Deník 2007-2008
Standa – Zabydlování
čtvrtek 1. listopadu 2007
Zdravim z Balikpapanu, kam jsem dorazil teprve vcera, takze se teprve zacinam zabydlovat. Jinak uz jsem ale v Indonesii druhy tyden, protoze prvni dny jsem travil na Jave. Nejdriv obehavanim uradu v Jakarte (kvuli povoleni k vyzkumu) a pak navstevou u mistniho primatologa Wawana Djuma, ktery me pozval na svoji lokalitu Gunung Slamet. Tak trochu jsem tam jel i jako speh, protoze mi psal Noel Rowe z Primate Conservation Inc., ktery nas driv oba sponzoroval, abych okouknul, co je Wawan zac – nema moc zname jmeno, jenze to v Indonezii, kde veskery vehlas monopolizuje nekolik ropuch na prameni (jako treba Jatna Supriatna, ktereho nekteri z vas znaji nebo poznaji) o kvalite prilis nevypovida.
Pobyt na Jave byl tak trochu trpky zazitek. Java je ostrov sopecneho puvodu, takze ma na pomery Jihovychodni Asie hodne uzivnou pudu, ale v tom je prave problem – je uz od davnoveku osidlena a intenzivne obhospodarovana, lesy jsou vykacene, zvirata snezena a lidi prelidneni, takze dnes uz nekterym nezbyva nez s podporou indonezske vlady (ktera samozrejme sidli na Jave) expandovat na ostatni ostrovy vcetne Kalimantanu, kde jsou pak trnem v oku, at uz nekterym mistnim obyvatelum nebo ochranarum.
Gunung Slamet je jedno z mala mist na Jave, kde v nepristupnych horskych polohach dodnes nejaky les zustal a pro me to byla poprve, kdy jsem ho mel videt. Wawan Djum, ktery me vyzvednul na nadrazi v Yogyakarte, se ukazal byt mlady student, ktery z financnich duvodu nenastoupil ani do magisterskeho studia. Takze neni divu, ze ve stinu papalasu jako je Jatna Supriatna a Jatnovi kamaradi, Wawan naprosto zanika. Ale je to zapaleny prirodovedec, jakeho jsem za sveho kratkeho pusobeni v Indionezii (od roku 2005) zatim jeste nepotkal. Pred par lety se nechal inspirovat na primatologicke konferenci a zacal studovat hulmany rekrekany (Presbytis fredericeae) na Guning Slamet. Zacal sice spis metodou pokusu a omylu, protoze je dost tezke uplatnit nejakou standardni metodologii v terenu tak nepristupnem jako jsou zbytky pralesa na Jave (proto tam zbyly, ze se do nich neda dostat…). Ale za tech par let celkem postoupil, zmapoval aspon okraj lesa, stal se oblibencem mistnich obyvatel a dal dohromady skupinu mladych studentu – vyzkumniku, s jednou z nichz se pak i ozenil.
Na Gunung Slamet jsme stravili ctyri dny a podivali jsme se do trech Wawanovych “vyzkumnych stanic”, coz jsou normalni vesnicke domky, kde Wawan a jeho studenti prespavaji a kde zamestnavaji jednoho clena rodiny jako pruvodce. Moje dojmy z lesa v okoli “vyzkumnych stanic” byly dost smisene, protoze na jednu z nejlip zachovanych lokalit na Jave je i G. Slamet misty v dost zbedovanem stavu. Jeste v Yogyakarte jsem nechapal, proc mi Wawan s pychou v arboretu ukazuje dipterokarkus – strom, ktery v pralesich na Borneu dominuje. Teprve casem mi doslo, ze stromy s tak cennym drevem uz na Jave proste nejsou, takze v “dipterokarpovem lese” na Gunung Slamet Wawan prozatim objevil celkem tri dipterokarpy! Ale o par set metru vys v mracich rostou mlzne dubove lesy, s kmeny porostlymi mechem, ktere jsou dost daleko od vesnic na to, aby zustaly v celkem primarnim stavu. Zijou tady tri druhy opic, krome rekrekanu jeste hulmani javsti a giboni stribriti. Blizko vesnic je sice clovek moc nepotkava, ale pri dvoudennim treku hloub do lesa jsem si jich docela uzil. Kazdopadne ale i v mlznych dubovych lesich vesnicani sbiraji vsechno, co se da – drevo spis pro vlasni potrebu, ale to ostatni vetsinou na prodej do mest. Obcas jsem si v lese pripadal jako v supermarketu, protoze nas puvodce nam jednotlive prirodniny predstavoval nikoli jejich jmeny, ale jejich cenou v rupiich – tenhle ptak stoji tricet korun, tenhle lisejnik ctyricet korun za kilo, tahle lackovka je vubec nejdrazsi… Hodne ve me vrela krev, kdyz si nas pruvodce odskocil a vratil se s jedinou lackovkou, kterou jsme cestou potkali. Muj asistent na Borneu by si neco takoveho v zivote nedovolil, jenze tohle byl Wawanuv pruvodce, takze mi nezbylo nez na nej po zbytek dne hazet jedovate pohledy…
Kazdopadne ode me nakonec Wawan dostane velmi pekne doporuceni, jen si rikam, ze kvuli tomu asi sam prijdu o grant, protoze mam u Noela Rowe taky podanou zadost na kahau v Balikpapanskem zalivu a dva granty na stejnou oblast asi neprojdou… A pokud se vsechno zdari, mel by Wawan v kvetnu prijet za mnou do Balikpapanu, aby se podival na nas opici vyzkum a taky na to, jak funguje mamagement zdejsi rezervace Sungai Wain – G. Slamet ma stejny status (Protection Forest), jenom ho doted vubec nikdo nijak nespravuje a Wawan a jeho tym jsou vlastne jedini, kdo se tu o neco snazi…
Standa – Úřady v Indonézii
pondělí 12. listopadu 2007
Nasledujici mail mozna nezvladnete precist az do konce – ale je poucny, protoze dobre ilustruje, co to znamena pracovat v zemi jako je Indonezie. Jsem uz treti tyden v Indonezii, ale v mangrovech jsem zatim stravil vseho vsudy ctyri dny. Vetsinu casu zatim beham od uradu k uradu kvuli povoleni k vyzkumu pro dalsi rok.
Zdlouhava procedura zacala uz nekolik mesicu pred mym priletem. Indoneska veda, at uz ji provozujou cizinci nebo Indonezani sami, je pod tvrdou kontrolou Akademie ved (LIPI) v Jakarte, ktera musi jakykoli vyzkum schvalit. Znamena to dat dohoromady asi ctyricetistrankovy spis, na ktery nejspis nekde v pralese padne jeden strom, a ktery musi orazitkovat nekolik hlavounu v Indonezii i v Cechach. Vyrizeni naseho prvniho povoleni zacalo uz pred nekolika lety a trvalo bezmala dva roky. Napodruhe mi na LIPI slibili vyrizeni povoleni behem tri mesicu, ale namisto toho nam ho letos nedali vubec. V cervenci mi z LIPI prisel e-mail, ze pokud se proti tomu rozhodnuti chci ohradit, muzu prijet 13. srpna do Jakarty s kratkou prezentaci PowerPointovou a prednest ji komisi osobne. Nakonec se mi podarilo poslat tam misto sebe indoneskeho kolegu Rustama, cimz naklady podstatne poklesly, a ten nastesti udelal dobry dojem a povoleni pro nas dostal (Japonec, ktery se dostavil osobne a ktery svuj projekt prezentoval spolecne s Rustamem, mozna neuspel nebo jen o prsa; navic se ukazalo, ze i Gaby Fredriksson, ktera v Sungai Wainu pracovala po dlouhe roky, se uz na LIPI dostala na cernou listinu pro zanedbani nekterych formalit a uz nejspis dalsi povoleni nedostane…). LIPI pak kontaktovalo imigracni urad v Balikpapanu, ten schvalil povoleni k memu pobytu, a me do Cech prisly dokumenty, se kterymi jsem mohl na indoneske ambasade v Praze zazadat o vizum k limitovanemu pobytu. Procedura pokracovala po mem prijezdu do Jakarty, kde jsem zacal v kancelari LIPI. Tam jsem vyplnil nekolik formularu, zaplatil sto dolaru, odevzdal par fotek a dostal vynadano za to, ze jsem si zapomnel oblect dlouhe kalhoty. Dali mi za to dopis, se kterym jsem zasel na generalni policejni reditelstvi, ktere mi nejdriv musi dat povoleni k vycestovani z Jakarty. Vyplnil jsem formular, zaplatil poplatek, odevzdal nekolik fotek a cekal do dalsiho dne. S povolenim k opusteni mesta jsem se vratil na LIPI, kde mi dali dalsich sest dopisu pro dalsi urady. S jednim z nich jdu na ministerstvo vnitra, kde jsem vyplnil formular, odevzdal par fotek a cekal do dalsiho dne. Dalsi den mi na ministerstvu vydali dalsi dva dopisy a s nimi uz jsem mohl Jakartu opustit.
Na celou predchozi proceduru a prijezd do Balikpapanu jsem mel 7 dni, ale tim, ze jsem se jeste stavil na Wawanove lokalite na G. Slamet, jsem limit pretahnul. Takze prvnim krokem po priletu do Balikpapanu bylo usmlouvat na imigracnim urade primhoureni oci za dva dny ilegalniho pobytu v Indonezii. Chtelo to trochu arogance, aby urednikovi dosly argumenty, ale podarilo se to bez pokuty i bez uplatku. Zase jsem tedy vyplnil nekolik formularu (asi 7-10 listu papiru, vsechno v indonestine), vzali mi otisky prstu, zaplatil jsem 70 dolaru, a kdyz uz se zdalo byt vse vyrizene, ukazalo se, ze me fotky maji sice pozadovane cervene pozadi, ale namisto pozadovaneho rozmeru 2×3 m maji 3×4 cm. Takze cekam do dalsiho dne na nove fotky a s nima jdu zase na imigracni urad. Dalsi ctyri dny cekam na povoleni k pobytu, ale po ctyrech dnech se ukazalo, ze urednik dal me 2×3 cm fotky do supliku nespravneho stolu, takze jsem povoleni nedostal proto, ze chybely fotografie. Musim cekat dalsi den, ale po ujisteni imigracniho urednika, ze na dalsich uradech povoleni k pobytu nebudu potrebovat, se mezitim jedu zaregistrovat na oblastni policejni reditelstvi (jeho urednici se poznaji podle toho, ze maji na uniforme napsano POLDA, coz znamena Polisi Daerah). Tam po me jako prvni vec chteli povoleni k pobytu, ktere jsem nemel, ale byl jsem uz docela neodbytny, takze mi nakonec preci jen dali k vyplneni nekolik formularu a rekli si o dalsi adninistrativni poplatek. Tentokrat (stejne jako pred dvema lety) to bylo bez kvitance a ocividne to byl spis uplatek, jenze jsem v tu chvili byl bez povoleni k pobytu v nevyhode a nezbylo mi nez platit. Ale ani to k registraci nestacilo, protoze se ukazalo, ze jsem si otisky prstu daval udelat jen na jednom uradu namisto na dvou. Takze kdyz mi pak dalsi den konecne na imigracnim urade vydali povoleni k pobytu v Balikpapanu na dalsi rok, musim nejdriv na mistni policejni urad pro druhe otisky prstu.
Cim niz postupuju v hierarchii indoneskych uradu, tim jsou urednici zmatenejsi, a nakonec uz vubec nevedeli, o co jde. A protoze uz od vyssich uradu nedostavam dopisy tak jako driv, ani ja to poradne nevim. Na mistni policii jsme se tak zadrhli na tom, ze jsme nikdo netusili, co pak dal s temi otisky, pro ktere jsem si prisel. Nakonec jsme se shodli na tom, ze je mam nejspis odnest te tluste pani Polda na oblastni policejnim reditelstvi, se kterou jsem mluvil vcera. Urednici si zase rekli o administrativni poplatek bez kvitance, coz uz me docela stvalo, takze jsem se ohradil tim, ze ten uz jsem preci platil te tluste pani Polda. To trochu nabouralo cely proces, policajti se dlouze radili, co s tim, nechali me mezitim sedet v kancelari s jednim z uredniku, a ten kdyz dokouril cigaretu prohlasil, ze at jdu. Otisky tedy nesu na oblastni reditelstvi k tluste pani Polda, ta je pridala do obalky a kdyz uz to vypadalo, ze me konecne zaregistruje, prohlasila, ze moje fotky maji spatny rozmer – nema to byt 3×4 cm, ani 2×3 cm, ale 4×6 cm. Jako dukaz mi ukazala vzorove fotky Radka Trnky a Radky Lorencove (kteri se mnou byli na Borneu pred dvema lety), potazene folii na sousednim stole, na kterem se vcera nejspis valela hromada papiru. Premohl jsem agresivitu a smlouval s ni, az jsem ty fotky usmlouval. Pak tlusta pani Polda prohlasila, ze je sice vsechno v poradku, ale az na to, ze jiny Polda, ktery podepisuje lejstra, uz odesel, takze stejne musim cekat do pristiho tydne.
Mezitim jedu do hlavniho mesta provincie Vychodni Kalimantan, do Samarindy, kde me cekal urad guvernera. Tam nesu jeden z dopisu z ministerstva vnitra. Prvni problem nastal, kdyz po me na vratnici chteli vedet, proc jsem prisel a co chci – protoze to uz jsem vazne nevedel. Kdyz se urednici shodli na tom, ze mi ten jeden dopis maji vymenit za sest jinych pro dalsi urady, nastal dalsi problem v tom, ze podepisovaci urednik byl prave v Berau. Pokud mu poleti letadlo, bude to moct podepsat zitra. Cekam do dalsiho dne, letadlo nastesti letelo, dopisy uz byly pripravene, jenze se ukazalo, ze je v nich nejaka tiskova.
Michal – Velký úklid
neděle 18. listopadu 2007
Stanice je stále ještě ve výstavbě, chybí zde mnoho budov jako karanténa, kočičí výběh, velké medvědí muzeum a několik bytů – mimochodem i ten můj. Naším hlavním stanem je tedy budova, která by měla sloužit jako přijímací – poradní kancelář a zároveň je zde kuchyň a dva pokoje. Jeden obývá velká šéfka Gabi (když se tu na čas objeví) a jeden momentálně Ali s Timbullem. Zbytek prostoru zabírají všemožné dokumenty, sochy a malby pro budoucí muzeum, počítače, nářadí a taky asi 60 z celkových 86 koček na stanici… A ty si ze všeho nejradši z toho všeho dělají hračky, pelíšky, škrábou si své drápky a prohánějí se, takže každou chvíli něco spadne, něco se vysype, někde zůstane flek a podobně… Dovedete si jistě představit, že nebýt Muktara, který to všechno každé ráno dává na své místo, zamete a poklidí, nikdo by se sem ani neodvážil.
Když jsem si tento čtvrtek přišel dát snídani, potkal jsem Ali, jak po tom všem pokukuje, kouří cigaretu a popíjí své ranní kafe… Pozdravil jsem jí, ale nereagovala, tak mi došlo, že o něčem přemýšlí a šel zkouknout, co zbylo ze včerejška, protože po ránu jsem líný si něco uvařit a ani na to není moc času, a pak jako každý čtvrtek zamířil k medvědům. Jaké bylo mé překvapení, když jsme s Agusem přišli na oběd a v baráku to vypadalo jak po dopadu bomby! Po podlaze se válelo snad téměř všechno, co bylo původně kolem v policích a skříňkách (mezitím si samozřejmě hrály všechny kočky). Ne, nebyl za tím obávaný „orang pendek“, ale Ali: Nakoupila takové ty plastové bedýnky na kolečkách pro děti a teď všechno skládala podle jakéhosi řádu do každé z těch bedýnek. Ve chvíli, kdy jsme přišli, už Ali s klukama rozložila všechno po podlaze a teď všichni tři nejistě přecházeli kolem dokola, pokuřovali a vypadali, že naprosto nevědí co s tím. Občas něco vzali a přendali do téhle kopičky, pak zase do jiné… Docela dobrý chaos. Přes oběd se to nepohnulo kupředu, ale večer bylo všechno pěkně ve své bedýnce s nápisem, co ta která obsahuje. „Pěkné,“ povídám, „ale kde jsou kleště?“ „No v bedýnce s nápisem nářadí,“ odvětila Ali. Dobrý, ale v indonéštině. To bude, až budu něco hledat…
Jenže jak se Ali dostane do ráže, je k nezastavení. Tak když bylo tohle hotové, zamířila svůj zrak směrem ke kuchyni. Ta byla postavená zřejmě v dobrém úmyslu, ale dosti nešikovně se spoustou skříněk s dřevěnými dvířky, kam se dá mnoho věcí schovat, jenže v těchto podmínkách mnoho z těch dvířek brzy nabobtnalo, až nešly otevřít a tak to zůstalo z různých důvodů asi rok. Vzal jsem tedy kladivo a páčidlo a pustil se do díla. No to byly poklady, jak na pirátském ostrově. Rezavý nůž, guma od kola, postrádaný hrnec, papírky od potravin a hlavně všude nevábná plíseň! Ale to nejlepší na nás čekalo pod dřezem… Pro většinu indonésanů, které jsem potkal, nic není příliš velký problém. Něco se rozbilo? Hmm. Zítra to spravím… Řekl jsem zítra? Nu brzy… A takhle přesně to vypadalo když se rozbil odpad pod dřezem. Nebýt Timbullovy lehké opravy, celý ten rok by voda prostě jen tekla do skřínky pod ním. Když se mi s velký úsilím podařilo vylomit dvířka, Ali zařvala a začala poskakovat kolem a stříkat sprejem po švábech, kteří se z ní vyhrnuli, tak to šlo ještě dvakrát než se před námi otevřelo to malé ukryté smetiště… „Tak na tohle potřebuju lopatu,“ povídám a pouštím se do bagrování. I přes Timbullovu opravu se v naprosto rozmočené a plesnivé překližce, která byla původně stropem skřínky, schovávalo ještě pár švábů a hlavně docela jedovaté mnohonožky. Dusil jsem se smíchy při každém afektovaném výkřiku Ali: „Sakra, ta podlaha je snad z písku a ne z betonu?! To víš, že jo! To se mi snad jenom zdá… Vědět, kdo to stavěl, pustím mu ty bestie do bytu!“ a spoustu dalších nepublikovatelných výrazů v angličtině. Tak to šlo asi hodinu. Po třech kontejnerech odpadu, které jsme odsud odtáhli, jednom spreji na hmyz a několika cigaretách, které Ali spotřebovala, jsem smíchy vyčerpán vzal foťák, že tohle si musím vyfotit. Tři z těch stonožek se mi podařilo chytit a teď lezly jedna přes druhou v misce, kam jsem je uložil. Vyfotil jsem je taky, že je zítra ukážeme Satriovi, řediteli stanice co všechno hezkého tahle zoo chová. A že doufáme v brzkou opravu…
Standa – Sčítání kahau
čtvrtek 22. listopadu 2007
Jsem uz treti tyden v Balikpapanskem zalivu a pustil jsem se do scitani opic kahau nosatych v pobreznich mangrovech. První, s cim jsem zacal, bylo hledani noveho asistenta. Moji predchozi asistenti byli zvykli na praci v pralese a ja ted potrebuju nekoho, s kym muzu vyjet na more. Toho byl pred dvema lety schopny jen Ulir, jenze i ten byl po mesici padlovani na male pramicce napul mrtvy, coz rikal jeste pred tim, nez ho nakonec dodelala malarie. Tentokrat jsem tedy hledal nekoho z rybarskych vesnic na pobrezi zalivu. Manzelka jineho z mych byvalych asistentu, Nona, z jedne takove vesnice pochazela a protoze Nono uz ma dobrou predstavu o tom, co prace se mnou obnasi, obratil jsem se na nej. Touhle cestou jsem se nakonec dobral k Alimu. Je to vesnican v mem veku a i kdyz uz ma uz zenu a tri deti (jak se na Indonezana v mem veku slusi), je jeste v plne sile, kterou bude v mangrovech potrebovat. Brzy se sice ukazalo, ze oproti mym byvalym dvacetiletym asistentum se uz Ali ve svych Kristovych letech mnoho novych veci nenauci (takze napriklad sber dat zustane ocividne na me), ale zato se vyzna v lodich, hlavne v tech s motorem, coz je pro zmenu nova vec, ktere uz se asi nenaucim ja… Vlastne se docela dobre doplnujeme i v jinych vecech: ja znam skoro vsechny reky v zalivu, Ali ma zname mezi rybari ve vesnicich; Ali vi, kde co koupit a nakolik lze srazit cenu, ja pak tu cenu usmlouvam, pripadne srazim jeste o neco niz. Aliho hodne typicka vlastnost je naprosta usluznost, ktera mi na jedne strane skoro az leze na nervy, ale ktera je asi na druhe strane pro praci se mnou v mangrovech nutna – rekl bych, ze mi Nono dohodil Aliho prave proto. Je to zkratka clovek, ktery moc nepremysli a dela to, co se mu rekne. A moc pri tom nenamluvi, i kdyz v tomhle smeru ho plne zastane jeho ciperna zena Isa, ktera s nami prozatim taky jezdi (i s dvema ze tri deti) a vari nam. Isa tim tak trochu nahradila Nona v roli procvicovatele moji indonestiny, protoze Ali sice taky jinak nez indonesky neumi, ale z toho mala, co namluvi, si toho moc neprocvicim. Jeden z prvnich ukolu, ktery ode me Ali dostal, bylo naucit me poradne padlovat. Tady se zrovna jeho usluznost ukazala byt dost na obtiz. Tak jako pred dvema lety Ulir ani Ali si nedovoli komentovat, ze neco delam spatne. Veskera jeho pedagogicka dovednost, pokud jde o padlovani, se omezila na to, ze vecer na muj dotaz odpovedel, ze mi to jde lip nez vcera. Takze jsem byl jedine rad za letosni instruktazni plavbu po Ohri a Vltave jeste pred mym odjezdem do Indonezie – zbytek padlovacich dovednosti jsem musel dohnat metodou pokusu a omylu pri nekolikadennim intenzivnim treninku na rece Wain.
