru po svahu, zvire nikde zadne (kdo by taky za takoveho pocasi lezl ven…), az konecne slysim z dalky zvuk, ktery znel trochu jako rezani pilou. V prvni chvili me napadl levhart, i kdyz toho uz tady od roku 2007 zrejmne nikdo nevidel. Zvuk se ve tme rychle priblizoval smerem ke me, ale rychle se pri tom menil. Po chvili mi znel jako tlupa divokych prasat a jeste chvili nato, kdyz uz byl opravdu hodne blizko, jsem ho mel za funiciho luskouna. Sramot se podrostem dal blizil smerem ke me, az nakonec dorazil na male otevrene prostranstvi, na kterem si ocividne nekdo pred nedavnem postavil pristresek. A v tu chvili jsem zustal stat jako zcepenely – byl to jenom zvuk, zadne zvire, vubec nic, jenom selest a sramot! A ten se porad priblizoval, az se mi zastavil doslova primo pred nohama. Pak uz se nehnul z mista, ale zacal silet a menit se. Chraptel a vrcel, porad na tom jednom miste primo prede mnou, ale videt nebylo vubec nic. Rikal jsem si, jestli to neni nejaky zvukovy klam, a tak jsem se osmelil a zacal to misto opatrne obchazet, abych se ujistil, ze to treba neni nejaka ozvena odnekud buhvikde. Ale ne, slo to skutecne odsud a najednou vidim, ze na tom miste lezi dva kameny, ktere tu nejsou samy sebou. Nekdo je tu ocividne zmerne polozil jako dva male menhiry. Srovnani s Blair Witch bylo naprosto na miste. Dalsi chvili mi trvalo nez jsem se osmelil jeste vic, vzal klacek a do tech kamenu s nim rypnul. A v tu chvili zahada vyplula na povrch! Vec se mela tak. Hora Salak je zdrojem vody pro siroke okoli a jeji svahy jsou protkane siti podzemnich plastikovych trubek, ktere se po desti plni vodou a svadeji ji pak dolu do vesnic. Jedna takova trubka vedla i pod mistem, kterym jsem prochazel. Bylo po desti a zrejme jen nahodou se stalo, ze jsem ja i voda v roure dorazil na stejne misto ve stejny okamzik – a to byl ten blizici se a menici se neviditelny zvuk! Proc se pak ale zastavil? No, jina nahoda asi vedla k tomu, ze pred casem kdosi rouru prave v tomhle miste prokopnul, nejspis kdyz si tu stavel pristresek, ve kterem prenocoval. Aby to aspon trochu napravil, slozil pak kusy praskle trubky k sobe a zatizil je v te pozici temi dvema kameny. Takze voda tu mohla protekat, jenze skrz prasklou rouru vytlacovala vzduch a vydavala tak ty desive zvuky. Jsem si skoro jisty tim, ze kdyby se mnou v tu chvili byl nektery z mych indoneskych asistentu, vzal by okamzite nohy na ramena a pokud by pri tom nespadl do rokle, uz by do toho lesa nevstoupil. A vazne nevim, co bych ted o tom vsem psal ja sam, kdybych byl byval ty dva kameny neodvalil…
Nákup lodi
středa 26. srpna 2009
Omlouvam se za tenhle druh vyzvy, ale po vsech peripetiich s prijezdem na Borneo jsem zjistil dalsi nerijemnou vec – totiz ze uz tri mesice nemam lod, bez ktere se do terenu nedostanu. Bohuzel, zprava o tom ke me do Cech nedosla, takze me ted po prijezdu do Balikpapanu zastihla nepripraveneho. To me poprve po sedmi letech posilani hromadnych mailu z terenu dotlacilo k tomu, abych se touto cestou obratil s prosbou o finanacni pomoc ke ctenarum indoneskych zprav. Koupe nove lodi prijde dneska zhruba na 20 tisic korun a vzhledem k tomu, ze tu ted veskere vydaje hradim ze sveho mesicniho platu, trvalo by mi nekolik mesicu dat tu castku dohromady. Proto bych se na vas rad obratil s prosbou o financni pomoc, at uz formou mensiho financniho daru nebo formou pujcky, kterou bych mohl zacit splacet po mensich castkach od prosince. Prispvek (jakkoli maly) je mozne poslat kdykoli na muj ucet cislo 1337189173/0800 u Ceske Sporitelny. Na pujcce a forme splaceni bychom se mohli domluvit e-mailem. Jeste jednou se omlouvam za tenhle druh vyzvy, ke kteremu me nejspis dohnala neprizen Allaha, protoze se moji asistenti v kempu petkrat denne nemodli a pri Ramadanu nedrzi pust… Diky za pochopeni.
Zpátky v Kampung Baru
pátek 28. srpna 2009
Po dvou tydnech sileneho pobytu v Jakarte me imigracni urad konecne propustil. Jeste pred rozednenim pristiho dne jsem vyrazil na Kalimantan, do Balikpapanu. Za uplynulych devet mesicu se tady toho moc nezmenilo a nekteri z vesnicanu si ani nestacili poradne uvedomit, ze jsem na tri ctvrte roku odjel ze zeme. Do zivota rybarske predmestske ctvrti Kampung Baru jsem se vratil prakticky okamzite. Cekalo me tu ale i par neprijemnych zprav. Pred nekolika mesici v Kampung Baru horelo, a protoze v drevene vesnici na kulech nelze domy efektivne hasit, prekotne se vsechno stehovalo na pevninu, vcetne moji skrine se vsim jak to v ni lezelo a stalo. V krabicich s elektronikou tady pouzivame namisto klasickeho silikagelu zkapalnujici odsavace vlhkosti, ktere uz v te dobe byly napul premenene v tekutinu a ta se pri tom stehovani do vsi te elektroniky vylila. A tak jsem o ulozene pristroje prisel i presto, ze pozar nakonec k nasi ctvrti nedorazil. Daleko vetsi maler byl ale ten, ze jsem byl uz tri mesice bez lodi! Jeji drevo nenavratne zetlelo, takze ji Marjuni rozebral a ulozil u sebe alespon motor, i kdyz uz taky v dost spatnem stavu. Muj asistent Ali mi o tom posilal zpravu, i o tom, ze mezitim na pravidelny mesicni monitoring mangrovu pronajimal jinou lod (zablesk Aliho samostatnosti, za kterym asi stoji jeho zena Isah…). Jenze zpravy od Aliho prepisoval Gabin urednik Satria a ten z nich veskre informace o financich a logistice vynechaval (vcetne takovych detailu, jako ze fotak, ktery jsme mu proplatili, Alimu pouze pujcoval, az si ho nakonec nechal). Takze i to, ze jsem bez lodi, jsem zjistil az po prijezdu do Kampung Baru. Coz byl ovsem maler, protoze penize na projekt dostavam mesicne a po ceste do Indonezie a vsech peripetiich v Jakarte byl uz aktualni pridel vyschly. Zkusil jsem pozadat o prispevek mistni ochranarske organzace – ale bylo to presne tak zbytecne, jak jsem vzdycky predpokladal. Ochrana prirody v Indnezii je cerna dira, penize do ni plynou, ale kdyz je potreba, nikdo je nema… Nakonec me reditel jedne z tech organizaci dotlacil k tom, abych se obratil s vyzvou o pomoc na tenhle mailing list, coz jsem nakonec udelal – a odezva byla neuveritelne bleskova! Formou mensich i vetsich prispevku se penize ke koupi noveho trupu nahromadily behem tri dnu! Marjuni a Bedul uz ted shaneji novou lod a ja se mezitim v Kampung Baru zabydluju. Tentokrat uz ale ne v preplnene Marjuniho domacnosti, protoze Isah pro me v sousedstvi nasla vlastni dum. Je to prijemna vzdusna stavbicka na kulech nad lagunou (teda spis nad takovou stokou, aby si nahodou nekdo nepredstavoval Modrou lagunu!) v miste, kde jsem kotvival svou lod. Je samozrejmne zbudovany z kradeneho ulinoveho dreva, tak jak uz to tu byva, ale aspon je z nej postaveny opravdu dobre, stabilne a vzdusne. Ovsem bez elektriny a vody, takze pro vodu chodim k pumpe a pocitac si dobijim u Aliho. Osvetleni mi nakonec zajistuji sousedi, protoze z druhe strany meho domu maji vestaveny vejminek starecek se starenkou a ti maji neustale zapnutou obrovskou zarivku, ktera skrze spolecne otevrene podkrovi prosviti nejen cely jejich, ale i muj prostor. Indonezani se boji tmy, a tak i oni dva spi s rozsvicenym svetlem a dokonce i v me casti domu je tezke najit ke spani temny kout (nemluve navic o starikove desivem chrapteni a odkaslavani, ktere ozvucuje noc). Ale zvyknul jsem si docela rychle a navic jsem si mohl na nejvic projasnenou cast domu prestehovat pracovni stul, u ktereho ted muzu datlit do pocitace i v noci. Hned po prijezdu ke me dorazila taky prvni zprava ze Sungai Wanu. Jako kazdorocne, i letos mame v zalivu pripad utoku krokodyla. Tentokrat primo v rezervaci Sungai Wain, kousek od male prehrady, prijemneho zapadleho mista pro piknik a rybareni. Na ryby se sem vydala i jedna stara babicka z vesnice, ale vratil se uz jen jeji promaceny pes. Toho dne dohledali uz jen jeji pyltacku a balicek tabaku, ale pristi den uz voda zacala vyplavovat dalsi kousky. Vesnicani veri, ze neutocil krokodyl morsky, ale mnohem vzacnejsi tomistoma uzkohlava. Morsky krokodyl se svymi mocnymi celistmi pomerne snadno prekousne kosti ve dvi, takze z tela urve udy a torzo necha byt. Babiccina mrtvola ale byla castecne stazena z kuze, vnitrnosti vytrhane z brisni dutiny a maso odhlodane z kosti po malych kouscich. Takhle pry se svymi dlouhymi uzkymi celistmi pracuje prave tomistoma. Ackoli je tenhle krokodyl bezne predstavovany jako rybozravy, je dobre znamo, ze lovi i opice – makaky a kahau. A ta stara zenska byla docela drobna, dost mozna mensi nez samec kahau nosateho! Takze mam tendenci s vesnicanama souhlasit, i kdyz tomistomu tady v zalivu zatim nevidel ani jediny vyzkumnik a i ackoli rybari o ni mluvi casto, mame ji tu za potencialne vyhubeny druh. Vzdycky jsem si moc pral ji tu nakonec preci jenom potkat – jen bych byl dost nerad, kdyby melo jit o setkani tohoto druhu! Dluzno podotknout, ze reakce na posledni krokodyli utok byla mnohem rozumnejsi nez jak tomu bylo u toho minuleho, pred rokem na rece Sepaku, kde krokodyl morsky sezral (opet pri rybareni) jednoho z delniku spolecnosti, ktera tu ilegalne vysazuje olejne palmy. Prijel policejni clun a jeho posadka strilela tri dny po vsem, co se hnulo. Policajti tady v Indonezii straslive radi strileji z pusek, akorat ze vetsinou moc nemuzou, takze jsou vdecni za kazdou prilezitost. Odnesli to tri krokodyli, ale farmari se shodnou na tom, ze ani jeden z nich nebyl ten obrovsky kus, ktery onoho delnika pred svedky odnesl. Kratce potom jsme zahledli krokodyla na otevrenem zalivu (asi dva dny pote, co jsem svym hostum vypravel, jak je tenhle typ vody bezpecny…) a verim tomu, ze je sem ti ostrostrelci proste zahnali, cimz z nich akorat tak udelali jeste nebezpecnejsi zvirata, protoze na otevrenem mori si na krokodyly nikdo nedava pozor… V Sungai Wainu nastesti letos nikdo nestrilel. Oblast se proste jen castecne uzavrela. Byl vydan zakaz rybareni v prehrade a zrusila se ekoturisticka trasa, ktera vede podel reky.
Konečně na moři
pátek 11. září 2009
Jak tak procitam predchozi zpravy z Indonesie, vyvijeji se trochu jako knizky o Harry Potterovi, jsou cim dal temnejsi a chtelo by to odlehcit je necim optimistictejsim. Tedy asi nejprijemnejsi zjisteni, ktere me zpatky v Balikpapanu cekalo, byl fakt, ze se ujal program monitoringu mangrovu, ktery jsme rozjeli tesne pred mym lonskym odjezdem z Kalimantanu. Za penize, ktere nam na tu doby poskytla Gaby, vyjizdeli do terenu jednou za dva mesice muj asistent Ali coby lodnik a s nim vesnican Darman. S Darmanem jsem se seznamil v dobe, kdy pracoval pro malou mistni organizaci Intan Pesut, jejiz predseda pan Sise byl tehdy velmi aktivnim obhajcem zivotniho prostredi a zajmu drobnych rolniku a rybaru v zalivu. Nase nejvetsi spolecna akce byla demostrace proti spolecnosti PT Agro Indomas, ktera na obrovskych plochach kolem zalivu kacela les a sazela bez prislusnych povoleni olejne palmy. Kdyz se pana Sise pokouseli podplatit, prohlasoval vzdycky, ze by za takove penize jmeno Intan Pesut nikdy neprodal. A skutecne se tehdy podario, ze PT Agro velkou cast obsazeneho uzemi opustila. Bohuzel, behem lonskeho roku se jinym spolecnostem podarilo jmeno Intan Pesut koupit zrejme za jeste vetsi penize. Moje setkani s panem Sise bylo dost neprijemne, kdyz mi hned zacal vypravet o tom, jak na ostrove Balang, pres ktery ma vest dalnice (vubec nejvetsi hrozba pro cely zaliv), postavime spolecne novy Singapur! Pan Sise totiz na ostrove Balang vlastni pozemky… Alespon Darman ale zustal neprodejny a nadale spolu s Alim dal sbiral data o vsech ilegalnich aktivitach v zalivu, pocinaje rybniky na chov krevet pres plantaze olejne palmy a paleni dreveneho uhli az po prumyslovou zastavbu. A i kdyz ke me se ty zpravy ponejvice nedostaly, kvuli laxnosti Gabinych uredniku, Darman o vsem spravoval mistni vladu. Jina dobra zprava je, ze uz ted jezdime nasi novou lodi, kterou se diky rade drobnych prispevku od ctenaru indoneskych zprav podarilo poridit skutecne rychle. Jeste jednou za to vsem dekujeme! Zprovoznit lod trvalo nekolik dni, bylo potreba dodelat podlahu a lavice, upravit motor a nasadit ho na lod. Neco, cemu ja coby absolutni nemotorista absolutne nerozumim. Bohuzel se znovu ukazalo, ze ackoli je Ali neobycejne oddanym zamestnancem, coby mechanik ma sve slabiny. Opravdu spickovi lodni mechanici jsou tady v mem okoli asi jen dva, Marjuni a Bedul. Bedul je opak Aliho, po technicke strance je to nejlepsi mozna volba, ale s jeho disciplinou je to na stiru. Doted visi ve vzduchu neprijemnost z lonskeho roku, kdy nas s Alim nechal v maleru pote, co beze slova vysvetleni v dobe moji nepritomnosti proste skoncil s praci, nechal Aliho na holickach s polorozbitou lodi a efektivne tim prerusil program na nekolik tydnu. Letos jsem Bedulovi praci nenabizel. Nicmene kdyz videl, jak Ali s lodi prvni den zapoli, neptal se a okamzite si vzal vsechno na starost, vytahal podlahu, na ktere Ali uz druhy den pracoval, a zacali spolu se vsim nanovo. Alimu se po prvnim dni spolecne lopoty na tropickem slunci udelalo zle a hodil se marod, ale Bedul pokracoval. Za par dnu byla lod v provozu, takze jsme mohli s Alim a Darmanem vyrazit na prvni spolecnou tridenni obhlidku mangrovu, ktera ukazala, ze jejich data z minulych mesicu skutecne sedi a ze jsme opravdu dali dohromady zaklad tymu, ktery mel z lonskeho projektu vzejit! Nova lod je oproti te stare o neco vetsi a o poznani stabilnejsi. Coz se ted zrovna hodi, protoze vanou jihovychodni monzunove vetry a to je doba, kdy jsou i tady v zalivu poradne vlny. Prvni den si to Ali poradne neuvedomil a do pristavu se vecer vracel nejkratsi, ale ne zrovna nejbezpecnejsi cestou. Vlny bral podel, coz sice cloveka min ocaka, ale o to vetsi je riziko, ze se lod prevrhne. A tesne pote, co jsme minuli to nejvetsi vlnobiti, se do lodniho sroubu zamotal kus igelitu, sroub se uvolnil z hridele a lod se zastavila. Byt to o chvili driv, utopili bysme ji mozna hned prvni den. Takhle to Ali odnesl jen par boulema, protoze musel do vody, aby sroub opravil. Clun se s kazdou vlnou poradne zhoupnul a prastil Aliho do hlavy, takze kdykoli se potopil, trnul jsem, jestli se jeste vynori. Dalsi den uz tohle misto jaksepari objizdel! Behem prvni cesty jsme zajeli i na nas Termiti ostrov, na kterem jsme vloni postavili vyzkumny kemp. Ten na prvni pohled vypada docela zachovale, ale je to jen povrchni dojem. Kdyz totiz vystoupite na molo, ktere Ali s Bedulem a Marjunim vloni tak pracne a tak dobre zbudovali, prohne se a zakymaci – nekdo totiz odrezal a ukradl vetsinu kulu, na kterych molo stoji! Prihodilo se to uz pred osmi mesici, ale prekvapive i presto pristav porad stoji. Lod u nej ale kotvit nemuze. O chatky nad pristavem se zase postarali termiti – ostatne neni to nahodou, ze jsem ostruvek pojmenoval Termiti. Nektera prkna jsou prozrana tak dukladne, ze vypadaji jako plastikove hadice a pod vahou strechy se podivne prohybaji. Ovsem cekalo me tu i mile prekvapeni – stromky na kdysi vykacenem ostrove uz vzrostly natolik, ze se jejich koruny zapojily a alespon na casti ostruvku zastinily podrost, ve kterem tak zahubily travu a kapradi a daly vzniknout prvnim par ctverecnim metrum opravdoveho lesa. Tim jsem se kochal natolik, ze veskera skoda na zbytku kempu pusobila zanedbtelne a nedulezite!
Začátek konce?