Kdyz uz jsem tedy mel asistenta, byla dalsi vec v poradi sehnat lod. Z predlonska uz jsem malou pramicku mel, jenze jsem udelal chybu, kdyz jsem ji dal do opatrovani jednomu z vesnicanu. Dle stavu dreva ji vytahnul z vodu akorat v den meho prijezdu, aby ji vypucoval jak to pujde nejvic v marne nadeji, ze snad hloupy Zapadan nepozna, ze nekolik poslednich mesicu lezela potopena pod vodou. Nezbylo mi nez se odkazat na kysele hrozny (ze je lod stejne moc mala na to, abysme s ni mohli prejizdet po mori z reky do reky) a dat si postavit jinou, o neco vetsi. I v tomhle jsem se nakonec obratil na Nonovu rodinu a lodku jsem si dal stavet u jeho tchana. Jenze v Indonezii je jak se rika gumovy (natahovaci) cas a jak dny plynuly, lod nebyla a nebyla. Prozatim jsme si s Alim pujcovali jinou pramici, ktera ale nema motor, takze jsme byli odkazani vyhradne na padla a vlastni sily. Nejakou dobu to slo, a trochu mi pri tom aspon zesilily ruce, ve kterych jsem za posledni dva roky temer nedrzel nastroj, ktery by se nedal koupit v kancelarskych potrebach. Pak jsem ale jednou nechal Aliho, aby zpatky do vesnice padloval sam, protoze jsem chtel zkusit dojit pesky po vodovodnich rourach. Ali se vratil dlouho po me a v dost zbedovanem stavu. Z toho jsme usoudili, ze dal uz to asi s touhle lodkou nepujde a ze cele veci prospeje, kdyz se prestehujeme do domu Nonova tchana, budeme zatim pouzivat jeho motorovou lod a prubezne ho budeme k praci pobizet. Takze jsme se presunuli z vesnice Sungai Wain do vesnice Kampung Baru, kde bydlime doted. Moje pramice mela stale podobu prken polozenych vedle domu, takze jsme asi dobre udelali…
No a treti vec, kterou bylo potreba hned na zacatku vyresit, je najit vhodny zpusob, jak kahau v zalivu scitat. Chci nejdriv secist veskerou populaci, co tu zije nez si z ni pak vyberu jednu tlupu k detailnejsimu pozorovani. Hledat kahau v mangrovech je mnohem snazsi nez hledat jine opice, ktere zijou v blizkem destnem pralese. Kahau totiž maji zvyk prespavat temer kazdou noc na brehu velkych rek, kde neni tezke je najit. Nektera spaci mista se daji dokonce odhadnout uz predem, protoze jejich oblibene spaci a zaroven i potravni stromy, Soneratia, jsou vetsinou na spacich mistech viditelne zdecimovane, v ruzych stadiich pocinaje castecnym odlistenim a konce suchymi mrtvymi kmeny. Spocitat opice na spacich stromech je ale horsi nez je jen najit, protoze lidi se kahau preci jen boji, takze po nasem prijezdu na stromech vetsinou dlouho nevydrzi. Navic na ne vylezaji casto az pred soumrakem a slezaji kratce po rozedneni. Musime tedy vstavat za tmy a reky projizdime dvakrat denne, brzy rano a pozde odpoledne. Zda se ale, ze na jeden maly ricni system nam staci ctyri takove navstevy (dva dny) k tomu, abychom dosli k celkem dobremu odhadu poctu tlup a k celkovemu souctu clenu alespon nekterych z nich. Ricnich systemu tu mame zhruba tricet, takze pred sebou mame jeste dva az tri mesic prace se scitanim opic, nez se v nekterem z nich nakonec usadime.
Standa – Jednání o stavbě
čtvrtek 29. listopadu 2007
Tentokrat se hlasim s mimoradnymi zpravami. Na magistratu Balikpapanu se poradal workshop ohledne planovane stavby silnice kolem a mostu pres Balipapanasky zaliv. Ten plan prestavuje v tuhle chvili nejvetsi hrozbu pro rezervaci Sungai Wain i pro pobrezni mangrovy. Krom toho, ze by rezervaci od mangrovu odrizla a cast mangrovu by se musela vykacet, silnice by celou oblast zpristupnila natolik, ze by se uz asi nepodarilo udrzet pod kontrolou spoustu ilegalnich aktivit, ktere se tu deji. Uz leta se tahnou diskuse o nekolika alternativnich resenich, jak by se mohla silnice lesu vyhnout. Vcerejsi workshop usporadala ctverice konzultantu z Jakarty, kteri tu provadeli feasibility study nekolika moznosti a meli navrhnout tu optimalni. Bylo predeslano, ze tentokrat uz se vybere definitivni varianta. Mel jsem z toho dost obavy. Konzultanty najal oblastni urad sousedniho distriktu Penajamu (Balikpapansky zaliv patri dvema distriktum, Balikpapanu a Penajamu, z cehoz ten prvni je bohaty a zrejmne proto environmentalne pomerne citlivy, o tom druhem se to prohlasit neda). A na workshop nedorazily nektere strany, kterych se enviromentalni dopad stavby silnice tyka, jako je treba urad pro ekoturismus nebo sprava rezervace Sungai Wain. Ja jsem sice prizvany taky nebyl, ale prizval jsem se sam. Prisel jsem jako zastupce mistni nevladni organizace STABIL, se kterou jsme pred dvema lety spolupracovali v dobe pruzkumu pro EIA (Environmental Impact Assessment) planovane stavby silnice. Ve sve prezentaci se konzultanti otazce vlivu na zivotni prostredi velmi peclive vyhybali i pres to, ze je moderator diskuse celkem vytravale vyzyval k tomu, aby se v tom smeru vyjadrili. O to vic je pak asi prekvapilo, jak nadsene jsme vsichni ctyri zastupci “druhe strany” (ktera je snad uz ze zasady vzdycky proti) jejich navrhy prijali, protoze jejich navrhovana alternativa je ve skutecnosti temer shodna s tou, kterou uz leta prosazuji ochranari. Slo totiz o to, ze se hlavni mesto distriktu Penajam citilo stavajici variantou silnice prilis odriznute – uz ted je to spis vesnice nez mesto a pokud by hlavni spojovaci trasa vychodniho Kalimantanu mela vest o nejakych 20 km stranou, mohlo by to pro Penajam znamenat dalsi upadek. A tak ocividne konzultantum ulozili ekonomicky oduvodnit jako nejvhodnejsi takovou variantu, ktera povede primo pres mesto. No a takova varianta by se rezervaci i mangrovum prakticky uplne vyhnula – o tom se ale konzultanti dozvedeli teprve az na workshopu. Samozrejme to uvitali, protoze na tak nakladny projekt (nejdelsi most v Indonezii) je potreba shanet velkeho mezinarodniho investora a tam uz (na rozdil od dotaci od Indoneske vlady) hraji otazky vlivu na zivotni prostredi pri rozhodovani zasadni roli. Takze jsme si navzajem predali data a zustavame v kontaktu. Bohuzel ale ani ted nepadlo slibovane definitivni rozhodnuti, zustala totiz jedna stana, ktera ma vyhrady, a to jsou namornici. Nejsou si jisti tim, jestli pri stavajici planovane vysce mostu (38 m) pod nim budou moct projizdet vsechny lode. Na druhe strane ale most nemuze byt vyssi, jednak kvuli bezpecnostnim regulacim ohledne stability a jednak kvuli planovane vystavbe letiste na pobrezi. Tohle se ted jeste resi, vcetne moznosti navrhu alternativni polohy pristavu pro velke lodi. Pokud se nakonec vsichni shodneme, bude jeste dalsi problem v tom, jak dohodu dvou distriktu predlozit vlade provincie Vychodni Kalimantan, ktera provincni silnici planuje. Kazdopadne ale uz samotna dohode (temer) dvou distriktu predstavuje zasadni krok dopredu.
Zarovnen pokracuje i me scitani kahau v zalivu. Uz druhy tyden s Alim a jeho zenou bydlime ve vesnici Kampung Baru na odlehlem okraji Balikpapanu. Kahau mame nejakych pet minut cesty lodi odsud. Motorovou lod, kterou pouzivam, jsem si nakonec koupil (za 250 dolaru, skutecne kamaradska cena od Nonova tchana, ktery stale jeste nedodelal moji pramici), takze s dopravou uz problemy nemame. Kampung Baru pusobi dojmem rybarske vesnice, ale dneska tu uz vsichni pracuji v lodenicich nebo jinde ve meste a rybari se tu spis uz jen ze sportu. Mezi domky na kulech nad vodou se chodi po drevenych chodniccich a byvalo by to mohlo byt docela romanticke misto nebyt toho, ze se vesnicani chovaji jak prasata a vesnice je jedno velke smradlave smetiste. Vsechno se vyhazuje z oken do more, ktere odpadky odplavi a pak zase naplavi zpatky. Voda je pokryta olejovym povlakem a bahno se hemzi mrchozravymi kraby. Za odlivu vesnicani povazujou vodu za cistou, a tak se v ni naruzive koupou mezi vlastnimi vykaly, igelitovymi pytliky, pet lahvemi a zdechlinami. Teprve nejvyssi odliv za uplnku prinesl opravdu cistou vodu, ktera nektere drevene chodniky uplne zaplavila a dostala se i do nekolika domu (driv to tak pry nebyvalo a vesnicani se odkazovali na golbalni oteplovani). Kazdopadne nekolik dnu pobytu v Kampung Baru mi stacilo k rozhodnuti, ze se k dlouhodobejsimu vyzkumu budu chtit usadit nekde hloubeji v zalivu. Tam se presunujeme uz zitra (uz jen ve dvou s Alim, ktery po sve zene prebere kucharske povinnosti), ceka nas nekolik odlehlejdich ricnich systemu s prespavanim v mensich vesnickach nebo venku na lodi.
Standa – Prales versus půda
pátek 14. prosince 2007
Pred dvema tydny jsme a Alim na moji nove motorove lodi vyrazili o neco hloub do Balikpapanskeho zalivu. Namisto prespavani v zasvinene vesnici kampung Baru jsme ted nocovali v lodi na mori nebo na rece. Pro me to bylo neuveritelne osvezujici, i pres jeden den
morske nemoci. K vrcholnym zazitkum patrilo nocni koupani v mori, ktere tu permanente svetelkuje, takze kolem vas za tmy pri plavani zari paradnimi zablesky. Jenze Ali na rozdil ode mne zjistil, ze mu tahle změna zivotniho stylu prilis nesedi. Trvaly pobyt na lodi mu
nesednul tak, jak si myslel, a stejne tak nezvlada pobyt pryc od sve rodiny. V jednom kuse esemeskoval se zenou a s kamarady a marne doufal, ze to co nejdřív prestane bavit i me a ze se vratime do vesnice. Ve sve usluznosti sice nikdy nic nerekl, ale jeho zniceny vyraz ve tvari mluvil za nej. Posledni ctyri dny uz Ali skutecne nezvladal a musel ho na lodi vystridat
jeho svagr. Je ocividne, ze budu muset rychle hledat dalsiho asistenta.
Prozatim jsme s Alim dokoncili scitani kahau na ctyrech rekach, ktere jsem uz před rokem a pul prohledaval s Ulirem na sve stare, dnes uz nefunkcni padlovaci minipramicce. To bylo v dobe, kdy se pripravoval AMDAL (Environmental Impact Assessment) planovane silnice kolem celeho zalivu. Tehdy jsme sbirali data ohledne prirodnich hodnot oblasti, kterou by stavba silnice zasahla a o hrozbach ze strany ilegalnich aktivit, ktere by zpristupnenim uzemi narostly na intenzite. Dokument AMDAL doted není dodelany, nastesti plan stavby silnice kolem zalivu (zda se) ustupuje do pozadi ve prospech alternativního reseni – mostu pobliz mesta. Nonuv tchan Marjuni byl najaty jako clen tymu, ktery ma zjistovat vlastniky pudy v oblastech, ktere by musela vlada odkoupit v pripade alternativni trasy stavby silnice. Vsechno probiha v tajnosti, takze ani delnici v tymu nevedeli, proc uzemi zkoumaji – nejspis proto, ze pokud by se vlastnici dovtipili, ze se ma puda odkupovat pro tenhle ucel, ceny pudy by tim stouply. Marjuni ale ode mne o stavbe silnice vedel a tak v terenu nenapadne vyzvidal a nahlizel to map a vypada to, ze i pokud jde o ceny pozemku, bude alternativni trasa docela dobře schudna. Ja jsem mezitim pri projizdeni mangrovu mel moznost videt, co se v oblasti, kudy by původně planovana silnice vedla, zmenilo za rok a pul od naseho predchoziho pruzkumu. Prijemne prekvapeni bylo, ze v mangrovech ctyr rek, o ktere jde, nebyl otevreny ani jeden dalsi prusek kvuli vystavbe rybniku na krevety nebo kvuli spekulacim s pudou. Jediny rybnik, ktery byl vloni funkcni, je uz ted taky opusteny – nekdo (tipuju ze spekulant s pudou) totiz vypalil chatu jeho majitele a ten uz si tu nejspis netroufa dal bydlet (pri podobnem incidentu o par set metru dal prisel pred nejakymi tremi lety jeden clovek o zivot). Jine mile prekvapeni bylo, ze stare pruseky v mangrovech prekavapive dobre regeneruji. Reka Tengah, ktera byla pred sedmi lety temer kompletne vykacena, byla jeste vloni pachnouci zahnivajici stoka. Vsechno pokacene drevo v ni totiz bylo nechane bez uzitku jen tak zetlit. Vozili jsme sem novinare a zastupce vlady, abychom jim ukazali, jak muze cely zaliv dopadnout, pokud ho nekdo nebude hlidat. Letos uz ale poprve hnede bahno pokryly prvni zelene semenacky a cele povodi naraz zacina regenrovat. Nicméně mangrovy v ostatnich rekach jsou porad jeste plne cedulek se jmeny “vlastniku”, kteri si uzemi odkoupili od spekulantu s pudou. Nekteri z nich mozna vedi, ze jejich certifikat je jen kus papiru s razitkem, protoze lesy byly v Indonezii v sedesatych letech znarodnene a nelze je vlastnit, vetsina z nich to ale nejspis nevi. Tezko rict, kolik z nich je připravených vzit motorove pily a uzemi “sveho” mangrovu vykácet, aby bylo jasne, ze tady les neni a lze tu zbudovat napriklad rybnik nebo tovarnu. Starosta nam sice po predlonske medialni kampani slibil vsechny cedulky se jmeny strhat pri velke manifestacni razii, ale doted je vse na svych mistech. Stejne tak i ilegalni tezba probiha stejne intenzivne jako pred puldruhym rokem. Stale je tu ilegalni pila, ktera je centrem tezby, jeden z drevarskych kempu se rozrostl v malou osadu a po setmeni jsou na rekach i v zalivu k videni male lode plne nalozene nakradenym drevem. Zrovna tak i uhlir, ktery sidli na jedne z rek, pokracuje v premenovani stromu v drevene uhli. Tentokrat mi nabidnul skoncit, pokud mu zaplatim odstupne ve vysi sesti milionu korun – tim ovsem prisel o veskery soucit, ktery jsem s nim coby s chudym vesnicanem doted mel a dostal se taky na seznam ilegalnich narusitelu.
Ovsem nejhorsi prekvapeni bylo obrovske uzemi Langrovu a prilehleho lesa doslova srovname se zemi během minuleho mesice kvuli planovane vystavbe tovarny na zpracovani palmoveho oleje. Tovarna se zacala stavet uz před dvema lety v usti jedne z odlehlejsich rek, ale z nejakeho nejasneho duvodu stavba zkrachovala a zustalo po ni jen obrovske erozni udoli a zakladna pro novy kemp ilegalnich tezaru dreva. Ted ale stejna spolecnost otevrela jeste vetsi uzemi na jine z rek. Je pomerne tezke se proti takove stavbe postavit., ale protoze temer kazdy v Indonezii prekracuje nejaky zakon, zkusil jsem zfotodokumentovat vsechno, co by mohlo byt ilegalni v pripade tehle stavby – třeba vykaceni mangrovu nebo to, ze se drevo z vykacenych stromu zpracovava na prkana a odvazi. S nasbíranými fotografiemi a GPS koordinatami ted na dva tydny prerusuju primatologicky pruzkum a vracim se do mesta.
Standa – Běžný denní režim
pondělí 31. prosince 2007
Jednani na uradech v Balikpapanu ohledne zostreni ostrahy v mangrovech prerusila serie muslimskych, krestanskych a novorocnich svatku. Takze jsme s Alim vypravili nasi lod a vratili se jeste do mangrovu. Tentokrat jsme docela daleko od mesta v odlehlejsi casti zalivu, ktera uz nepatri Balikpapanu, ale sousednimu distriktu Penajamu. Je to dost unikatni uzemi s vysokymi mangrovy se silnymi kmeny a s tlustymi vzdusnymi koreny. Spodni patro takovych vzrostlych mangrovu je otevrene a za odlivu se tudy da celkem slusne chodit. Mnohem prijemnejsi prostredi na pozorovani opic nez jake nabizi neproniknutelne mangrovove krovi na pobrezi Balipapanu. Rano je sem misty slyset zpev gibonu a volani hulmanu a v noci tu svetelkovani more doplnujou svetlusky, ktere jsou usazene na listech mangrovu ve velkych agregacich a svetelkuji tam synchronizovanym blikanim. Jsou to paradni efekty, ktere nam nahradily stedrovecerni vanocni stromecek.
Za nekolik minulych tydnu mapovani populace kahau v Balikpapanskem zalivu jsme si uz s Alim zabehli celkem pravidelnou rutinu. Zaciname odpolednim scitanim opic na spacich stromech na brezich rek, mezi patou a pul sedmou vecer. Koncime ve chvili, kdy se setmi natolik, ze uz na zvirata neni videt. Pak zakotvime nekde uprostred reky nebo pri pobrezi more, pokud mozno ve skrytu pred komary, krokodyly a projizdejicimi neosvetlenymi lodemi. Na palube postavime dva stany, pro me na pridi a pro Aliho na zadi. V tu chvili jsem uz neschopen dalsiho pouziti, protoze ve vzniklem stisnenem prostoru se se svymi rozmery a bolavymi koleny (jedno po operaci a druhe zrejmne pred operaci) stezi pohnu. Takze si vetsinou vytahnu nejake cteni nebo psani, zatimco Ali vari. Strava je dost monotonni, dvakrat denne ryze, cinske nudle a vejce, zacinam uz tyhle potraviny nenavidet, jenze skoro zadne jine jidlo na vyprahle palube dlouho nevydrzi. Nocleh na houpajici se lodi je moc fajn (Ali je jineho nazoru), i kdyz se celou noc musime nechat rusit rozsvicenou lampou, abysme se vyhnuli srazce s jinou lodi, treba drevari, kteri v noci svazi nakradene drevo (prave takhle se zabil prvni manzel Aliho zeny Isy). Obcas nam noc zpestri tropicky lijak, ale i kdyz nase stany nejsou nijak zvlast nepromokave, vetsinou zustavame vicemene sussi, dokone i kdyz nam jednou vitr oba stany zboril. I destiva noc je na lodi docela prijemna (Ali je opet jineho nazoru).
Rano vstavam ve ctvrt na sest a nejakym setrnym zpusobem se snazim zprovoznit i Aliho, k tomu vetsinou staci trochu ramusit pri bourani stanu a vylevani vody z lodi. Pred rozednenim vyplouvame na reku a pokracujeme ve scitani kahau po dobu, kdy jsou jeste na svych spacich stromech. Po osme hodine pak vybereme nejake prijemne stinne misto k zakotveni a Ali navari snidani (ryzi, nudle a vejce). Pak mame skoro cely den volno, ktere travime poruznu ctenim, psanim, pospavanim a kratkymi prochazkami (spis prolezkami) v mangrovech, a dost casto taky dokumentaci nejruznejsich poskozeni mangrovu, na ktere jsme narazili behem scitani opic, pocinaje tezbou dreva a konce zakladanim rybniku. A odpoledne se cely cyklus zacina opakovat znova a tak to jde nekolik dnu v kuse.
Ja si na praci na lodi v mangrovech jaksepatri uzivam, ale Ali ji spis jen preziva. Ve sve usluznosti, ktera me obcas az stve, nikdy neremca a az otrocky se podrizuje memu despotickemu vedeni, pritom i nadale zustava prijemnym spolecnikem. Ale cim dal tim strnulejsi vyraz v jeho obliceji a kruhy pod jeho ocima mluvi za nej. Dostavame se do tezko resitelne situace, protoze Ali na jedne strane nechce prijit o tuhle praci (preci jenom je to prilezitost, ktera se nenabizi denne) a ani ja nechci prijit o tak oddaneho asistenta (neni snadne najit lepsiho). Je ale ocividne, ze driv nebo pozdeji Aliho budu muset propustit. Takze jsem ho nakonec poslal domu alespon na dovolenou a zacal jsem hledat druheho asisenta mezi mistnimi rybari.
Michal – Rok zpět
pondělí 7. ledna 2008
Na začátek bych vám rád přiblížil, jak se obyčejný člověk jako já vůbec dostane na záchranou stanici až do daleké Indonésie:
Před více než rokem jsem se tehdy ještě jako pracovník zoologické zahrady poprvé setkal se Standou Lhotou – mladým, nadaným a úspěšným přírodovědcem přednášejícím o jeho prvním výzkumném roce v Indonésii. Zmínil se tehdy mimo jiné i o pralese v Sungai Wain a o nedaleké stanici Kawasan Wisata Pendidikan Lingkungan Hidup (doporučuji použít jako jazykolam, příště budu používat radši jen zkratku), v podstatě záchranně – zoologická stanice. Co mě však zaujalo samozřejmě nejvíce – zmínil se o možnosti dostat se na tuto stanici jako dobrovolník! Hlavou se mi tehdy prohnaly všechny mé sny a představy o pralese! Místo, kde je spousta a spousta zelených stromů, kvetoucích kytek a hlavně divokých zvířat a k tomu široko daleko žádný člověk, který by rušil mé rozjímání.
Wow!;) Ne, nebojte, nemám averzi vůči lidem – fakt nee. Jen nemám rád. když mě někdo ruší pozorování. Bydlím na samotě mezi lesy, kde zajít do lesa je jednodušší než zajít kamkoliv jinam. Les doopravdy miluji a prales byl mým snem už od malička. „Já chci do pralesa a na dva roky!“ povídám. Blázen! Možná si říkáte … Ale rád bych citoval mého oblíbence Jana Wericha: „Každý musí být tak trochu blázen, aby přežil tenhle bláznivý svět.“ A já považuji z různých důvodů dva roky na tuhle práci jako perfektní čas. V neposlední řadě jsou tu i čistě zištné důvody jako získání cenných zkušeností a kontaktů, které pak využiji po návratu.
Samozřejmě takhle by sem mohl téměř každý, ale tak lehké to není. První metou byl souhlas Standy jako zkušeného člověka, bez jehož doporučení bych se asi nikdy opravdu nerozhodl sem jet. To jsem vzhledem ke svým zkušenostem s prací se zvířaty a velkým zapálením pro věc dostal. Následovaly ty nejdůležitější osoby: zakladatelka a velký stínový šéf stanice a člověk, který se nejvíce zasloužil o zachování pralesa a vytvoření chráněného parku v Sungai Wain, následně také Ali, která se již třetím rokem stará o běžný chod stanice. Díky Standovu doporučení mi na mé přání obě předběžně kývly, ale i tak si mě z důvodu svých špatných zkušeností s dobrovolníky průběžně celý rok oťukávaly.
Následoval rok příprav. Tajně jsem doufal, že se mi na cestu podaří našetřit, což se ukázalo jako nepříliš možné vzhledem ke všem změnám, které to obnášelo, cestám sem a tam po republice, také měsíci a půl tréninku s medvídky v ústecké zoo a dalším náležitostem. Začal jsem také chodit k jediné učitelce indonéského jazyka v Čechách paní Zorici Dubovské. Naprosto úžasná paní! V mých představách jsem ji viděl jako pravou Indonésanku: drobná, temperamentní, s vysokým hlasem a rychlou mluvou. Vůbec to byla skvělá paní, která mě vždycky něčím překvapila. Při jedné z našich posledních hodin přišla s učebnicí khmerštiny a povídá, že by se nejradši narodila ještě jednou, aby se mohla naučit také tenhle úžasný jazyk. Musím podotknout, že v té době ovládala, co já vím: sanskrt, indonéštinu, něco arabštiny a ještě nějaké další jazyky. Měla za sebou spoustu lingvistické práce, nějaké ty učebnice a mnohé další. Nakonec vám prozradím, i když vím že se to nedělá, že jí bylo již 81 let!
Dalším velmi důležitým bodem cestování do těchto krajin je očkování a antimalarika. Tyto položky byly velmi velkým průplachem mou malou peněženkou, ale jet sem bez toho bych si nerisknul. Nutno podotknout, že je třeba dávat pozor na to, kdy antimalarika kupujete: já používám kombinaci Delagil a Paludrine a ten druhý se objednává z Německa a chodí sem asi měsíc. Já, netuše této informace, v klidu přišel do lékárny dva týdny před odjezdem, kde sem byl nemile překvapen zprávou, že není a možná přijde 23.10. což bylo dva dny před mým odjezdem. Naštěstí došel včas!! Velkou otázkou pro mě bylo, co si vzít a co si nevzít s sebou. Je to samozřejmě jiná země, jiná kultura, jiné velikosti oblečení, jiné jídlo a jiný styl života. Co by mi chybělo? Co se naopak dá sehnat i tam? K tomu jste omezeni velikostí zavazadla a letištními pravidly. Nakonec jsem vybral podle mě ty nejdůležitější věci:
Mačeta – nějak se tam dostat musím, ne?! Co když tam nejsou ani cesty???:D
Foťák – moje pravá ruka, byl jsem obrovsky nadšen, když jsem dva týdny před odjezdem sehnal svůj oblíbený typ a utratil jen polovinu plánovaných výdajů na fotoaparát.
Notebook – moje pravá logicky myslící hemisféra mozková, úložné místo pro všechny fotografie a data a poslední čtyři měsíce doma jediné místo, kde jsem měl své věci opravdu na jednom místě.
Kalhoty – na mnoha věcech co se oblečení týče moc nezáleží, dají se lehko sehnat i tam, ale na kvalitních kalhotách podle mě velmi, tak jsem si pro ty své zašel do armyshopu. Prodejce mi zaručil, že přesně tyhle nosily Američané ve válce ve Vietnamu. Mno, přehlédneme-li některé nepacifistické aspekty, myslím, že to bude to, co potřebuji.
Pořádnou pláštěnku, žďárský pytel, sluneční brýle, čaj od kamarádky, polštářek od mamky, oblíbené tričko, jiné oblečení, zásobu B-komplexu a pár dalších drobností.Rok se s rokem sešel a mě se přiblížil den odjezdu. Den D.
Standa – Návrat do politiky?
úterý 15. ledna 2008
Hledani druheho asistenta, ktery by vystridal utyraneho Aliho, je vetsi problem nez jsem si donedavna myslel. Mel jsem za to, ze mistni rybarske vesnice budou plne chlapu z oceli, kteri jsou na lodi jako doma, ale nejspis jsem prisel o dvacet let pozde – dnesni indonesti mladici jsou jako vystrizeni z televizni reklamy a naplni jejich zivota je pysnit se novou motorkou, nakupovat ve velkem obchodaku, bavit se o nicem a sledovat telenovely. Slibnou cestou se mi zdalo byt kontaktovat Gepak, sdruzeni mladych puvodnich obyvatel Kalimantanu. Kluby Gepaku jsou roztrousene po kraji a tady v Balikpapanskem zalivu funguji predevsim jako najemna ostraha na svatbach (kvuli opilcum), v podnicich a v ulicich (kvuli zlodejum). Hned pri prvni navsteve drevene kancelare Gepaku ve vesnici Maridan se mi na zkousku prihlasili ctyri kluci, ale vzapeti bylo jasne, ze i oni jsou jako vystrizeni z reklamy na vonavku. Jeden z nich vydrzel pracovat rekordni pul hodinu, po kterou nas v marne snaze rozbehnout motor lodi nejdriv malem prevratil, nacez si shrnul kuzi na dlani, coz ho nastesti z dalsi snahy vyradilo. Jiny kluk to v mangrovech zvladnul cele dva dny, ale druhy den uz byl natolik nateseny na navrat, ze prestal davat pozor, nejdriv malem naboural do brehu a hned nato si polozil tricko na motor a ucpal s nim vyfuk. Sest hodin jsme pak padlovali zpatky do vesnice, coz s velkou lodi neni zadna sranda. Pripadal jsem si, ze uz toho o mori vim vic nez on, treba to, ze padlovat proti odlivu je tezke, ale aspon by se to nemelo delat při brehu, kde je to sice snazsi, ale jen do toho momentu nez voda opadne natolik, ze pak musime lod bahnem tahnout zpatky. Ucpany vyfuk pak spravovalo několik jemu podobnych vesnicanu dva dny a vysledkem byl motor, ze ktereho vsemi skulinami vytekal olej, coz podle nich bylo v pohode, ale o lod jsem kvuli tomu malem prisel (jsem nemotorista a tak neni tezke presvedcit me o tom, ze je rozbity motor vicemene spraveny…).
Takze ani sekuritaci z Gepaku se jako asistenti neosvedcili, ale misto toho se behem tech nekolika dnu zacali zajimat o ostrahu v mangrovech. Toho jsem musel vyuzit, protoze uz prilis dlouho trpim stresem ze scitani kahau za zvuku motorovych pil. Mangrovy, ve kterych se ted prave pohybuju, jsou ty nejvyssi (az 30 m) a nejfajnovejsi v celem zalivu, ale ztraci se mi primo pred ocima kvuli kaceni na vyrobu dreveneho uhli a na zakladani rybniku. To oboji je ilegalni práce obyvatel sousednich vesnic (drevene uhli) a cizincu ze Sulawesi (rybniky), coz se mistnim vesnicanum nastesti prilis nelibi. A tak jsme se obratili na nacelnika vesnice a spolu se sekuritaky s Gepaku jsme na zkousku podnikli prvni hlidku. Uhlire jsme chytli hned na zacatku s lodi plnou tlustych spalku z tech nejvetsich mangrovu. Nacelnik vesnice i nacelnik Gepaku s nimi meli dlouho rozpravu o tom, ze se mistni komunita rozhodla mangrovy hlidat jako chranenou oblast a ze jim davame na vyber, zda tu skonci sami nebo zda se priste nechaji zatknout. Ja jsem nadelal spoustu fotek, abych je jednak zdokumentoval a jednak jakseparti vystrasil. Pak jsme zastavili u dvou novych rybniku – nejvetsich, jake jsem kdy videl. Rybniky se tu stavi ohrazenim mangrovu umelou hrazi. Tim se v nich zastavi cirkulace vody, coz promenilo 90 hektaru tech nejvyssich a nejfajnovejsich mangrovu v tisice
mrtvych kmenu, neco jako smrkovy les po kyselych destich. Fotky, ktere jsem tam nadelal, pusobi i na necitlive Indonezany desive. Nacelnik vesnice se ukazal byt vybornym recnikem a s majiteli a zamestnanci obou rybniku mel dlouhou promluvu o tom, ze co se stalo, stalo se, ale ze pokud budou ve stavbe pokracovat (a je jasne, ze to maji v planu), nahlasime je nekomu, komu jeste nezaplatili za primhoureni oci. Jen doufam, ze ted nezaplati i jemu…
Pote, co jsme dali zaklad hlidkam v mangrovech, je potreba sehnat penize na jejich platy, lod a palivo. Prozatim ta hra na vojaky Gepaky docela bavi a jsou ochotni v ni pokracovat zcasti dobrovolne a zcasti za male penize, ktere do nich jsem schopen investovat. Jenze moje snaha prelevat fondy z jedne prihradky do druhe ve snaze udrzet toho co nejvic v chodu asi
dlouho nevydrzi, za prvnich deset tydnu jsem uz utratil svuj celorocni plat a v tehle chvili funguju ze dvou malych grantu, ktere jsem dostal az po prijezdu do Indonezie (od ceskeho Expedicniho fondu a od americke Primate Conservation Inc.). Takze mi nezbylo nez zacit lezt do zadku bohatym mistnim institucim. A prvni, ktera se doslova nabizi, je The Nature Conservancy (TNC), velka mezinarodni organizace, ktera prave do Balikpapanu presunula svoji kancelar. Pri te prilezitosti tu usporadala velkou konferenci pro sve cleny z celeho sveta. Nabidl jsem se jim jako pruvodce pri celodennim vyletu lodi do zalivu a na konferenci jsem pak zustal az do konce. Zkusil jsem vytipovat ty cleny, ktere problemy v zalivu trochu oslovily, a ty se ted do mangrovu snazim dostat individualne a hustit jim do hlavy, jak by nam
drobny prispevek od TNC pomohl.
Taky ve meste (v Balikpapanu) lobby pokrocilo a svuj podil na tom ma i Marjuni, tchan meho byvaleho asistenta Nona, u ktereho ted bydlim. Marjuniho dum je spolecenke centrum nekolika sousedicich drevenych ulicek na kulech nad rekou, kde jsou porad dvere otevrene a kde se zastavuje kdekdo, aby tu pri caji diskutoval o kdecem. Marjuni se pod vlivem me a Nona zacal zajimat o zivotni prostredi a celkem spontanne zacal oslovat dalsi domorodce (tedy ty mentalne vyspelejsi, ctyricatniky jako je on). Vazne me prekvapilo, jak se mistni rybari orientujou v problemech zivotniho prostredi a v souvislostech mezi poklesem jejich ulovku a mizenim mangrovu nebo mezi zaplavami a sedimentaci v zalivu – na spoustu
podnetu od nich bych sam neprisel. Tak mozna vznika zaklad mistniho sdruzeni rybaru pro ochranu pobrezi, jehoz hlas nam muze hodne pomoct v jednani s mistnimi urady. Kontaktoval jsem taky provincni noviny a každý mesic by v nich mely vychazet nejake novnky z mangrovu v zalivu nebo z pralesa v Sungai Wainu, aby se tak balikpapanske lesy trochu dostaly do povedomi zmestelych balikpapancu. Dneska je na svete první zprava (o scitani kahau v zalivu) a hned mi prisel prvni sms ohlas, takze to zda se funguje.
Pro muj navrat do politickeho zivota Balikpapanu je mi k nezaplaceni pomoc mistni ochranarske sede eminence, Gaby Fredriksson, ktera se po ctrnacti letech v techle korupci nasycenych vodach orientuje daleko lip nez ja. Gaby uz ma novy projekt na Sumatre,
ale do Balikpapanu se cas od casu vraci, aby tam vsem vynadala, jaky jsou to bridilove. I kdyz nektere konflikty se ji uz zacinaji vyostrovat, Gaby si dal udrzuje vliv, ktery ziskala pote, co celou oblast zachranila pred kalamitnim pozarem (kdyz zorganizovala a zaplatila sestitydenni megaakci, pri ktere se podarilo zastavit ohen v rezervaci Sungai Wain).
Spolecne jsme ted sepsali nekolik protestnich dopisu ohledne nekontrolovaneho ubytku mangrovu v zalivu a nekolika dalsich zalezitosti, jako je planovane zalozeni botanicke zahrady primo v rezervaci Sungai Wain nebo zahadne mizeni penez z poplatku na udrzbu
chatrajicich kempu, ktere sprave rezervace musi platit kazdy vyzkumnik. Jsou to dokumenty plne obrazku, které by si dokonce i indonesky urednik mohl aspon prohlidnout. A zatimco ja uz se zase na cas chystam na navrat do mangrovu, Gaby ted s temi dokumenty obchazi mistni uredniky.
Standa – Usazujeme se
neděle 27. ledna 2008
Ze shaneni noveho asistenta uz jsem zacinal byt zoufaly, skoro po trech mesicich jsem mel porad jen oddaneho, ale cim dal tim vic zniceneho Aliho, kteremu prace v mangrovech proste nesedi. Pritom nejslibnejsiho kandidata jsem mel celou dobu primo pred nosem, respektive pres cestu, naproti domu Marjuniho, kde bydlim pokud jsem v Balikpapanu. V protejsim domku (spis chatrci) bydli Aliho svagr Bedul, Marjuniho prava ruka. Neslo si nevsimnout, ze jakmile se ve vesnici neco vyrabi (treba moje pramice), spravuje (treba muj motor) nebo zachranuje (treba kdyz Marjuniho lod pri bource na mori ztroskotala a tri lidi se malem utopili), Bedul je u toho a i kdyz taky moc nenamluvi, ale prace stoji na nem. Bedul pred lety pracoval i pro Gaby pri haseni lesniho pozaru a podzemnich pozaru uhelnych sloji a pri zavadeni zeleznych tyci do stromu, o ktere si pak ilegalni drevorubci nicili motorove pily. Vesnicani ze Sungai Wainu mi ho doporucovali jako nejlepsiho, jenze protoze tam Bedul pouziva jmeno Lalun, ze zacatku jsem nevedel, ze jde o mojeho souseda. Dneska ma Bedul praci neprilis oblibenou, ale zato velmi bohulibou a po zasluze vynosnou – sbira na skladce nebo v bahne v zasvinenych rekach u vesnice stare zelezo. K tomu se prinutil pote, co si vzal rozvedenou matku s osmiletym synem a narodila se jim jeste dcera. Dneska mu ale sber zeleza pres den a rybareni na mori v noci vynese vic nez tri sta dolaru mesicne, coz je asi dvakrat tolik, nez co by mel u me. Navic jsem mu nabizel praci, kterou ted ma jeho jinak nezamestnany svar Ali, a takovou nabidku proste Indonezan neprijima. Trvalo mi hodne dlouho presvedcit ho, aby praci asistenta vzal. Doted jen dvakrat nezavazne vystridal utahaneho a zmozeneho Aliho, ale prace ho hned nadchla a vydrzelo mu to az doted. Je poznat, ze uz praci na mori i v lese stravil spoustu casu pod tim nejlepsim vedenim (na mori Marjuni, v lese Gaby). A pro me je docela prijemna zmena byt na lodi s nekym, koho vsechno bavi a zajima nez s nekym, kdo tam trpi jako balicek nestesti. Nakonec jsme se domluvili na kompromisu, Bedul u me zustava prozatim jen na dva mesice, bude se ale kazdy tyden stridat s Alim, a obema dvema jsem zvysil plat na deset dolaru na den. Ve volnem case pak Ali doma regeneruje sily a Bedul sbira stare zelezo.
Pruzkum kahau mezitim prechazi do dalsi faze. Scitanim opic v Balikpapanskem zalivu jsme stravili vic nez dva mesice. Zvladli jsme za tu dobu projet 15 z priblizne 36 ricnich systemu, ktere do zalivu usti. Z plochy mangrovu ve vsech systemech (vyctene ze satelitnich snimku) jsme dosli k celkem realistickemu odhadu 1400 opic v celem zalivu, coz docela dobre sedi s predlonskym odhadem vice nez 1000 opic, ktery jsem udelal na zaklade pilotniho pruzkumu na ctyrech rekach. Ten vysledek je velmi optimisticky, protoze doklada, ze je Balikpapansky zaliv jednim z center vyskytu kahau. Je to jeden z sesti nejvyssich odhadu populacni velikosti kahau nosatych pro cele Borneo a muze to predstavovat nejakych 5 % jejich celkov svetove populace. Data ze scitani jsme potrebovali mimo jine pro posileni lobby a tenhle ucel zda se splnuji.