pátek 18. září 2009
Posledni mail jsem koncil tim, jaky to byl nadherny zazitek, kdyz jsem na nasem ostruvku v mangrovech videl, jak se poprve zapojily koruny stromu a jak se nam tu po letech zase vratil les. V tu chvili uz to ale nebyla pravda. Kdyz se Ali s Bedulem do kempu vratili, aby opravili poboreny pristav, nasli uz jenom doutnajici parezy, nekdo totiz cely ostrov vypalil! Tezko rict kdo a proc, nicmene fakt, ze to bylo hned po me prvni navsteve, nasvedcuje ledacemus. Kemp prekvapive stoji, ostruvek byl vypaleny v noci za nizkeho stavu vody, takze ti dotycni pak v kempu museli prespat. Ale s se ztratou rozpadajici se chatrce bych se asi vyrovnaval lip nez se ztratou regenerujiciho lesa. I Ali s Bedulem z toho byli dost zniceni, i kdyz myslim, ze jeste pred dvema lety by s nima nejakej kus vyhoreleho rosti nijak zvlast nehnul. A pro me to byla opravdu velka rana, protoze jsem si za ty dva roky hledel kazdeho semenacku a pomalu kazde rano jsem vsechny obchazel, o kolik zas poporostly. Ale nezbyvalo nez nechat si jeden den na vychladnuti a pokusit se vytezit i z nestesti neco malo pozitivniho. Druhy den jsem vypaleni pozemku nahlasil na oblastnim policejnim reditelstvi v Penajamu pod argumentem ohrozeni bezpecnosti zahranicnich vyzkumniku a indoneskych studentu a jako mozne podezrele jsem oznamil vsechny ty, kdo v okoli provozujou cokoli ilegalniho – od kaceni stromu pres zakladani rybich farem az po sazeni plantazi olejne palmy. Osobne mam za to, ze to byl skutecne majitel ilegalni rybi farmy, ale to uz myslim nikdo nedokaze. Vlastne ani tak nestojim o dopadeni vinika, jako spis o to dostat oficialni policejni hlaseni od co nejvyssi instance, se kterym pak budu moct obejit vsechny vesnice v okoli s prosbou o ostrazitost – proste taky takova zastrasovaci taktika. Na policii jsem stravil cely den chozenim z kancelare do kancelare a dalsi dopoledne jsme se pak s Bedulem pekli na slunci v pristavu, odkud jsem pet hodin telefonoval na vsechna cisla, ktera jsem v predchozi den na policii nasbiral, nez jsme jednoho z konstablu opravdu vytahli na obhlidku mista cinu. Tvaril se pri tom strasne odborne, ucinenej Major Zeman, furt sbiral nejake vzorky plechovek a krabicek od cigaret ze pry na chemickou anlayzu (pak je stejne malem zapomnel v lodi) a ted holt cekame, co vybadaji a jestli z nich dostanu nejake to lejstro. Ale vypaleni kempu je jen malickost ve srovnani s ostatnimi udalostmi v zalivu. Je to zatim nejhorsi obdobi, ktere jsem tu zazil. Zacalo se uz se stavbou mostu pres ostrov Balang, coz ma byt prvni faze stavby provincni dalnice kolem vetsiny pobrezi. A tim padem zanik vsech koridoru mezi pobrezim a rezervaci Sungai Wain, vyhlidka na kompletni odlesneni veskereho uzemi mimo rezervaci behem pristich nekolika let, neunosne zvysena eroze a zanaseni zalivu sedimentem, zpristupneni a tim padem i pomaly zanik jak mangrovu, tak i rezervace Sungai Wain, proste zacatek konce. Obesel nebo obemailoval jsem vsechny ty, kdo se za poslednich deset let snazili o zastaveni projektu. Velka cast z nich uz to ale vzdala, vcetne vedeni rezervace Sungai Wain. Jeji reditel Purwanto je sice slimak, ale chytrej jak krysa. To je nebezpecna kombinace. Uz dlouha leta usiluje o premenu casti rezervace na botanickou zahradu a protoze tomu venuje vsechno usili (na ukor rezervace samotne), podarilo se mu hadovi jednomu ziskat si podporu vlady od Balikpapanu az po Jakartu. A tu si ted musi pestovat, takze proti vladnim rozhodntim neprotestuje ani v pripade nejvetsi hrozby pro budouci existenci cele rezervace, coz plan provincni silnice dost mozna je. Ani jine mistni organizace si uz netroufaji proti regentovi a guvernerovi vystoupit, takze uz zustalo jen par nejzanicenejsich jednotlivcu, co se snazime o posledni zoufale kroky. Prvnim z nich bude jednani s guvernerem, od ktereho si ale neslibujeme nic vic nez splneni formalniho pozadavku nechat se odmitnout pred tim, nez vec vratime zpatky do umlcenych novin a televize a nez se s protestem obratime na centralni vladu, prezidenta a mezinarodni komunitu. Vyhlidky bohuzel nejsou nijak zvlast nadejne, bez ohledu na silu argumentu. Ve hre jsou obrovske penize, spousta korupce a velke politicke kariery. Vsichni riskujeme, ze nakonec prijdeme o povoleni k dalsi praci, ale uprimne receno, k cemu by takova povoleni byla, pokud uz by tu za deset let nebylo co zkoumat ani chranit…
Dini a Bebu
úterý 13. října 2009
Vzhledem k nepriznivemu deni v Balikpapanskem zalivu ted travim vetsinu casu jednanimi ve meste nebo sezenim u pocitace a do terenu se bohuzel skoro nedostanu. Kahau nosate jsem zatim videl, tedy spis jenom zahledl, akorat dvakrat. Kontakt se zviraty mi ale aspon trochu nahrazuji samicka outlone vahaveho Dini a samicka makaka vepriho Bebu, ktere obe nasly azyl v mistnim vzdelavacim stredisku. Na Kalimantan jsem letos dorazil s novym vybavenim pro nahravani zvuku. Ma slouzit k vyzkumu vokalizaci kahau nosatych, jenze na kahau zatim vubec neprisla rada. A tak abych se tu aspon trochu venoval nejake primatologii, travim obcas volne chvile nahravanim vokalizaci alespon techto dvou primatu. Cilem je pripravit si podklady pro mapovani vyskytu obou druhu v terenu. Primaty je ve zdejsim pralese tezke videt, zato slyset je jich hodne a poslouchani jejich vokalizaci se pro nas uz pred dvema lety stalo jednim z hlavnich prostredku jejich studia. Nektere zvuky vychazejici z pralesa je ovsem tezke interpretovat, protoze pri nich clovek zvire v huste dzungli proste nevidi, a zvirata chovana v kleci muzou byt k jejich porozumeni dost napomocna. Od outlone Dini jsem si v tomhle smeru sliboval vubec nejvic. Tyhle nocni poloopice jsou k videni jenom hodne ojedinele, zrejmne nejen proto, ze ziji skryte, ale spis proto, ze jich skutecne je tak malo. Pokud je ale v pralese preci jen potkate (a mate na hlave celovku), prozradi je silny odraz svetla od jejich oci. Trvalo mi rok, nez jsem v Sungai Wainu nasel sveho prvniho outlone, a doted se mi jich nepovedlo dohledat vic nez ctyri (a mym asistentum jen jedineho). A tak jsem stejne jako i nekteri jini vyzkumnici doufal, ze by je treba mohlo obcas prozradit take piskani, ktere outloni obcas vydavaji, aby kontaktovali sve soukmenovce. Piskani bornejskeho outlone zatim zrejme nikdo nenahral a uz i tim padem jsem byl hodne nateseny na to, ze ho snad uslysim od nasi Dini. Ta se ovsem ukazala byt naprosto nekooperativni. Je to asi ten nejnemluvnejsi primat, se kterym jsem kdy mel tu cest. Vysledkem prvni noci bylo jen jedine tichounke ‘ich’ pri tom, kdyz se Dini protahovala. Je to sice zatim nepopsana vokalizace, ale zjisteni, ze outlon nekdy pri protahovani udela tichoucke ‘ich’, neni z tech nejuzasnejsich. Ani nasledujici noci neprinesly vic nez par dalsich ‘ich’ nebo par zachrochtani nebo zakruceni, kdyz po kleci lezla kocka nebo kdyz do klece vlezl osetrovatel. Zadne hlasite piskani, ktere by nam pozdeji bylo co platne pri hledani zvirat v pralese. Neni zas az tak divu, Dini tu nema na koho by pisklala, ale hlasite vokalizace jsou ostatne od toho, aby je slysel nekdo, kdo je v nedohlednu. Jeste cekame, jestli si to nerozmysli az treba prijde do rije, ale zatim se spis zda, ze ani vokalizace nam v hledani outlonu prilis nepomohou a ze tahle zvirata opravdu nejsou na vyzkum z tech nejsnadnejsich. I tak ovsem bylo tech par noci u klece s Dini mnohem zajimavejsich nez dlouhe dny stravene na mistnich uradech. Dini ma ve voliere silnou lampu, ktera v noci dovnitr laka hmyz (naprosto genialni enrichmentovy vynalez!). A tak lovenim hmyzu travi vetsinu sveho casu. A pri tom v klidu zalezala dovnitr lampy (ktera ma stinitko vyrobene z plastoveho kanystru) a lovila hmyz par cemtimetru od silne zarivky, do ktere se divala primo a s otevrenyma ocima, aniz by ji to nejak ocividne vadilo. Vzdycky me zarazelo, jak se vetsina nocnich zvirat v pohode diva primo do oslnujici baterky, aniz by projevily nejakou nelibost. Nocni zvirata je prekvapive tezke oslnit. Se samici makaka vepriho Bebu (Beruk Buruk, ve volnem prekladu Voskliva Vopice) byla o moc snazsi prace. Bebu byla na lidi zvykla, vyrustala jako domaci mazlicek nez se ji majitel zrekl. Tim padem mela (na rozdil od Dini) s kym si povidat – v podstate s kazdym, kdo se u jeji klece objevil. Se mnou zacala nekolika vzrusenyma chrochnutima a pak uz prisly dlouhe serie kontaktnich ‘ku’, coz je hlas, ktery clenove tlupy vydavaji, pokud se tlupa rozptylene pohybuje po pralese a jednotlive opice pri hledani neceho k jidlu casto zabloudi mimo dohled ostatnich. To je presne ten zvuk, ktery muze pritomnost makaku veprich nejsnaz prozradit pozorovateli. Ovsem pokud dotycny pozorovatel vi, ze jde o opice, vetsina nezasvecenych totiz ‘ku’ ignoruje jako zvuk nejakeho nezajimaveho sediveho ptaka. K nahravani jinych zvuku uz se ovsem Bebu neuvolila jen tak zadarmo. Krasne serie mlaskani (lipsmacking) podminovala tim, ze jsem ji nejdriv chvili pres pletivo cistil srst. Blazne s pri tom nastavovala, a kdyz jsem skoncil, zacala na oplatku procistovat chlupy na moji ruce a mlaskala mi pri tom jak nejaka herecka primo do mikrofonu. Kazdy muj chloupek prit tom peclive protahovala mezi palcem a ukazovackem a ocividne na nem zkousela najit nejke hnidy, ktere by pak snedla. Jenze protoze jsem momentalne bez vsi a munek, brzy presla na zlozvyk bezny i u jinych opic v klecich, totiz ze jeden chlup po druhem vyskubavala, aby mohla sezrat aspon jeho korinek, cimz me vetsinou rychle pripravila o dalsi zajem. Nakonec zbyvalo nahrat uz jen jednu posledni vokalizaci, ktera makaky v pralese taky casto prozradi, a to jeceni jedincu pri prilezitostnych rvackach. K tomu ucelu jsem pro Bebu potreboval soupere, kterym mel byt osetrovatel Budi. Vsichni rikali, ze Bebu Budiho nenavidi, a brzy mi bylo jasne proc. V detstvi Budiho doma na Jave kousnul jiny makak primo do zadku a on se jich ted boji – a to tak chytre zvire jako je Bebu okamzite pozna a zacne si dovolovat. Skutecne na Budiho zle dorazela, jakmile se objevil u klece, jenze v tom dorazeni nebyla ani stopa strachu a s takovym pristupem k veci nelze nejake jeceni ocekavat. Nepomohlo, ani kdyz Budi prinesl hrnek vody a vyhrozoval, ze ji pocaka. Bebu si misto zdeseneho vriskotu sama sedla na okraj velkeho lavoru s vodou, nabrala vodu do dlani a chrstla ji presne primo na Budiho! Ale nakonec jsme vymysleli jine reseni – Budi si rozpustil sve dlouhe vlasy a ja mu je zacal jeden po druhem pekne probirat a cistit. Bebu v tu chvili prepadnul amok, rorzbesnila se a zacala jecet primo ukazkove. To prilakalo pozornost dalsich dvou osetrovatelu, kteri se k cisteni Budiho okamzite pridali a neobycejne se bavili tim, jak se je rozlicena Bebu zkousi pres pletivo rozsapat (malem mi pri tom zlikvidovala mikrofon) a kdyz zjistila, ze uz na nas nedosahne, vzala aspon gumovy pantofel, ktery se ji valel na podlaze, a zacala ho zurive kousat a rvat na cary. Opet naprosto profesionalni performance! Ovsem, byla to jen kratkodoba metoda nahravani vriskotu. Kdyz odpoledne Budi dorazil znovu a zacali jsme dalsi serii spolecneho cisteni srsti, Bebu se uz jen zarlive priplazila k pletivu a nervozne zachrochala, ale pak uz jen sporadane cekala, az Budiho docistim, a doufala, ze prijde rada i na ni (coz jsem nedokazal odmitnout). Nakonec nechala i Budiho, aby ji probiral chlupy, i kdyz ji ani nenapadlo, aby mu tu sluzbu nakonec oplatila, tak jak to pravidelne delala se mnou. Bylo ocividne, ze uz Budiho prijala za novou beta samici.
Gunung Dieng
pondělí 19. října 2009
Ode dne, kdy jsem na Kalimantan prijel, prestalo prset. A ctrnact dnu bez deste tady znamena zacatek kalamitnich lesnich pozaru. Kazdy den dostavam e-mailem zpravu o pozarech, ktere za poslednich 24 hodin odhalily satelity, a zelena mapa se den ode dne zaplnovala cervenymi puntiky, az byly nektere casti vychodniho a centralniho Kalimantanu cele cervene. V blizke rezervaci Bukit Soeharto horelo denne a se tremi lesniky na 800 km2 s tim nikdo nic moc nenadelal. Sungai Wain se svymi 11 lesniky na 100 km2 pozarum celil uspesne, ale hned za jeho hranicemi a kolem dokola celeho Balikpapanskeho zalivu to doutnalo denne. Vsichni jsme cekali na zacatek destu, ktery nakonec opravdu prisel, i kdyz me nezastihnul v te idealni chvili. Byl jsem zrovna na skok zpatky na Jave, v pohori Gunung Dieng, kde pracuje mozna nejperspektivnejsi indonesky primatolog Wawan Djum. Mladik, ktery nema zadny dulezity post v nejake velke organizaci, zadny obrovsky plat, zadny velky univerzitni titul, proste se jen venuje vyzkumu a ochrane primatu ze zajmu o ne. To v Indonezii neni zrovna obvykle a i Indonezani samotni to u Wawana zacinaji ocenovat a jeho hvezda pomalu, ale jiste stoupa. Vloni byl Wawan na navsteve u nas v Sungai Wainu, tech par dni vstrebaval jak houba vsechno co videl, po navratu na Javu si nasel novou vlastni lokalitu a tam se ted snazi rozbehnout podobny projekt. Buduje system transektu (vyzkumnickych pesinek), na kterych scita zvirata, a také vegetacni plochy, na kterych ma v planu zjistovat kompozici pralesa a jeho fenologii (sezonni zmeny). Nicmene zatimco v Sungai Wainu mame nas system transektu a vegetacni plochy na prijemnem, jen mirne kopcovitem a dobre pristupnem terenu, na Jave uz se veskera takova mista promenila v pole, plantaze a lidska sidla. Zbytky pralesa zustaly jen na tech nejstrmejsich a nejnepristupnejsich horskych svazich. A tak je i Wawanuv system transektu ten nejkrkolomnejsi a nejnebezpecnejsi, jaky jsem kdy zazil. Vetsina primatologu v takovych podminkach buduje pristupove cesty podel horskych hrebenu nebo podel udoli, tedy tim nejschudnejsim moznym zpusobem. Wawan se ale rozhodnul pro stejny system, ktery mame v Sungai Wainu, tedy pro pravitkove rovne cesticky v kompasovem smeru, ktere ignoruji tvar terenu a predstavuji jeho nahodne prurezy. Takze se misty drapete prakticky primo vzhuru anebo klesate temer volnym padem nekolik desitek metru dolu. Prvni tropicky lijak me zastihnul prave pri takovem sestupu po hrebenove ceste a vysledkem byl nejen nezapomenutelny zazitek a promacene a zablacene vybaveni, ale taky namozene koleno a dalsi hluboke zazitky nasledujici noc (pri hledani outlonu) a den (pri hledani opic). Pripadal jsem si uz pak jak mala morska vila, ta taky citila pri kazdem kroku bolest jako kdyz slapne na nuz (a taky z vlastni blbosti). Teprve pote, co jsem odpoledne sjel z jednoho svahu skoro po hlave a skoncil dole s nekolika potluceninama a odreninama, bolest v kolene se rozplynula v celkovou bolest a ta pak odeznala taky nejak tak celkove. Nicmene koleno me od te chvile tu a tam zazlobi a jeste par tydnu o sobe asi bude davat vedet. Takze jsem nakonec Wawanuv system transektu zkritizoval v tom smyslu, ze je to sice pocin uctyhodny, ale az se mu tam nejaky student zabije, nebude mu to stat za to. Ale mozna ze vysledkem bude historicky prvni system vyzkumnych transektu opatrenych horolezeckymi lany… Opic jsme ovsem na transektech i mimo ne videli spoustu – gibony, dva druhy hulmanu a makaky. Jen ti javsti outloni mi porad unikaji. Docela zajimave pozorovani nabidla jedna skupina hulamanu Presbytis fredericae, ktera se prave krmila v korunach stromu. Na zemi primo pod nimi je totiz nasledovaly jine opice, makaci javsti, kteri ocividne pozirali zbytky hulmani snidane. Hulmani ze zralych plodu poziraji hlavne semena a sladke duznate oplodi ponejvice odhazujou, nejspis aby se vyhnuli prekyseleni sveho slozeneho zaludku, coz by zabilo symbioticke bakterie zpracovavajici celulozu z mladeho listi (hlavni potravni slozka hulmanu). Naproti tomu makaci se svym jednoduchym zaludkem bez bakterialni mirkroflory se zameruji na zrale ovoce, coz jsou prave ty zbytky, ktere hulmani odhazuji. Zda se, ze v Gunung Dieng makaci prisli na to, ze jim asociace s hulmany prinese idealni potravu i bez toho, ze by za ni museli splhat do korun stromu. A tak se tu chovaji podobne, jako antilopy a jeleni v Indii, kteri taky nasleduji tlupy hulmanu posvatnych, aby se pasli na zbytcich potravy, ktere opice pohazuji ze stromu na zem. Na Jave jsem stravil dva tydny, ponejvice vyrizovanim noveho pasu, hledanim partneru pro kampan na zastaveni stavby provincni dalnice kolem Balikpapanskeho zalivu a schuzkou se studenty na univerzite v Jogjakarte. Celou tu dobu mi denne chodily e-maily se zelenou mapou Kalimantanu, jen s ojedinelymi cervenymi puntiky – prselo tu a nehorelo. Ale nevim proc, mozna jsem vazne nejak proklety, ale jakmile jsem se na Kalimantan vratil, zazil jsem uz jen jediny posledni destik a zas prislo sucho. Mapa se uz zase plni cervenou barvou a vcera se objevily prvni dva puntiky i kolem Balikpapanskeho zalivu. Jeden z vesnicanu se mi nabidl, ze me jeho bratr, kouzelnik, toho prokleti zbavi. Ale obavam se, ze to nepomuze, nektere predikce na pristi rok hlasi nekolikamesicni sucho a pozary tak rozsahle, jake tu nebyly od roku 1998. A v pralese zacinaji hromadne kvest stromy, coz je bohuzel jedna z indicii toho, ze kalamitni sucho doopravdy prijde…
Kahau nosatí
sobota 14. listopadu 2009
Po trech mesicich pobytu v Indonesii se konecne dostavam i k planovane praci s kahau nosatymi! Vloni se nam v tom smeru podarilo stihnout vlastne jen jednu vec, a to zmapovat vyskyt kahau v celem zalivu a odhadnout jejch pocetnost. Ukazalo se, ze zdejsi populace asi 1400 opic je jednou z sesti nejvetsich znamych populaci na Borneu. Dal jsme se ovsem nedostali, nase snahy habituovat (navyknout) opice na pozorovatele z lodi pri brehu reky ztroskotaly, nemluve o pokusech navyknout je na pesiho pozorovatele uvnitr mangrovu. Konec koncu, habituovat a soustavne pozorovat kahau nosate v mangrovech se zatim nepovedlo ani nikomu jinemu. A ani nase letosni vyhlidky na habituaci nejsou prilis ruzove, protoze zrejme potrva hlavni duvod lonskeho neuspechu. Totiz to, ze me od pobytu s opicema v jednom kuse odvadely ochranarske zavazky v jinych castech zalivu i na vsech moznych uradech v Balikpapanu a v Samarinde. Takze, kdyz uz by to kahau treba i vzdali a zacali nasi lod konecne ignorovat, tak vzdycky dostali cas na to, aby si na nas behem par dnu zase odvykli. Jak to vyjadrila jedna primatolozka, nase pravidelne odjezdy z lokality kahau presvedcuji o tom, ze nad nami “vyhravaji” a ze kdyz nas nekolik dni nenechaji se k sobe priblizit, tak nakonec vzdycky odjedeme. Asi jim nedochazeji vsechny souvislosti 🙂
Letos to vypada tak, ze se do mangrovu i pri nejlepsi snaze dostanu tak dvakrat do mesice, tyden s Alim a tyden s Bedulem. Takze si ani tentokrat nedelam zadne nadeje na navyknuti opic na pesiho pozorovatele. Ale protoze habituace opic vzdycky probiha metodou pokus-omyl, snazime se poucit z nekterych lonskych chyb v nadeji, ze je pak navykneme aspon na pozorovatele v lodi, coz je mnohem snazsi. I kdyz to znamena, ze je tim padem budeme moct pozorovat jen dve hodiny odpoledne a dve hodiny rano, dokud jsou u brehu reky, kde kazdou noc prespavaji. Jakmile se vzdali hloub do mangrovove baziny, jsou uz mimo nas dosah. To nam nedava moc prostoru k detailnimu vyzkumu, ale mohlo by to ale stacit k popisu jejich populacni a socialni struktury a domovskych okrsku. Neni to sice moc, ale popravde receno, vyzkum v tuhle chvili neni tou nejvetsi prioritou, je to pro me spis moznost odreagovat se od deprimujici ochranarske prace a nabrat novou energii. Bez toho by se tu fakt nedalo fungovat!
Takze se tedy snazime vyvarovat lonskych chyb. A jedna z nich byla zrejme moje urputna snaha habituovat hlavne ty opice, ktere ziji v tom nejodlehlejsim mangrovu daleko od brehu. Zdejsi mangrovy totiz tvori nekolik kilometru siroky pas od otevreneho morskeho pobrezi az po pevnou pudu. A zatimco na jejich pevninske strane jde o pomerne bohaty porost nekolika ruznych drevin, ktere kahauum poskytujou nejednu potravni prilezitost, primorska strana mangrovu je v jistem smyslu zelena poust, tvorena casto jen jednim druhem korenovniku (Rhizophora apiculata), kde opice nenajdou ani jediny pozivatelny plod a krome mladych listu korenovniku tu pro ne neni k snedku skoro nic. Tim padem bylo tak trochu zahadou, na cem tu vlastne prezivaji.
Po roce snahy se zrejme tuhle zahadu podarilo poodhalit – zda se, ze kahau ve skutecnosti v primorske rhizophorove zone mangrovu dlouhodobe neprezivaji, pouze ji obcas navstevujou. Jsou to dost pohyblive neteritorialni opice a prejit behem nekolika dni treba i nekolik kilometru siroky pas mangrovu pro ne neni problem. Zacina se ukazovat, ze nakonec nejspis vsechny tlupy kahau travi podstatnou cast casu na pevninske strane mangrovu, kde maji moznost zivit se jak v zaplavovane bazine, tak i v jinych typech lesa na pevne pude. Takze opice, ktere jsme potkavali na primorske strane daleko od pevne pudy, se sem ocividne vydavaji jen na nekolikadenni exkurze a pak se zase vrati na opacny okraj mangrovu, smerem k pevnine. Proto jsme je vzdycky po par dnech ztratili a pristi dohledane opice uz zas byla jina tlupa, ktera se na primorskou stranu mangrovu vydala taky jen na exkurzi. No a takovy jednodenni nebo nekolika malodenni kontakt s opicemi na jejich habituaci nestaci. Nakonec jsem se tedy idealu vyzkumu “opravdovych mangrovovych” kahau vzdal s vedomim, ze jde mozna jen o primatologicky mytus, a zamerili jsme se na opacny konec mangrovove zony. Nasi puvodne vytycenou oblast 10 km2 mangrovu od more az k pevnine jsme zmensili na 3 km2 na jejich pevninske strane a tam ted budeme opakovat nasi lonskou snahu – navyknout opice na pritomnost pozorovatele v lodi, naucit se je individualne rozlisovat, seznamit se tak s presnou strukturou jejich populace a s tim, jakym zpusobem vyuzivaji cele uzemi.
Z hlediska naseho vyzkumu je neexistence “echtovne mangrovovych” skupin kahau tak trochu zklamanim (bez ohledu na to, ze by si mel spravny vyzkumnik ke svym vysledkum drzet neutralni postoj…). Ale z hlediska ochrany zdejsi populace kahau je to naprosto zasadni zjisteni. Pokud se totiz budou chranit mangrovy (k cemuz je jeste mistni vlada jeste jakz takz svolna) a vsechen ostatni les v jejich okoli se vykaci, tak nakonec opicim zustane jen ta zelena poust, ktera je neuzivi…
Dorazil k nám kapitalismus
pátek 27. listopadu 2009
Kdybych se mel vratit k drivejsimu prirovnani ke knizkam o Harry Potterovi, tak se tu pomalu zaciname blizit k sedmemu dilu. Zapoceti stavby mostu na ostrov Balang a tim i vyhlidky investoru na provincni dalnici kolem celeho Balikpapanskeho zalivu spustily lavinovou reakci nekontrolovatelne prumyslove expanze. Pravy kapitalismus, jak jsem ho zatim znal jen ze socialistickych ucebnic dejepisu! Behem nekolika tydnu se kolem celeho zalivu zacalo naprosto nekoordinovane a nekontrolovatlene budovat a rozvijet (i kdyz tohle jsou vlastne terminy, ktere se v tech ucebnicich zacaly objevovat az po roce 1948). Bez ohledu na to, kolik ochranaru a organizaci mistniho rozvoje tu proti te budovatelske kalamite protestuje, ten proces se neda zastavit. Nelze se ted poradne na nic soustredit, jakmile co se dva tydny venujete jednomu maleru, objevi se nekde jinde jiny jeste vetsi, ten na dva dalsi tydny odvede vasi pozornost a nez se k te prvni zalezitosti vratite, je uz pozde. Honem honem se jeste pokusite zachranit neco z toho prvniho a pote co neuspejete, zjistite, ze vam mezitim ujel vlak i u toho druheho a ze treti a ctvrty maler vam pri tom uniknul uplne.
A tak ma ted kolem rezervace a pres mangrovy vest nejen provincni dalnice, ale taky tezarska cesta papirenske firmy. Dostali povoleni ani ne mesic pote, co uz dodelali jinou pristupovou cestu – pristav, ktery znamena pomaly konec posvatneho zluteho mangrovu a jedineho vnirozemskeho koraloveho utesu v celem zalivu. Nejlepsi volba mezi dvema alternativami jsou ocividne obe dve! V miste, kudy povede dalnice, uz se zacaly sazet olejne palmy a jina palmarska spolecnost uz skupuje dalsi uzemi. Pozastavene hnedouhlene doly obnovuji cinnost a otevreni novych zatim zdrzuji nanejvys tak spory o tom, jestli nakonec spis uhli nebo palmy. Tovarna na zpracovani palmoveho oleje zapomnela na svoje sliby, ze kdyz uz vloni ilegalne vykaceli mangrovy na pobrezi, budou uz pouzivat jen namorni cestu. A tak jakmile dostaveli pristav, ktery z jejich okoli vyhnal delfiny, pustili se hned do planu na stavbu silnice – a opet, podel hranice Sungai Wainu. Nedovedu si predstavit, jak se tam tolik silnic vtesna. Vykacene uzemi, ktere po nasich lonskych protestech tataz tovarna znovu osazela mangrovy, se ted zase zaveze zeminou, aby se plocha tovarenskeho komplexu mohla zpetinasobit. Prohlasujou, ze budou nejvetsi fabrikou sveho druhu a ze budou zpracovavat olej z celeho Vychodniho Kalimantanu. Nicmene v teze chvili jina uplne stejna tovarna (ktera bude urcite taky nejvetsi tehoz druhu) dostava povoleni ke stavbe sveho vlastniho pristavu o par kilometru hloub v zalivu (kam se nejspis stahli ti delfini pote, co je vyhnala ta prvni tovarna). Na pobrezi vyhorel dalsi kus lesa – pozar zalozili delnici, ktere plati primo mistni vlada za stavbu vlastniho pristavu (jeste jineho).
A to vsechno v mistech, kudy jsme s Ulirem jeste pred tremi lety projizdeli na nasi prvni lodce v mangrovech, ktere mi tehdy pripadaly nekonecne. A v mistech, kde jste jeste vloni mohli na sest dni a pet noci zabloudit a nepotkat clovicka – az na tri drevorubce, kteri pred vami s ulekem utecou! V mistech, kam se po pozaru v roce 1998 letos konecne vratil i prvni orangutan…
Ale ma to vsechno i svoje svetle stranky. Doposud znesvareni ochranari zapominanji na sve predchozi spory, ktere se najednou zdaji byt malicherne, a zacinaji spojovat sily. Nakonec i ja jsem s tezkym srdcem a cernym svedomim vzdal sve protesty vuci botanicke zahrade, kterou vedeni rezervace Sungai Wain buduje uvnitr chraneneho uzemi, aby tak mohli protacet velke projektove penize. Nejspis i diky tomu me nakonec vedeni rezervace oslovilo jako konzultanta a zacali jsme po dvou letech potlacovaneho svaru zase vystupavat jako jeden tym. V prvni chvili se mi tomu ani nechtelo verit a dlouho jsem rozvazoval, jaka nekala taktika by se za tim mohla skryvat! Ale zrejme je to vazne jen o tom, ze ted zkratka nelze jinak nez spojit sily. A i kdyz je jasne, ze je to iniciativa Agusdina (sefa ostrahy rezervace, pro ktereho ted nahrazuju nepritomnou Gaby) a mozna i Anta (ktery zase me oficialne nahradil v moji neformalni roli koordinatora vyzkumu), dobrovzdani ke spolupraci se mnou dal i Purwanto – reditel rezervace a moje osina v zadku. Svolil asi s nevoli, a sam se se mnou od te doby nesesel, ale svolil. Pro me, ktery jsem tu nezazil krizova devadesata leta (ilegalni tezbu a kalamitni pozar) je to vlastne prvni zkusenost, diky ktere zacinam mit vedeni rezervace opravdu v ucte, pres vsechny zhovadilosti, ktere obcas delaji. Necekal bych, jak dlouho a jak dobre se budou drzet v tomhle boji, byt si o nem vsichni myslime, ze je temer marny.
Ale neni to jenom vedeni rezervace, do protestu se zapojuji i nevladni organizcace v Balikpapanu a Samarinde, univerzitni studenti a nekolik novych “bule” (bledych tvari). Vetsina z nich opet i pres ten pocit temer nulovych sanci. I muj asistent Darman si ted prave zaklada svoji vlastni nevladni organizaci a most pres ostrov Balang je prvnim bodem jejiho programu. Zacina se uz rysovat protestni kampan sahajici od stavky studentu pres mistni i mezinarodni novinare az po blizky okruh indoneskeho prezidenta. Jenze spustit takovou kampan se ukazuje byt vetsi problem, nez bych byval cekal. Jde o protest proti mistni vlade a vsichni ti nejruznejsi akteri jsou na te ci one urovni mistni vlady tak ci onak zahackovani. Nektere organizace (vcetne vedeni Sunga Wainu) jsou primo jeji soucasti, jine si vlada kupuje tim, ze jim cas od casu da na neco penize a nestara se o to, k cemu se pouzijou (je tu pro to termin, Government’s NGOs). A i ty nejslusnejsi organizace si nakonec vlada zavaze tim, ze podpori jejich dlouhodobe ochranarske programy v mistech, kam se zatim nepodarilo nalakat zadneho investora – no a tu podporu pak muze kdykoli stahnout.
Abych neprisel o nikoho ze svych stavajicich partneru, musim i ja dodrzet etiketu a kampan pozdrzet az do okamziku, kdy spolecne predlozime nas protest guvernerovi Vychodniho Kalimantanu. Vsichni dobre vime, ze to k nicemu nepovede a ze guverner veskere navrhy vyslechne a nasledne smete ze stolu, tak jako uz vloni. Jenze tuhle formalitu proste nemuzeme preskocit. A tak uz druhy mesic cekame. Zpravy, ktere mi ze Samarindy chodi, mi pripominaji zaver vecernich zprav nasi porevolucni televize: Schuzka s guvernerem se domlouva, vysetrovani Komise pro 17. listopad pokracuje…
První student
čtvrtek 17. prosince 2009
Uz vic nez dva roky tu nade mnou visi hrozba sankce za nesplneni podminky sveho vyzkumnickeho povoleni, totiz zapojit do prace v terenu indoneskeho studenta. Se studenty je to tady na Kalimantanu tezke, nejsou to zrovna terenni typy, mnozi studuji ochranu prirdy jen proto, aby meli nejakou tu skolu a do prirody uz nikdy nemuseli. Coz se jim ostatne snadno splni, protoze prevazna vetsina ochranarske prace se opravdu odehrava v kancelarich daleko od nejblizsiho lesa. Napriklad vareni kafe nebo jeho piti, anebo pocitacova hra Solitaire, ve ktere tu vsichni exceluji. Pred dvema lety jsem na seminari pozadal studenty lesnictvi, aby zvedli ruku ti z nich, kteri uz nekdy v zivote byli v lese. Tedy v primarnim destnem pralese. Byla jich asi tretina. A kdyz uz takovy prumerny budouci lesak preci jen do terenu vyrazi (protoze to zacina byt moderni), tak s sebou namisto dalekohledu a sesitu vetsinou bere kytaru a partu kamaradu, se kterymi tu stravi prijemny vikend, nacez se zacnou nudit a pak uz mysli jen na navrat do mesta. Ovsem nutno podotknout, ze v rezervacich jako je Sungai Wain, jsou takovi vyzkumnici velmi ceneni. Na rozdi ode me, Gaby a nam podobnych prudicu totiz nikoho nekritizujou!
Nadeje sehnat studenta, ktery by v mangrovech stravil 1-2 roky, jak bych si to predstavoval, je minimalni. Jediny letosni zajemce, Gokil, se prihlasil s tim, ze by zustal 10 mesicu, pri prvni ceste do kempu to zredukoval na sest a po prvnim dni v kempu na 3-4 mesice, ale i to je uspech. Gokil uz v lese byl, dokonce i mesic asistoval pri vyzkumu (po peti letech studia na univerzite), ale i tak si praci v mangrovech predstavoval trochu jinak. Na skole ho naucili, ze veda je neco, co se bez vetsiho usili spocita podle hrozne sloziteho vzorecku. Dost ho v te predstave podporil jeho profesor, ktery studoval v Holandsku, takze snedl moudrost. Pokud mate trochu predstavu, co to znamena line transect survey, tak tim se tady v Indonezii zkouma vsechno. Pokud nemate predstavu, netreba to vysvetlovat, protoze pro nasi praci s kahau je ta metoda naprosto nepouzitelna. Nicmene zahrnuje v sobe zdnlive slozitou matematickou formuli, ktere asi nikdo na cele univerzite v Samarinde nerozumi, a proto je to ta prava veda. Slovo “vzorec” dominovalo nasi konverzaci v kempu po prvni tri dny. Kdyz jsem zamitnul pouziti vzorecku pro liniove transekty, furt po me Gokil chtel alespon nejaky jiny, aby mohl delat tu opravdovou vedu a pokud možno, aby s tim byl hotovy do deseti dnu. Bylo tezke ho presvedcit, ze k vypoctu toho, jak takovy kahau nosaty zije, proste zadny vzorecek neni, k tomu je potreba naucit se ta zvirata rozlisovat a pak s nima stravit nekolik mesicu a pozorovat je. Dost ho znechutilo, ze prvni „data“, ktera jsme zacali sbirat, jsou obrazky opic neumelecky namalovane tuzkou do sestiu (identifikacni karty). No na tohle ze mel studovat vysokou skolu?!
Ale to nejneprijemnejsi prekvapeni pro Gokila bylo, ze ho v kempu nutim namisto lusteni krizovek cist anglicke odborne clanky, s tim se ocividne behem sveho petileteho studia jeste nesetkal! Je to znicujici pro nas pro oba, kdyz po tydnu spolecneho cteni dojdeme ke treti strane – a Gokil uz nevi, co bylo na te prvni…
Nakonec jsem se smiril s tim, ze Gokilova pritomnost v nasem kempu predstavuje predevsim splneni formalniho pozadavku a nic vic bych si od toho slibovat nemel. Ale z tehle pozice je to celkem bezproblemovy clen tymu. V kempu vydrzi stejne dlouho jako moji asistenti (Aliho i Bedulovo maximum je 8 dni), nase poustevnicke podminky zvlada v pohode, neco uz se i o opicich naucil a periody pasivity se u nej stridaji i s periodami zajmu.
Jeho nejvetsi motivaci je ovsem to, ze uvidi, jak opice provozujou sex! V tom si vyborne rozumi s Bedulem, ktery, jakmile se vzdali z Kampung Baru, zapomina na to, ze ho doma ceka zena a deti. Zmeni si jmeno (v kazde vesnici se jmenuje jinak) a vraci se do bourliveho mladi. V mangrovech, kde neni zadna samice lidskeho druhu, patri k jeho nejvetsim zazitkum pozorovani kopulujicich veverek a makaku javskych. Samci kahau nosatych se vyznacuji temer trvalou erekci sveho karminove rudeho penisu, takze je Gokiluv a Beduluv dalekohled v neustale pohotovosti. Nutno rict, ze kahau i pres ty vecne ztrnule udy nejsou prilis sexualne aktivni a jejich pareni jsme zatim nevideli ani jednou. Ale Bedulova a Gokilova predstavivost pracuje na plne obratky, takze staci, aby si vetsi mlade vlezlo do naruci svoji matky, a uz je z nich kopulujici par! Z meho soustredeni me co chvili vytrhne jejich hlaste hihnani, ze uz to “zase delaj”. Az budete cist studii o sexualnim chovani primatu od nejakeho mladeho indoneskeho studenta, neberte ji radeji prilis vazne!Ze zacatku jsem byl rad, ze maji kluci postarano o nejakou tu zabavu a nechaval jsem tehle jejich voyerske vede volny prubeh. Ale s nastupem noveho kuchare, Bedulova synovce Basira, neukojeneho pubertaka, pomalu zacinalo tema sexu dominovat veskere konverzaci. A zacinalo prerustat do dost nepristojnych mezi. Az jsem se nakonec musel zachovat jako pedantsky ucitel na lyzarskem vycviku zakladni skoly a veskere hovory na tohle tema v kempu zakazat!
Sungai Wain by uživil Robinsona
pondělí 25. ledna 2010
Po pul roce pobytu v Balikpapanu jsem se konecne dostal i do kempu Djamaludin v rezervaci destneho pralesa Sungai Wain, tedy na misto, kde jsem svoji praci v Indonesii pred peti lety zacinal. Tehdy to byl vyzkum hulmanu belocelych, pozdeji neformalni vedeni divize pro vyzkum, do ktere jako novi zamestnanci rezervace nastoupili moji byvali asistenti. Ted uz se sem z mangrovu dostavam jenom sporadicky a vic nez vyzkum je to uz jen prijemna relaxace a obnoveni sil pred navratem do kolotoce ochranarske prace ve meste a v zalivu.
Po dlouhem odkladani jsem ted v Djamaludinu stravil aspon jeden tyden, spolecne s Alesem Dolnym a Danem Bartou, kteri se sem vratili po puldruhem roce pokracovat v pruzkumu vazek. Dorazili opet se sitkami a skenerem, bez smrticek, protoze vazky namisto klasickeho napichovni na spendliky skenuji a zalohuji na harddisku. Tentokrat uz s sebou nemeli lednicku, kterou jsme predloni v Balikpapanu dost pracne shaneli a komplikovane dopravovali 8 km pralesem do kempu. Jen abychom zjistili, ze generator lednici neutahne, takze namisto pristroje na znehybnovani vazek se z ni stala jen pomerne draha odkladaci skrinka a po dalsim komplikovanem transportu zpatky z kempu pak svatebni dar pro Marjuniho dceru. Ostatne se vzapeti ukazalo, ze tropicke vazky pri skenovani docela spolupracuji a k jejich rezignaci staci uz jen pobyt v entomologickm sacku. Obcas je sice takova rezignace trvala, ale vetsina zvirat muze byt po ulozeni v digitalni podobe slavnostne vypustena. Je to urcite ten nejneinvazivnejsi entomologicky vyzkum, ktery kdy Sungai Wain zazil!
Prales v Sungai Wainu se za poslednich nekolik tydnu na cas zmenil k nepoznani! Gaby, ktera se sem uz taky dostava jen obcas na skok, mi uz v rijnu hlasila, ze stromy zacinaji kvest. A vzapeti nato zacaly i plodit. Prales je ted plny ovoce, ktere jsem doted neznal – rambutany, chlebovniky, ruzne duriany od drobnych plodu velikosti svestky az po koule o velikosti kokosaku. Taky manga, ktera kdyz padaji, bombarduji nizsi stromy a lamou vetve. A moje oblibena laskomina, garcinie neboli mangostin v ruznych druzich. Clovek se ji sice moc nenaji, ale chutna slastne!
Zvirata ted maji dobu hojnosti, coz je asi nejlip poznat na hlasech dzungle. Ze sirokeho okoli se sem sletli zoborozci. Je tu k videni vsech 8 bornejskych druhu a krik kazdeho z nich je uplne jiny, ale veskrze stejne hlasity a daleko slysitelny. Kdyz tihle obrovsti ptaci preletavaji nad korunami stromu, je mavani kridly slyset asi tak jako kdyz na rybnice vzletaji labute. Medvedi v tehle dobe hojnosti prechazeji na zcela vegetarianskou stravu a skoro nic jineho nez plody nezerou. A mezi opicemi nejspis probehlo mensi stehovani narodu, protoze hulmany belocele ted slycham uplne z jinych mist nez jak jsem na to byl zvykly (moje snaha nahravat jejich volani diky tomu skoncila fiaskem…). Gaby a Ali tehle bonanzy nedavno vyuzili a vypustili do pralesa Bebu, samicku makaka vepriho, na ktere jsem se pred par tydny ucil nahravat opici hlasy. Behem par dnu, ktere v lese stravila v kleci, se naucila pozirat garcinie a jine mistni plody a po vypusteni na Novy rok zmizela a nikdo uz ji nevidel.
Prakticky vsechno ovoce, ktere se ted v lese najde, je pozivatelne. A vetsinou i prekvapive dobre. Po pocatecnim zdrahani jsem je zacal jist skoro bez vyberu a nasi asistenit Fitri s Ulirem taky obcas par plodu donesli. Jednou prisli s velkym durianem a pridali ho do hrnce se sladkou cockovou polivkou. Pro nekoho je durian ta nejvetsi lahudka. Ja patrim k tem ostatnim, pri priblizeni k aromatickemu plodu durianu se mi zveda zaludek a po jeho poziti mam potrebu zvracet. Tentokrat jsem se ze slusnosti a zvedavosti premoh a trochu te polivky jsem do sebe dostal. A musim rict, ze lesni durian neni zas az takova pachut jako ten zahradni. Kdybych nevedel, co jim, snad by mi dokonce i chutnal!
Je to zkratka prales, jaky jsem doted neznal. Donedavna mi pripadaly dost legracni vsechny knizky o trosecnicich jako byl Robinson, kteri se po navratu z pralesa vzdycky vraceli s nusi plnou bananu a jineho tropickeho ovoce. V destnem pralese vetsinou neni moc co jist, coz ostatne vim moc dobre z doby, kdy jsem dorazil se tremi dolary v kapse na Madagaskar. Ale tentokrat by Sungai Wain Robinsona opravdu uzivil! Jenze ne moc dlouho. Masove plozeni stromu trva kratce. Po par mesicich skonci a les bude zas po nekolik let zelena splet celulozy, fenolu a jedovatych alkaloidu. Opice se zase budou muset spokojit s mladym listim a roztrousenymi plody fikovniku, palem a nekolika malo stromu. Medvedi se zacnou zivit prevazne termity a jinym hmyzem. A velke tlupy prasat a hejna zoborozcu muzou znenadani zmizet a prestehovat se do jineho lesa.
A je otazka, co bude potom. Zkusenost z predchozich let rika, ze masove plozeni stromu v Sungai Wainu je predzvesti nastavajiciho sucheho roku, kdy v souvislosti s klimatickou oscilaci El Nino neprsi po nekolik tydnu nebo i mesicu v kuse a les zase zacina horet…
Most přes záliv
úterý 2. února 2010
Tahle zprava bude asi jedna z nejnudnejsich, i kdyz z nejzasadnejsich. Je o samem uredniceni. Stale se totiz rozhoduje o projektu mostu pres ostrov Balang a na nej navazujici silnice podel vetsi casti pobrezi Balikpapanskeho zalivu To, zda se projekt zastavi nebo bude pokracovat, rozhodne o tom, jestli zaliv prezije tak, jak ho zname (s koralovymi utesy, mangrovy a destnym pralesem) nebo jestli se jeho vetsi cast postupne zmeni v mozaiku primestskych aglomeraci a vyhoreleho rumiste.
V dobe meho navratu do Indonezie vloni v srpnu to vypadalo dost jasne na druhou variantu. Se stavbou mostu uz se zacalo, v mediich se mu dostala velmi pozitivni propaganda a protestujici ochranari se jeden po druhem stahli a vzdali. Obzvlast depresivni pro me byla prvni schuzka s Gaby, ktera proti silnici a mostu pres ostrov Balang brojila uz deset let. Ted i ona prisla s tim, ze je to ztracena bitva a ze se uz muzeme snazit nanejvys o to, aby se destny prales a mangrovy po obou jejich stranach chranily tak ucinne, jak to slibuje mistni vlada. Ale zpravy a fotky, ktere jsem ji ukazal z okoli rozestavene silnice, s vykacenymi mangorvy, vypalenymi pozemky a karami svazejicimi po silnici ilegalni drevo byly dost presvedcive – jakmile se jednou oblast zpristupni, bude s ni konec. A tak Gaby svoje lobby zase obnovila. Nasim tretim spojencem se stala dalsi Holandanka, Danielle, ktera se v Indonesii pred lety provdala a se svym manzelem Budionem ted vede nevladni organizaci na ochranu morskych savcu. V zalivu studovala dugongy a delfiny orcely. Do kampane proti mostu by byvala sla s plnym nasazenim, nebyt strizlivejsiho postoje jejiho manzela. Ten dobre vedel, ze se s Danielle po usporadani mezinarodniho kongresu v Samarinde tesi prizni guvernera, diky ktere hladce bezi jejich projekty na ostrove Derawan a na rece Mahakam. A ze tentyz guverner stejne vehementne podporuje i projekt mostu pres ostrov Balang. Trvalo nekolik mesicu, nez se i Budiono rozhodnul jit do kampane naplno.
Jenze jsme v tymu nemeli zadne “jednoznacne” Indonezany, protoze RASI je indoneska jen napul a kazdy to vi. A mistni vlada nevidi rada, pokud ochranarskou kampan vede jen nekolik “bule” (bledych tvari). Indoneske organizace jsou ale u vlady tak ci onak zahackovane, ostatne se jim taky rika vladni nevladni organizace. I vedeni rezervace Sungai Wain, ktera ma byt silnici postizena nejvic, uz dalo ruce pryc. Zapojit Indonezany trvalo nekolik dalsich tydnu. Nadeje byla v mladych, zacinajicich a zatim neznamych clenech nevladnich organizaci, kteri se teprve profiluji, nikomu nejsou zavazani a pred vsemi ostatnimi se snazi prorazit a zviditelnit. Par se jich postupne opravdu chytlo. Nekteri z nich mozna jen kvuli tomu zviditelneni se, ale jini proto, ze jim na zalivu opravdu zalezi a pritom nemaji co ztratit.