Cilem scitani kahau ale nebylo jenom zjistit, kolik opic v zalivu zije, ale taky zdokumentovat stav jejich biotopu a ohniska aktualnch hrozeb (coz se taky podarilo) a najit optimalni misto, kde se usadit a zacit jejich dlouhodobejsi vyzkum. S poslednim bodem to bylo pomerne tezke. Hledali jsme misto, kde by se dal postavit tabor (na suche pude, idealne s pristupem ke sladke vode), kde neni moc krokodylu, ale kde je dost kahau, kde nejsou mangrovy prilis poskozene a kde jsou dostatecne rozsahle a odkud je relativne snadny pristup do nejblizsi vesnice. Prvni moznost se nabidla na rece Baruangin. Marjuni me upozornil na vesnicana, ktery si tu zalozil zahradu, a ja jsem se za nim hned vypravil, abych mu taktne naznacil, ze tu nema co delat a ze at vypadne. Ale byla to nejcitliveji zalozena zahrada, kterou jsem kdy v lese videl, snad jedina, ktera do krajiny skutecne zapada. Kdyz jsem si ji prochazel, brzy se objevili dva docela agresivni psi a s nimi drobny seschly starik, ktery na se na me zlostne vytasil s tim, ze pokud jsem z nejakeho podniku, tak ze to tu patri jemu a ze me tu nechce. Na me si jeste tolik netroufnul, ale na Bedulovi si vztek vylil poradne. Bedul tak tak zvladal skryvat, jak se v nem vari krev, ale na me starikova nevrazivost vuci pronikani podniku na jeho reku zapusobila natolik, ze jsem navrhnul, ze bysme u nej mohli stravit zbytek roku. To se mu zalibilo, o poznani zprijemnel a hned nas pozval do sveho domku, velmi pekne udrzovenho, s okrasnou zahradkou a nekolika rybnicky kolem. Predstavil se jako Kai (Deda) a ze pru mu je 105 let a uz padesat let tu zije sam. Chteli jsem hned zustat pres noc, ale Bedul me premluvil, abysme prenocovali na mori na lodi jako obvykle. Oduvodnoval to prilivem a odlivem, ale az na mori se priznal, ze me proste jen potreboval vylakat pryc aby mi vysvetlil, ze Deda ovlada cernou magii a ze je tam pro nas nebezpecno. Pry tu nezije sam, ale s manzelkou, ktera je neviditelna – jak jinak by dokazal udrzovat tak pekny dum a zahradku? Nikoho jineho tu pry nechce a pokud by nas neocaroval, moh by nam proste jen jednoho dne vrazit kudlu do zad. Bedula muselo hrozne potesit, kdyz jsme pristi den na rece Baruangin pri scitani kahau dosli k zaveru, ze tu neni dost opic na to, abysme novou stanici zalozili prave u Dedy.
Dalsi alternativa se nabidla hloubeji v zalivu, v mistech kde jsou mangrovy nejrozsahlejsi, nejstarsi a nejfajnovejsi. Stromy tu dosahuji nejakych 30 metru a puda uz je zpevnena natolik, ze se v bahne pohybyju aniz bych se do nej boril. Navic odsud neni daleko do dvou vesnic, Maridanu a Pemaluanu. Horsi to bylo s mistem k zataboreni, protoze mangrovy jsou natolik rozsahle, ze je tu nedostatek pevne pudy na ktere by se dal postavit stan. Sladka voda tu neni vubec, tu musime vozit v barelech nebo chytat pri desti. Pevnou pudu jsme nakonec nasli v miste, kde driv byla pila. Na vybrane misto jsme vyrazili s Alim i Bedulem a jejch bratrancem Dalem. Prvni, co nas tu uvitalo, byl krokodyl, ktery elegantne sklouznul do reky kousek od naseho pristaviste. V prvni chvili jsem zaplesal, bylo to zatim moje nejlepsi pozorovani krokodyla v zalivu, ale pri pohledu na Aliho zkamenely oblicej mi doslo, ze by to moh byt problem. Dalsi problem, se kterym Ali s Bedulem nepocitali, byl ten, ze jsem jim zakazal pokacet jakykoli zivy stromek krome invazivni akacie. Z Bedulova vyrazu ve tvari bylo videt, ze to povazuje za blbost a kdyby si troufnul, vynada mi do zelenacu.
Ocividne ho ale prekvapilo, kdyz se ukazalo ze to jde a neni to zas az tak tezke, protoze mrtveho dreva a akacii je kolem dost. Kemp jsme tedy postavili, nacez se Bedul vratil domu. S Alim a Dalem jsme prespali . . .
Michal – Odvrácená strana ráje
pondělí 11. února 2008
Tento týden byl ve znamení sterilizace koček. Na stanici je už přes devadesát koček, které sem i přes zákaz stále lidé nosí, a protože jich nechceme mít více pomnožením na stanici, je nutné je sterilizovat. K tomu je ale potřeba překonat další zádrhel v podobě naprosté absence kvalitních veterinářů v širokém okolí, pravděpodobně v celé Indonésii. Kastrovat naše kočky jednou za čas tedy většinou dobrovolně dojíždějí veterináři z jiných zemí. Na výpomoc tentokráte přijely tři veterinářky: Karmeli a Magali původem ze Španělska a Katrhi z Malajsie. Karmeli vede již pět let podobnou stanici jako je naše v Bogoru zaměřenou na makaky na Jávě a Magali tu byla na dvoutýdení dovolené – obě se přijely poučit od Karthi, která je vedoucí veterinářkou v programu sterilizace pouličních koček v Honkongu. Ročně prý sterilizuje osobně až na dva tisíce koček! Což pro nás byla dobrá zpráva, protože mnoho z předchozích sterilizací se potýkalo s problémy. Sterilizace proběhly nad očekávání skvěle a v rekordním čase: sedmnáct koček za šest hodin! Odměnou jim byla procházka v Sungai Wainském pralese a obhlídka dalších zajímavostí v okolí.
Jedním místem, kam však Ali bere všechny kvalitní a fundované veterináře, je nedaleká stanice podobného typu jako ta naše, kde mají velké množství orangutanů a medvědů a jejich plán je odchov a vypouštění do Sungai Wainského pralesa. Já jsem s nimi jel také, protože jsem tam ještě nebyl a zajímalo mne jak to tam vypadá. Po cestě tam nás Ali předpřipravila, že to není nic pěkného. Mají prý obrovské prostředky, které však do zvířat investují minimálně, ale to co jsem tam viděl, mi vyrazilo dech. Obrovské sídlo na kopci, s heliportem a bazénem, satelitem „na vyhledávání nelegálních aktivit v pralese“ (uhelný důl mají na dohled z věže, která je součástí té budovy, dokonce na jejich území, což znamená, že z toho nejspíše berou další, ale nelegální peníze – do kapsy). Součástí je pětihvězdičkový hotel s obrovskou vyhlídkou na „orangutaní ostrůvky“.
Romantika… možná. Jen do té doby, než víte, že těchto několik malých ostrůvků je pro mladé orangutany, kam se jim potrava jen hází a uklízí se jednou za uherský rok, navíc téměř bez enrichmentu, místo stromů jen keře. A když milí orangutani dospějí, přesunou se o pár desítek metrů dál do obrovské klece, která je sice dostatečně prostorná, ale téměř absolutně bez enrichmentu a navíc s nedostatečným krytím při dešti. Kde stráví milí orangutani – kteří se mají už šest let vypouštět do volné přírody v Sungai Wainském pralese – pravděpodobně zbytek života. Několik jich prý vypustili, ale vůbec se následně nestarali o to, jak se jim daří. To nejhorší na nás ale čekalo u medvědů. Dva několik set metrů čtverečních velké výběhy absolutně bez stromů a bez enrichmentu a v každém z nich jedno malé medvídě zooafekticky přecházející sem a tam v hromadě zbytků od potravy, které se zase uklízí tak možná jednou za měsíc. Tedy teď alespoň uklízí, protože celých pět let nebyly do těch výběhů dveře… Když jsem pak popošel o kus dál, našel jsem „skladiště“ dospělých medvědů… Místo v pralese jsou tam zavření do klece jeden a půl metru na metr na metr, kde prý někteří „žijí“ už víc jak šest let! Takhle jich tam vegetovalo asi přes dvacet, a to jich mají mít kolem padesáti – ke zbytku nás zřejmě radši ani nedovedli… Naprostá hrůza! Takhle to může také vypadat, když si tady člověk najde cestu k penězům. Tuhle stanici zrovna paradoxně šéfuje Holanďan…
Vůbec se tady teď seběhly události a informace ukazující tu málo známou nepříjemnou stranu Indonésie… Zrovna dneska se tu jen tak zastavili dva chlapíci ve starším džípu a že chtějí kočku, že jsou tady nahoře z policejní stanice a manželka, že je těhotná a tak a tak… Nechápal jsem úplně souvislosti, tak jim povídám, že si vezmu jejich číslo a až rozběhneme adopční program, že se jim ozveme, ale byli neodbytní… Protože moje indonéština není ještě nic moc, zavolal jsem Budiho, aby jim to vysvětlil lépe. Já jsem se zatím staral o koťata, která jsem zrovna přinesl z karantény a začleňoval jsem je do kolektivu ostatních koťat. Budi po chvilce domluvil a odběhl vypnout vodu do domu, pánové na mě jen koukli a povídají, že se zatím projdou… Odvětil jsem a dál si hleděl koťat. Když tu najednou přilítl Budi, že ukradli kočku a letěl za nimi. Skočil jsem po dveřích od výběhu, ale Budi byl chvíli předtím za mnou a automaticky je zavázal. Dalo mi to chvilku, než jsem se dostal ven. Popadl jsem klíče, skočil na motorku a upaloval za nimi. Budi je mezitím již zastavil kousek pod kopcem, rychle jsem dojel a zastavil před jejich autem, otevřeli dveře a nechali kočku vyskočit. Šel jsem k nim a naznačil ať otevřou dveře, dívali se trochu vyděšeně. „To je krádež“, povídám. V nich úplně hrklo. „Vždyť jsem ji právě pustil…!“ odvětil jeden. Neubránil jsem se nechápavému úsměšku nad významem té odpovědi. Když jsem se zeptal na jméno, začali se vykrucovat. Povídání jsem ale nedokončil, protože kocour Labu se mezitím vyděšením Budimu vysmekl a když jsem mu šel na pomoc, pánové vzali do zaječích. U nás by to znamenalo, že se už nikdy neukážou, tady to ale tak jisté není. Vina je tu dost flexibilní pojem. Jako mnoho dalšího. Když jsem to pak povídal Ali, hned jí napadlo, že si nechtěli kočku adoptovat, ale pravděpodobně sníst nebo na černou magii, což je tu stále ještě běžné… ??? Nakonec jsem se od Budiho dozvěděl, že pokud je manželka těhotná, cokoliv si poručí musí jí manžel okamžitě přinést. Tahle si zřejmě poručila kočku…
Abych trochu osvětlil, proč v nich tak hrklo, když jsem řekl, že je to krádež: Když tu někdo něco ukradne, záleží na tom, do jaké neoficiální, ale praktikované kasty nebo spíše rodiny patří – jsi-li chudý a chytnou tě, může to pro tebe znamenat minimálně lynčování, často i s asistencí policie, na Jávě možná dokonce smrt upálením za živa, přímo na ulici! Možná si někdo myslí, že si vymýšlím, ale tuhle historku vyprávěl můj spolupracovník Ewan, který je jako mnoho zdejších z Jávy a který to celé viděl na vlastní oči. Nakonec s naprostým klidem, jako by to bylo něco běžného (pro mnoho zdejších minimálně nic zděšujícího), dodal, že jednoho z takto upálených musel později policista střelit do hlavy, protože nebyl ještě mrtev… Ale protože je to vždy dav, který lynčuje, nikdo není potrestán… Jsi-li z bohaté rodiny nebo rodiny „hlavy sousedství“, což je téměř vládní uskupení sdružující sousedy ve vesnici či části města, musí pokorně přijít náš zástupce za „hlavou“ a požádat o „nedopatřením odnesenou věc“.Mám teď smíšené pocity… Naštěstí bílý člověk je pro většinu stále ještě nedotknutelným… To mě trochu uklidňuje, co se mého lehkého zděšení týče. Ale už to tu tak nevidím jako krásnou a přívětivou zemi…
Standa – Habituace kahau
středa 13. února 2008
Na poslednim miste, ktere jsme minule vybrali k zalozeni kempu, uz zustavame. Je to maly pahorek, vlastne ostrov, obklopeny mangrovy a zaplavovany prilivem ze vsech stran. Jediny pristup je po rece s lodi. Urednik (podpodstarosta) z vesnice Pemaluan si tu chtel zalozit zahradu, ze ktere ale zustalo jen nekolik semenacku ovocnych stromku a mala chatka prozrana od termitu. Majitele jsem dohledal a domluvil se s nim, ze pokud chatku renovujeme, necha nas v ni bydlet zadarmo. Ukazuje se, ze majitel udelal docela dobry obchod, protoze mu v podstate stavime novy dum.
Pri postupnych opravach jsme strhali skoro vsechno drevo i plech, krome tech nejzakladnejsich zakladu, vymenili jsme podlahu, zvysili strechu, vymenili plech za dosky, pristaveli malou terasu s vyhledem na reku, udelali novou kuchyn, v planu jsou nove schody, zachod, pracovni kout a odpocivadlo. Kdyz to trochu prezenu, tak jsme majiteli prestaveli vetsi psi boudu na mensi vilku. Mluvim sice v mnoznem cisle, nicmene vetsinu prace zastal Bedul, ktery se i v tomhle smeru ukazal byt neocenitelny. Malou chybu jsme ale mozna udelali pri nakupu dreva. Drevo jsme poridili dost kvalitni, takze ted mam obavu z toho, ze nam nas domek nekdo rozebere a odveze – v Indonezii si musite dum hlidat, aby vam ho neukradli! Jsme sice v mangrovech po vetsinu casu, ale podstatnou cast te doby travime v terenu na lodi. Takze jsem krome asistentu (Aliho a Bedula) pro jistotu zamestnal jeste kuchare a hlidace kempu. To se podarilo hned napodruhe, Aliho svagr Dale to sice po tydnu vzdal (nikde zadny obchodak, zadny televizni serial, zadne reklamy, to je k nevydrzeni…), ale Beduluv bratranec Iwan to zvlada uz treti tyden. Az dodatecne jsem pochopil, ze tu praci Iwan dostal od Bedula rozkazem a netroufne si odporovat.
I pokud jde o kahau, ukazala se byt poloha noveho kempu sikovna. V okoli zije hned nekolik tlup, ktere obcas projdou primo kolem nas. Na rozdil od vetsiny Balikpapanskeho zalivu jsou mangrovy v tomhle miste tak rozlehle, ze zdejsi kahau zrejme vetsinu casu travi hluboko v nich, daleko od pevneho brehu, a to je prave to, co me zajima. Kahau byli zatim studovani prevazne v bohatych poricnich lesich na pevnine, ale jakym zpusobem prezivaji v mimoradne chudem prostredi cistych mangrovu, kde nemaji k dispozici o moc vic nez jedovate listi nekolika malo druhu stromu, to zatim neni prilis jasne. Ocividne je, ze to zvladaji dost ztuha a tim padem jich v tech nejfajnovejsich mangrovch o poznani mene nez v rekach, kde mangrovy tvori jen uzky pas vegetace a opice muzou hledat potravu i v jinych typech lesa. Hledat kahau v rozlehlych mangrovech, kde ted pobyvame, je tim padem o poznani obtiznejsi nez jak tomu bylo na vetsine ostatnich rek, ktere jsme zatim projizdeli. Na nekterych rekach jsme za den dohledali hned nekolik tlup, tady se nam nektere dny nepovede najit ani jednu. Opice tu nemaji pravidelna spaci mista a jen malokdy vytvari spaci asociace nekolika tlup (tak jako na jinych rekach) a o to vic prace nam da je najit.
Prisli jsme ale na to, ze krome vecera a rana, kdy jsou na spacich stromech, se na brehu reky daji pravidelne videt taky v dobe postupujiciho odlivu. Zatim nevim proc, ale z nejakeho duvodu za odlivu slezaji na chudovite koreny mangrovniku nad ricnim brehem. Ocividne tam neco poziraji, mozna morske plze, mozna proste jen listi ze spodnich vetvi stromu v dobe, kdy tam na ne nedosahne krokodyl. Kazdopadne nam to umoznuje dohledavat je trikrat denne – vecer, rano a za odlivu.
Jiny problem je v tom, ze hluboko v mangrovech jsou kahau o poznani plassi nez na rekach bliz k mestu. Vetsinou pred nami prchaji jakmile je uvidime a je tezke je uz jenom spocitat. Takze prvni velky ukol, ktery ted pred sebou mame, je habituovat je (navyknout je na nasi pritomnost). Princip je jednoduchy – jakmile je dohledame, vypneme motor, spustime kotvu a zustavame v jejich dohledu. Vetsinou je to jen par minut nez zmizi. Hodinu pak jeste na miste zustavame, coz sice vetsinou k nicemu nevede, ale nekdy se ukaze, ze tu opice porad jsou, jen se pred nami nekolik desitek minut skryvaly. Zatim vetsinou zustavame jen v lodi, protoze jakmile vystoupime, kahau okamzite zmizi. A tak namisto ocekavaneho fyzicky narocneho prolezani mangrovu prozatim trpim spis nedostatkem pohybu pri sezeni na lodi a i Aliho a Bedulovy atleticke postavy se uz zacinaji malinko zaoblovat. To si nastesti vynahradim v nekolika pristich tydnech, ktere stravim v blizke rezervaci destneho pralesa Sungai Wain (odkud jsem posilal indoneske zpravy pred dvema lety), zatimco v mangrovech me na cas zastoupi dobrovolnik Honza Kost, ktery pred tydnem dorazil.
Ted zbyva doufat, ze nas kahau zacnou pri pravidelnych setkanich postupne ignorovat jako nepodstatnou cast sveho okoli. Je otazka, jestli to potrva nekolik tydnu nebo nekolik mesicu, postup je zatim nanejvys pomaly. Nicmene jedno pozorvani asi pred tydnem bylo neobvykle. Skupinu kahau jsme s Alim dohledali odpoledne na jejich spacim strome. Zakotvili jsme jen asi 20 metru od nich a oni nic. Jedno mlade na nas parkrat pisklo, velky samec se na nas parkrat zadival, ale to bylo zhruba tak vsechno. Opice pokracovaly ve vecernim zrani listi a ve vylezani vys do koruny mangrovniku, kde se postupne ulozily ke spanku. Mam dojem, ze jak uz byly na vybranem spacim strome, nestalo jim za to slezt a hledat si jine misto a tak nas proste ignorovaly. Bylo to jen docasny uspech – pristi rano pred nami tataz tlupa prchla, jakmile jsme se objevili a i dalsi pozorovani kahau v pristich dnech netrvala dyl nez obvyklych nekolik minut. Kazdopadne to jedno puldruhe hodiny trvajici pozorovani nam dava duvod verit, ze jsme snad postoupili o prvni krucek.
P.S. od Standy Lhoty pro všechny, kdo sem radi zavitaji: Bornejsky denik vychazi na webovych strankach Zoo Usti nad Labem, ktera muj pobyt v Indonezii hodne vyznamne podporila. Takze pokud byste chteli pomoct s propagaci, budeme radi za odkaz na vasich webovych strankach. Denik je k otevreni zde.
Standa – Mezitím v pralese
pátek 22. února 2008
Kdyz me ted v mangrovech na cas vystrida Honza Kost, dobrovolnik z Cech, budu se moct na cas vratit do rezervace nizinneho tropickeho destneho pralesa Sungai Wain, kde jsem pred dvema roky stravil svych prvnich indoneskych dvanact mesicu. Sungai Wain je od mangrovu vzdaleny jen nekolik kilometru, takze jsem se tam prubezne objevoval i letos. Abych vas uvedl to toho, co se bude dit pristi tydny, pisu tenhle mail jako resume udalosti v predchozich ctyrech mesicich.
Muj prijezd do Sungai Wainu a uvitani s kolegy ze spravy rezervace v rijnu 2007 pusobilo prekvapive formalnim dojmem a brzy mi zacalo dochazet proc asi. Vsichni ocekavali, ze me nijak nepotesi novinky z posledniho roku a ze jim asi v tom pristim roce taky zneprijemnim zivot. V rezervaci se totiz zacala budovat botanicka zahrada. Je to uz dlouholety vlekly a velmi sporny plan, ktery se ale teprve ted zacina nebezpecne rozjizdet. Byvale kolegy a pratele rozdelil na dva znepratelene tabory – na jedne strane Indonezany a na druhe strane Zapadany (v prvni rade Gaby, jejiho pritele Grahama a me). Nekde mezi obena tabory stoji nejschopnejsi zamestnec rezervace, vedouci ostrahy Agusdin, ktery se snazi byt zadobre s obema stranami. Jenom to ale zhorsuje stres, ve kterem Agusdin dlouhodobe setrvava, takze oproti predlonsku mi ted zacina pripominat depresivni trosku.