Jina vec je ale jednani se statnimi uredniky. U tech obvykle nejde jen o to, ze by nemeli odvahu k akci. Vetsinou maji zajem na tom, aby se uskutecnil prave ten projekt, ze ktereho budou mit osobni profit, napriklad skrze spekulace s pudou, ucast na zisku nebo uplatky. Klicovym proponentem projektu mostu pres ostrov je guverner Vychodniho Kalimantanu. Schuzka s nim se odklada uz skoro pul roku, sam jsem se s nim zatim videl jen par minut, ktere stacili akorat na potreseni rukou a pak uz jen na to, abych se chvili bavil nad jeho zpusobem pohybu, ktery pripomina Teletubbies. S ochranari mluvi guverner velmi casto, ale ocividne jen s temi, kteri maji na svet stejny nazor jako On…
Takze zatim nezbylo nez jednat s regionalni vladou, ktera je dvoji. Vychodni pobrezi zalivu ma pod spravou starosta mesta Balikpapan, zapadni stranu regent disriktu Penajam. Obe vlady maji zajem na tom, aby se most pres ostrov Balang nestavel. Vsechno to jednani stylem “zas a znovu” asi nema cenu popisovat. Relativne bourliva byla vecere ve starostove rezidenci, na ktere jsem byl ja, Gaby a nekolik reditelu vsech moznych oddeleni. Gaby si k te schuzce dala vytisknout satelitni snimky zalivu, a jak tak na ne u xeroxu cekala, zacal nekdo vedle ni tisknout mapy pozemku kolem planovane trasy silnice. Znechucene se zapojila do zertovne diskuse o tom, ze ted budeme sousedi, a po delsim premlouvani se ji pak podarilo od majitele xeroxu (ze ktereho se vyklubal jeden ze spekulantu) dostat mapy. Ty starostu dost pobourily a vzapeti nato ho jeste vic dolitily moje informace, ze ilegalni tezba dreva kolem nove budovane silnice nejen pokracuje, ale ze jsou to primo delnici zamestnavani jeho vladou na stavbe pristavu, kteri ilegalni drevo skupujou. Po tehle a nekolika dalsich schuzkach se zacaly hybat ledy a zacalo se po dvoulete promlce opet mluvit o zastaveni stavby mostu pres ostrov Balang, o jednom z alternativnich reseni (ctyrkilometrovy most primo z Balikpapanu do Penajamu) a o vyhlaseni chraneneho uzemi podel pobrezi zalivu. Den po jednani starosta v novinach prohlasil, ze stale jeste existujou dve alternativy mostu a neni jasne, na kterou z nich vlada poskytne penize. A tri dny po te veceri nam starosta poslal sms o tom, ze se pripravuje jednani mezi nim, regentem, guvernerem a prezidentam.
V tehle fazi se uz do kampane zacali rychle zapojovat dalsi akteri, pocinaje mestem a distriktem, pres provincii, Jakartu, az po mezinarodni uroven (napr. http://news.mongabay.com/2010/0103-hance_pulau.html ). A nakonec se podarilo kontaktovat i eluzivniho guvernera, a to skrze pomerne vlivnou zastupkyni organizace, ktera na Vychodnim Kalimantanu hodne mluvi o rozdelovani penez REDD, coz je prispevek Evropske unie ke snizeni sklenikovych emisi skrze zastaveni odlesnovani a degradace lesa. Guverner ma o tyhle velke penize velky zajem, a skrze celou radu slibu a prohlaseni, skrze ktere buduje image sve provincie coby Green Province, si ziskal prizen tehle mlade damy. Ta ale na sve minule schuzce s provincni vladou prohlasila, ze projekt mostu pres ostrov Balang by pro tuhle image predstavoval katastrofu. Kratce na to se v novinach objevuje clanek, ve kterem provincie prohlasuje, ze bohuzel centralni vlada na most pres ostrov Balang mozna neposkytne dalsi penize. A o tyden pozdeji vyrazil regent Penajamu do Jakarty, sesel se s ministrem verejnych praci a ten mu slibil velky financni prispevek v pripade, ze prezident stavbu alternativniho mostu odsouhlasi.
Jenze at uz se ledy hybou jak chteji, stavba mostu pres ostrov Balang mezi tim vsim jednanim rychle pokracuje. A je tu realne riziko, ze se nakonec budou stavet oba mosty! Kampan ted graduje a klicova otazka je, jestli v breznu provincie pozada centralni vladu o dalsi prispevek na stavbu mostu pres ostrov Balang a pokud ano, tak jestli centralni vlada vyhovi. Pokud ty penize nebudou, dostaneme 2-3 roky k dobru na prosazeni stavby alternativy a na zalozeni
Hledači gaharu
sobota 27. února 2010
Zatimco pri me prvni letosni navsteve pralesa Sungai Wainu prselo a voda v bazine na jejich hranicich nakonec dosahla skoro az k drevenemu chodniku, po kterem ji prechazime, o mesic pozdeji prislo sucho. Listy bylin v podrostu se zacaly kroutit a z baziny zbylo jen par hnedych louzi. Nikde ani jedina pijavice. A cestou do do kempu se na nas snasely ohorele listy kapradin, ktere se rozpadly na jemny prasek, jakmile se jich clovek dotknul. Z toho bylo poznat, ze o nekolik kilometru dal hori, ale zatim jen mimo hranice rezervace, protoze slo o listy kapradin z odlesnenych plani. Ale o den pozdeji uz vysilacka v kempu hlasila, ze se ohen dostal pres hranice rezervace a skoro vsichni lesnici byli k pozaru odvolani.
Ja jsem v te dobe byl v kempu Djamaludin s nekolika hosty a s Misranem, novym zamestnancem pro vyzkum, ktereho zaucuju ve sberu dat o produkci listi, kvetu a plodu na fenologickych plochach. Dva z nasich hostu byli zase entomologove, takze se vselijak stridalo chytani hmyzu, hledani savcu na transektech a sber dat na fenologickych plochach. A relaxace dostatecne daleko od vsech problemu v zalivu. Nektere stromy v Sungai Wainu stale jeste plodi, vcetne nekolika durianu, z nichz jeden (Durio oxyleanus) jsem se uz dokonce i naucil jist, i kdyz porad jeste s mirnou nechuti. Zvirata vyvadeji mlade a setkani s tlupou malych selatek bylo jedno z prijemnych zpestreni programu. Mene prijemne setkani, v tentyz den, byl nalez stomu Aquilaria malaccensis, pokaceneho a na nekolika mistech nastipaneho na male kousky. Jasna stopa po hledacich gaharu, kteri byli v rezervaci jeden cas velkym problemem. Gaharu je drevo aquilarie nakazene houbovou infekci. Je cerne, specificky voni a v kosmetickem prumyslu je to velmi cenena surovina. Ne kazdy strom je nakazeny, ale jen maloktery sberac to dovede rozeznat. A tak na jeden sklizeny strom pripadne aspon takovych sest znicenych naprosto zbytecne. A tak neni divu, ze jsou nektere druhy aquilarii na vymreni. Sice jsou snahy je pestovat, ale vetsina gaharu je i tak dodnes sbirana ilegalne v rezervacich jako je Sungai Wain.
Pobliz mista, kde jsme cerstve pokacenou (a nenakazenou) aquilarii nasli, jsme slyseli i zvuky tluceni a sekani do dreva. Pomalu jsme se plizili pralesem, fotak pripraveny k akci, a v hlave jsem marne planoval, co udelat, az je najdeme. Nasli jsme ale datla bridlicoveho, zrejme nejvetsiho datla sveta, velikeho jako kachna. Lesnici mi pozdeji potvrdili, ze jsem zdaleka nebyl jediny, kdo se tak nechal zmast – tenhle megadatel skutecne vydava pri vytloukani hmyzu ze dreva zvuky, ktere jsou chvilemi k nerozliseni od zvuku hledacu gaharu.
Po navratu v kempu z asistenta Fitriho vylezlo, ze stopy po hledacich gaharu nasel uz pred mesicem, hlasil je, ale nikdo z lesniku tehdy nezareagoval. Ted pod bilym dozorem to bylo jine, jenze na severu rezervace porad jeste horelo a vsichni lesnici hasili. Cekali jsme dalsi den, behem ktereho jsme dohledali dalsi aquilarie a zacinalo byt jasne, ze je to organizovany tym, ktery uz v lese pracuje nekolik tydnu. Byli jsme s Fitrim dost nestastni z toho, jak nam ponicili nase transekty, ktere jsme se mesice snazili udrzovat co nejuzsi a bez jakychkoli zasahu do vegetace. Hledaci gaharu, tak jako kdokoli jiny z vesnicanu, co prijdou do lesa, kolem sebe proste jen sekaji a sekaji a sekaji…
Pod dvou dnech lesnici uhasili pozar alespon na strane prilehle k Wainu (na druhe strane nezbylo nez nechat ho horet a postupovat dal do lesa smerem od rezervace…). Vedeni hned vyslalo maly tym k nam do kempu – dva lesniky a jednoho priserne znudeneho policistu. Zatimco byli na ceste, vysilacka zahlasila, ze pozar zase hori. Lesnici se zase vydali hasit, ten triclenny tym uz ale zustal u nas. Sdelili mi svuj plan jednu noc si odpocinout a zitra vyrazit na inspekci terenu. Pak asi dve hodiny diskutovali, jake trable jim prinese muj kysely oblicej, az nakonec plan zmenili a na inspekci se vydali uz v noci. My jsme mezitim po lese chodili taky a behem te noci a dalsiho dne jsme dohledali dalsich 5 aquilarii. A vecer lesnici nasli i dva kempy, v tu chvili prazdne, sberaci jeste byli v lese.
Ten den se definitivne uhasil pozar a na pomoc prisli dalsi dva lesnici a jeden vojak. To Fitri komentoval s nevoli, rikal, ze vojak se zbrani je nebezpecnejsi nez policajt se zbrani. Nekontroluje se, strili bez varovani a rovnou do ziveho. Kdyz pry s vojaky patroluje a prespavaji ve spolecnem stanu, schovava Fitri jejich pusky a naboje za sebe, aby je nemeli tak pohotove po ruce. Ten vecer jsme jeste prespali vsichni v kempu, ale pred rozednenim se sedmiclenna hlidka vydala do lesa a prikradla se k jednomu z kempu. Zaznel jeden vystrel. Asi po dvou hodinach se do kempu vratil Misran a vitezoslavne mi predal spalek aquilarie nakazeny houbou. Chytli pry tri drevorbce z vesnice Sepaku a uz je vedou k procesu do stanice.
Ten den jsme se z rezervace vraceli i my. Proces prave probihal, vsichni byli dost nervozni, snazil jsem se pokud mozno nebyt moc videt. O tyden pozdeji jsem jel do Sepaku, kde se snazime zastavit postup plantazi olejne palmy – spolecne s vesnicany dost mozna ze stejnych rodin, ze kterych mohli pochazet i ti zatceni sberaci. Jedu autem s upovidanou manzelkou starosty vesnice. Hned se ptala, jestli se jeste objevuju v Sungai Wainu. Sel jsem radej s polopravdou ven a priznal jsem, ze jsem tam pred tydnem byl a ze jsem videl ve stanici nekolik vesnicanu ze Sepaku, zatcenych s pytly gaharu. Konverzace v aute pak presla do javanstiny, ktere nerozumim, ale par stripku jsem zachytil – ze pry Sungai Wain hlidam, ale ze lidi nechytam, ze je to horsi, ze je pri praci fotim…
Půlrok v novém domě
úterý 9. března 2010
Od doby, co pro me Isah v sousedstvi pronajala muj prvni dum, uplynul uz prvni pulrok. Dum je postaveny ze dreva na kulech nad velkou bahnitou lagunou, dneska uz skoro komplet zastavenou velkou delnicko-rybarskou osadou, jejiz obyvatele se sem stehuji jak lavina za praci v okolnich pristavech a fabrikach. Takze sousedy mam vsude kolem dokola a obcas musim mit na usich sluchatka, abych v jednom kuse neposlouchal jejich rozhovory, brekot, odkaslavani i vselijake intimnejsi zvuky. Ale ve srovnani s predchozim rokem stravenym v Marjuniho dome narvanem jeho tezko spocitatelnou rodinou a nespocitatelnymi hosty, bez jakehokoli soukromi, je to ted u me jak na samote u lesa. Kdyz se zamknu a zavru okenice, sdilim dum uz jen se dvema druhy mravencu, s pusobive cernobile pruhovanymi komary z rodu Aedes (kteri se navic zbarvi do cerveno-cerno-bila, kdyz se nasajou), s velkymi svaby z rodu Periplaneta a se dvema druhy gekonu. Odpadky v bahne pode mnou se za odlivu hemzi obojzivelmymi rybami lezci a krabi za prilivu vylezaji po nosnych kulech nekdy az nahoru do moji loznice. Posledni spolubydlici, se kterymi jsem uz mene spokojeny, jsou potkani. Jak se da cekat, musi se kazde indoneske velkomesto potkany jen hemzit, a to je Balikpapan jeste jedno z tech nejcistejsich. Parkrat uz jsem se probudil tim, jak mi potkan ohlodaval prst u ruky nebo u nohy, a vubec nejvetsi strach mam o sve kabely (myslim k pocitaci a tak). Jsou tu sice i kocky, ale ty se potkanu boji a docela je chapu. Isah mi slibila sehnat tribarevneho kocoura, ktery se pry krys neboji. Ale takove kocky jsou pry vzacne, jsou to jen samci a nezijou nikdy dlouho…
Bydleni na prostoru 5 x 7 metru u me ale brzy vyvolavalo neprijemne snobske pocity, pri pohledu na vsechny sousedy, kteri na stejne plose travi cas na zpusob domacich kraliku s pribuzensvem az do tretiho kolena. A tak jsem se postupne stahnul do male pracovny v nejklidnejsi casti domu a zacal jsem uvazovat, co se zbytkem. Nakonec to vyhral plan udelat z pulky domu male prirodovedne vzdelavaci stredisko pro mistni deti. Ujala se toho Isah, ktera uz se ode me prostrednictvim sveho manzela Aliho, knizek atd. o mangrovech naucila spoustu veci a od ni se toho zase spoustu naucily jeji dve deti. A tak se ted vzdycky odpoledne stahnu do svoji pracovny a Isah do zbytku domu privede svoje potomky Alana a Fitrii a synovce Basira (naseho kuchare) a dvere necha otevrene pro dalsi kolemjdouci. Ti se nejlip nalakaji na promitani prirodovednych filmu, ale nekteri vydrzi docela dlouho i u lupy, sbirky musli a u knizek, takze se ted mi v knihovne zacinaji mnozit obrazkove komixy o opicich a medvedech. Prvni dny pro me byly dost narocne, protoze deti v podstate nemusim, aspon ne ve vlastnim dome, ale beru to jako takove ockovani. Isah vzapeti zaregistrovala moje vydesene pohledy na to, jak ti mrnousi listujou v mych knizkam umatlanyma rukama a ohybaji v nich osli usi, ale behem tydne je to opravdu odnaucila. A protoze ma klice, naucila se je ke me radeji vodit kdyz nejsem doma…
Ale zivot v drevene vesnici ma sva rizika. Takze jednou v noci, zatimco sedim za pocitacem, na usich sluchatka, abych odfiltroval zvuky z okoli, svetlo zhasnute, okenice zavrene a dvere zamcene, zvoni mi telefon. V mem slysim houkacky a uriceny vydeseny hlas jednoho z mych znamych z mesta, ze pry jestli jsem v poradku. Nebylo mi jasne, proc bych nemel byt, a on ze pry u me hori. Rikam mu, ze je tu vcelku klid, ale pro jistotu ze se podivam ven. Otevru dvere a prede mnou se rozprostrela apokalypticka scenerie, obzor oranzove zluty a dymajici a cele rodiny v poradanem zmatku opousteji sve domy, vynaseji televize a ostatni zivotne nutne vybaveni, nakladaji je na lodi a odjizdeji z vesnice. O haseni svych domu, ktere jsou 100 % drevene, prilis neuvazuji. Moje lod uz byla davno plna Aliho a Bedulovo prislusenstvim a prave odplouvala se vsemi na palube. Ocividne jsem byl pred svetem schovany tak dokonale, ze nikoho nenapadlo ani zaklepat na dvere…
Nastesti pro nase sousedstvi je kousek od Kampung Baru petrolejarska spolecnost vybavena pomerne dobrym hasicskym vybavenim. Prijeli a pozar behem dvou hodin uhasili. Vesnicani se se svymi lodemi plnymi harampadi zacali pomalu vracet jeste kdyz obzor doutnal a vsechny ty kramy stehovali postupne zpatky do svych domu, tedy pokud jim nejaky zustal. Nastal ovsem mezi tim odliv, a tak to museli vsechno tahat bahnem plnym bordelu a byl jsem v tu chvili opravdu rad za to, ze na me v tom zmatku pred dvema hodinami zapomneli! Navic se ted na me nekteri ze sousedu divaji s velkou uctou za moji chladnokrevnost, kdyz jsem pri pozaru zustal v klidu v dome a ani se neobtezoval zachranovat sve drahe veci…
Az rano se bilancovalo. Popelem lehlo asi 40 domu, nezbylo z nich prakticky vubec nic. Muj, Aliho, Beduluv i Marjuniho domy byly bezpecne daleko, ale pozar dorazil az k nove opravenemu domku Aliho matky a babicky. Smutne bylo, ze jim staveni sice neshorelo, jenze protoze se v ramci haseni pozaru budovali firebreaky, kus ho pri tom stejne zborili. Ali, ktery akorat tesne pred tim skoncil s jeho renovaci, na kterou nekolik mesicu skudlil z maleho platu, co ode me dostava, to vzal sportovne – kdyby dum nezborili, shorel by! Nicmene se to dotklo nas vsech. Penize, ktere Alimu vyplacim, jsou v pravem smyslu obezivem, protoze se ke me dostanou pokazde dvakrat. Aliho mesicni plat jsou obvykle posledni penize, ktere mi zbyvaji z meho vlastniho platu, takze si je po par dnech obvykle od jeho zeny Isah zase vypujcim a ziju z nich az do sve dalsi vyplaty, ze ktere dluh splatim spolu s nasledujicim Aliho platem. Jenze tim mi penize dojdou, takze jeho novy plat si vzapeti zase vypujcim az do sve pristi vyplaty. Tenhle cyklus se ted ovsem prerusil, protoze se Aliho vyplata presunula na misto toho na opravu domu rodicu. A tak jsme tu na cas zase zivi z cinskych nudli…
Zase olejné palmy
neděle 21. března 2010
O olejnych palmach jsem psal uz nekdy pred pul druhym rokem. Je to v pravem slova smyslu zeleny mor, ktery uz dneska pro existenci pralesa v Indonesii predstavuje vetsi hrozbu nez tezba dreva. Palmovy olej je nejlevnejsi rostlinny olej a pridava se do potravin (od susenek pres cokoladu po cinske nudle), do kosmetiky (od mydla az po rtenku), a bohuzel v posledni dobe cim dal vic i do pohonnynch hmot, kterym obchodnici vymysleli chytlavy zeleny titul biopaliva… Evropa a Amerika stridave prevlika kabat s tim, ze palmovy olej pro ten ci onen ucel kupovat budou a zase ze nebudou, a mezitim v Asii rostou dva daleko nebezpecnejsi giganti, kteri mohou zapadni konzumci behem pristich par let odsunout nekam do pozadi – Indie a Cina. Indonezie se pred casem zavazala k tomu, ze na dalsi plantaze olejne palmy nepadne uz ani hektar primarniho pralesa. Ale tenhle slib se az prilis snadno vyresi tim, ze se prales prohlasi za degradovany, nebo tim, ze ho palmarska spolecnost vykaci bez povoleni vlady a zaplati pak nejakou bezvyznamnou kompenzaci uradu pro zivotni prostredi a par uplatku nekolika urednikum.
O tom, jak bezmocne je bojovat s palmarskymi mocnari, uz vime svoje i tady v zalivu. Vubec nejvetsi protestni akce co jsme tu kdy meli, prinejmensim co do poctu zrekrutovanych ucastniku, byla demonstrace vesnicanu ze Sepaku (javanska kolonie v nejodlehlejsi casti zalivu), jejichz pudu zabrala bez jakehokoli vyrovnani palmarska spolecnost Agro Indomas. Vesnicani ze Sepaku jsou sice ponejvice ilegalni drevari a jako takovi stoji na opacne strane barikady (nedavno jsme ostatne tri z nich zatkli pri sberu gaharu v Sungai Wainu), ale spolecny nepritel nas tehdy dal dohromady – oni prisli o pudu, ochranari asi o 100 km pobrezniho a poricniho pralesa obyvaneho kahau a spoustou dalsich zvirat. Dve patra kancelare regenta v Penajamu tehdy obsadily dve stovky venkovanu, az se nakonec vlada uvolila k tomu zpochybnit povoleni, na zaklade ktereho Agro pudu otevrelo, a vydala prohlaseni, ze ji musi vratit vesnicanum. Situace se uklidnila a ja se vratil do Cech.
Po deviti mesicich jsem se v Sepaku objevil znovu preptat se na situaci. Klid pry vydrzel pul roku. Pak se ale Agro z niceho nic vratilo a bez slova vysvetleni pokracovalo v obdelavani pudy (kterou samozrjemne mezitim vesnicani nechali ladem, coz je ovsem to nejlepsi, co s ni z meho pohledu mohli udelat…).
Seznamil jsem se v te dobe s britskou aktivistkou Michelle Desilets, ktera sedi v komisi pro udrzitelny palmovy olej (RSPO). Tahle komise vzesla ze snahy WWF a dalsich organizaci pokusit se o spolupaci s olejarskymi magnaty a primet je (skrze tlak konzumentu) k ohleduplnejsimu jednani, kdyz uz zastavit je nelze. V Kuala Lumpur se v te dobe chystalo jednani RSPO a Michelle slibila odprezentovat na nem i pripad Ago Indomas. Pripravil jsem nekolikastrankovy dokument se seznamem vsech kriterii a principu RSPO, ktere Agro porusilo. Bohuzel, cele kualalumpurske jednani skoncilo vicemene fiaskem, na spoustu bodu se nedostalo a zalezitost Agro Indomas byla jedna z tech mnoha. On ostatne ten report sice na prvni pohled vypada hrozive, clovek si rika, ze tohle musi kazdeho pobourit, kdyz vidi jak porusujou uplne vsechno, co muzou – jenze ony to delaji skoro vsechny palmarske spolecnosti, takze zasveceneho takova zprava necha uplne v klidu… I kdyz jsem ji pak distribuoval doslova kolem sveta, je to jako bych si stezoval, ze je voda v mori slana…
Zpatky v Sepaku se mezitim zacala davat do pohybu dalsi vlna protestu. Agro uz buldozerovalo ctvrty okres, obyvany uz tentokrat nikoli Javanci, nybrz puvodnim kmenem Pasiru. Pasirove dovedou docela dobre tezit z nalepky “puvodni obyvatel”, i kdyz dneska uz to opravdu neni o moc vic nez nalepka. Takze dokud Agro zabiralo pudu javanskym prisidlencum, prohlasili ji Pasirove za sve tradicni uzemi, staveli se horlive na stranu Agro a doufali, ze vyrovnani za znicene uzemi pripadne jim. Kdyz ale zadne vyrovnani nebylo a na misto toho Pasirum zacinalo dochazet, ze prichazeji i o svou vlastni pudu, zmenili prapor a pripojili se na stranu protestujicich Javancu. A zapojila se do toho jejich militantni organizace GEPAK (ktera mi v mangrovech pred dvema lety v Pemaluanu pomohla zastavit zakladani krevetich farem a paleni dreveneho uhli) a byla z toho dalsi demonstrace v budove mistniho parlamentu, tentokrat ovsem s plnou publicitou.
O par dni pozdeji mam telefonat z oblastni policie v Penajamu, ve kterem mi urednik roztresenym hlasem sdeluje, ze se mnou chce mluvit jeho kapitan. Nasledovala vymena nekolika sms, ve kterych jsem se snazil zjistit, o co jde. Bezvysledne, jenom mlzil. Dost jsm z toho znervoznel. A kdyz jsem dorazil ke kapitanovi, byla nervozita a neduvera ocividne na obou stranach. Byl na oko nezvykle pratelsky, pritom ale sondoval, kde ze mam ten film o kahau, ktery tu prece jako vyzkumnik musim natacet (vyzkum je prece foceni a filmovani opic…) a sledoval kazdy detail v mem pase. Porad se odvolaval na to, ze se akorat stara o moji bezpecnost a odkazoval se pri tom na ztracenou Jindru. Trvalo asi dve hodiny, nez z nej vypadla zninka o Agro. Na to jsem uz ovsem byl pripravenej, takze jsem rovnou rekl, ze me na jednani prizvali zastupci Sepaku jako nezavisleho odbornika a pozadali me o to, abych jako dukazni material prinesl nejnovejsi satelitni snimky. Tohle prolomilo ledy a kapitan mi konecne prozradil, ze me videl v televizi jiny, dulezitejsi kapitan z provincni policie a hrozne se rozcilil, kdyz videl, ze se do toho plete nejaky beloch. A tak ten dulezity kapitan poveril tohohle mene duleziteho vysetrovanim, ktere melo zjistit, pro koho ten bily agent pracuje a jak na nej.
Zdalo se, ze timhle odhalenim vysetrovani skoncilo, ale o par dnu pozdeji me ten mene dulezity kapitan navstivil doma v Kampung Baru – samozrejmne zase jen neformalni pratelska navsteva, v noci… A to ackoli jsem mu na stanici omylem uvedl spatnou adresu, ale je to zkratka kapitan od policie a tak si s tim poradil. Na Agro uz se ale neptal. Prisel si pro ty satelitni snimky, co jsem o nich tehdy mluvil. A protoze tuhle eventualitu uz jsem mel taky predem promyslemou (ucim uz se jednat jako druha strana…), tak jsem pri te prilezitosti zavedl rec na ilegalni drevarske kempy a pristavy, ktere uz mesice bezvysledne hlasim na jinych instancich. Nasledovala vymena nekolika e-mailu a sms s mapami a GPS koordinatami a zda se, ze se z vysetrovani mych domelych obchodnich paktu vyvinula docela uzitecna spoluprace. Prinejmensim do nadchazejiciho soudniho jednani z Agro Indomas, ktere ale dost mozna stejne nikdy nenadejde…
Dřevaři
pondělí 5. dubna 2010
O Sungai Wainu se sveho casu mluvilo jako o jednom z nejlepe spravovanych chranenych uzemi v Indonesii. Hlavne proto, ze jako na jednom z mala mist v Indonezii se tu podarilo zastavit ilegalni tezbu dreva (pominu-li ta mista, kde uz zadne drevo nezbylo…). Nejuspesnejsi pocin v tom smeru bylo nejspis hrebikovani stromu. Lesnici vyhledavali kempy drevorubcu a z ukrytu je pozorovali. Drevari si vzdycky nejdriv prosekaji cesticky k nekolika vybranym stromum a teprve pak privezou motorovou pilu, coz je natolik cenny nastroj, ze ho museji sdilet s jinymi skupinami nebo si ho jen pronajimaji. Pote, co si drevorubci stromy vyberou a odejdou pro pily, zatlucou lesnici do vybranych kmenu sadu 20-centimetrovych hrebiku. O ne se pak motorova pila rozbije a drevari tak prijdou o velmi cenny kus majetku. To je mnohem efektivnejsi nez zatykani nebo pokutovani – z takovych trestu se vzdycky da nejak vykroutit, ale znicenou motorovou pilu uz nelze vzit zpatky. Byl to tehdy velmi kontroverzni projekt, jeho iniciator Graham kvuli nemu prisel o misto reditele organizace, ktera si musela hlidat “public relations”, ale Sungai Wain se diky tomu podarilo zachovat.
Jenze hned za hranicemi rezervace se drevo tezi dal a ze Sungai Wainu se tak postupne stava ostrov lesa obklopeny travou a krovim, podobne jako i z nedalekych pobreznich mangrovu v Balikpapanskem zalivu. Doted tu funguje jeden posledni drevarsky kemp, ze ktereho uz je v podstate mala osada (jeho majitel ma zrejmne dobre kontakty), a nekolik dalsich skupin provozuje tezbu dreva stylem tebang-lari (poraz a utec), pri kterem kemp nestavi, jen pokaci strom, narezou ho hned na prkna a ta odvezou. Jak ale drevo v Indonezii neudrzitelnym tempem ubyva, zprisnuji se i policejni hlidky podel silnic – a o to vic pak drevari pouzivaji reky a more. Balikpapansky zaliv mezi patou a sedmou hodinou odpoledni, kdyz se stmiva, pro ne predstavuje dopravni tepnu. A to jak pro drevo, ktere se kaci primo podel pobrezi, tak i drevo, ktere k pobrezi vecer tajne svazeji nakladaky z okolnich kopcu.
Nas kemp je mimo rezervaci, takze se s drevari potkavame az prilis casto nez aby se to dalo prehlizet. Jejich pily z kempu slysime a snadno dohledame. Jenze mnozi z drevaru jsou ostrileni kriminalnici, kteri uz sedeli za horsi veci nez je kaceni stromu, takze ne pokazde je s nima snadna rec. Navic si i ja musim hlidat svoje “public relations” a nemuzu si dovolit znepratelit si mistni farmare a rybare – tezko byste totiz hledali jedineho, ktery nema v rodine aspon jednoho ilegalniho drevorubce… Zacali jsme tedy s tajnou zastrasovaci taktikou. Jakmile se nekde pokaci strom, vyvesujeme tam barevne pasky s indoneskymi napisy o tom, ze jsou v oblasti policejni patroly a ze je tu zakazane kacet drevo. Obcas to samo o sobe drevare odradi a uz se nevrati. Pokud se vrati, prijde na radu “pratelska osobni konfrontace”. Ali me zaveze par desitek metru od toho mista, sam se s lodi radeji schova, ja na drevare nahodou narazim a zavedu hovor. Vetsinou v tom smyslu, ze protoze nam nedavno nekdo zapalil nas kemp (a drevari jsou samozrejmne mezi podezrelymi), mam za povinnost hlasit policii jakekoli motorove pily, ktere tu uslysim. Ale ze s tim den pockam, aby meli cas pred policii zmizet. Starsi, uznalejsi drevari takovou dohodu berou ferove, horkokrevnejsi mladiky to spis rozohni, ale dost casto nakonec taky odejdou. Kdyz ne, nasleduje jako dalsi krok hlaseni (doprovazene malou financni pozornosti…) takovym instancim, o kterych vim, ze i oni spis vyjednavaji nez zatykaji – GEPAK (organizace puvodnich obyvatel) a ochranka rezervace Sungai Wain. A teprve kdyz ani to nepomuze, prijde na radu oblastni policie. A policejni hlidky ted zacinaji byt tvrde – pokud nekdo svazi drevo bez prislusnych dokumentu, mohou ted jeho lod bez dalsiho vyjednavani poptopit!
Jenze jak postupne uznalejsi drevari pousti sve remeslo k vode, zustavaji ti nejodhodlanejsi – a s nimi uz zacina byt dusno. Je to tak trochu test odvahy mych lodniku a vysledek je docela prekvalivy, protoze “indonesky Brad Pitt”, Bedul, ztratil kuraz jako prvni. Nedava to na sobe videt, ale vsichni to o nem vime, takze kdykoli se rysuje mozny stret s drevorubci, je na lodi Ali. Ale i jemu kuraz dosla ve chvili, kdy ho s Darmanem na lodi napadla skupina drevaru s macetama, kdyz fotili jejich kemp. Darman je velmi nadany vyjednavac a situaci s nima urovnal. Ali se ten den rozhodl zmenit identitu – ostrihal si dlouhe indianske vlasy a presvedcil me k tomu, abych zmenil barvu lodi. Moje lod mela byt podle puvodniho planu az do konce svych dnu zelena, aby si na ni kahau behem pozorovani zvykli. Ted uz je ale cerna a Ali i Isah do me porad huci s tim, ze bysme meli barvu menit kazdy mesic (tak jen doufam, ze nedojde na ruzovou s hvezdickama). A tak nakonec zustal jen Darman, ktery ted drevare monitoruje sam s vlastni lodi…
Zasadni problem s ilegalnim drevem je ale ten, ze po nem bude vzdycky odbyt, protoze pro mistni potreby zkratka neni jina alternativa. Certifikovane legalni drevo je cenna komodita, ktera jde vsechna na vyvoz. Na jednom seminari pro nevladni organizace se me kdosi zeptal, z jakeho dreva je postaveny muj kemp. Odpovedel jsem, ze 1 je ze starych prken a zbytek ze stejneho dreva jako plot kolem rezervace Sungai Wain, Gabina vzdelavaci expozice o malajskych medvedech, navstevnicke centrum v rehabilitacni stanici pro orangtany atd. – zkratka jmenoval jsem vsechny mozne drevene stavby postavene v ramci ochranarskych snah organizaci pritomnych v publiku. Shodli jsme se na tom, ze ani jeden z nas nestavi z legalniho dreva proste proto, ze tu zadne takove drevo neexistuje…
Střípky
pondělí 10. května 2010
K psani zprav se posledni dobou nejak nedostavam… Tak spis jen takove stripky…
Sungai Wain byl po pet mesicu plny lesnich plodu. Manga, mangostyny, duriany a rambutany uz sice maji svoji sezonu za sebou, nicmene zdejsi stromy kvetou a plodi v urcite pravidelne posloupnosti, takze je zas vystridaly dalsi ovocne stromy a mezi nimi i ten, ktery mi pripada nejlahodnejsi – Xantophyllum. Celkem nezname plody, protoze se nepestuji komercne, ale u me se svoji medovou chuti Xantophyllum prozatim vede (zatimco na poslednim miste stale zustava durian).
Celych pet mesicu nadbytku plodu, tak dlouho trvajici blahobyt tu zatim nebyl za celou zaznamenanou historii lesa, tj od roku 1997. A jak by se dalo cekat, u zvirat uz muzete videt opravdu velke zmeny. Les je ted plny prasat. Prase doted bylo spis vzacne zvire, clovek potreboval trochu stesti, aby ho v lese potkal. Kdyz prisla sezona ovoce, zacaly se v lese objevovat i ploche hromady palmoveho listi, docela zrucne propletene do podoby pohodlneho luzka. To jsou hnizda, ktere prasnice pripravuje pred tim, nez porodi nejakych 5-12 selat. Vzapeti se zacaly v lese objevovat rodinky pruhovanych prasatek. Ve stejne chvili se sem ale zrejme zacala stahovat i dospela prasata z sirokeho okoli. Ted uz je tezke do lesa vyjit bez toho, abyste nepotkali aspon nejakeho knoura.
Zpatky v Kampung Baru jsme mezitim meli dalsi pozar, kousek od meho domu. Tentokrat to bylo ve dne, takze sousedy udalost nezastihla tolik nepripravene. A to i pres to, ze pozarnicke auto uvazlo v zacpe a na misto se vubec nedostalo, a i presto, ze byl prave odliv, takze v Kampung Baru nebyla voda. Hasilo se bahnem, coz je docela efektivni – az na to, ze je zdejsi bahno plne strepu a jineho sajrajtu, takze na konci byli chlapi celkem porezani. Ale na rozdil od minule udalosti, kdy lehlo popelem asi 40 domu, to tentokrat odnesl jen jeden. Ironii bylo, ze si ten dum pronajimal jeden z tech nestastniku, kterym jejich vlastni dum vyhorel pro minulem pozaru pred par tydny…
Krome podobnych kazdodennich katastrof se tu ale deji i vetsi kalamity. Guverner Vychodniho Kalimantanu si nasel velmi zaludnou cestu, jak dostat ze statniho rozpoctu 300 milionu dolaru na podporu stavby mostu pres ostrov Balang. Pro vetsinu ochranaru to znamenalo, ze je Balikpapansky zaliv ztraceny, protoze v tehle fazi uz stavbu mostu zastavit nelze – a dali ruce pryc. Prekvapive, byla to tentokrat mistni vlada, kdo projevil dobrou vuli. Starosta Balikpapanu si predvolal me a Gaby se slovy, ze nas chce pozadat o pomoc. Ze pry chce jeste jednou naposledy zahajit jednani se vsemi vladami (mesto, distrikt, provincie), ale nemuze si dovolit udelat prvni krok. A tak ze ted hned svola tiskovou konferenci, na ktere Gaby a ja prohlasime, co s sebou projekt prinasi a taky to, ze je k dispozici nekolik alternativnich reseni, vyhodnejsich ekonomicky i s ohledem k zivotnimu protredi. Dostali jsme tri hodiny na to pripravit prezentaci. Starosta sezval nekolik deniku a televiznich stanic a druhy den se objevily zpravy ve vsech novinach. Zareagovaly okamzite vsechny vyznamnejsi ochranarske organizace v oblasti, spojily sily a vzaly si zastaveni stavby mostu jako hlavni prioritu pro nadchazejicich nekolik mesicu. Strhla se tak ze dne na den zatim nejvetsi kampan, ktera ted asi rozhodne o tom, jestli v Balikpapanu jeste po 20 letech zbyde nejaky les…
Končíme s výzkumem
neděle 16. května 2010
Končíme s výzkumem (16. 5. 2010)
Kampan za zastaveni stavby silnice kolem Balikpapanskeho zalivu nabrala tempo, ovladla nase zivoty a zmenila nase plany. Moment, kdy guverner Vychodniho Kalimantanu pomerne zaludnou cestou obesel standardni proceduru a dostal prislib centralni vlady pro financovani stavby mostu pres ostrov Balang ze statniho fondu, znamenal de facto konec naseho vyzkumu kahau. Vetsinu casu ted prosedim za pocitacem, na meetinzich a workshopech a do lesa uz se skoro nedostanu.
Zkusenost z lonska bohuzel ukazala, ze moji asistenti samostatne data sbirat nedovedou. S monitoringem ilegalnich aktivit v zalivu je to jine, tam je kazdemu jasne o co jde a kazdy chape, co ma delat a proc. Ale vyzkum opic? Indonesky rybar asi opravdu nepochopi, proc ma malovat obrazky kazde opice, pamatovat si, kde ma jaka kterou pihu, pocitat kolik opic z lodi vidime a snazit se rozhodnout, jestli jsou to ty stejne, ktere jsme na tomtez miste videli vcera. Vzhledem k tomu, ze ani Ali ani Bedul dost dobre nechapou smysl cele te vystredni procedury, nelze od nich ocekavat tvorivou koordinaci takoveho programu. A jak jsem tusil uz od zacatku, ani z naseho studenta Gokila se slibny koordinator projektu nevyklubal. Gokil sice zvladl v pohode a bez reptani pet tydnu pobytu v terenu, ale to bylo asi tak vsechno.
Jen s nami jezdil na lodi, s urcovanim opic setrval na urovni spolehliveho odliseni kahau od makaka a nespolehliveho odliseni dospeleho samce kahau od samice, a precetl necely jeden odborny clanek. Dal jsem mu nejaka vlastni data a na jejich zaklade ted pise napul smyslenou bakalarskou praci, tak jako vsichni ostatni studenti na jeho katedre.
Za dane situace jsme se nakonec rozhodli s vyzkumem kahau definitivne skoncit. Kemp ted vyuzivame uz jen ke kampanim, vozime sem hosty z vladnich uradu i nevladnich organizaci, abychom je presvedcili o tom, ze mangrovy v Balikpapanskem zalivu skutecne stoji za ochranu. Vetsina z hostu tu je vubec poprve v zivote! A usetrene penize jsme nasmerovali jinam. Spolecne s nekolika indoneskymi studenty, Darmanem a Aliho zenou Isah jsem zacali s pruzkumem verejneho mineni ve veci reseni dopravy pres Balikpapansky zaliv. V tomhle jsou indonesti lesnici skoleni mnohem lepe nez v pozorovani opic, takze tenhle program bezi hned od zacatku hladce i bez me ucasti. A vysledky nam sedi do karet. Ani ne jeden z dvaceti respondentu chce postavit most pres ostrov Balang a bude ho opravdu pouzivat. Vetsina vidi situaci realisticky – radeji nez stavet most, ktery se dos mozna ani nikdy nedodela, by znovu otevreli pristav fery a opravili uz existujici silnici. Ti, co chteji most, si vetsinou voli jednu z alternativ bliz k mestu. A ti, co chteji most opravdu pres ostrov Balnag, priznavaji, ze pouzivat ho ale stejne nebudou, je to pro ne moc daleko.
Most podle nich “prispeje k rozvoji oblasti”, coz lze ovsem prelozit slovy “umozni spekulace s pudou”. Pred deseti lety jste si tu mohli koupit pozemek za milion (rupii) na hektar, ted uz ho muzete prodat za 36 milionu, a az bude most stat, bude cena pozemku jeste drazsi…
Zasadni pocin v kampani proti mostu pres ostrov Balang bylo zalozeni Konsorcia vladnich uradu a nevladnich organizaci pro ochranu zivotniho prostredi v Balikpapanu. Sdruzuje vsechny vyznamne instituce, ktere rozhoduji o strategie ochrany prirody v oblasti. Jeho koordinatorka, pani Yulita, byla doted neznamou urednici, ale behem tehle skryte casti jeji kariery se z ni stala obratna vyjednavacka a organizatorka a s novym postem se ji otevrely nove obzory. Jeji pravou rukou a druhym mozkem je pravnicka Rahmina, prilis mlada na to, aby ji ve veci ochrany zivotniho prostredi stacil nekdo zkorumpovat nebo demotivovat (jak se to tu drive nebo pozdeji nakonec stane asi kazdemu ochranari…). Nacasovani bylo perfektni, kampan pro zastaveni mostu pres ostrov Balang prisla ve chvili, kdy jeste Konsorcium nemelo zadny jasny program. Yulita a Rahmina se kampane hned chytily a protoze obe vladnou znacnym charismatem, pomalu strhavaly ostatni. Zorganizovaly soutez pro deti ze strednich skol, ktere dostaly za ukol pripravit powerpointovou prezentaci o ochrane Balikpapanskeho zalivu s mostem pres ostov Balang jako centralnim tematem. Prezentace byly opravdu profesionalni (o prirode se deti v hodinach prirodovedy prilis neuci, ale o v tom, jak ji multimedialne prezentovat, maji prupravu dokonalou!) a vyherci ted se svymi prednaskami vystupuji na dalsich workshopech pred mistni vladou. A vladni urednici shledavaji velkym problemem oponovat patnactiletym studentum, kteri zanicene mluvi o budoucnosti svych vnoucat. Workshopy a metingy se ted poradaji i nekolikrat do mesice.
Prilezitosti je k tomu spousta, protoze ochrana prirody v Indonezii spociva predevsim v organizovani meetingu a slavnosti – Den Zeme, Den Biotopu, Den Vody, Den Mokradu, Den Mangrovu, Den Lesnictvi, Den Vysazeni Milionu Stromu, Den Ozonu, Den Biodiverzity, Den Milovane Narodni Fauny a Flory…
Ale ta nejzasadnejsi jednani probihaji na urovni ctyr vlad – mesto Balikpapan, distrikt Penajam, provincie Vychodni Kalimantan a narodni vlada v Jakarte. Mesto Balikpapan se podarilo presvedcit jako prvni, dokonce to byl sam starosta Balikpapanu, ktery celou kampan potajmu zahajil, jak jsem o tom psal v minulem mailu. I kdyz mam podezreni, ze to mohl byt jen projev dobre vule v nadeji, ze nakonec stejne neuspejeme a dame pokoj, protoze zajmy mistni vlady jsou taky velmi nejednotne. Distrikt Penajam se zapojil jako druhy a v tom nam byla hodne napomocna balikpapanska vlada. Provincie zustava hlavnim kamenem urazu. Prave tam totiz nejspis sedi ti duleziti lide, kteri si v oblasti ostrova Balang pred deseti lety za pakatel nakoupili pudu, aby pak pres ni mohli naplanovat silnici. A centralni vlada v Jakarte zatim zustavala mimo deni, prozatim nejevila vetisi iniciativu a nechavala vsechno lhostejne na provincii. A pak se najednou stalo neco necekaneho – Jakarta zamitla pridelit provincii penize, ktere uz byly udajne ze statniho fondu slibene! Znamena to, ze v roce 2011 se most stavet nebude! Mame rok k dobru!
Nikdo z nas tady v Balikpapanu nevi, jak k tomu rozhodnuti vlastne doslo, tak daleko pres more nase kontakty nesahaji, ale centralni vlada uz zda se zacina byt se situaci v zalivu seznamena z obou stran.