Botanicka zahrada je monstrozni plan, zahrnujici velke parkoviste, kancelare, pestitelske zarizeni, mesitu, muzeum etnobotaniky a spoustu dalsich staveb uvnitr doposud striktne chranene rezervace. Planuje se tu introdukce cizich rostlin a maji se sem prenaset orchideje a lackovky z ekoturisticke a vzdelavaci zony rezervce, pry aby se zachranily. Cele to ma nalepku ex situ conservation a je to prezentovane jako moc fajn vec. S Gaby a Grahamem jsme trochu podcenili, jake realne riziko ten plan predstavuje a ted tim padem mame co do cineni s rozjizdejicim se gigantickym projektem. Gaby se snazi prosadit zakaz budovani fyzickych staveb, bez kterych by ale botanicka zahrada nemela smysl (nebyla by dostatecne nakladna a tim padem by na ni nebylo mozne dostat velke penize). Ja se zase snazim prosadit alternativni polohu zahrady mimo rezervaci v miste, kde by naopak mohla predstavovat ochranou zonu mezi novou prumyslovou oblasti Balikpapanu a rezervaci Sungai Wain a pobreznimi mangrovy. Postupne kontaktujeme vsechny, kdo by mohli mit zajem presunuti zahrady podporit. Mam v tom jednoho spojence, a tim je Nono, byvaly muj i Gabin asistent. Ten ted dostal v botanicke zahrade pomerne vysokou pozici, protoze je jediny, kdo tomu aspon trochu rozumi. Nono je muj nejlepsi indonesky kamarad a Gabina ho ma taky moc rada, takze ze zacatku jsme z toho byli poradne znechuceni. Nicmene v tohle pripade skryta valka kamaradstvi spis podporila a s Nonem jako s jedinym zamestnancem rezervace jsem se zacal o zahrade bavit zcela otevrene, bez intrik a do detailu. Takze Nono zna vsechny moje tajne pikle a drzi si to pro sebe, zatimco ja znam vsechny jejich tajne plany a neprozrazuju zdroj.
Problem s botanickou zahradou neni jen v samotnem faktu, ze na ni ma padnout 2,5 % z uz tak male rezervace (i kdyz je to cast, ktera pred deseti lety vyhorela). Jde taky o to, ze se k ni soustredila vetsina pozornosti a ostatni aktivity rezervace, jako je vyzkum, monitoring, vzdelavani a ekoturismus, se dostavaji do naprosteho upadku. Jednou z upadajicich divizi je i Litbang, divize pro vyzkum a monitoring lesa, cili divize, na jejiz praci jsem se pred dvema lety podilel i ja. Vytrenoval jsem tri perfektni techniky, Fitriho, Ulira a Miku, kteri meli nahradil dosavadni lemply Eleho a Tona (prezdivaneho blby a blbejsi, v tom poradi). Obnovil jsem 50 km transektu (cesticek), ktere mely sluzit k monitoringu biodiverzity. A penize z meho rocniho poplatku (a z poplatku dvou dalsich kolegu) mely slouzit k obnoveni a udrzbe tri drevenych kempu uvnitr rezervace. Letos mi nezbylo nez lomit rukama nad tim, ze dva z kempu uz jsou polorozpadle a nepouzitelne, zatimco treti (Djamaluddin) je sice pouzitelny, nicmene taky polorozpadly. A v Djamaluddinu nadale pracovali blby Ele a blbejsi Tono, jejichz pracovni naplni nejspis bylo byt pritomny a nezaclanet. Monitoring prakticky neprobihal a za celeho pul druheho roku po mem odjezdu se do Dajamaluddinu nepodarilo nalakat ani jedineho vyzkumnika na vic nez na par dnu. Vcelku smutna bilance.
Kazdopadne Agusdin, ktery ma Litbang formalne na starosti, na muj prijezd reagoval velmi briskne. Behem prvniho tydne konecne vyhodil
Eleho i Tona a na jejich misto nastoupili moji byvali asistenti Fitri a Ulir. Zvlast Fitri z toho byl naprosto nadseny, rezervace mu doted nabidla jen misto kuchare v kancelari, coz pro nej bylo skutecne velmi demotivujici. Prvnim ukolem novych techniku bylo dat dohromady alespon jeden z kempu, Djamaluddin. Zadani ukolu samo o sobe nestacilo, behem me neohlasene inspekce se ukazalo, ze kluci na kempu nepracujou, protoze procedura objednani potrebneho materialu a nastroju je natolik komplikovana, ze se jejich objednavka nikdy nedostane az k cloveku, jehoz ukolem by bylo dotycne veci nakoupit. Agusdinovi jsem za to mirne vynadal, nacez se procedura okamzite ujasnila, kluci dostali zakaz o tom se mnou mluvit. Kazdopadne pak kemp prokouknul behem pouhych dvou tydnu. Dalsim krokem je vytvorit pro Fitriho a Ulira neco jako pravidelny program, cehoz jsme se ujali spolecne s Gaby. Vedeni rezervace se hodne zdraha poverit me na cas vedenim divize Litbang, protoze tusi, jake pikle kuju ohledne jejich botanicke zahrady. Ale na druhe strane nemuzou prilis protestovat vzhledem k tomu, v jakem stavu ted cela divize je. Gaby uz sepsala protestni dopis a zasla s nim na urad pro zivotni prostredi, ktery poskytuje penize na chod rezervace. Takze se ted na nekolik tydnu stehuju do Djamaludinu a dokud me bude Honza nahrazovat v magrovech, budu aspon neformalne pracovat na novem programu pro Litbang. Chceme z nej udelat divizi, ktera by byla schopna botanicke zahrade konkurovat, a to by mel byt jeden z mnoha drobnych hrebicku do rakve zahrady planovane uvnitr striktne chranene rezervace.
Standa – Zvířata na transektech
pátek 14. března 2008
Muj navrat do rezervace destneho pralesa Sungai Wain zacal pred par tydny procistovanim 46 km transektu, ktere jsme obnovili v ramci predlonskeho vyzkumu hulmanu belocelych. Transekty jsou uzke, pravitkove rovne cesticky v severojiznim nebo vychodozapadnim smeru, ktere protinaji prales jako anatomicke rezy krajinou a ze kterych je mozne studovat reprezentativni vyseky jinak pomerne nepruchodne dzungle. Predloni jsme zacali s jejich absolutnim procistovanim, coz zahrnuje krome prosekani vegetace a odstraneni sucheho dreva taky shrabani veskereho drobneho opadu s pomoci hrabicek vyrobenych z palmovych listu. Po zametenych transektech se da pohybovat neslysne a nenapadne, takze se vyzkumnikovi dari pozorovat zvirata jeste pred tim, nez ona uvidi jeho a prchnou. Nicmene po mesici jsou cesticky zanesene novym opadem a musi se zametat znovu.
Po dvou letech, kdy prace v Sungai Wainu lezela ladem, uz byly transekty v celkem seslem stavu. Jejich obnovu uhradil fotograf Petr Slavik, ktery se tu chystal fotit zvirata. Minule jsem cast transektu cistil sam a svych pet asistentu jsem mel pod kazdodenni kontrolou – tehdy se prace mela k svetu rychle pote, co jsem kluky parkrat vratil na stejne transekty, aby tam opravili nedokonalosti ze vcerejska. Letos jsem ale v dobe cisteni transektu pobyval dvacet km odsud v mangrovech. Jakmile vedouci vyzkumu Agusdin zjistil, ze mam na transekty penize, pojal nejspis obavu, ze je zproneverim, a tak pro jistotu do lesa bez nejakeho planovani poslal vesnicany Ipula a Nuriho, aby s cistenim zacali.
Stastnou nahodou jsem se v Sungai Wainu objevil ve chvili, kdy huntovali teprve druhy kilometr transektu. Poslal jsem je domu, protoze pokud by s praci zacali tak brzo, byly by pruseky v dobe Petrova prijezdu znovu zanesene. A dal jsem jim presne instrukce, jak ma prace na transektech napriste vypadat. Napodruhe Ipul a Nuri zacali ve spravnem terminu, nicmene zrejme s predstavou, ze dal uz je kontrolovat nebudu, protoze uz jsem tak jednou udelal. Takze pri druhe kontrole jsem nasel stejne odflaklou praci jako na zacatku. To se opakovalo jeste jednou, nez byly transekty alespon jakz takz. Rozmrzeni ovsem bylo na obou stranach, protoze Ipul a Nuri uz predem pocitali s odbytou praci, za kterou jim vic nez 400 dolaru pripadalo jako fajn penize. Za jakz takz slusnou praci se jim ten podnik zdal byt prodelecny. Ironicke na tom je to, ze Petr v ramci sveho pomerne kratkeho pobytu v Sungai Wainu nakonec ani nemel moznost vsech 46 km transektu poradne vyuzit.
Ja jsem obnovene transekty vyuzival k pruzkumu populaci nocnich savcu. Dny jsem travil prevazne v kempu a do lesa jsem vyrazel v dobe, kdy se zbytek kempu ukladal ke spani. S celovkou na hlave jsem se na transektech snazil zachytit odlesky oci, coz je nejsikovnejsi zpusob, jak nocni savce najit. Vetsina z odlesku ovsem nepatrila poloopicim, o ktere mi slo v prvni rade, ale kancilum. Tihle miniaturni pribuzni jelenu se ve dne i v noci pohybuji pralesem a poziraji spadane plody. Za dne jsou plasi a po setkani s clovekem hned prchaji. Ale v noci je to jine, protoze na cloveka s celovkou na hlave zvirata reagujou prekvapive malo a muzou se celkem v klidu past treba dva metry od vas. Totez plati i pro druhou nejcasteji pozorovanou skupinu zvirat, pro male selmicky cibetky.
Tech je tu nekolik druhu, pocinaje cibetkou malajskou, ktera v noci pravidelne navstevuje kempy a hleda odpadky, a konce plachym binturongem, ktereho se tu podarilo videt jen nekolika stastlicvum. Na transektech se nejcasteji nechaji potkat stromovy ovijec pruhovany a pozemni puchol zihany, pripominajici miniaturniho vaklovlka. Obcas se podari zpozorovat i stripky jejich rodinneho zivota. Potkal jsem treba ovijece obklopeneho celou skupinou odrostlych mladat nebo samce puchola, ktery nejspis natrefil na stopu jineho puchola, protoze naprosto zbesile pobihal v kruzich kolem me, aniz by me bral na zretel, a opakovane moci preznacoval jedno a totez misto.
Jina zvirata je obtiznejsi pozorovat, a to vcetne tech asi nejbeznejsich, krys. Krys je tu nekolik druhu, pricemz ty v pralese jsou zdejsi puvodni – zavlecenym krysam potkanum se na Borneu do primarnich pralesu proniknout nepodarilo. Krysy jsou ale opatrna zvirata, ktera se kolem vas vetsinou jen mihnou a zmizi bez toho, ze by se na vas podivala. Tim padem pozorovatel ani nemusi postrehnout bledy odraz jejich svetelkujicich oci. Pokud uz krysy vidate pravidelne, znamena to, ze uz mate v pozorovani pralesnich savcu dobry cvik. Stejne tak dalsi z beznych nocnich savcu, veverky poletuchy, jsou pomerne obtizne k videni, protoze se nejvic pohybuji v nejvyssich korunach, kam uz svetlo baterky obtizne pronika a odkud uz odlesky jejich oci nemusite zachytit. Doted nemame uplne jasno v tom, kolik druhu poletuch vlastne v Sungai Wainu zije. Ty nejvetsi z nich dorustaji velikosti cibetek.
Letos jsme pristihli cihlove cervenou poletuchu Thomasovu na nizsich stromech, kde se konecne nechala pozorovat zblizka. Vubec nepouzivala svoji plachtici membranu a proste jenom splhala a skakala mezi vetvemi jako nejaka kuna. Teprve po tomhle pozorovani jsem pochopil, jak je mozne, ze nekolik fotografii tehle poletuchy zachycene automatickymi kamerami v pomerne netypickem prostredi – na zemi, bylo pred par lety popsano jako novy druh savce zarazovaneho poruznu mezi selmy a lemury.
Jina zvirata se na transektech potkavaji jen vzacne a s notnou davkou stesti. Letos jsem tak vubec prvne uvidel dikobraza kratkoocaseho nebo drobnou rybozravou kocku plochocelou. I oba druhy nocnich primatu, ktere jsem tu hledal – outloni a nartouni – se radi k temhle vzacne videnym zviratum. Dilem i proto, ze se drzi v jinych castech lesa, nez kde jsme pracne vybudovali nas system transektu. Ja a moji nejblizsi spolupracovnici jsme outlone a nartouny pozorovali jen sestkrat a ani jednou z toho na transektech. Pritom alespon outlon neni nijak nenapadne zvire. Drzi se spis ve strednich patrech pralesa nez na vysokych stromech a i kdyby, silne zablesky jeho oci jsou videt hodne daleko. Navic na pritomnost cloveka nereaguje uprkem, ale tim, ze ztuhne na jednom miste a bez sebemensiho pohybu pozorovatele sleduje, pricemz ho ovsem jeho zarici oci rychle prozradi. Tahle reakce z nej cini pomerne nudny objekt pozorovani, protoze muzete cekat dlouhe desitky minut a outlon proste nic jineho neudela. V cloveku pak bojuje trpelivost s unavou, takze ani ja jsem pri svych dvou setkanich s outlonem jsem nevydrzel vyckavat az do chvile, kdy zvire udajne na pozorovatele prestane re
Standa – Nová opice
neděle 30. března 2008
V Balikpapanskem zalivu jsme zatim zdokumentovali devet druhu primatu, pokud v to pocitame i vysazene orangutany. Je to jeden ze silnych argumentu pro ochranu oblasti, ktera se v tomhle smeru blizi k nejbohatsim na Borneu (vubec nejvyssi pocet primatu, kteri se na Borneu vyskytuji pohromade, je 11 druhu).
Uz i proto me zajimaly ojedinele zpravy o moznem vyskytu desateho druhu primata v zalivu, hulmana stribriteho, ktery je podobne jako kahau nosaty specialista ve vyuzivani lesu podel rek a pobrezi. Uz pred dvema lety jsem slysel o chyceni oranzoveho opiciho mladete na rece Wain. Hulmani stribriti jsou sice v dospelosti zbarveni cerne, se stribrnymi chlupy rozrousenymi po celem tele, jejich mladata se ale rodi oranzove-zluta. O cernych nebo oranzovych opicich jsem pak jeste slysel parkrat, ale zadna z tech zprav neznela moc spolehlive. Sam jsem hulmany v mangrovech nikdy nevidel, ackoli uz mam cele povodi procestovane skutecne krizem krazem.
Prvni verohodne znejici zprava o pozorovani neznameho druhu opic v magrovech byla od Marjuniho, u ktereho v Balikpapanu bydlim. Marjuni zna oba dva bezne druhy opic ze zdejsich mangrovu – kahau nosate i makaky javske. Treti druh popisoval jako sedive opice s cervenymi mladaty a s odlisnou vokalizaci. To na hulmany stribrite sedi. Videl je pry jen jednou na mysu Tanjung Batu. Tohle jsem musel prekontrolovat uz i proto, ze se prave tady snazime prosadit stavbu obriho mostu, diky kteremu by se mangrovum i rezervaci Sungai Wain mohla vyhnout planovana provincni silnice.
Tanjung Batu muselo byt kdysi nadherne zakouti se strmymi utesy nad zalivem, koralovou lagunou pod nimi a tropickym destnym pralesem nad nimi. Dneska je to dezolatni skladka odpadku pocinaje naplavenymi pet lahvemi a konce odstavenymi rezivejicimi tankery. Prave sem jezdi muj asistent Bedul ve volnem case sbirat stare zelezo. Az na par chatrnych usedlosti je Tanjung Batu neobydleny. Pri sve navsteve jsem tu zastihnul jen dva kluky, kteri si hrali ve vraku stareho buldozeru, a dva dedky. Jeden z nich tu pry se svou matkou zije deset let a pracuje tu jako hlidac.
Co tu hlida mi ovsem jasne nebylo. I on mluvil o trech druzich opic, popisoval je ale jako chimery vsech moznych primatu, ktere kdy videl (nebo mozna o kterych kdy slysel). Chtelo to trochu fantazie, abych z jeho vypraveni zrekonstruoval realna zvirata. Z jeho tretiho druhu opice jsem nakonec vytusil spis makaka vepriho, pomerne bezny druh ve vsech moznych typech lesa vcetne zdegradovanych krovin, ktery se obcas zatoula i do mangrovu. Pri dalsim rozhovoru verohodnost hlidacovi vypovedi utrpela i dalsi trhliny. To kdyz zacal vypravet o svoji matce, ktera pry ma odklapeci hlavu a ktera pred ctyriceti dny odletela na kosteti. Pro jistotu jsem se sice jeste sel po lese na Tanjung Batu porozhlednout, ale nasel jsem skutecne jen makaky. Hledani hulmanu stribritych jsem pak odlozil na neurcito.
Ctyri mesice po inspekci Tanjung Batu jsme s Bedulem hledali kahau o nejakych 20 km dal na rece Sesumpu. To je vubec prvni reka, ktera se vleva do Balikpapanskeho zalivu, jen par kilometru od jeho usti do otevreneho more, v oblasti koralovych utesu a ropnych vrtu. Brehy reky Sesumpu osidlili Bugisove, pristehovalci z ostrova Celebesu, na kterem uz nejspis vsechno snedli. U jejich vesnic podel reky Sesumpu uz sotva zbylo neco, co by se jeste dalo nazvat lesem. I z vetsiny mangrovu zustaly jen dva uzke pruhy stromu podel brehu. Za nimi se rozkladaji uz jen rybniky na farmovy chov krevet a ryb. Jejich produkce ale po zmizeni poslednich mangrovu rychle klesa kvuli epidemiim parazitu a nedostatku potravy a ukrytu, a tak se Bugisove postupne siri a zakladaji sve rybniky i v mistech dosud osidlenych puvodnejsimi Banjary a Pasiry. I kdyz je Sesumpu asi nejzdegradovanejsi ze vsech rek v Balikpapanskem zalivu, zustala tu jeste mala izolovana populace asi padesati kahau nosatych. S Bedulem jsme ji prijeli zdokumentovat spis jen pro uplnost. O to vetsi prekvapeni ovsem bylo, kdyz jsme krome kahau a makaku hned prvni vecer na uzouckem pruhu vegetace na brehu reky natrefili i na deviticlennou tlupu hulmanu stribritych. Chvili se nechali pozorovat, ale pak zmizeli v housti a od te doby uz jsme je nenasli – tady ani nikde jinde.
Bedul se pak musel vratit do mesta, protoze lod nam za odlivu v pristavu nasedla na skalu a ohnula se hridel lodniho sroubu. V hledani opic jsem musel pokracovat pesky. Obesel jsem postupne vsechny vesnice na brehu reky Sesumpu a vyptaval se vesnicanu. To nebylo snadne, protoze Bugisove nemaji pro ruzne druhy opic zadna jmena a malokdy jim venujou dost pozornosti na to, aby je dovedli popsat. Nakonec jsem po rozhovorech s vesnicany dosel ke stejnemu zaveru jako po scitani opic z reky – zustala tu nejspis jen jedina malicka populace hulmanu stribritych v nekolikahektarove bazine, ktera jako jedna z mala jeste neni premenena v ryzoviste ani v rybnik. Mozna tu zbyva vseho vsudy uz jen jedna jedina tlupa. Devet opic, ktere jsme videli z lodi, mohou byt posledni, ktere jeste v Balikpapanskem zalivu zbyly. Populace, ktera by se dala spocitat na prstech jedne ruky, bohuzel nepredstavuje zadne velke terno. Spis je to doklad o tom, ze hulmani stribriti v mangrovech Balikpapanskeho zalivu kdysi skutecne zili. Spolecne z turem bantengem a krokodylem tomistomou uzkohlavou se tak hulman stribrity dostava na seznam velkych zvirat, ktera uz byla nebo nejblizsi dobe budou v teto oblasti vyhubene.
Standa – Stavíme kemp
neděle 20. dubna 2008
Mala chatrc, kterou jsme pred par tydny vybrali jako nasi zakladnu v mangrovech, se postupne meni v permanentni vyzkumnou sanici. Utvrdili jsme to tim, ze jsme koupili ostruvek, na kterem chatka stoji. Jako cizinec v Indonezii pudu kupovat nemuzu, ale formalne jsme zalozili ‚sdruzeni vyzkumnych asistentu‘ Bedula, Aliho a Marjuniho. A ti se (beze me) vydali za dosavadnim majitelem ostruvku Zainim a stravili nekolik dni vyjednavanim s nim a jeho rozeklanou rodinou. Tedy vyjednaval Marhjuni a Bedul, Ali tam jen tak zamlkle sedel jak uz to ma ve zvyku. Marjuni navrhnul cenu 8.000 korun, Zaini 32.000, skoncilo to u 16.000. Financne me to celkem vycerpalo, takze jsem Bedulovi i Alimu musel prestat davat pracovni dny navic (krome patnacti dnu na mesic, ktere kazdy z nich ma pravidelne). To Bedula v jednu chvili otravilo natolik, ze se v pulce diskuse proste sebral a odjel na noc pryc z Kampung Baru. Nastesti jsme se velmi zahy udobrili a zacali jsme setrit kde se da, zkrouhli jsme vydaje na logistiku (takze jsme zase o nudlich, vejci a ryzi jako na zacatku) a ja jsem dostal dalsi maly grant (od britske primatologicke spolecnosti). Takze nam nakonec po zaplaceni pozemku zbylo i na renovaci kempu a na nejake ty pracovni dny navic.