Orcely
středa 2. června 2010
Vzdycky me zajimali kytovci, a tak jsem byl hned od zacatku rad, ze v Balikpapanskem zalivu ziji i tri druhy delfinu. Dva z nich se sem jen obcas zatoulaji z otevreneho more, ale jeden druh, orcela tuponosa (Orcela breavirostris) tu ma stalou populaci. Orcely vyhledavaji prave takove vody jako je Balikpapansky zaliv – melke a kalne. Nejsou to moc rychli plavci, ale v lovu ryb v kalnych vodach zrejme delfiny z otevreneho more predci. Takze pronikaji az daleko proti proudu rek a jejich mala izolovana populace v oblasti Mahakamskych jezer tak predstavuje jedine indoneske sladkovodni kytovce.
Orcely (a dugongy) v Balikpapanskem zalivu uz nekolik let studuje Holandanka Danielle Kreb. Neni to uplne snadne, orcely jsou plache, na rozdil od vetsiny ostatnich delfinu se vyhybaji lodim (misto toho, aby si hraly v proudu vody za lodi), prilis se nevynorujou a skoro vubec neskacou, takze najit je chce trochu cviku a vyfotit je vyzaduje opravdu hodne praxe. A navic maji jenom drobnou hrbetni ploutev, coz znesnadnuje jejich individualni poznavani (jednotlivi delfini se nejlip poznavaji prave podle rozdilu v tvaru jejich hrbetni ploutve). Ale i tak uz se Daniele podarilo shromazdit dost dobrych fotek hrbetnich ploutvi, ze kterych si zaciname delat predstavu o tom, ze je v zalivu neco kolem stovky orcel, ktere tudy denne proplouvaji nahoru a zpatky zhruba s tim, jak postupuje odliv. Za odlivu orcely cekaji v usti rek na ryby, ktere v tu dobu odliv odvadi z rek do zalivu. V te dobe jsou i nejlip videt. Obcas si i pri hladine hraji, coz je opravdu pekny zazitek pozorovat.
Jenze nekolik let vyzkumu orcel prinasi neprilis optimisticke vysledky. Delfini se nedokazou adaptovat na dopravni ruch v dolni casti zalivu a postupne se cim dal vic koncentruji v jeho horni casti. Jenze s planovanou vystavbou provincni silnice kolem poloviny zalivu sem pronika i dalsi vystavba. Silnice se sice zatim pouze planuje, ale uz to staci k tomu, aby se v miste, kudy ma vest, zacaly stavet dve tovarny na zpracovani palmoveho oleje (ano, zase palmovy olej, tohle tema se opakuje zas a znovu…). Obe tovarny jsou z velke casti ilegalni, jenze obe spolecnosti jsou mocne a bohate, takze naji pod palcem i mistni vladu. V roce 2007 jsme se snazili zastavit stavbu prvni z tovaren, ale bezvysledne. Spolecnost jen “za trest” musela vysazet bezvyznamne maly placek mangrovu (promile toho, co vykaceli a zavezli zemi) a dal pokracuje ve stavbe. Mel to byt varovny priklad pro ostatni podniky, ktere v zalivu ilegalne stavi, ale nakonec to byl spis povzbudivy priklad dokladajici to, ze kdo ma penize, ten muze cokoli. Neni divu, ze se letos jeste hloubeji v zalivu zacalo se stavbou dalsi tovarny – opet na zpracovani palmoveho oleje.
Od roku 2007 se ale par veci zmenilo. Ochranari se sdruzili v pomerne silne Konsorcium, ktere si za svuj hlavni cil vybralo ochranu zalivu a zastaveni projektu silnice kolem nej a s tim souvisejiciho „rozvoje“. Jak je to tady bezne, ani tahle tovarna nemela v poradku povoleni EIA (Environmental Impat Assessment) a navic se zacala stavet v chranenem uzemi, 50 metru od pomerne unikatniho koraloveho utesu, v centru vyskytu kahau nosatych a v usti reky, kde pravidelne lovi i orcely. Jakmile tohle vyslo najevo, spustila se velka kampan a tvrdy boj. Emoce vrely na obou stranach. V prvni fazi se podarilo odklonit stavbu pristavu stranou od koraloveho utesu, coz byl ale kompromis, ktery nikoho z nas prilis neuspokojil, protoze zniceni utesu se tim pouze oddali. Nasledne nato prisli na radu delfini. Jeden z mnoha problemu je ten, ze zarazeni piliru mostu pri stavbe pristavu s sebou prinasi hlasite zvuky, ktere se vodou a zemi siri na kilometry daleko.
Potapecum muzou tyhle rany pod vodou prorazit bubinky. Delfini jsou nastesti citlivejsi spis na vyssi frekvence, takze dusledky stavby pro ne tak fatalni nejsou. Ale pokud se prilis priblizi (a jde o neocekavane zvuky!), vyjde to zhruba nastejno. A protoze delfini lovi potravu pomoci sonaru, je hluchy delfin mrtvy delfin.
Kampan pro ochranu delfinu byl tvrdy orisek, protoze spolecnost uz v te dobe se stavbou pristavu zacala, mela smlouvu s kontraktorem a s delniky a prodleva kvuli delfinum je stala velke penize. Mistni vlada stavbu pristavu oficialne zastavila, ale spolecnost pokracovala dal. Primo na stavenisti se vystridalo nekolik delegaci z vladnich i nevladnich uradu, nepomohlo to. V novinach se objevilo nekolik clanku, odeslali jsme dopisy k jejich nejvetsi partnerske firme do Singapuru, jeden mistni rybar kazdy den tajne kontroloval jejich staveniste a pocital, kolik ocelovych rour v zakladech piliru pribylo, a tuhle informaci jsem pak rozesilal sms na mobily vsech zucastnenych. Teprve po nekolika tydnech se prolomily ledy a spolecnost mi zavolala s tim, abychom jim poradili, jak delfiny pred hlukem ochranit. Ujala se toho Danielle. Naplanovala zvukovou zastenu, coz je v podstate plastova roura polozena na dne kolem lodi, ktera pilire zarazi. V ni jsou vyvrtane otvory. Do roury se pumpuje vzduch a bubliny predstavujou zastenu, ktera tlumi zvuky. Mereni intenzity zvuku ukazala, ze je zastena efektivni na vzdalenost 500 m a dal. Kolem lodi se proto bojemi vymezila zona 500 m a na brehu stali 4 asistenti s dalekohledy, kteri sledovali, jestli se nejaky delfin nedostane k lodi bliz. A to se stavalo pravidelne, protoze uzina mezi stavenistem a ostrovem Balang meri jen o malo vic nez 500 m a proplouvajici delfini se tim padem musi priblizit, at chteji nebo nechteji. Jakmile se tak stalo, veskera stavba se zastavila az do chvile, nez se delfini vzdalili na 1 km. Tempo stavby pristavu se tim zpomalilo o polovinu, ale orcely se zdaly byt v bezpeci – az na to, ze se spolecnost k tomuhle kroku uvolila az pote, co uz polovinu piliru zarazili… A problem ilegalni stavby v chranenem uzemi to samozrejmne nijak neresi.
Chvili se zdalo, ze korporace spolupracuje, jenze na pozadi mezitim dal hrali svoji hru. Zatimco na nas – me a Danille – byli mili jak andilci, v nasi nepritomnosti se obratili na Yulitu, koordinatorku konsorcia, se srdceryvnym narkem o tom, jak se Daniele snazi ze spolecnosti vyzdimat penize a jak je vyuziva k tomu, aby mela nejaky projekt. Nasledovala vymena velmi emotivnich mailu a telefonatu, behem ktere se ukazalo nejen to, ze vetsinu penez na monitoring delfinu spravuje spolecnost sama a ne Danielle, ale taky to, ze skutecnym duvodem k prestehovani pristavu mimo koralovy utes nebyla ochrana utesu, ale to, ze je to tak levnejsi. V podstate jen vyuzili argumenty ochranaru k tomu, aby mohli zmenit plan stavby (coz je samo o sobe ilegalni krok, ktery se jim touhle cestou podarilo “lidsky” oduvodnit!). Tenhle ocividny pokus o znesvareni clenu Konsorcia se tak nakonec obratil proti spolecnosti samotne. Nasledoval velky meeting, na kterem se mimo jine exponovalo i to, ze premisteni stavby pristavu je ilegalni krok, o kterem ochranari doted mlceli v dobre vuli plynouci z toho, ze ho oni sami povazovali za dobrou vuli ze strany stavitele. A prave to se nakonec stalo duvodem pro prozatimni zastaveni cele stavby.
Zatim neni nic jiste, spolecnost v pozadi urcite dal intrikari a v terenu je vsecho pripravene k dalsi praci. My dal pokracujeme ve sledovani toho, jestli s dalsi stavbou nezacnou bez toho, aby pockali na oficialni rozhodnuti (a navrat tymu, ktery monitoruje delfiny), a policejni report a clanek do novin uz mame pro jistotu dopredu pripraveny. Jedina jasna vec je, tak jako v nedavnem pripade palmarske firmy PT Agro Indomas, ze spolecnost za svoje prestupky trati vyznamne penize (ne jen zanedbatelnou castku na vysazeni par metru mangrovu), takze uz snad i lze mluvit o varovnem prikladu pro ostatni. A vladni urednici, kteri stavbu povolili bez EIA a navic v uzemi, kde by se stavit vubec nemelo, ted maji v kancelari opravdu dusno a priste si uz myslim taky daji velky pozor. Mam i tak obavu, ze jak v pripade PT Agro, tak i v pripade tehle olejove tovarny, bude vysledkem zas jen ne prilis uspokojivy kompromis. Ale mam taky za to, ze je to posledni plantaz a posledni tovatna, ktera v chranene casti zalivu vznikla.
Sebangau
úterý 6. července 2010
Konecne jsem si udelal trochu casu na to podivat se z Balikpapanskeho zalivu na par dalsich lokalit! Jednou z nich byl Sebangau v Centralnim Kalimantanu. Anglican David Smith tu zkousi neco, co tady v Sungai Wainu odkladame uz po leta – habituaci hulmanu. Vybral si k tomu ten nejsnadnejsi druh, hulamany kastanove (Presbytis rubicunda), ale ukazuje se, ze ani ten neni zas az tak uplne snadny…
Sebangau predstavuje uplne jiny typ lesa nez jaky mame v Sungai Wainu. Je to raselinny les. Raseliniste na Borneu jsou ovsem neco uplne jineho nez raseliniste u nas v Evrope. Neroste tu zadny raselinik ani zadny jemu podobny mech. Druhove slozeni stromu je sice uplne jine nez jak je tomu v klasickem dipterokarpovem pralese, ale pro nekoho, kdo stromy nepoznava (a na prvni pohled jsou opravdu vsechny stejne – dole vysoky kmen a nahore listi), je to prales jako kazdy jiny. Misto po polstarich mechu tady chodite po normalni opadance z listi a vetvi. Neni to ovsem tenka vrstva opadu, kterou byste se snadno prohrabali az na podlozi bileho pisku. Zdejsi opadanka je az nekolik metru silna a nasakla vodou jako houba. Raselinne lesy rostou na obrovskych rovinach s pomalym odtokem, takze destova voda zustava v pude dost dlouho na to, aby z opadanky vylouhovala taniny a jine konzervanty, zbarvila se do kavove cerna a zmenila se v slabou kyselinu, ve ktere se nedari bakteriim ani houbam a ve ktere pak lesni opad tleje jen pomalinku. A tak se spodni vrstvy lesniho opadu postupne meni v raselinu, ktera muze byt az 15 metru silna. Ta pak dal drzi spoustu vlahy i kdyz zrovna neprsi, takze suchou nohou se tu nedostanete nikam. A v dobe destu se brodite aspon po kolena kamkoli se vydate.
Sebangau se proslavil svymi orangutany – je tu zrejme jejich nejvetsi svetova populace. Jsou to do jiste miry nomadi, ale mel jsem stesti na dobu, kdy se zrovna nekolik kusu drzelo v blizkosti kempu a potkavali jsme je denne. Podle Davida jsou to ti nejnudnejsi primati v Sebangau, mistri v tom nedelat nic jineho nez zrat a sedet nebo lezet. A pak se sebrat a znicit pozorovatele dvema a pul kilometry rychleho pochodu na jine misto, kde ho pak zase znudi nekolika dny zrani a nicnedelani. Ale jsou to impozantni zvirata, obrovska a silna – a obcas i docela agresivni. Podle mistnich asistentu orangutani samci nesnaseji Davidovy androgeny a jakmile ho potkaji, pomysleji na jeho likvidaci. David me upozornoval, ze mozna uvidim, jak ho orangutan zabije. Kdykoli jsme nejakeho potkali, skrcil se a ani nedutal v nadeji, ze bestie co nejdriv zmizi – zatimco ja jsem se zaujetim cekal na to, jak bude orangutan Davida masakrovat. Ale zda se, ze moje androgeny u orangutanu vyvolavali vetsi respekt, takze se predstaveni nekonalo ani jednou…
Vyzkumny kemp v Sebangau (rika se mu tu Prirodni laborator) je byvaly drevarsky kemp. Vetsina raselinist na Borneu jsou byvale drevarske koncese. S prumyslovou tezbou se zdejsi lesy prekvapive vyrovnaly. Tezilo se tu jen nekolik malo druhu stromu s nejkvalitnejsim drevem, ktere se k velkym rekam svazely po kolejnicich. Situace se ale zhorsila v dobe ekonomicke krize (po padu diktatora Soeharta na konci 90. let), kdy tezarske spolecnosti odesly a nahradili je ilegalni drevari. Ti nejen ze kaceli mnohem pestrejsi skalu velikosti a druhu stromu, ale “zefektivnili” i zpusob jejich prepravy. Vybudovali sit kanalu, po kterych drevo z mocalu splavovali. A kanaly pak zacaly fungovat jako meliorace, ktera mokriny postupne odvodnuje. To pro les predstavuje daleko tezsi ranu nez samotna tezba dreva. Dnes, kdyz se ilegalni tezbu podarilo vicemene zastavit, zustavaji odvodnovaci kanaly problemem. Sprava rezervace zacala budovat hraze, ktere maji odtok vody zpomalit a zrychlit prirozene zanaseni kanalu. Ale nektere efektivita hrazi je omezena a odvodnovani je stale velkym problemem, zvlaste v dobe sucha, kdy na odvodnenych raselinistich vic nez snadno vznikaji pozary, jejichz haseni je vic nez obtizne.
Ja jsem do Sebangau dorazil akorat po skonceni obdobi destu. Takze ne vsude jsem se musel brodit po kolena, ale i tak jsem si sucho v botach uhlidal jen po par prvnich kroku, a po nekolika desitkach metru uz jsem vsechny ty louze a tune ignoroval stejne jako vsichni ostatni. Ono to ma i sve pozitivni stranky, pokud mate dolni polovinu tela permanentne mokrou. Voda telo ucinne ochlazuje, takze se clovek nemusi potit.
Zatimco v Sungai Wainu jste po hodine chuze propoceni, oleptani a zatuchli, v Sebangau mate nohy promacene cistou vodou, zatimco kosile zustava vicemene prijemne sucha. Nohy ovsem trpi, kuze v rozkroku se opruzuje, na puchyrich bobtna a mezi prsty praska. K dobru se v takovem pripade pricita i to, ze je zdejsi voda v podstate slaba kyselina, ve ktere se nedari parazitum. Tim padem z rozpraskanych nohou prilis nehrozi infekce. A kysela voda s sebou prinasi jeste jeden opravdu neocenitelny komfort – neziji tu pijavice. Pro nekoho, kdo se prodiral pralesem v bornejskych pahorkatinach a armady suchozemskych pijavic po nem splhaly az do tech nejzapadlejsich zahybu kuze, musi byt raseliniste ucineny raj!
Tak jako v Sungai Wainu si i v Sebangau vyzkumnici zbudovali sit transektu, tedy uzkych rovnych pesinek, kterymi se v lese muzou celkem snadno a rychle pohybovat od zapadu k vychodu a od severu k jihu. Transekty v raselinne bazine s sebou ale prinaseji jeden problem, ktery nastesti ze Sungai Wainu nezname. Zdejsi houbovita puda pod vahou cloveka snadno sleha a eroduje. Navic se v ni kvuli nerovnomernemu tleni vytvari spousta dutin, do kterych se clovek v jednom kuse az po pas propada. Cim delsi dobu se transekty pouzivaji, tim vic se meni v retezce louzi a tunek, stale hlubsich a hlubsich a plnych zaludnych propasti. V podstate jsou to takove padaci pasti, naplnene kyselinou. Zatim se nestalo, ze by nekoho transekt pohltil do te miry, aby zuhelnatel a musel cekat na to, az ho nekdo vytezi. Ale pracovat na takovem transektu zacina byt dost neprijemne. A co je horsi, transekty se pomalu meni v drenazni kanaly, ktere z baziny odvadeji vodu a prispivaji k jejimu vysychani.
Zda se, ze system transektu na raselinistich nemuze byt permamentni a po nekolika letech bude nutne zbudovat novy system. A pro toho, kdo uz ma brodeni v bazine opravdu dost, je v Sebangau nekolik kilometru vyvysenych prkennych chodnicku. Siroke jsou sice jen na jedno prkno, na kterem se clovek chvili musi ucit chodit, aby nespadl, ale jakmile se to nauci, je to parada! Jak David dobre poznamenal, drevene chodniky jsou balzamem na psychiku vyzkumniku – jakmile k nim dojdete, jste uz v podstate “doma”, i kdyz vam muzou zbyvat treba jeste 2 kilometry chuze!
Jina vec, ktera praci v raselinnem lese ztezuje, je viditelnost. Pokud jsem si nekdy stezoval, ze v Sungai Wainu je viditelnost spatna, tak to beru zpatky. Raselinne lesy mohly byt sveho casu “prehlednejsi”, ale v dusledku naruseni korunoveho patra selektivni tezbou dreva je ted jejich spodni patro tvorene hustou spleti zelenohnedeho rosti, pres ktere vidite jen na par kroku. S Davidem jsme sledovali jednu z jeho hulmanich skupin po jedno odpoledne (byl to jediny den, kdy se nam hulmany podarilo najit). Za tu dobu se povedlo tlupu spocitat, v jednu chvili jsme je i poradne videli (jinak jsme spis pronasledovali zvuky praskajicich vetvi), identifikovali jsme jeden potravni strom, a ztratili jsme je pred tim, nez dorazili na spaci stromy. Zkratka nic moc. Nicmene po navratu do kempu si David pochvaloval, ze to bylo jedno z peti jeho nejlepsich pozorovani… Jiny den jsme pri marne snaze najit hulmany sledovali skupinu gibonu, kterou Anglicanka Susan Cheyne sleduje uz 5 let. Byla to ta nejlepe habituovana (na pozorovatele navykla) z jejich pěti gibonich tlup. Vysledek byl stejny jako s hulmany – spocitali jsme je, v jednu chvili jseme je poradne videli, jinak jsme pronasledovali spis zvuky praskajicich vetvi, identifikovali jsme jeden potravni strom, a po nejakych 100 metrech jsme je ztratili. Teprve ted, kdyz jsem videl vysledek peti let intenzivni prace, jsem si uvedomil jednu vec – aniz bych to poradne ocenil, kahau nosate v mangrovech v Balikpapanskem zalivu uz zkratka habituovane mame!
Návrat
čtvrtek 19. srpna 2010
Tuhle posledni zpravu z Indonesie pisu uz v Cechach, kde jsem ale vlastne jen na otocku, nez se vratim zpatky do Asie (na konferenci do Japonska). Jak uz je to pravidlem, posledni tydny v Indonezii byly ve znameni stresu a nestihani, takze i kdyz se delo opravdu hodne veci, zustaly tak nejak nezaznamenane…
Kdyz jsem vloni do Balikpapanskeho zalivu prijel, zacala uz provincni vlada se stavbou mostu pres ostrov Balang a vyhlidky na silnici kolem celeho zalivu vyvolaly to, ze podel pobrezi zacaly bujet staveniste novych tovaren jako houby po desti. Vladni urady i nevladni organizace o tom budto nevedely nebo vedet nechtely, rybari uz davno rezignovali na jakekoli protesty a korporace mely plnou volnost k tomu chovat se jak na Divokem Zapade. Za posledni rok se toho stacilo hodne zmenit – da se rict ze k dobremu, ale ne k prijemnemu. Z prace v zalivu, ktera kdysi zacala jako pohodovy vyzkum opic, je uz ted tvrdy a bezohledny boj a vysoka politicka hra. Behem poslednich mesicu se dostala ochrana Balikpapanskeho zalivu do popredi zajmu jak mistni vlady, tak i obcanskych sdruzeni – zasluhou lidi jako je Yulita, Rahmina, Gaby a mnoho jinych, ale v první rade diky praci tymu Darmana, Aliho a Bedula, kteri zaliv kazdy mesic objizi a rozesilaji pak mym prostrednictvim vsem ostatnim zpravy o tom, co se na pobrezi prave deje. Stavebni spolecnosti, plantaznici i ilegalni drevari tim prisli o nejvetsi vyhodu – totiz o to, ze nikdo nevedel o tom, co v zalivu provadeji. Darman, Ali a Bedul budou v monitoringu pokracovat i po mem odjezdu, maji uz myslim dost dobrou prupravu na to, aby sami zvladali pracovat samostatne.
Ale i kdyz je patrolovani v terenu nezbytny zaklad, ktery vlastne vsechen zajem o zaliv odstartoval, o budoucnosti zalivu se rozhoduje na uradech. Jestli se nakonec zaliv podari zachovat anebo ne bude v prvni rade zaviset od uspechu kampane a politickeho vyjednavani. A to je hodne osemetna zalezitost. Zlomovym bodem v kampani pro zachranu zalivu bylo zapojeni Yulity a jejiho konsorcia, ktere sdruzuje vetsinu dulezitych vladnich i nevladnich skupin, ktere se v Balikpapanu venuji zivotnimu prostredi. V tom je Yulitina sila – ale i slabost. Yulita zorganizovala nekolik workshopu, kde spolu s ostatnimi velmi otevrene kritizovala planovane podnikani v zalivu, jako most pres ostrov Balang a silnici kolem zalivu, a se stejnou vervou pak o podobnych tematech mluvila na osobnich schuzkach s vladnimi uredniky od kancelare starosty az po ministra zivotniho prostredi. Jenze to vsechno pouze pokud slo zatim jen o planovane podnikani. Jakmile doslo na investice, ktere uz byly zajistene, vladni urednici Yulite brzy pristrihly kridla i jazyk. Tohle uz zkratka nebyla jen takova drza polemika o vysnenych investicich – tady uz slo o opravdove penize!