Prvni problem v souvislosti s renovaci kempu bylo jak sehnat drevo. Naivne jsem se snazil zajistit legalni drevo. Na Kalimantanu existuje system certifikace, ve kterem projde jako ‚legalni drevo‘ jen to, ktere pokacela spolecnost dodrzujici celou radu striktnich pravidel, posouzenych nezavislym konzultantem. System pusobi hezky, jeho nevyhodou ale je, ze je vsechno certigikovane drevo vyvezene do ciziny a na trhu v Indonezii ho nesezenete. Probiral jsem to s Gaby, se zamestnanaci rezervace Sungai Wain, s koordinatokou medvedi stanice, kde pracuje Michal Brom – a vsichni zdejsi ochranari stavi z kradeneho dreva nakoupeneho na trhu. Ilegalni drevo se stane legalnim proste tim, ze se dostane k prvnimu legalnimu prekupnikovi. Odsud zpet uz nelze jeho puvod stopovat, i kdyz vsichni vi, ze je ponejvice kradene.
Dlouho jsme zvazovali alernativy a perspektivni se zdalo byt kokosovnikove drevo, ktere zarucene z lesa nepochazi. Jenze na stavbu naseho pristaviste neni dost odolne vuci vode a na stavbu nasi chatky (na miste zamorenem termity) zas neni dost odolne vuci sezrani. Marjuni me nakonec velmi durazne pozadal, at uz toho planovani necham a koupim to co je, protoze po vsech tech rozhovorech u nej doma riskujeme konflikt s jeho sousedy, kteri samozrejmne taky vsichni stavi z kradeneho. Nakonec jsem dal souhlas k nakupu a zacal se smirovat se svoji karmou. Nedavno jsem se nahodou setkal s clovekem, ktery koupi zarizoval (stejny Zaini, ktery nam prodaval pozemek) a dost jsem se osival pri jeho vypraveni o tom, jak se museli vyhybat raziim a jak by je setkani s policii stalo dalsich tricet dolaru.
Kazdopdne drevo uz je na miste a Marjuni, Bedul a Ali uz stavi. Praci jim komplikuje to, ze jsem velmi striktne naridil nepokacet ani jediny stromek, vcetne tech nejmensich semenacku. Tahle podminka jim musela znit naprosto nesmyslne, ale k vseobecnemu prekvapeni to jde a po Kampung Baru uz o tom kolujou velmi pozitivni (i kdyz legracni) historky. Prioritou bylo postavit pristaviste – jsme v oblasti prilivu a odlivu, ktery nekolik dnu v mesici v nasi rece vyvola tak silny proud, ze Bedul nekolik noci nespi a hlida lod. Ali s tim tolik problemu nema, ten nakonec usne, takze se mu uz lod dvakrat potopila (a musel volat do Kampung Baru pro Bedula). Ted uz ale mame paradni molo a v noci muzeme spat opravdu vsichni (i kdyz Bedul jeste hlidkuje alespon pro jistotu). Druhou prioritou byl zachod, turecke slapky s velkou jimkou. Na ostruvku totiz porad radily prujmy, az jsem si rikal, ze krome nas muzou strevni parazity chytit nakonec i nase opice. Tim zachod ziskal prioritu cislo dva. Tohle je zrovna Aliho odbornost, takze Ali na cas prevzal veleni a Bedul mu jen pomaha. Priorita cilso tri pak bude druha chatka pro me, abysme meli trochu vic prostoru i vic soukromi – doted spime vsichni v jedne moskytiere temer jeden na druhem.
A tak se postupne nase chatka o puvodnich rozmerech 2×3 metry meni na docela fajnovou zakladnu, do ktere uz budu moct obcas pozvat i oficialni hosty, treba zastupce mistni vlady, aby na vlastni usi slyseli, kam az jsou slyset motorove pily ilegalnich drevaru. I kdyz bohuzel je z jejich dreva postaveny i nas kemp…
Standa – Gabininy kočky
pátek 2. května 2008
Nas novy kemp uz stoji. Ali s Bedulem ho dodelali bleskovou rychlosti, i kdyz se oba vratili uplne vyrizeni, takze si ted uzivaji tydne volna. Druha chatka, kterou ted v kempu mame, mela puvodne slouzit jako moje pracovna, s vyhledem na reku a se stolem na pocitac objednanym u tesare primo na miru. Koupil jsem i generator a Bedul pro nej postavil domecek, aby pri praci nedelal randal. Prosne vysnena kancelar! Sen se ale bohuzel nerealizoval, a to kvuli zkratu v Marjuniho dome, kde jsem pocitac pouzival doted. Behem zlomku sekundy mi zkrat vyradil notebook z provozu. Po dvou dnech snahy o servis se ukazalo, ze bych musel dat vymenit zakladni desku nebo koupit rovnou novy laptop, na coz jsem nemel. Hard disk se nastesti zachranil, koupil jsem k nemu externi jednotku, ale bylo potreba sehnat pozitac, ke kteremu bych ji pripojil. Jinymi slovy bylo potreba obratit se s prosikem na nektere zpriznene kancelare v Balikpapanu.
Prvni misto, ktere se nabizelo, byla kancelar Gaby Fredriksson ve vzdelavacim centru, ktere ma obyvatelum Balikpapanu predstavit maskota mesta, medveda malajskeho. Je to misto, kde jako osetrovatel medvedu pracuje Michal Brom. Gaby tu momentalne neni, stanici vede Americanka Ali. Pristup k pocitaci by tu nebyl az tak zasadni problem, skutecnym problemem se ale ukazaly byt Gabininy kocky. Indonezani sice kocky jistym zpusobem cti, nemuzou je napriklad zabit, ale z jineho pohledu je pro ne kocka jen o neco vyssi trida nez krysa a patri na smetiste a ne do domu. Kocek je vsude spousta a nikdo je nechce. Pokud se narodi kotata, je zvykem je odnest nekam do jine vesnice, aby se jich tam musel ujmout nekdo jiny. Protoze se jich vetsinou nikdo neujme, kotata casem chcipnou hladem. Tohle zrejme Gabina ani Ali nemohly prenest pres srdce, takze se nekolika takovych odlozenych kotatek ujaly. A tak kdyz jsem do stanice v roce 2005 poprve prijel, bylo tu 12 kotat, ktera si uzivala te nejlepsi pece. Pripadalo mi to velmi sympaticke. Navstevnici centra si toho ale brzy vsimli a doslo jim, ze pokud svoje kotata odlozi prave sem, nebudou muset mit cerne svedomi z toho, ze je nekde nechali vyhladovet k smrti. A tak po roce uz bylo kocek 50. A uz nevypadaly tak pekne, byly spinave a vyhuble, protoze Ali uz nemela dost penez na financovani jejich jidla a leku. Kocky se pohybovaly uplne vsude – od koupelny do kuchyne, mocily na veci a zraly z taliru, vsechno bylo zasvinene a zasmradle a vsude plno much. Obcas nemohlo odjet auto, protoze nejake kote zalezlo do motoru a nedalo se dostat ven. A Gabin pritel Graham musel co chvili pobihat po celem arealu, protoze se nektera z kocek zatoulala a co kdyby se ji, probuh, neco stalo! Zhruba v te dobe jsem v Gabine kancelari prvne prenocoval. Jako dite jsem na kocky mival alergii, ktera se mi uz dlouho neprojevila – az ted! Kdyz v noci z mesta dorazila Gaby, nasla me jak se topim v slzach se zarudlyma ocima sotva dycham. Byla trochu v rozpacich, jak na muj zelvi plac reagovat.
Uplynul dalsi rok a pocet kocek se priblizuje ke stovce (ted snad nejakych 97). Nevim, jak tu jubilejni kocku oslaveji, ja osobne navrhuju oslavit to prvni eutanazii, ale tenhle navrh asi neprojde. Par veci se zmenilo k lepsimu, kocky uz nesmi do kuchyne a ani v kancelari uz netravi tolik casu, protoze vedle maji postavenou novou volieru. Ali a Gaby na ne vyhradily cast penez, ktere jsou k dispozici na chod centra, takze jsou ted zvirata v dobrem stavu. Dva zamestnanci pracujou specialne jako osetrovatele kocek a dal od kancelari se pro kocky stavi novy dum. Ali konecne spustila i adopcni program, ten je ale prozatim spis usmevny. Aby se nahodou nestalo, ze se kocce nebude u noveho majitele tolik libit, musi zajemce svuj zajem prokazat splnenim cele serie podminek, ktera zahrnuje mj. zaplaceni asi 1000 korun. No, jednu kocku uz se adoptovat podarilo…
Ale zpatky k memu pokusu pracovat v Gabine kancelari. Tehdy uz jsem mel ve zdejsi lekarnicce zasobu antihistaminik a glukokortikoidu. Takze prvni den jsem prestal, jen jsem trochu sipal. A prvni noc jsem prespal venku na ochozu pro navstevniky u vybehu medvedu, to bylo celkem sterilni prostredi. Druhy den prace za pocitacem uz zacal byt kriticky. Ali odnekud vytahla chirurgickou masku, takze nejakou dobu jsem to rozdychal v masce. Ale prudusky se mi i tak sviraly, takze Ali vymyslela radikalnejsi reseni. Po veterinarkach, ktere tu kocky pred casem kastrovaly, tu zustala velka kyslikova bomba, kterou ted Ali vyvalila. Pomohl jsem ji tu bombu odnest o par metru dal k pocitaci, ale to samo o sobe mi stacilo sevrit prudusky, az jsem se malem dusil. Takze jsem si do nosu zavedl hadicky (nedoslo mi, ze ty kastrovane kocky dychali z uplne stejnych hadicek) a zbytek dne jsem za pocitacem sedel s chirurgickou maskou napojeny na kyslikovou bombu.
Bylo ocividne, ze dlouho to tak praktikovat nemuzu. Takze jsem se obratil na dalsi kancelar, The Nature Conservacy (TNC). To je asi nejbohatsi nevladni ochranarska organizace, ktera v Balikpapanu pusobi a jejich kancelar na me pusobi az snobsky. Za normalnich podminek by mi bylo dost trapne se na ne obracet kvuli pristupu k pocitaci, ale behem astmatickeho zachvatu padly vsechny zabrany. A ukazalo se, ze Erik Meijaard, na ktereho jsem se s tou prosbou obratil, se mnou ma jedno spolecne – alergii na kocky. U Gabiny uz taky jednou prespaval (taky jen jednou…) a pro na muj e-mail o tom, ze ted musim na pocitaci pracovat napojeny na kyslikovou bombu, reagoval okamzitou odpovedi, ze kancelar TNC muzu vyuzivat, jak mi bude libo. Dostal jsem jeden pocitac extra pro sebe, v konferencni mistnosti, kterou mam vetsinou taky pro sebe. Jen mam problem prizpusobit se klimatizovanemu prostredi – to je pro me docela nezvyk, az me z nej trochu poboliva hlava – a nemuzu se zbavit pocitu, ze jsem obklopeny namyslenymi nafoukanci (tim myslim indoneske zamestnance TNC, ne Erika). Ale to uz na rozdil od Gabininych kocek nejak rozdycham.
Standa – Otevření kempu
pondělí 19. května 2008
Nas kemp v mangrovech uz stoji. Mame dreveny pristav a schodiste nahoru po svahu, splachovaci zachod, jednoduchou koupelnu a umyvarnu nadobi, domek pro generator a dva otevrene altanky 4×4 m na bydleni a na praci. Vychytavame ted uz jen dilci nedostatky jako je treba ocharna kempu pred termity. Po vykacenych stromech po puvodnim majiteli tu zustaly v zemi mrtve koreny, ktere jsou ted termitu plne. Bedul nas ostruvek pojmenoval Termiti ostrov. Kvanta termitu postupne obsazuji i vsechno ostatni mrtve drevo, vcetne naseho staveni. Domky nam ty potvory doslova zerou pred ocima. Kazdy den seskrabavame jejich hlinene chodbicky z ulinovych sloupku, na kterych kemp stoji (ulin je nejtvrdsi drevo, ktere termiti nezerou – musi na nem postavit hlinene tunely a skrze ne se pak dostavaji k mekcimu drevu nahore). Ale behem noci termiti postavi nove chodbicky a jsou skoro az u podlahy. Staci pak nebyt v kempu tri dny a dorazi az ke strese. Ta je z palmovych listu, ze kterych uz termity manualne nedostaneme a musime je v ni nechat, dokud sami nechcipnou. Za teplych dnu je potom v jednom kuse slysime, jak si spolu v nasi strese povidaji tim, ze klepou hlavickama do stropu skulin v palmovych doskach. Zkusili jsme ulinove sloupky natirat naftou, pak smesi nafty a vyjeteho oleje, pak vazelinou a smesi nafty a vyjeteho oleje – a termiti porad vytrvale postupuji smerem nahoru. Ani dostupne jedy na skudce nepomohly a jedy, ktere by pry byvaly pomohly, zase nejsou k sehnani, takze boj s postupujicimi kolonami termitu zustava manualni praci naseho kuchare.
Otevreni kempu byla dobra prilezitost na usporadani acary cili mensi slavnosti, pri ktere by mel kazdy spravny obyvatel Indonezie cas od casu otevrit kapsu a trochu se rozhodit. Ja kapsu oteviram pomerne nerad a na rozhazovani nemam, navic se mi nerodi zadne deti ani je pak neobrezavam a nezenim, cimz mi chybi nejbeznejsi prilezitosti k acare. Takze jsem zatim zadnou takovou oslavu neporadal, coz mi tu ale dobre jmeno nedela. Otevreni kempu jsem tedy vyuzil k prvni, i kdyz jen docela male acare. Prizval jsem na ni vsech sest asistentu, kteri se mnou pracuji nebo v minulosti pracovali, at uz v mangrovech (Bedul, Ali a predloni Ulir) nebo v pralese (Nono, Fitri, Mika a opet Ulir). A taky Michala Broma z Gabiny medvedi stanice a moji byvalou studentku Martinu Konecnou se svym manzelem (jak se to v Indonezii rozhodli prezentovat), kteri ted budou kratce pracovat v Sungai Wainu. Jen Ali nakonec nedorazil, protoze ho skolila malarie. Byl velky problem dostat ho k doktorovi, a to i kdyz zdravotni vydaje svym asistentum platim. I kdyz Ulir dukladne popisoval, jak to probihalo, kdyz se mnou v mangrovech pred dvema lety malarii dostal on a kdyz ji taky nelecil, Ali se ocividne panicky bal injekce. Tri dny se prede mnou schovaval doma u televize nez jsme ho spolecne s jeho zenou k navsteve doktora a k pichnuti injekce dokopali.
Pro ostatni jsme na acaru nakoupili ryby a kurata, ale taky pivo a whisku, protoze zadny z mych kluku neni moc dobry muslim. Zvlaste Bedul je byvaly pijan, i kdyz se od zakladu zmenil pote, co se ozenil a stal se otcem. Jenze ani jeho zena, ani jeho deti s nami nejely… Jediny Ulir opravdu abstinuje. U Nona me trochu prekvapilo, kdyz se po prijezdu ptal, kterym smerem je zapad (muslimove se totiz modli petkrat denne smerem k Mekce, a jsou takovi, kteri to skutecne praktikuji i pri praci v pralese), ale to si jen vybiral misto ke spani, kam mu odpoledne nezacne palit slunce. Kurata se nam pri jizde lodi do kempu na slunci zkazila, coz ale kluci celkem zachranili rybarenim. Ulir v klidu leze do vody a natahuje site, protoze je pry z potomstva krokodyla. Nejaka jeho prababicka spolecne s ditetem porodila krokodyla, ktereho pak vypustili do more a osm dalsich generaci mu pak musi pravidelne obetovat jidlo (prevazne vejce a banany, cili ne zrovna typickou krokodyli potravu) a za odmenu jsou v rece chraneni. Jsem celkem rad, ze Bedul neni o tehle teorii uplne presvedceny, protoze i on pochazi z podobne krokodyli linie.
Pochopitelne jsme si pri otevreni kempu vyhradili cas i na par projizek po mangrovech a na hledani kahau. Bohuzel se ale ukazalo, ze behem tech par tydnu, co jsme misto jezdeni po rece staveli kemp, se tu zas zacalo kacet. Pred par mesici tu denne znely motorove pily a lode drevaru a uhliru pravidelne odvazely z mangrovu klady na prkna a spalky na paleni dreveneho uhli. Stacila jedina razie, kterou jsme podnikli s ostrahou z mistni organizace domorode mladeze (Gepaku) a uhliri zmizeli docela, zatimco drevari svoji praci aspon omezili. Dokud jsme po rekach hledali kahau, byl tu klid a nebylo potreba nic dalsiho podnikat. Jakmile jsme se ale prestali objevovat, uhliri i drevari se vratili. Tyden pred acarou jsem mangrovy projel a vykazal odsud dve lodi. Jako obvykle, byli to vesnicani z jinych vesnic nez kterym les pripada. Prozatim jsem jim tedy nalhal, ze se mistni tradicni nacelnici rozhodli zridit tu rezervaci, ze sem budou vozit turisty a ze tu Gepak pravidelne hlidkuje a za kaceni stromu vybira vysoke sankce (zbyva mi ted jednat s nacelniky o tom, aby se tak skutecne stalo). V ramci zvyseni psychologickeho efektu jsem pak poslal Bedula, aby vsechny reky projel a v mistech, kde se pokacely nove stromy, navazal bareve pasky s napisem Chranene uzemi, kaceni dreva zakazano. V dobe acary uz jsme sice zadne drevare nepotkali, nicmene mangrovy byly nasimi barevnymi paskami vyzdobene na mnoha mistech. Je jasne, ze musime na rekach travit co nejvic casu a ze je potreba, aby Ali s Bedulem v praci pokracovali i po mem odjezdu z Indonezie. Zacali jsme tedy s treninkem pro jejich osamostatneni, a to tim, ze je necham pristi tri tydny pracovat samotne (zatimco ja budu v Sungai Wainu). Zatim je to ovsem trochu utopisticka predstava, protoze uz nam dochazeji fondy. Takze ted shanenime sponzory – kdybyste treba o nejakych vedeli, dejte vedet!
Standa – Botanické záležitosti
neděle 1. června 2008
V rezervaci Sungai Wain se zacalo kacet. Je to kvuli prvnim stavbam pro botanickou zahradu, kterou si tu naprosto nesmyslne vymyslela mistni vlada a samotne vedeni rezervace. Reditel rezervace Purwanto si na tom projektu stavi svoji politickou karieru a navic i zacal studovat vysokou skolu, aby pak mohl byt misto spatne placenym reditelem rezervace dobre placenym reditelem zabavniho parku – botanicke zahrady. Plany na budovani zahrady nastesti nadale spis hapruji, mimo jine proto, ze rezervace nema dost penez na prvnich 17 budov, ktere v lese planuji postavit za prvnich 5 let. Aby to tak ale nevypadalo, rozhodli se Purwanto a jeho ocas Amin prozatim vykacet cast lesa a postavit tam alespon zaklady nekolika budov, ktere se dostavi pozdeji, az penize budou. Tohle maji zahajit zitra obrovskou slavnosti, na kterou prizvali nejakych 700 lidi, kterym budou bulikovat, jak fajnovy plan jejich botanicka zahrada je. Snahu jim trochu zkomplikovala prilisna peclivost Nona, ktery dostal za ukol zmapovat, jestli v mistech planovanych staveb a cest nerostou nejake hodnotne dreviny, kterym by bylo treba se vyhnout. Podle Nonovych dat hodnotne dreviny rostou skoro vsude. To ale Amin vyresil jednoduse – presunul stavby a cesty o par metru stranou do bilych ploch na mape, tam, kde Nono zadna data nesbiral.
Moje caste a ponekud podvratne hovory s Nonem se uz vedeni rezervace prestaly libit. A tak jednoho dne v kancelari svolali velkou schuzi a za ucasti vsech zamestnancu na ni Nonovi navrhli, aby me hnal k procesu za to, ze urazlive kritizuju jeho praci v botanicke zahrade. Nato Nono odpovedel, ze neco urazliveho mohlo padnout jedine v zertu, a to oboustranne a dal se tim nezabyval. Jenze vzhledem k tomu, kolik lidi bylo prizvanych, se o tom procesu hned vsude mluvilo a pribeh se rychle prikrasloval, takze ke me doputoval ve chvili, kdyz jsme s Agusdinem a Gaby pripravovali vyzkumny program pro Sungai Wain, a to v te verzi, ze se Nono odmita programu ucastnit, pokud ho budu koordinovat ja. Prohlasil jsem, ze neverim, ze Nono nekdy neco takoveho vypustil z pusy, nicmene i tak jsem z toho mel hodne spatne pocity. Hned dalsi den Nono prijel ke me do Kampung Baru a uvedl vsechno na pravou miru (teprve tehdy jsem se dozvedel o planovanem procesu) a den nato potvrdil i Agusovi, Gaby a nasim asistentum, ze mezi nami zadny konflikt neni a ze se vyzkumneho programu ucastnit chce. Ale nebylo to nic platne, protoze reditel Purwanto i presto a i pres Agusdinovo vyjednavani nakonec rozhodl, ze uz Nono bude dal pracovat vyhradne pro botanickou zahradu.