A protoze vladni urednici jsou take cleny Yulitina konsorcia, ma kazde vyjednavani tendenci skoncit ve chvili, kdy se objevi investor. Nadeje pak stoji na „cistych dusich“ bez zavazku a bez kontaktu, plnych idealu – treba na studentech mistni pravnicke fakulty, na nekolika zacinajicich novinarich, nezavislych vyzkumnicich a na par vyjimecne odvaznych vesnicanech jako je Darman, ktery se z obycejneho rybare postupne transformuje na zaniceneho aktivistu. Klicova otazka je ted ovsem ta, jak dulezitou roli jsem vlastne v tehle siti lobbystu hral ja. V idealnim pripade uz by ted ta role prilis klicova byt nemela, tak aby cely system mym odjezdem prilis neutrpel. Tech osm mesicu, po ktere ted budu mimo Indonezii, je tedy vlastne takovym testovacim obdobim. Pokud za tu dobu provincie nesezene penize na stavbu mostu a silnice, mesto nevyda povoleni na zbudovani zadne dalsi tovarny a jednani o statusu chraneneho uzemi pro horni cast zalivu neustrnou na mrtvem bode, budu opravdu spokojeny…
Sakurajima a Yakushima
pondělí 30. srpna 2010
Po roce stravenem v Indonezii jsem se vratil do Cech na jediny tyden, abych hned zas odjel zpatky do Asie. Tentokrat do Japonska, kde se pristi mesic porada primatologicky kongres, na kterem mam lobovat pro ochranu Balikpapanskho zalivu.
Pred tim me ale pozvala primatolozka Suchiko na ostrov Yakushima jizne od hlavniho japonskeho souostrovi, kde zije nejjiznejsi populace slavnych opic japonskych makaku. Suchiko tu pro svoji doktorandskou praci nekolik let zkoumala jejich reprodukcni system a ted se sem kazdy rok vraci, aby zjistila, kdo v jejich tlupach pribyl, kdo ubyl, kdo se prestehoval a kdo narodil. A odebira vzorky trusu pro analyzu DNA, takze pak u kazdeho z mladat muze znat jak matku, tak i otce. Letos ma Suchiko na sber dat i vzorku jenom tyden cisteho casu, takze me s sebou bere jako asistenta. Sbirat opici hovna pro me bude po roce znicujici ochranarske prace mezi zkorumpovanymi uredniky na Borneu opravdova dovolena snu!
O pobyt v premodernizovane japonske civilizaci ale zrovna dvakrat nestojim, takze jsem na Yakushimu vyrazil hned prvnim autobusem z letiste v Osace.
Cestovani v Japonsku je zhruba stejne tak rychle jako je drahe, takze do pristavu na jihu japonske “pevniny” ve meste Kagoshima jsem dorazil o den driv a svuj prvni den v Japonsku jsem stravil pobliz mesta na nejaktivnejsi japonske sopce Sakurajima. Ta byvala ostrovem, ale po jednom z poslednich vybuchu v roce 1914 vyprodukovala dost lavy k tomu, aby se s protejsi pevninou spojila pevninskym mostem. Na Sakurajime opice nejsou, tezko by se tu uzivily. Vetsinu povrchu (polo)ostrova pokryvaji rozpraskana lavova pole porostla borovymi lesy, takze vune pryskyrice prosycuje vzduch jako nekde na Jadranu. Borovice – pionyrska drevina, ktera obsadi lavova pole jeste pred tim, nez ji nahradi kastany, vavriny a jine subtropicke listnace. To ale trva nekolik stoleti, jeste po 96 letech na lavovych polich roste jen nizke borove mlazi. Takze nedockavi Japonci zacali s lesnickymi zasahy a borovici kaci, coz jsem nevidel moc rad, ale rikal jsem si, ze jsem si prece do Japonska prijel od ochranarske prace odpocinout…
Zahradnicke tendence japonskych ochranaru jsou ostatne videt i v systemu turistickych stezek, ktere jsou naprosto kraticke a nikam po nich nedojdete (jenom zpatky k autu), zato jsou ale plne odpocivadel a jinych romantickych stavbicek, jenze na to si holt budu muset v tehle zemi nejspis zvyknout. K prvnimu noclehu jsem ovsem tyhle altanky docela uvital. Puvodne jsem chtel sice uprostred lavove pustiny prespat v supermodernim verejnem zachodku, ktery by se coby ubytovaci zarizeni vyrovnal indoneskemu hotelu. Bohuzel, byl ale vybaveny tolika tlacitky, ze jsem ve snaze pustit vodu spustil poplach ohlasujici invalidniho turistu v nesnazich. Altanky na petiminutove posezeni nastesti zatim v Japonsku zadna tlacitka nemaji. Rano se v nich sice clovek probudi pokryty vrstvickou sopecneho popela, tu ale muze smyt v mistnich termalnich laznich.
Ostrov Yakushima se z more tyci jen o nejakych 60 km od Sakurajimy, je to ale uplne jiny svet. Obrovsky zulovy monolit, ktery se zveda z azurove vody do vysky vic nez 1900 metru, pusobi jako zastena, ktera zadrzuje vetsinu vlahy hned pote, co se morske hladiny odpari. Kolem vrcholu ostrova se tim padem neustale kondenzuji mraky, ktere vzapeti spadnou v podobe subtropicke sprsky na svahy hor, jenom aby je hned nahradily dalsi mraky. Vychodni strana ostrova je jednim z nejdestivejsich mist na svete a rocne tu spadne pres 10 metru srazek.
Primatologove si nastesti k vyzkumu prozirave vybrali zapadni svahy Yakushimy, kde naprsi jen zhruba tolik, kolik na Borneu. Zdejsi svahy jsou porostle nizkym pralesem podobneho typu, jaky byste nasli ve Stredomori. Na rozdil od Evropy je to ale na Yakushime z vyznamne casti porad jeste primarni prales.
Vyzkum opic na Yakushime zacal pred triceti lety. Primatologove si v jednom z mistnich domku zaridili vyzkumnou stanici, ktera je obcas opravdu narvana studenty a postdoky. Tak jako ostatne i ted, krome me a Sachiko tu ted bydli pet Japoncu (respektive prevazne Japonek) a jeden Francouz. Ten je tady z podobneho duvodu jako ja. Prerusil na par tydnu akademickou rutinu na parizske univerzite a pomaha jako asistent jedne z Japonek pri vyzkumu disperze semen opicemi. Je to vlastne vynikajici napad, jak se z rutinni kancelarske prace aspon na cas vratit do spokojenejsich studentskych let. A mistni student za to na par tydnu dostane kvalifikovaneho asistenta a poradce v jedne osobe, bez naroku na honorar.
Zivot ve vyzkumne stanici v Japonsku je ale neco uplne jineho nez v Indonesii. Za minulych par let pro me nebylo nijak tezke zvyknout si na to, ze se spinave nadobi polozi Alimu pred dvere, odkud nejakym zazrakem (o jehoz podstatu se prilis nestaram) zmizi, jen aby se vzapeti obevilo v kuchyni umyte a naplnene jidlem, ktere se tam nejakym jinym zazrakem dostalo z trznice a cestou na talir se jeste stacilo uvarit. O japonskych vyzkumnicich ani nemluve – v Sungai Wainu koluji historky o jednom, ktery si platil domorodeho asistenta na to, aby mu v pralese nosil slunecnik. Ale doma v Japonsku jsou pracovni sily drahe a o nejakych asistentech a posluhovacich tu nemuze byt rec. V Yakushime si vyzkumnici delaji vsechnu praci sami, pocinaje sberem dat a vzorku a konce varenim a veskerymi domacimi pracemi. Vladne pri tom jakasi forma komunismu, kdy se sdili vydaje a i o stanici se staraji spolecne vsichni, kdo v ni zrovna pobyvaji. A je az neuveritelne, jak se i nove prichozi dovedou v okamziku skoordinovat. Dokonce i se mnou to jaks taks slo, i pres komunikacni barieru – japonsky zatim umim rict jenom cikada, jelen a kompost. Po odpolednich domacich pracech, prokladanych nezbytnymi seancemi za pocitacem a sledovanim zapadu slunce v horkych laznich v zahrade sousedniho penzionu, pak nasleduje nezbytna vecerni spolecenska konverzace, kdy se dlouze do noci diskutuje o vsem moznem u vynikajici vecere a alkoholu, kterym se prekvapive nikdo neopije.
Nekdy se na veceri objevi soused nebo jsme naopak my pozvani k jednomu z vedlejsich domu, to je pak jidlo o to vic vynikajici a diskuse se protahne jeste vic do noci. A rano v pul pate se pak vstava, aby se mohlo s rozednenim zacerstva vyrazit za opicemi…
Opice a jeleni
sobota 11. září 2010
Dva tydny na Yakushime utekly jako voda a po vycerpavajici Indonesii to pro me byla dovolena snu! Zadne urady, zadne dohadovani, v podstate slo jenom o to sbirat hovna! Tym primatologu z Kyotske univerzity na Yakushime sleduje nekolik tlup japonskych makaku (spravne by se jim melo cesky rikat makaci cervenolici) uz tricet let. V tech nejvice studovanych skupinach ma kazda z opic svoji identifikacni kartu, vi se, kdo je jeji matka a babicka, a v poslednich letech uz jsou znami i otcove, a to diky analyze DNA izolovane prave z jejich trusu.
Ukolem Sachiko pro tenhle rok bylo ve dvou tlupach aktualizovat identifikacni karty, zkontrolovat chybejici, nove prichozi a nove narozena zvirata a odebrat trus mladatum a jejich potencialnim otcum. Sachiko si vzala na starost mladata, coz je tezsi, protoze opicatko, ktere se zatim zivi jen materskym mlekem, toho z opacneho otvoru zatim moc nevyprodujuje. Navic pokud v tu chvili zrovna visi na matce, ulpi ta titernost kdesi na jeji srsti. Takze je potreba pockat na chvilku, kdy se mlade od matky na metr nebo dva vzdali, aby zacalo zkoumat okoli nebo si hralo s jinym opicatkem a pak davat dobry pozor na to, jestli za sebou neutrousi kapku. Ja jsem mel na starosti samce, u kterych hovinka jen tak snadno neprehlednete. Zato pronasledovat je neni az tak snadne, protoze dospeli samci se od samic vzdaluji vic nez jen na metr nebo dva. Tlupa makaku neni zdaleka tak soudrzna jednotka, na jakou jsem byl zvykly treba u hulmanu. Zvlaste ne samci. Vetsinou je to jen jeden nejvice dominantni samec, ktery se drzi s vetsinou samic a mladat v centru tlupy. I tohle jadro tlupy ujde denne par set metru. Z nej se ale oddeluji rodinne skupinky 2-3 samic nebo mladenecke skupiny nekolika samcu a ti se pak rozptyluji mimo po okoli na plose, o ktere nemam poradnou predstavu. Nejen, ze toho pak takove satelitni skupinky nachodi vic nez dominantni samec se svymi favoritkami, ale beda, jak je ztratite! To pak krouzite kolem centra tlupy nahoru a dolu a hledate a hledate, a obcas uz nenajdete.
A teren je tu opravdu narocny, Yakushima je obrovsky zulovy balvan se strmymi svahy od morskeho pobrezi az do vysky nad tisic metru, takze termin „mirny svah“ je tu opravdu hodne relativni. Nekdy jsou to hole skaly bez zachytneho bodu, jinde se zas skala pod vami droli pri kazdem druhem kroku, a pri chuzi obcas vyuzijete ruce vic nez nohy. Japonsi studenti jsou ale neuveritelne houzevnati, zatnou zuby a splhaji za opicemi presne tak, jak jim to jejich profesor nakazal – v Japonsku se totiz o profesorove rozhodnuti nediskutuje! A prekvapive se zatim nikdo z nich nezabil, bylo tu jen par zlomenin. Jak ovsem Sachiko zduraznila, i tady je pry cim dal obtiznejsi najit takove studenty, kteri se do 500 metru vysokeho svahu za opicemi vydrapou s tim, ze by se sem jeste nekdy chteli vratit… Ovsem pro toho, kdo v pozorovani vytrva, pak obvykle jednou az dvakrat denne ceka velka odmena, a to kdyz opice dorazi na malou silnici, ktera svah rozdeluje na dve casti. Na rozdil od vetsiny jinych opic makaci silnice miluji! Zrejme jim pripominaji skalni rimsy, na jakych tak radi odpocivaji. Navic povrch asfaltu vzdycky brzy vyschne a prohreje se a dokonce ani pijavici na nem nechytite. A tak se tu opice rozvali, zacnou se cistit, mladata si hraji a vyzkumnik si uziva zaslouzene chvilky pohodoveho pozorovani se vsim komfortem. Nez se opice zase rozhodnou vydat se nahoru nebo dolu po svahu a vy se tam musite drapat s nimi…
Vyzkum makaku cervenolicich na Yakushime mel jeden zajimavy vedlejsi efekt – jak primatologove navykali opice na svoji pritomnost (a dneska se k nim v pohode priblizite na 2 metry i mene), podarilo se jim podobne habituovat i siky. To jsou az komicky drobni jeleni (poddruh z Yakushimy je jeste mensi nez ostatni sikove v Japonsku), ktere Japonci s oblibou lovi, takze se obvykle lidem spis vyhybaji. Ale tam, kde jsou budto turisti nebo vyzkumnici a jeleni se chrani, zkrotnou velmi rychle. Dovodem toho, proc si takhle navykli i na primatology, je fakt, ze sikove na Yakushime doprovazeji tlupy opic. Po vetsinu casu, kdyz jste s opicemi, jsou tu i jeleni. Opice jsou velmi vybiravi a destruktivni jedlici, vetsinou utrhnou plod, kousnou do nej, odhodi ho a utrhnou jiny. A pri tom jeste stihnou shodit nekolik zelenych listu. Naopak siky dole pod nimi jsou dokonale vysavace, zuzitkuji kazdy kousek ovoce a kazdy listek, ktery makakum odpadne od ruky. Od opic je to velka sluzba, protoze tam, kde jsou jeleni chraneni, je lesni podrost vypaseny obcas az do posledniho vyhonku. Zacinaji si na to stezovat i botanici, kteri zjistuji, ze nekolik endemickych poddruhu bylin zacalo z Yakushimy v poslednich letech rychle mizet. Primatologove naproti tomu maji z jeleniho servisu docela radost, protoze bez sik by zdejsi lesy byly asi opravdu nepruchodne. Nejen, ze by to byly superstrme svahy, byly by navic jeste porostle superrostim. Neni vubec divu, ze se dve nejintenzivneji studovane primatologicke lokality v Japonsku (Yakushima a Kinkazan) vyznacuji mimoradne vysokymi pocty jelenu!
Opravdová Yakushima
úterý 21. září 2010
Vetsinu pobytu na Yakushime jsem stravil s makaky na svazich a utesech nad morem, v teplem subtropickem lese na zavetrne strane ostrova – ve srazkovem stinu. Az na poslednich pet dnu jsem se vydal vys do hor, abych na vlastni kuzi pocitil, jak moudra volba to byla zalozit vyzkumnou stanici na zavetrne strane Yakushimy.
Ostrov se z more zveda strme do vysky vic nez 1.900 metru, takze mistni vedci radi rikaji, ze tu behem jednodenniho vystupu muzete videt vsechny vegetacni zony Japonska (coz neni tak docela pravda, ale budiz). Nad pobreznimi stalezelenymi lesy stredomorskeho typu najdete prijemne svezi opadave listnate lesy a jeste vys pak vylozene pravece vyhlizejici smisene lesy s obrovskymi kryptomeriemi (kterym se tu rika cedry). Je to asi opravdu jedno z nejpusobivejsich mist, ktere jsem kdy videl. Kryptomerie na melkych pudach nerostou prilis do vysky a prave diky tomu je ani tajfun neslozi a mohou se dozit veku az nekolika tisic let. Nejstarsi z nich se odhaduje na vic nez 7 tisic let, coz by z nej delalo nejstarsi zivou vec na planete. No, asi to tak neni, ale i realistictejsi odhad veku nejstarsich stromu, 2.500 – 3.000 let, je uctyhodny. Takove stromy jsou neuveritelne tluste a zvrasnene a na jejich kure roste doslova dalsi maly les tvoreny nekolika druhy jinych stromu a keru.
Nektere z nich dosahnou do stejne vysky jako samotny cedr, takze pak tenhle jehlicnan pusobi tak trochu listnatym dojmem. A zajimavy musi byt na jare, kdyz z niceho nic rozkvete kvety rododendronu. Je to vlastne neco co ani v Indonezii nemame. Na Borneu sice neni nic divneho najit strom obrostly epifyty, ale strom obrostly nekolika druhy jinych stromu jsem vazne videl teprve az tady. Podivnou pravekou atmosferu ma asi na svedomi barva lesa – je opravdu zeleny, nejen pri pohledu shora, ale i zevnitr. Typicky destny prales je zevnitr hnedy od kury, dreva a opadaneho listi, ale tady je vsechno prosakle vodou a prorostle mechem, takze si obcas pripadate jako za barevnym filtrem. Zvlast rano, kdyz vychazi slunce a kolem vas je neuveritelne zlutozeleno! To pak prechazi do poledniho belozelena, jak se podrostem provaluji oblaka mlhy, a nakonec do vecerniho cervenozelena.
Celkovy dojem kazi jen spousta obrovskych parezu, kterych je tu nekolikanasobne vic nez zivych stromu. Kryptomerie byly kdysi posvatne, sidlili v nich bohove a proto je nikdo nekacel. V patnactem stoleti ale prisel jeden podnikavy budhisticky mnich s tim, ze se s bohy domluvil. Pokud se o strom opre sekyra, zadny buh v nem nesidli a je mozne ho pokacet. Od te doby se datuje kaceni „cedru“, ktere skoncilo teprve po druhe svetove valce. A protoze je drevo letitych stromu prosakle pryskyrici a skoro netleje, jsou parezy v lese dobre znatelne i po nekolika staletich. Jeden z nich je dost prostorny na to, aby v nem postavili maly chram. Takze jsem si mohl vyzkouset, jak bydleli Kremilek s Vochomurkou (uvedomil jsem si, ze jim strechou muselo hrozne zatekat!).
Zdejsi les je tak unikatni diky deseti metrum srazek, ktere tu kazdorocne spadnou. Prsi skoro denne, ale vetsinou je to jen mrholeni, na ktere si ryche zvyknete a ktere na vas behem chuzi usycha. Jen kdyz prijdou tajfuny, tak leje jako z konve nekolik dnu bez prestani, potoky se rozvodni a rozbouri a ani to nejzapadlejsi mistecko mezi kameny a pod skalnimi previsy nezustane suche. A v den, kdy jsem opustil vyzkumnou stanici a vydal se nahoru do kopcu, prisel od Korejskeho poloostrova prave jeden takovy tajfun. Prselo pet dnu skoro bez prestavky. Vlastne jsem toho z Yakushimy moc nevidel, zato jsem ji opravdu pocitil! Jak pri denni chuzi, tak pri noclezich v betonovych horskych boudach, do kterych zatekalo ze všech stran, takze byly zatuchle a clovek si v nich pripadal jak v partyzanskem bunkru, jak se tu tisnil s Japonci, mysicemi a hady.
Vys po svahu jsou smisene lesy vystridane rododendronovymi krovinami. I tady jsem potkaval makaky, jsou opravdu vsude, az po tu nejhornejsi hranici lesa a krovin. Ale vic je stysite nez vidite, jsou naprosto plasi a pohybuji se v podrostu jako stiny. Tady bych asi moc vzorku trusu nenasbiral… A jeste vys nad hranici lesa jsou svahy porostle zakrslym bambusem, ktery tu nahrazuje klasickou travu. Tady uz opice nejsou, ale jeleny sika potkavate az do tech nejvyssich poloh. Dokonce i taky jsou neuveritelne krotci a spasaji zakrsly bambus do te miry, ze jsou cele obrovske porosty vytvarovane jako bonsaje, co pak pusobi opravdu az kycovite japonsky! Aspon tedy tech par metru vpravo a vlevo, co jsem mel sanci v te mlze videt. Tajfun, ktery v ten den strhnul i jeden z tech tisiciletych cedru, mel tendenci srazet cloveka z cesty a napichovat ho na stebla bambusu, vsechna ostre skousnuta od jeleni zvere. Ale prekvapive to nevadilo ani sedesatiletym japonskym dedeckum a babickam, kteri tu splhali na ty nejvyssi hory a brodili rozbourenymi potoky. Az budu v duchodu, chtel bych byt Japonec!
Po peti dnech, ktere jsem stravil na horach, spadla posledni kapka deste, ustal vitr, rozjasnila se obloha a otevrel se pohled na more, takze behem posledni hodiny jsem ostrov opravdu videl!
Mezi makaky a medvědy
pondělí 27. září 2010
Po skonceni kongresu v Kyotu jsem mel dojem, ze znam kazdou druhou bledou tvar, kterou v Japonsku potkavam, a ze i kazdy ten zbyvajici ob-jeden je nejspis taky primatolog. Rozprchli jsme se po cele zemi ve snaze prohlednout si vsechny ty slavne lokality, na kterych se uz od padesatych let studuji, filmuji a foti japonsti makaci. Ja jsem vyrazil s reditelem ostravske zoo a s primatolozkou Joannou do Jigokudani neboli do Pekelnych zridel v centralni casti ostrova Honsu. Tim jsem opustil teple subtropicke Japonsko, ve kterem jsem stravil uplynuly mesic, a vydal se na chladny sever, kde se uz brezove, dubove a bukove lesy zacinaji zbarvovat do podzimniho zlatocervena, ktere zname z kycovitych japonskych plakatu.