V pralese v kempu Djamaludin jsme mezitim meli s Fitrim a Ulirem na programu mene destruktivni botanicke plany. Zacali jsme obnovovat fenologicke plochy, ktere pred deseti lety zalozila Gaby. Je to deset pruhu lesa o rozmerech 10 x 100 m, kde jsou zmapovane a zmerene vsechny stormy, ktere od te doby Nono a dalsi technici kazdy mesic kontrolovali a zaznamenavali produkci mladeho listi, kvetu a plodu. Dneska uz je to docela bohata database, i kdyz bohuzel ne tak uplna, jak by mohla byt, protoze vyplnena data se uz sedm let odevzdavaji vedeni rezervace, ktere je odlozi nekam do skrine a tam je postupem casu necha ztratit. Teprve letos jsme najali jednu velmi schopnou vesnicanku na to, aby data zanesla do pocitace. Bohuzel ale mimo jine zjistila, ze asi tretina vyplnenych formularu chybi.
Sber dat v terenu ted po Nonovi prebiraji moji byvali asistenti Fitri a Ulir, cehoz jsme vyuzili k premereni a obnoveni celeho systemu fenologickych ploch. Tedy zatim spis ja, Fitri a Ulir ted totiz asistovali dvema hostum z Cech, primatolozce Martine Konecne a entomologovi Milanovi Jandovi. Pro me to bylo po peti letech co jsem delal podobnou praci na Madagaskaru, docela uzitecne osvezeni techniky pred tim, nez se do podobne prace pustim i v mangrovech. Slo nejprve o to dohledat, kde presne vlastne fenologicka plocha je, protoze jeji hranice nikdy nebyly vyznacene – dokud na nich delal Nono, tak si je jednoduse pamatoval. Me chvilemi docela trvalo, nez jsem polohu jednotlivych ploch vyspekuloval a jeji hranice vyznacil provazem. Aby se podobne tapani neopakovalo nasim nasledovnikum, zatloukl jsme pak do zakladnich bodu, odkud jsou plochy definovane, ulinove koliky a polohu kazdeho z nich jsem pak dve hodiny vymeroval GPS, aby byla jista, i kdyz se koliky ztrati. V dalsi fazi bylo potreba obnovit na vsech stromech identifikacni stitky s cisly (ponejvice uz poztracenymi) a pruhy cervene barvy ve vysce 130 cm, kde se pak opakovane meri, jak strom roste. A dohledat vsechny nove stromy, ktere za posledni tri roky dorostly do minimalniho prumeru 10 cm. Ve treti fazi se pak zmerily obvody vsech stromu a s laserovym dalkomerem i jejich vyska a sestavily se nove formulare pro pravidelny mesicni sber fenologickych dat. Cela procedura pro jednu plochu (0,1 ha) muze zabrat az tri dny a zatim mam za sebou teprve polovinu. V tehle fazi praci prozatim prerusuju a vracim se do mangrovu, zpatky v pralese budu zase za dva tydny, kdy na zkousku nastoupi prvni indonezsky kandidat, ktery by za me mohl prevzit funkce koordinatora vyzkumneho programu v Sungai Wainu.
Michal – Jsme na suchu
pondělí 2. června 2008
Borneo se nachází v tropickém pásu, tudíž se tu střídají jen dvě roční období – období sucha a období dešťů. Navíc je Borneo z nějakého důvodu specifické tím, že tato období nejsou příliš pravidelná a někdy si prostě v období sucha zaprší a naopak… A tak teď, když už dva týdny nepršelo, pro místní nastalo období sucha. Stanice má vlastní studnu, tak nás to téměř nijak nezasáhlo. Jen jsme si užívali toho, že nám nepodjížděly na každém kroku nohy při roznášení medvědích pamlsků po výběhu a že nemusíme trnout, jestli ta nebo ta povodeň nakonec neprovalí zeď u výpusti z výběhu a medvědi se nám rozutečou…
To místní na tom byli hůře. Když přeskočím jasné oschnutí většiny zemědělských produktů, byl hlavním problémem nedostatek jinak běžné dešťové vody používané v podstatě na vše. Pořídit si studnu je prostě drahé, takže bývá skoro vždy jen jedna na celou vesnici u mešity, kam pak musí všichni chodit odebírat nejnutnější minimum, které na mytí nestačí. Čím dál častěji se tedy stávalo, že když jsem se večer vydal směrem ke svému pokoji, potkal jsem nejednoho šťastně umytého člověka v ručníku kráčejícího od našich veřejných záchodů, na kterých, jak je tady zvykem, je také velká nádoba na vodu.
Jenže teď se karta obrátila! Bylo nepříjemné, že už od rána netekla voda, ale protože je to normálně důsledek běžného výpadku proudu, nikdo si z toho velkou hlavu nedělal. Jenže když se zjistilo, že tentokráte to není elektrikou, ale že se pumpa opravdu rozbila, nastal problém.
Kvůli dnešním volbám je volný den, a tak sehnat našeho hlavního technika se ukázalo být nemožným, natož nějakého opraváře. Ali hned začala se svojí americkou urputností všechno rázně řešit, rozeslala všechny volné nádoby rozestavět k okapům, kdyby si to ty mraky odpoledne rozmyslely a vydaly nějakou tu vláhu, zaúkolovala šéfa stanice Satriu přivezením nějakých čistících ubrousků z města a vydala rozkaz povolující jen tři naběračky vody na mytí na osobu.
Když kolem jedné začal klepat na střechu vlahý déšť, ukázalo se její rozhodnutí býti velmi správným. A tak jsme zase popadli všechny kbelíky a nádoby a hrnce a jali se je rozmisťovat pod čůrky vody padající ze střechy.
Když déšť ustal, stačilo jen uhlídat návštěvníky, aby pečlivě nachytanou vodu nezačali používat na umývání svých motorových ořů a doufat, že zítra pumpu někdo opraví nebo se znovu objeví nacucané mraky… jinak holt budu chodit na večerní návštěvy za svými kamarády a potkávat na cestě do svého pokoje lidi pokukující po tom šťastném umytém člověku J
Čistota je pro místní kulturu asi hned druhým nejdůležitějším bodem po sytosti. Když někam přijdete či s někým voláte, první, co se vás zeptají je, jestli jste jedl a pokud je večer, následuje dotaz, jestli jste se již umyl. Ne, že byste museli vypadat jako hladová Twigi a smrdět na sto honů, ale vaše odpověď je pro ně jasným hodnocením toho, jak se máte…
Standa – Rodinná krize
pondělí 23. června 2008
Tritydenni zkusebni obdobi, po ktere jsem byl v pralese v Sungai Wainu a po ktere moji asistenti Bedul a Ali pracovali v mangrovech samostatne, skoncilo naprostym fiaskem. Kdyz jsem se ze Sungai Wainu vratil do Kampung Baru, zvedavy na vysledek Bedulovy a Aliho prace, vracel se prave Ali s mou lodi z rodinneho vyletu a Bedul byl pryc, neznamo kde. Uplynulych deset dnu v mangrovech nebyl nikdo, i kdyz plat dobihal jak Alimu, tak Bedulovi, tak i jejich svagrovi, ktery mel v kempu varit. Navic mi Ali nebyl schopny vysvetlit, proc prace v kempu uz druhy tyden stoji a nikdo nevedel, kde je Bedul. Pry se proste jednoho dne z niceho nic sebral a odjel, aniz by nekomu rekl kam a uz druhy tyden o sobe nedaval vedet. Bylo jasne, ze se prihodil maler, ale nebylo jasne co. Ali mi vratil penize za prosly plat a s jistymi rozpaky jsem s nim pokracoval na praci v kempu dalsi tyden, nez se Bedul opet bez ohlaseni objevil zpatky v Kampung Baru, do prace ale nenastoupil.
Kdyz jsem si pro neho nechal poslat, rekl proste jen, ze s Alim nemuze dal pokracovat v udrzbe lodi, nebyl s to se mi podivat do oci a vic uz jsem z nej nedostal. Od te doby se mnou nepromluvil a pokud jsem ve vesnici, je zalezly doma a kouka na televizi. Sve zene oznamil, ze se odstehujou. Vzduch v Kampung Baru je nabity emocemi.
Moje predstava o deni v minulych tydnech je zhruba takova: Ali na lodi zdaleka neni takovy odbornik jako Bedul. Parkrat uz jsem uvazoval o jeho propusteni, jenze s Bedulem jsou svagri a Ali nastoupil jako prvni. V Indonezii neni dost dobre mozne, aby jeden svagr pripravil o praci druheho, takze se Bedul Aliho porad zastaval a hlavne diky tomu se mnou Ali zustal az doted. Jenze na Bedula tim spadal neumerne vetsi dil prace. S Alim jsme se z kempu uplne pravidelne vraceli s rozbitou lodi (dvakrat ji rovnou potopil) a protoze se spravenim si Ali leckdy nevedel rady, zbylo to vetsinou na Bedulovi. Navrhoval jsem diferencovat jejich plat, ubrat Alimu a pridat Bedulovi, ale ani s tim Bedul nesouhlasil. No a pak, v dobe, kdy jsem byl v Sungai Wainu, zrejme Bedulovi dosla trpelivost a s Alim se pohadal. Nejspis pri tom padlo neco co padnout nemelo a ti dva spolu naprosto prestali komunikovat. Bedul je hodne nevyrovnany, pokud jde o emoce a konflikty, to jsem vedel uz od jeho predchozich zamestnavatelu, ale ted jsem si to zazil na vlastni kuzi. Nebylo jine reseni nez nechat ho odejit, dohoda nedohoda.
Neprijemnou shodou okolnosti tyden nato vyvrcholila jina krize, financni. Dosly mi penize a posledni grant, co jsem dostal z Anglie, zustal nekde napul cesty mezi bankami a nebylo jasne, kdy a jestli vubec dorazi az ke me. To vedlo k paradoxni situaci, kdy jsem si penize na Aliho plat musel vypujcit od jeho zeny. Sam jsem se vratil do Sungai Wainu, kde jsem prezival ze zasob jidla, ktere jsem si v tamnim kempu ulozil na horsi casy (a ted jsem si za to gratuloval!). Penize z Anglie se nakonec preci jen vynorily, jsou to ale nase posledni penize. Praci na habituaci a vyzkumu kahau v novem kempu uz jsem tim padem neobnovil. Aliho jsem sice po dlouhem vahani vzal zpatky, hlavne kvuli primluve od jeho zeny (ktera by ze dne na den mohla nastoupit do politiky), ale plat jsem mu snizil na polovinu. Nutno rict, ze tohle Ali prijal bez namitek, v tomhle ohledu ma oproti Bedulovi skutecne navrch. Noveho asistenta uz prijimat nemuzu, protoze do meho navratu do Cech zbyvaji necele ctyri mesice a to uz na zauceni nestaci. Program na zbyvajici dobu jsem modifikoval tak, abych ho zvladal s jednim asistentem a se ctvrtinovym rozpoctem. Vratime ke scitani kahau a k dokumentaci poskozeni mangrovu v ricnich systemech, ktere jsem zatim neprojel, k socializaci s vesnicany a k vyjednavani ochrany mangrovu.
Prace v novem kempu zustane prerusena zhruba rok, az do meho pristiho navratu na Borneo. Pred tim je ovsem nutne na nasem Termitim ostrove definitivne skoncovat s termity, protoze ti by nam za tu dobu kemp zarucene sezrali. Diskutoval jsem to se stavari v Kampung Baru a dosli jsme k nasledujicimu reseni. Kolem kazdeho kulu, na kterych kemp stoji, musime vyhloubit jamu a tu vylit cementem tak, aby vznikla miska. Do ni se pak naleje smes vazeliny a vyjeteho motoroveho oleje. To by pro termity mela byt neprekonatelna bariera. Tohle je tedy prvni prace, kterou ode me Ali dostal pote, co jsem ho vzal zpatky. Nezbyva nez doufat, ze to bude fungovat.
Standa – Olejné palmy
čtvrtek 3. července 2008
Situace mezi mymi asistenty v Kampung Baru se do jiste miry uklidnila. Bedul, ktery doted akorat parkrat denne prosel kolem naseho domu a nanejvys opatrne nahlednul dovnitr, aniz by prohodil slovo, se nakonec osmelil vejit a dat se do hovoru. K tomu mu dodala kuraz navsteva Martiny a Milana, kteri s nami jeste pred par tydny otevirali kemp. Ted uz Bedul i parkrat pomohl Alimu s opravou lodi – po jeho odchodu je totiz nase lod v jednom kuse rozbita a Ali si s ni sam nevi rady. Marjunimu Bedul rikal, ze by se chtel vratit ke me do prace, ale primo za mnou si s tim zajit netroufnul a popravde receno nevim, jak bych na to zareagoval, protoze vyzkumnou cast programu (habituaci kahau) jsem se uz definitivne rozhodnul prerusit az do meho navratu do Indonezie v pristim roce. Moje duvera v Bedulovu disciplinu je podkopana podobne jako moje duvera v Aliho schopnosti a samotne dva uz bych je ted do mangrovu neposlal. Misto toho jsem se s prilezitostnou Aliho asistenci zameril naplno na ochranarskou cast naseho projektu. A i kdyz je tahle prace oproti opicimu vyzkumu mnohem mensi relax a clovek se pri ni obcas tezko brani depresim, dostavuji se prvni uspechy.
Hodne usili jsme v poslednich tydnech venovali problemu plantazi olejne palmy podel brehu nekolika rek. To bylo jedno z nejsmutnejsich prekvapeni, pote co jsem tyhle reky projizdel po dvoulete prestavce a namisto lesa jsem podel brehu videl olejne palmy. Olejna palma je v Indonezii mor, kteremu uz padlo za obet hodne pralesa. Distrikt, ve kterem pracujeme, je bohuzel pestovani olejne palmy silne naklonen. Ale ani tak nevydava povoleni k sazeni palem na brezich rek, protoze plantaz olejne palmy neni schopna odolavat pudni erozi a ricni voda kolem plantazi je plna zluteho kalu. Nemluve o tom, ze plamy na brezich brakickych vod ani moc dobre nerostou. Lesy na brezich rek jsou v Indonezii chraneny nekolika pomerne prisnymi zakony a plantaze, na ktere jsem narazil, jsou v tom ohledu ilegalni.
Kdyz jsem tenhle problem nadhodil na verejnem jednani rybaru a rolniku se zastupci mistni vlady, nasledoval v sale k memu prekvapeni bourlivy potlesk a slovo si vzal dalsi z obecenstva. Jeho proslov sice nebyl protkany paragrafy tak jako ten muj, ale zato byl plny emoci – ukazalo se, ze půda, na ktere se palmy pestuji, byla bez nahrady zabrana nekolika desitkam mistnich rolniku. Behem prestavky za mnou zasel velmi rozhorceny reditel uradu pro lesy a plantaze, ktery mi ukazal povoleni, ktere jeho urad vydal splecnosti PT Agro, ve kterem se jasne zakazuje sazet palmy bliz nez 500 m od reky. O par dni pozdeji mi telefonoval vesnican, ktery tehdy mluvil, Dharman, ze ve vesnici Sepaku je vic nez 200 rolniku pripraveno vyrazit na plantaze s macetami v ruce a praci PT Agro zastavit. Dharman a jeho kolega Sise me pak vyzvedli z kempu a vyrazili jsme spolecne do Sepaku. Sise je asi nejaktivnejsi aktivista v celem zalivu, ale je uz starsi a rozvaznejsi, takze navrhnul demonstraci zastavit a pokracovat v jednani na urovni vladnich uradu. Po dlouhe diskusi s tim vesnicani souhlasili. Sise si vyzadal na jednani mesic casu. To se sice protahlo na vic nez dva mesice, ale vysledek byl uspesny. Byli jsme vsichni pozvani na verejne slyseni, ktere probihalo dost bourlive a malem zase skoncilo demonstraci, ale prace PT Agro byla nakonec skutecne zastavena.
Pristi mesic ma byt jeste jedno zaverecne slyseni a jeho vysledkem bude mozna odchod PT Ago ze tri ze ctyr okresu. Sazenice palem budou muset vyrypat a odvezt nebo je venovat vesnicanum. Bohuzel okres Pemaluan, ve kterem je i nas kemp, se k protestu nepridal. Mistni nacelnik Japar je dost uplatny a s podniky jako PT Agro je velky kamarad. Me povazuje taky za neco jako podnik (protoze mam bilou kuzi), a tak je se mnou taky velky kamarad a podporil zatim vsechny nase snahy pokud jde o ochranu mangrovu. Dost na nem v tohle ohledu zavisim a tim padem se dostavam na tenky led jemneho politikareni. S Japarem jsme byli oba prizvani na posledni verejne slyseni, ja jako zastupce rolniku a Japar jako zastupce PT Agro. Ani jeden jsme ale nemluvili (nebylo to treba, me argumenty uz vesnicani znali nazpamet a behem jednani padly nekolikrat). Po jednani jsem zajel za Japarem domu, zduraznil jsem svoji pozici neutralniho konzultanta a pozadal jsem ho, aby vedeni PT Agro navrhnul kompromis. Meli by sami presadit sazenice v pasu aspon 50 m od okraje mangrovu jeste pred tim, nez urad pro lesnictvi a plantaze zacne narokovat celych 500 m, ktere podnik ilegalne zabral. Samozrejmne jsem ale vynechal takove detaily, jako ze urad ma ta data ode me a ze jsem to ja, kdo na reditele uradu tlaci, aby proti Agro prosazoval dalsi sankce. Budu v tom jeste muset trochu mlzit…
Standa – Z úřadu do úřadu
sobota 19. července 2008
Posledni dobou travim vetsinu casu chozenim z uradu do uradu. Je to umorne a depresivni, potkavam jednoho blbce za druhym a navic vetsinou bez valneho uspechu.
Hodne casu zabiraji jednani o prestupcich ruznych podniku, ktere maji na svedomi nejvic znicenych mangrovu. Uspech jednani je pritom neprimo umerny skode, kterou dany podnik zpusobil. U tech mensich se mi podarilo vyjednat napravu prakticky okamzite. Stacilo zavolat na magistrat, pak tam jeste pro jistotu zajit a kaceni bylo zastavene a uzemi, ktere dany podnik jeste nestacil zavezt hlinou, bylo obratem znovu osazene. Mangrovy nastesti rostou rychle a do peti let uz presahnou vysku cloveka a ponesou zivotaschopna semena. Ale s obrimi podniky, ktere maji na svedomi nejvic skody, je to tu nanejvys marny zapas. V jednom z prvnich mailu jsem psal o spolecnosti, ktera stavi tovarnu na zpracovani palmoveho oleje v rece Berenga. Kontaktoval jsem mistni nevladni organizaci, ktera se jako konzultant ucastnila posouzeni vlivu projektu na zivotni prostredi (EIA). Vzesly dokument je neobycejne tlusta knizka, nejspis aby se nikdo neodhodlal k tomu ji otevrit a precist – a skutecne jsem se zatim nesetkal s nikym, kdo by ji precetl. Je to naprosto nekonzistentni dokument, na kazde strane se pise neco jineho, ale klicovy dopis jasne rika, ze spolecnost muze otevrit 50 hektaru lesa na pevnine, aniz by pritom poskodila mangrovy. Nicmene mapa ve stejnem dokumentu zobrazuje asi 300 ha otevrenych a zastavenych mangrovu. V dobe, kdy jsem je nahlasil, uz vybuldozerovali 100 ha. Zacal vlekly kolotoc jednani se vsemoznymi urady, zatimco spolecnost po tu dobu otevrene mangrovy dala zavazela hlinou. Vysledek byla sankce-nesankce, vysazet na otevrenem uzemi 3000 semenacku mangrovu. Jenze to uz bylo v dobe, kdy bylo veskere otevrene uzemi zavezene a sazet nebylo kam. Urednici se o tom odmitaji dal bavit, noviny odmitaji zverejnovat nazev spolecnosti, a ta mezitim v pohode dal stavi. Pouze tech zbyvajicich 200 ha uz neotevrela, ale nejspis jen proto, ze tam nejmene jednou za mesic prijedu a vsechno fotim. Je ocividne, ze jen cekaji. Snazime se ted sehant aktualni satelitni snimky, ktere pak rozdistribuujeme vsem vladnim uradum a policii, abychom tak udelali strasaka a pokud mozno zabranili dalsimu kaceni mangrovu az se vody uklidni (az se vratim do Cech…).