Kdyz uz jsme u tech kycovitych obrazku z Japonska, Jigikudani jim jasne dominuje. Prave tady se totiz foti a filmuji slavni snezni makaci, kteri travi mrazive zimni dny hluboko v horach ponoreni do horkych pramenu, zahaleni v pare a posypani snehovymi vlockami. Pravda, uz cestou do Jigokudani jsem ocekaval deziluzi, ale nejak jsem doufal, ze neprijde. Samozrejme, ze deziluze prisla – Jigokudani je prosperujici turisticke centrum. Mala umela termali tunka je obklopena velkym navstevnickym prostorem a zamestnanci opiciho parku do ni zhruba jednou za dve hodiny prijdou nasypat trochu psenice. Opice pak s ocividnou trochou nevole pro tu psenici do zridel lezou, a to nejen za mrazivych podzimnich dnu, a pozuji tam pak zastupum fotografu. Ti si nakonec vzdycky najdou nejaky uhel, ze ktereho nejsou videt ani ostatni navstevnici, ani zabradli, ani lavicky, ani webova kamera a ani spousta naprosto nevzhlednych hadic, ktere odsud vedou vodu dolu do lazni. V nich si pak muzete objednat spolecnou koupel s opicemi, ktere zrejme podobnym zpusobem nalakaji do jineho bazenku, ve kterem vam pak poridi spolecnou univerzalni fotku z jedinecne dovolene. To mi uz pripadlo az moc ulitle, takze tuhle fotku opravdu nemam…
Ale cesta do Jigokudani nebyla marna. Opici park je postaveny na upati vysociny Shiga Kogen, na ktere muzete potkat i opravdu divoke opice a leccos dalsiho. Dokud jsme po horach chodili ve trech, videli jsme jen krasne horske scenerie, les byl uplne tichy a zdal se byt naprosto prazdny. Ale sam toho clovek vidi vic a navic byva pravidlem, ze si zvirata nevoli k zivotu lokality s temi nejkrasnejsimi panoramaty vysokych horskych hrebenu, protoze tam vetsinou nemaji moc co jist. Zvirata v horach si ve skutecnosti vybiraji teplejsi mista – stejne jako i lide, takze ve vysledku jich nejvic potkate kolem horskych resortu, lyzarskych sjezdovek a silnic. Behem tydne prochazeni krizem krazem vysocinou Shiga, ve dne i v noci, jsem tak podel silnic a pobliz hotelu natrefil na vetsinu velkych japonskych savcu – serau (horske kozy), psiky myvalovite, lisku, divocaka, opice.
Tak jako na Yakushime jsem i tady potkaval spoustu vyletniku, hodne z nich v duchodovem veku. Zpocatku jsem je pokladal za ovce, protoze mnozi z nich na sobe meli privazane zvonecky a zvonili. A kolem cest byly vsude vyvesene dvojice zeleznych tyci, kterymi jste o sebe mohli tlouct. V prvni chvili mi to pripadalo jako nejaky budhisticky ritual, ale ucel je uplne jiny. Ma to byt ucinna obrana pred medvedem usatym, ktery zdejsi hory take obyva. A brzy se ukazalo, ze setkani s medvedem neni nic tak vzacneho. Potkal jsem ho hned treti den rano, prochazel docela hlucne bambusovym podrostem (podrost z bambusu namisto travy a kapradi je znak, ktery zdejsi lesy asi nejvic odlisuje od lesu na moravsko-slovenskem pomezi). Byli jsme od sebe jen nejake 4 metry, zatim nejbliz co jsem kdy medvedovi byl, takze jsem nebyl uplne v klidu a trochu jsem couval, ale medved se jen letmo odhledl, odbocil stranou a pomalu zmizel v bambusovem housti. Byl to fantasticky zazitek! Ale moc jsem se z nej nepoucil. Bylo to uz v dobe, kdy jsem v predrazenem Japonsku pocitoval financni krizi, takze kdyz jsem pozdeji ten den dostopoval dolu do vesnice, abych nakoupil zasoby potravin, vybiral jsem prevazne podle cenovek. A ten den meli ve sleve smazene ryby a nalozene sepie.
Vykoupil jsem zbyvajici zbozi, mel jsem radost, ze mam aspon nejakou bilkovinu, a narval jsem je do batohu. Ackoli Japonci ziji v Dobe Igelitove a vsechny potraviny maji naprosto nesmyslne zabalene v nekolika vrstvach polyetylenu a polystyrenu, tyhle zlevnene ryby az tolik overpacked nebyly, takze do vecera se mi veskera jejich stava vylila do batohu a proskala ho i se spacakem a oblecenim. V noci jsem uz pak i ja vonel jak morsky plod. A potkal jsem dalsiho medveda. Tentokrat uz jsem ho nevidel, ve tme jsem uz jen slysel susteni bambusu. A vzpomnel jsem si na vypraveni zdejsiho hoteliera o tom, ze je letos spatny rok, na dubech se neurodily zaludy a opice a medvedi jsou vyhladoveli a jdou po lidech. A od te chvile jsem i ja zacal zvonit na vyvesene zelezne tyce…
Horské opice
sobota 2. října 2010
Hledat makaky v horach Shiga Kogen, nad zridly Jigokudani, nebylo az tak snadne. Oproti Yakushime, kde zije misty az 100 opic na km2 a potkavate je tim padem prakticky denne, tady v horach na severu ostrova Honshu je makaku podstatne min. A pohybuji se po obrovske plose, takze najit je neni nijak snadne, jak jsem se o tom presvedcil po tydnu prolezani jedlovymi, dubovymi a brezovymi lesy skrz naskrz. Za tu dobu jsem potkal jen jedinou opici, a pokazde to byl tentyz samotarsky samec, ktery si nasel opustene staveni s nekolika ovocnymi stromy kolem a kazdy den se sem nejpis vracel, aby obral tech nekolik plodu, co stacily za predchozi den uzrat. Horske tury v okoli zprofanovaneho Nagana byly uchvatne, uz sem dorazil podzim a barevnejsi byl doslova ze dne na den. A denne jsem potkaval nova zvirata, rozhodne jsem se nenudil. Ale na opice jsem mel smulu.
A s barevnym podzimem prislo vzapeti i sychrave pocasi, co chvili jemne mrholilo, coz velmi ucinne odvadelo z tela teplo, a noci zacaly byt poradne chladne. Kempovani pod sirakem ve spacaku v 1600 metrech a vyse nebylo uplne v pohode, a navic ten muj sepiemi prvoneny batoh a zdejsi medvedi… A tak se ze me stal rychle odbornik na zdejsi zachody. Japonci jsou v tomhle smeru neuveritelni, v horach nemaji zadne pristresky, kam by se mohl clovek schovat pred nesvary pocasi, ale supermoderni zachody, ty tu maji. Se vsemi temi tlacitky, kterymi se mi uz jednou podarilo spustit alarm, zatimco jiny klozet jsem zas v marne snaze o splachnuti vyplavil bidetem. Pripadal mi spis jak klystyr, strikal az na protejsi stenu jak gajzir a ani v tomhle pripade se mi mezi vsemi ostratnimi tlacitky nepodarilo najit to, ktere ho zastavuje. Nastesti tenhle zachod mel i hajzldedka a s tim uz jsem byl schopny komunikovat. Po dlouhych tydnech jsem se nakonec zdejsi zachody naucil splachnout a mam uz i trochu predstavu o tom, ktery cudlik vam vyhreje prkynko a ktery vam proudem tepleho vzduchu vysusi zadek. Ale hlavne jsem prisel na to, ze perfektne ciste, tepelne izolovane a medveduvzdorne zachody jsou v predrazenem Japonsku tim nejlevnejsim ubytovacim zarizenim. Prekvapive v nich nikdo nebydli…
Ale jak podzim v horach ze dne na den postupoval, zacinala mi byt i na zachode zima a protoze jsem jeste stale aklimatizovany na Indonezii, byl nejvyssi cas na to opice konecne najit! Po tydnu marne snahy uz byla z hledani makaku vylozene vojenska akce, a to doslova, protoze ji organizoval armadni kapitan. Tedy vyslouzily kapitan, ktery ted se svoji zenou vede horsky hotel primo v centru domovskych okrsku nekolika makacich tlup. Oba manzele byli pred lety v Tatrach a jejich syn zase v Indonesii, takze uz jen kvuli tomu z nich ochota jen srsela (i kdyz nutno rict, ze v Japonsku je ochota v jistem slova smyslu povinnost, at uz clovek chce nebo nechce…). Kapitan obtelefonoval vsechny sve zname majitele jinych hotelu a ridice autobusu a ti pak byli ve spojeni telefony a vysilackami a hlasili, jakmile by nekdo z nich uvidel opice. Jenze nevidel je nikdo.
Posledni den meho pobytu byla nedele a to situaci zachranilo. Jak kapitan i jeho zena tvrdili, opice maji presny kalendar a o vikendu se vzdycky objevi na silnici, kudy do hor prijizdeji vyletnici, kteri jim z oken aut obcas prihodi neco k snedku. A opravdu, v nedeli jsem podel nejvetsi silnice konecne potkal pochodovat tlupu 81 makaku, se kterymi jsem pak stravil cely den! Predstavoval jsem si nejaka placha zvirata, ale opice byly prekvapive krotke a nic moc si nedelaly z toho, kdyz jsem se k nim pripojil. Urazily za ten den asi nejdelsi vzdalenost co jsem kdy s opicema sel, nekolik kilometru z tepleho udoli az nahoru na lyzarske sjezdovky, kde uz pak vypadaly opravdu hodne nemistne! A cely den jen zraly a zraly a zraly. Podzim je pro ne obdobi nejvetsi hojnosti, protoze vsude dozravaji plody. Ale budou ho nasledovat ctyri zimni mesice, kdyz vsechno pokryje snih a na makaky zbyde prevazne jen kura a pupeny. A tak ted hromadi zasoby tuku, nektera mladata vypadaji doslova jako bezkrke kulicky.
Hlavni, po cem sly, byly kastany, ale braly vsechno jak kombajn, duznate plody, lusky, houby i spoustu zeleneho listi. Dokonce i travu a bambus! A jeste po soumraku zraly a zraly, nez se rozptylily ke spani na brizach kolem sjezdovek a horskych resortu. Tu noc jsem pak mohl v klidu zacit zastavovat auta, vracejici se po vikendu dolu do nizin, a nasledne prespat v jednom z teplejsich zachodku na dalnici.
Ostrovy zašlé slávy
pátek 15. října 2010
Z Shiga Kogen jsem pokracoval za nejsevernejsi populaci opic na sever ostrova Honshu. Ale povinnosti primatologa je zastavit se cestou na ostrove Kinkazan, ktery se v poslednich letech stava jednim z novych center jejich intenzivniho vyzkumu. Kinkazan je maly ostruvek v Tichem oceanu, na dohled od nejblizsi pevniny, temer neobydleny krome maleho pristavu a Buddhistickeho chramoveho komplexu, za kterym sem jezdi jen nemnoho vyletniku. Krome makaku tu ziji jeste jeleni sika, symbol zdejsi protektury a pro Japonce oblibena parkova ozdoba. A na Kinkazanu vypadaji opravdu jak v parku. Nikdo je tu nelovi ani neobtezuje a tak se mnozi doslova jak kralici a ostrov meni k nepoznani. Puvodne ho (podobne jako blizkou pevninu) porustaly zapojene lesy – borove na pobrezi, smisene na svazich a bukove na hrebenech. Ale jeleni armada les na Kinkazanu pretvorila v parkovitou lesostep s nakratce zastrizenym travnikem posetym bobky. Sprava rezervace se snazi premenu lesa ve step zpomalit a tak je pomerne podstatna cast uzemi mozaikovite oplocena, aby alespon na nektera mista jeleni nemohli. Tyhle ohradky pak rychle zarustaji, coz je docela zajimave pozorovat, nicmene krajina tim ziskava dost nemalebny raz, jako nejake podivne vojenske cviciste, tu zahadne oplocene a tamhle zas zbavene veskere vegetace.
Zdejsi jeleni se nijak nesnazi sdruzovat s makaky, tak jak tomu bylo na Yakushime, kde museli v hustych lesich cekat na to, az jim opice shodi nejake listi z korun stromu. Na Kinkazanu maji jeleni vsude plno travy a ocividne nemaji potrebu se s nasledovanim opic obtezovat. Nehlede k tomu, ze jsou zdejsi tlupy makaku pri hledani neceho k snedku neustale v pohybu. Nezbyly tu pro ne na zemi zadne stavnate listy a byliny, tyhle lahudky uz jeleni vsechny zlikvidovali, zustala jenom tvrda trava. A nerostou tu zadne fiky tak jako tomu bylo v subtropicke Yakushime. Hlavni potravou opic jsou namisto toho ted na podzim kastany a ty jsou roztrousene daleko po svazich.
Ale na rozdil o Shiga Kogen o tyden driv uz se makaci na Kinkazanu nevenovali jenom zrani a zrani. Den uz se zkracuje a hormony zacinaji delat svoji praci. Hola kuze na obliceji a na zadku se uz opicim zbarvila do ruda a samci a samice se o sebe zacali zajimat. Co chvili bylo videt, jak se nektera ze samic vyzyvave ohlizi po nekterem ze samcu, ten ji vzapeti zacne nasledovat a zmizi kdesi za kamenem a za skalou. Jakmile je dohledate, okamzite ukonci intimni styk a zacnou se cistit nebo posedavat pobliz, dokud neztratite pozornost a v tom okamziku je samec zpatky nahore a rychle pokracuje v kopulaci. V tlupach s nekolika samci a nekolika rijnymi samicemi tyhle zalety obvykle pozornosti jinych opic neujdou a jak samci tak i samice spolu zacinaji opravdu tvrde bojovat, z tlupy neustale slysite jekot a vriskot a co chvili na svahu pod vami nebo nad vami proleti jako torpeda nekolik opic, ktere ani poradne nemate sanci sledovat.
Ale ve vyzkumne stanici v tuhle dobu nikdo nebyl a vubec cely Kinkazan mi pripadal tak nejak vybydleny. Oba hotely byly zavrene a zdejsi luxusni lazne uz byly opustene tak dlouho, ze k noclehu v nich jsem se neodhodlal, aby na me neco nespadlo. Takze jsem nocoval na skale v majaku (take vybydleny, ale jeho travnik jeleni udrzovali v perfektnim stavu). Nekolik vesnicanek z blizke pevniny se v pristavu snazilo marne prodavat plody more, mezi kterymi dominovaly plechovky velrybiho masa. Odpoledne ale vzdycky vsichni odjeli a zustali jen mnisi v klastere. Vsechno pusobilo zpustle a neudrzovane, ackoli bylo jasne, ze jeste pred nejakymi deseti lety musel byt Kinkazan vzkvetajicim letoviskem. Jeho vzestup i pad ocividne odrazel vzestup i pad velrybarskeho prumyslu, ktery tu mel sve centrum. Rocne se tu lovily stovky velryb nekolika druhu a lov pokracuje i dodnes, pod zastitou vedeckeho vyzkumu (i dnes se v Japonsku vyzkoumaji do konzerv stovky velkych kytovcu), jenze velrybi maso je cim dal tezsi udat. Nejen cizinci, ale uz i vetsina Japoncu je dnes proti lovu velryb (ackoli jsou jinak Japonci schopni snist skoro vsechno), a i kdyz se narodni vlada vsemozne snazi tenhle drive vynosny prumysl nepustit, dostava se uz do situace, kdy pridely nadbytecneho masa rozdava zpatky mezi obyvatele velrybarskych vesnic, protoze jen ti ho bez vycitek jedi. Vlada snazi lov kytovcu vsemozne propagovat, na pevnine pobliz Kinkazanu mu venuje dve muzea. Jedno je pry natolik lobbysticke, ze jsem tam odmitl jit a zaplatit vstupne. Druhe se snazi o kompromisnejsi pohled, ve trech patrech vcetne 3D kina, interaktivnich expozic a original velrybarske lodi s pristupnym interierem prezentuje biologii kytovcu – a reklamu jejich lovu dela natolik v pozadi, ze si to bezny navstevnik ani nemusi uvedomit a nakonec si tu dost mozna i koupi jednu z mnoha nabizenych konzerv velrybiho masa. Tedy pokud tam ovsem vubec nekdo prijde, za cely den jsem byl v muzeu jediny navstevnik. Stejne tak jsem nevidel nikoho ani v mnoha okolnich radoby luxusnich obchodech, ve kterych se znavene postarsi vesnicanky marne snazily udat susene velrybi maso, suvenyry z kostic nebo velrybi penisy.
Aby se jeste zduraznila pochmurna atmosfera tehle zasle slavy, v okoli uz skoro nenarazite na mladeho cloveka. Vsichni odesli do mest, zustali prevazne jen starci a stareny, obcas si tu pripadate jak nekde v zemi zombie. Planovany tydenni pobyt jsem nakonec zkratil na tri dny a docela rad jsem pokracoval v ceste dal na sever…
Na sever
úterý 26. října 2010
Tuhle japonskou zpravu uz pisu doma v Teplicich. Mam uz za sebou posledni usek cesty, a to za nejsevernejsi populaci opic vubec, na poloostrov Shimokita, zhruba ve stejne zemepisne sirce jako je Balkan. Na sever uz jsem cestoval autostopem, coz je prekvapive snadne, pokud se vzdalujete od vetsich mest a dalnic. Ridici zastavuji s tim, ze je v Japonsku stopovat hrozne tezke, protoze prece stopari nikdo nezastavi. A pak se vas velmi ochotne ujmou a zavezou vas kam je potreba (i kdyz casto maji ve skutecnosti v planu jet nekam jinam) a tam vas vetsinou behem deseti minut vezme dalsi ridic s tim, ze se prece v Japonsku stopovat neda, protoze zadny ridic stopari nezastavi. Za celou dobu jsem pri silnici jineho stopare nepotkal.
Ani na Shimokite temer nejsou mladi lide, vsichni se odstehovali do mest. Takze i zdejsi rybarske vesnice vypadaji jak v risi zombie, kde site tahaji starci, a jejich ulovky pak svazeji a tridi snad stolete shrbene stareny. Jeden z mala mladych lidi, ktere jsem tu potkal, se me velmi zahy ujal, takze do terenu jsem pak mohl vyrazet z domaciho zazemi. Byl to byvaly marinak, slouzil v americke armade a mel k tomu naprosto prilehave jmeno – Nagasaki. Na rozdil od Sovetu v Cechach Americani v Japonsku zustali a na Shimokite maji svoji zakladnu. Nagasaki byl ve Spojenych Statech na vycviku, o cemz vypravel historky jako z akcniho filmu. Ve svych laboratorich pry americka armada chova krizence vlku se lvem (videl bych to na nejakou hodne krvelacnou psi rasu) a taky desive pirane, jejichz krmeni bylo pry pro japonske vojaky zivotnim zazitkem.
Tak jako i jinde na severu Honshu, makaku na Shimokite neni nijak zvlast moc a neni uplne snadne je najit. Nastesti maji nektere z opic na krku obojky s vysilackami. Nasadili jim je primatologove z University v Kyotu, kteri je tak muzou kdykoli dohledat pri sve obcasne (spis jen ojedinele) navsteve. Prijimace ma u sebe forograf Shiro, pritel rodiny Nagasakiu. Predstavil se mi s tim, ze pry je nejlepsim fotografem sveta (jeho fotky opic a serau se mi ostatne vazne dost libily, Shimokita na nich vypada mnohem lip nez ve skutecnosti). A i opice znal vazne dobre. Dohledali jsme je behem ani ne hodiny, na serpentinach silnice, ktera byla kvuli neustalym sesuvum pudy uzavrena, takze ji ted opice maji samy pro sebe. Deli se o ni vlastne jen s Shirem, ktery prohlasil, ze jeho auto neni jen tak obycejne auto a vsechny zakazove tabule a zavory objel. Shiro me v lese nechal s mapou, na ktere mi proskrtal veskere utesy a strme svahy, ktere jsou pry nebezpecne a kam pry nesmim. Pote, co jsem se spolecne s makaky horko tezko vydrapal na jeden s tech nezaskrtnutych svahu, ktery je pry OK, ani uz me ostatne nenapadlo o tech zaskrtanych uvazovat.
Nastesti i opice byly ukaznene a pohybovaly se ten den uz jen po povolenem uzemi. Pred spankem se pak rozptylily do korun kastanovniku, kde se cpaly jedlymi kastany (i tady je to jejich zakladni podzimni potravina). Mezi makaky se prohanela ctyrclenna rodinka veverek poletusek malych , ktere si spolu hraly ve vetvich kryptomerie a co chvili preplachtily na svych letacich blanach z jedne vetve na druhou. A dole pod stromy odnekud zpod skaly vylezl jezevec japonsky, ktery prohledaval hrabanku nejakych 20 metru ode me, aniz by mi venoval jakoukoli pozornost.
Pomalu se smrakalo, opice zacaly vylezat vys po svahu a svolavat se navzajem kontaktnim houkanim. To uz jsem jim ale ocividne zacinal vadit. Cely den se nechaly trpne pronasledovat, ale ted v noci nejspis chtely mit trochu soukromi. A tak se najednou v modravem pritmi objevil mohutny alfa samec, s rudym oblicejem, ocividne nabuzeny poradnou davkou testosteronu a s pusobivou hrivou dlouhe zjezene srsti na ramenou. A zacal proti me chrochtat a stekat. Netrvalo dlouho a pridal se k nemu i druhy skoro stejne majestatni samec, a treti, a ctvrty. To uz jsem byl dost nervozni a zacal jsem pomalu couvat dolu ze svahu. A samci si dodali odvahu a od hrozeb presli k vypadum. Velmi organizovane me obemkli ze tri stran, takze k ustupu mi zustalo jen hodne malo prostoru.
Osvedcena strategie odvraceni opiciho utoku, tedy shrbit se a pomalu se vzdalovat, uz nefungovala. Naopak, na muj ustup vsechny ty nadrzene opice cekaly, aby me pri nem mohly zmasakrovat. Vzal jsem do ruky klacek, cemuz nastesti vsichni velmi dobre porozumeli. Ale i oni meli svoji taktiku. Svah byl porostly spoustou naklonenych stromu, po jejichz kmenu se opice pohodlne dostane nad moji hlavu, do pozice primo stvorene ke krvavemu utoku. Timhle me uz opravdu vydesili. Sledovat pri ustupu v poloseru ctyri opice utocici v trojrozmernem prostoru uz zacinalo byt nad moje orientacni schopnosti. Vzal jsem druhy klacek do druhe ruky, cemuz taky vsichni ctyri samci moc dobre rozumeli. Jenze se k nim zacaly pridavat dalsi opice, ted uz i samice a mladez, a kdyz uz jich po me slo sedm, bylo uz opravdu zle. Bezel jsem po svahu pozadu, klopytal a machal tema dvema klacky. Samice a mladez se postupne vzdavali, ale to ctyrclenne komando samcu po me slo dal a bylo cim dal rozlicenejsi. Trochu je zchladilo to, kdyz jsem jednim z tech dvou klacku hodil po jejich vudci a trefil ho primo do hlavy. To na okamzik vsechny ctyri zastavilo, ale jenom na chvili, a sli dal po me. Jak jsem pozdeji zmeril, pronasledovali me “jen” 116 metru, ale v tu chvili mi to pripadalo byt nekonecne. Zastavili, az kdyz jsem prosel brankou v dratenem plote, ktera ohranicovala mistni farmu. To nejspis opicaci brali jako hranici lidskeho teritoria a tak i kdyz by pro ne nebyl problem ostnaty drat prekonat, zustali za nim a jejich siluety uz jen sledovaly, jak mizim z dohledu dole v udoli.