Ale protoze neni dobre zustat jen u zakazovani, zvlaste pokud nejde o velke bohate podniky, ale spis o drobne vesnicany, pokousim se ve stejnou dobu i o socializaci. Jezdim od vesnice k vesnici a snazim se sezamit nejen s temi, kteri maji zajem na zachovani mangrovu (treba rybari), ale i s temi, kteri je z toho ci onoho duvodu nici. Postupne pronikam do jejich argumentu a pokousim se s nimi vyjednavat kompromis. Narazi to samozrejmne na problem chudoby, ktera je ovsem vic zalezitosti psychologie nez ekonomiky. Zdejsi vesnicani maji svuj dum, motorku, televizi, pekne obleceni, dobre jidlo, deti ve skole, cas na zabavu, ale presto jsou chudi – proste proto, ze tomu veri. Na tom se nic nezmeni bez ohledu na to, o co lip na tom budou. Kdyz maji motorku, nemaji auto – az budou mit auto, nebudou mit helikpoteru. Jejich chudobu zkratka musite prijmout jako argument, pred ktery budete postaveni neustale.
Pokud jde o tyhle drobne vesnicany, je asi nejvetsi problem s rybnikari, kteri v devadesatych letech dostali od predchozi mistni vlady povoleni k premene mangrovu na rybniky pro chov krevet a ryb bandang. Novy starosta tenhle projekt zatrhnul, mangrovy vyhlasil za chranene uzemi a vsechny predchozi certifikaty prohlasil za neplatne. Rybnikari s tim samozrejme nesouhlasi, pozaduji odstupne a vyhrozuji, ze pokud nebudou moct vybudovat sve rybniky, jednoduse stromy vykaci a prodaji na drevene uhli. Reakce mistni vlady je stale stejna – uzemi rybnikarum uz nepatri a na odskodne zkratka nemaji narok. Vesnicani se paradoxne obratili o pomoc s vyjednavanim na me (ktery ma nejvetsi zajem na tom, aby se jim jejich plany zatrhly). Ja jsem v te veci zasel za pravnikem z mistni univerzity a ten pro me udelal analyzu zakonu, ze ktere vyplyva, ze v pravu jsou skutecne rybnikari. Jakykoli certifikat pudy, ktery indoneska vlada jednou vyda, je totiz platny az do te doby, dokud neni zrusen soudnim procesem, coz se nestalo. Na druhe strane ale, pokud vlada prohlasi dane uzemi za chranemou oblast, nema uz jeho majitel pravo na nem cokoli kacet nebo stavet. Takze i kdyz rybnikari uzemi skutecne vlastni, vyuzivat ho nemuzou, jinak je ceka tvrdy postih (a ten se v jejich pripade prosadi snaz nez u velkeho podniku). Je ale jeste jiny zakon, ktery mistni vlade narizuje, aby majitelum v takovem pripade vyplatila odskodne a uzemi od nich vykoupila zpatky. O to se ted tedy snazime. Je to ale beh na dlouhe mile, magistrat stale trva na svem a taky na tom, ze na odskodneni proste nema penize. Pritom ale musi vykazovat cinnost, takze plytva spoustu prostredku na vysadbu mangrovu v mistech, ktere si nikdo nenarokuje – cili tam, kde uz zdrave mangrovy jsou nebo tam, kde prirozene nerostou a nikdy neporostou. Je to Kocourkov…
Standa – Mravenci a vážky
sobota 9. srpna 2008
Jednim z mych cilu v rezervaci destneho lesa Sungai Wainu je ozivit vyzkumny program v kempu Djamaludin, ktery zatim probiha spis jen vlazne. V tehle snaze sem zvu i další prirodovedce a letos sem tak na kratkou orientacni navstevu zavitalo i nekolik ceskych entomologu. Prvni z nich byl Milan Janda, ktery uz nekolik let zkouma mravence na Nove Guineji, ted ale hleda srovnavaci lokality i na dalsich ostrovech a to idealne tam, kde by se mohla realizovat i jeho pritelkyne primatolozka Martina (protoze na Nove Guineji primati nejsou). Milan s Martinou v Djamaludinu pobyli dva tydny, po ktere se Martina primatologicky docela vyzila (Milan rikal, ze v zadnem jinem tropickem pralese zatim nevidel tolik savcu jako v Sungai Wainu), s mravenci to ale bylo horsi. Milan zahy zjistil, ze mravencu a rady jineho hmyzu je ve zdejsim pralese podezrele malo, jak na pocty jedincu, tak i na pocet druhu. V obou ohledech asi polovina oproti jinym tropickym pralesum Bornea.
Uvazovali jsme o mozne pricine. Pesimisticka hypoteza by mohla nepritomnost hmyzu vysvetlit vyhynutim nekterych druhu behem rok trvajiciho sucha a naslednych pozaru pred deseti lety. Polovina rezervace tehdy vyhorela a to, co zbylo, se stalo pouhym ostrovem primarni dzungle izolovane od okoli vyhorelym a degradovanym lesem a stale postupujici civilizaci. Prave v te době doslo napriklad i ke zdecimovani populace suchozemskych pijavic. Nektere pijavice nejspis vyhynuly uplne a ty zbyle jsou doted pomerne malo pocetne – z hlediska navstevnika zdejsiho pralesa je to sice velmi prijemny dusledek prirodni katastrofy, z ochranarskeho hlediska je to ale smutne. A ted mame obavu, ze krome pijavic mohly byt podobne zdecimovane i populace cele rady dalsich skupin drobnych zivocichu. Milan ale pozdeji konfrontoval literaturu a dosel k zaveru, ze tomu tak snad neni a ze nizke pocetnosti hmyzu v Sungai Wainu muzou byt spis prirozenym dusledkem slozeni zdejsiho dipterokarpoveho pralesa, ktery zkratka hmyzu neposkytuje tolik potravnich zdroju.
Ale i kdyz mravencu v Sungai Wainu nebylo tolik, kolik Milan doufal, uplne marne to tu taky neni. Moji asistenti Fitri a Ulir dostali zakladni trenink v pocitani mravencu na navnadach z tunaka nalicenych podel vyzkumneho trnasektu v lese. To je sice v principu docela jednoduche, ale spocitat dve stovky mravencu, ktere se muzou kolem jedne takove navnady po hodine hemzit, muze byt docela narocna uloha (zvlaste u narodu, kteri pocitaji s cisly jedna, dve, tri, mnoho – coz nastesti Indonezani nejsou). Nutno rict, ze se toho ukolu kluci zhostili velmi uspesne. Milan vymyslel male projekty, se kterymi by sem mohl casem poslat nejakeho studenta. Muj podnet v tomhle smeru se tykal podivnych mytin v lese, o jejichz puvodu tu uz nekolik let marne spekulujeme. Jsou to otevrene svetliny v podprostu v mistech, kde ale nepadl zadny velky strom. Krome par semenacku stromu rodu Dipterocarpus tu nerostou skoro zadne mensi rostliny, i kdyz vysoke stromy nad svetlinou se zdaji byt uplne v poradku. Gaby zkousela nektere z tech svetlin osazet semenacky, ktere vypestovala ze semen nalezenych v medvedim trusu (tak semena urcovala v dobe, kdy zkoumala potravni ekologii malajskych medvedu), semenacky ale nikdy neprezily. Uvazovali jsme o houbove infekci nebo o otrave pudy v dobe, kdy tu jeste geologove s dynamitem hledali loziska uhli, ale uspokojive vysvetleni jsme nenasli. Nase posledni hypoteza souvisi prave s mravenci, protoze na semenaccich dipterokarpu na nekolika svetlinach jsem nedavno nasel male nadorky obyvane drobouckymi mravenci – mohli by to byt prave oni, kdo vsechny ostatni rostliny zabiji, mozna proto, aby vycistili prostor sve hostitelske rostline.
Dalsimi entomology v kempu Djamaludin jsou ted odonatologove (vazkari) Ales Dolny a Dan Barta. O Danovi jsem se coby kulturni zaostalec puvodne dozvedel pred par lety, ne jako o nejake superstar, nybrz jako o fotografovi vazek, a jeho zpevackou profesi jsem bral spis jako kuriozitu. Ovsem i v kempu byl Dan v prvni rade velmi zapalenym entomologem, ktery si krom toho akorat obcas pozpevoval (a vylozene trpel stejnym zvykem Fitriho, ktery si taky porad zpiva, ovsem ne uz tak profesionalne). Ales s Danem prijeli s metodou neinvazivni inventarizace vazek, ktere se po nachytani namisto napichnuti na spendlik oskenuji (v prirozenych barvach a v jemnych detailech) a zase vypusti. I kdyz nutno priznat, ze zdejsi vazky jsou dost krehke a ne vsechny takovou dokumentaci rozletaji, je to porad vitany pokrok oproti neprilis edukativnimu pristupu japonskych entomologu, kteri jsou mezi mistnimi vesnicani znami tim, jak vzdy Sungai Wain opousteji s taskami nabitymi spoustou zamordovanych brouku a motylu, ktere pak odvazi neznamo proc a neznamo kam. Moji asistenti se iniciativne zapojili i do Alesova a Danova vazkarskeho vyzkumu, a tak se jednoho dne pri prosekavani transektu dali do chytani kolem poletujicich vazek, ktere pak vsechny nastrkali do pytliku od cinske polivky. V nem se vetsina z nich stacila naprosto zmasakrovat, nez s nimi kluci dorazili do kempu. Dan to prohlasil za jatka a s pinzetou pak stravil dlouhe minuty procitenym rozpletanim prezivsich kousku. Ale nad loveckym nadanim jsme Fitrimu a Ulirovi museli vyjadrit obdiv, dva z plejady donesenych druhu bysme jinak nemeli.
I kdyz je sungaiwainska fauna vazek mozna taky trochu ochuzena, jsou Ales s Danem mnohem spokojenejsi nez byl Milan s mravenci. Jejich narustajici seznam zatim presahuje padesatku druhu a snad zahrnuje i jeden novy druh, ktery by se mohl lobysticky pojmenovat po Sungai Wainu a ve forme velkeho posteru povesit do starostovy kancelare a na podobna strategicka mista, tak jako ted vyuzivame nedavno popsany sungaiwainsky zazvor Etlingera balikpapanensis.
Standa – Nejhorší týden mého života
pondělí 25. srpna 2008
Za posledni tyden jsem zazil nektere z nejhorsich chvil sveho zivota, asi o deset let jsem za tu dobu zestarnul a stal jsem se nejspis silnym kurakem. Ale na uvod musim vysvetlit neco uplne jineho, totiz to, jak probiha program takzvaneho zalesnovani (reboisace) Indonezie. To se nekde sezenou obrovske penize na zachranu planety, ktere je treba zproneverit jeste pred tim nez to udela nekdo jiny. Vlada Balikpapanu se rozhodla, ze vyhorelou cast lesa Sungai Wainu (ktery uz deset let krasne regeneruje) lze zachranit prave touhle cestou. Najali se tedy delnici na to, aby v lese vysekali spletitou sit cest, cemuz padly za obet tisice mladych semenacku. Podel tech cest se ted vysazuji semenacky zakoupene ve skolkach. Zkusenosti odjinud rikaji, ze se sazi obvykle tak do vzdalenosit 100 m od te vysekane cesty, zbytek sazenic se zahodi. Vysazene semenacky pak vetsinou uhynou a proces prirozene regenerace zacina znovu od zacatku.
My vyzkumnici v Sungai Wainu tenhle program tvrde kritizujeme, takze se vedeni rezervace rozhodlo ho pred nami tajit. Pri jedne z vyprav s Danem Bartou a Alesem Dolnym jsme tak malem zabloudili na podivnem cervene znacenem transektu vedoucim zdanlive odnikud nikam. Moji asistenti Fitri a Ulir ve stejny den objevili uplne stejny transekt v uplne jine casti lesa a dosli jsme spolecne k obave, ze uz spekulanti s pudou zacali rozprodvat parcely i uvnitr chraneneho lesa. Teprve v te chvili mi vedeni rezervace prozradilo sve plany o sazeni lesa v lese, kterym vedou nase vyzkumne transekty. V te dobe byl hodne vyhroceny jiny konflikt s vedenim (botanicka zahrada) a nepovazoval jsem za takticke otevirat dalsi tema, takze jsem jen znechucene prohlasil, ze pokud budou neco takoveho provozovat bez naseho vedomi, nekdo z nas tu brzy zabloudi. Necekal jsem ale, ze na to dojde behem pristich dvou tydnu kvuli serii dalsich neodpustitelnych skolackych chyb ze strany me samotneho, Aguse, Michala (ceskeho osetrovatele medvedu ve zdejsim vzdelavacim centru) a jeho matky Jindry, ktera sem prijela stravit nezapomenutelnou dovolenou.
Michal a Jindra chteli pobyt par dni v kempu Djamaludin, kde jsem zrovna byl i ja s fotografem Sasou Pospechem, ale bez asistentu. Michal s Jindrou pusobili dokonale sebevedomym dojmem (dva lidi ze samoty na Sumave), coz zrejmne primelo Aguse ke svoleni ke vstupu do lesa bez pruvodce (je tam prece Stan…) a ja, i kdyz s nevoli, jsem odsouhlasil, ze budou chodit po lese sami (maji prece svoleni od Aguse…), i kdyz pod serii podminek jako například, ze pujdou pouze tam, kam je poslu, daji mi vzdy vedet kam jdou, budou s sebou mit vzdycky kompas a baterku atd. Treti den se Jindra vydala bez baterky uplne jinam nez kam mi rano nahlasila a uz se nevratila. Se setmenim jsme ji zacali s Michalem hledat na transektech, kam jsem ji to rano poslal. Je tam jezirko a mel jsem hruzu z toho, ze zapadla do bahna a utopila se. Ja a Michal jsme sli v opacnych smerech a doslova jsem se polil potem, kdyz jsem Michlovo zoufale volani uslysel prave od toho jezirka a kdyz mi pak rekl, ze prave tam ztratil jeji stopy. I se svymi stoparskymi schopnosti si byl Michal hodne sebejisty, me drzela v nadeji skepse, protoze tu byla spousta starsich stop po me, Alesovi a Danovi a ja osobne jsem v nich nebyl sto vycist, ze „Jindriny stopy konci prave tady“. Nechal jsem jeste Michala chvili hledat a sam jsem se vratil do kempu, abych se chvili vyspal pred tim, nez vyrazim do vesnice vzbucovat lesniky (bylo mi jasne, ze v noci by do lesa nesli). Usnout se mi ale nepodarilo do chvile nez se Michal vratil s dobrymi zpravami – od Jindry mu prislo nekolik sms s popisem mista, kde prespava. Asi 8 km od mista, kde jsme ji hledali a v uplne opacnem smeru nez kam jsem ji rano poslal. A hned jsem v rozespalosti udelal dalsi obrovskou chybu – misto abych se okamzite vydal v tom smeru (a Michala poslal do vesnice kontaktovat pro jistotu lesniky), poslal jsem za Jindrou Michala, ktery stejne nemel stani. Mel se nejdriv dalsimi sms ujistit o jeji pozici a o tom, ze se ani nehne z mista a pote se tam okamzite vydat (snadna cesta, porad podle ostnateho plotu) a vyzvednout ji, aniz by o tom lesnikum zbytecne vypravel. Pak jsem jeste Michalovi neco povidal vleze na podlaze, ale pri tom najednou zjistuju, ze uz je den a ze mluvim na Sasu, proste jsem po dni prosekavani transektu a po noci hledani usnul.
Vsechno se zdalo byt v poradku, zadne dalsi zpravy, nosic prisel pro Michalovy a Jindriny veci, mel jsem to za vyrizene. Teprve az v noci dorazili uriceni Fitri, Ulir a Anto (novy z mych lidi, koordinator vyzkumu v Sungai Wainu) s tim, ze se Jindra porad hleda. Michal se drzel v podstate jedine z mych instrukci, naprosto vytrzene z kontextu, totiz aby nic nerikal lesnikum. Telefonem uz se s Jindrou nespojil (mela vybite baterie) a tak se ji vydal hledat na vlastni pest, ovsem na uplne spatne misto a s velkym zpozdenim. Na tom miste nasel „jeji“ stopy, nejspis po delnicich z reboisace, a tak dal pokracoval ve stopovani nikam na vlastni pest. Az v noci Jindrino zmizeni nahlasil.
Pote, co mi druhou noc moji asistenti prinesli zpravu o Jindrinem zmizeni do Djamalu, udelal jsem to, co jsem meli udelat hned vcera, vydal jsem se okamzite na misto jejiho noclehu. Misto jsem nasel snadno, ale uz prazdne. Asi kilometr od nej byla jedna ze zakladen ostrahy, takze jsem vyrazil pro pomoc. Lesnici se ale v noci do lesa bali (tak jako jini Indonezani, boji se spat v dome po tme, natoz aby v noci vyrazili ven z domu). A tak pokracuju v hledani sam, prochazim jeji stopy a zjistuju, ze se ztratila v bludisti cervene a zlute znacenych reboisacnich cest, ve kterych se motala porad kolem dokola. Tmu vystridal dest, plice mam ukricene, ruce roztrhane o ratany, zacinam s kourenim jedne cigarety po druhe. Slapnul jsem na kobru, nastesti mela pusu zacpanou zabou. Vracim se do zakladny a zjistuju, ze lesnici doted nevyrazili, ted pro zmenu kvuli desti. V tuhle chvili ale jakoby prepnuli program a zacali byt perfektni. Hledame Jindru spolecne po spleti reboisacnich cest cely dalsi den. Jenze nikdo poradne nevime, odkud kam vsechny ty cesty (vybudovane najatymi delniky teprve behem minuleho mesice) vedou. Vedeni rezervace tentyz den vydalo vynos, aby vsichni cizinci opustili Sungai Wain, ja ale zustavam a se mnou asi ctyricet dalsich lidi. Botanicka zahrada vubec poprve uvolnila i moje dva byvale asisteny Nona a Miku, kteri se pridali k tymu.
Dalsi dva dny zacinaly byt cim dal vic zoufale. Porad se motame po reboisacnich cestach, ale nenachazime uz zadne dalsi stopy. Netusime, kudy mohla Jindra uzemi opustit a jestli ho vubec opustila. Nikdo ji ani jednou neslysel volat. Doufal jsem, ze proste jen ztratila hlas.
Zacinaji ale padat uvahy o tom, ze uz nemame dal patrat po sluchu a meli bysme zacit s hledanim jejiho tela po cichu. Snazel jsem se udrzet si optimismus a na vsech cestach jsem rozvesoval barevne pasky s ceskymi popisy cesty a zhruba v kilometrovych vzdalenostech jsem nechaval cinske nudle, protoze Jindra uz nekolik dni nejedla. Fitri me uz zacinal upozornovat, ze ztracim koncentraci a usudek a ve snaze najit alespon nejakou stopu toho, ze Michalova mati zije, uz stopy interpretuju stejne spatne Michal. Paty den jsme narazili na jeji docela cerstve slapoty (stale v reboisacnich transektech) a byla to obrovska uleva az do chvile, nez mi Michal zavolal, ze za nami vyrazil do zakladny a ze si vzal stejne boty jako jeho matka. Nono prohlasil, ze ho mame uvazat u stromu.
Agusdin je velky zastance mystickych ved a do patrani zapojil pet kouzelniku. Taky jeden z lesniku je paranormal a hledal Jindru v tranzu. Se zavrenyma ocima se prodiral rostim, trhal si kuzi o ratanove trny a padal do rokli, v naprosto nesmyslnem smeru. Jeden kouzelnik nam zavolal, ze je Jindra na brehu reky a ze je uz vysilena a nemuze jit – uplne stejnou sms mi ale poslala ve stejny den Gaby bez jakekoli magie. Jiny z kouzelniku (aniz by kdy byl v Sungai Wainu) popsal misto jejiho pobytu do takovych detailu, ze jsme ho skutecne mohli dohledat. Pry je to zapadne od mista, kde poprve sesla z cesty, je to u reky a roste tam oak (dub) s bilou kurou. Sam kouzelnik nevedel, co je to oak a protoze poznat tropicke duby neni tak snadne jako v mirnem pasmu, vyrazili jsme s nim na to misto ja a Fitri. Ze stop z predchozich dnu jsme meli predstavu, kde zrejme Jindra prvne sesla z cesty (aniz by o tom vedela). Bylo to skutecne u reky a me i Fitriho zamrazilo v zadech, kdyz jsme na tom miste nasli dva duby, jeden z nich s vyrazne belavou kurou. Hodne z kouzelinku se shodlo na jednom – lesni duchove poznali, ze Jindra nema manzela, a chteji si ji nechat. A tak ji udelali pro nas nevidilelnou a neslysitelnou. Den co den ji mijime, ale nevime o tom.
Hledacu postupne pribyvalo, ctvrty den asi sedesat, paty den vic nez sto. Jenze jak jich pribyvalo, tak pribyvalo i tech naprosto neschopnych. Nejhorsi byly dobrovolnicke ozbrojene sbory, ktere povolal reditel paty den, cimz od sesteho dne efektivne vyradil z provozu me, Nona a dva lesniky, kteri jsme je museli doprovazet, protoze neznali cesty. Prijeli se svymi videokamerami, na ktere nataceli svou vikendovou akci, a s puskami, ze kterych furt chteli strilet. Nemeli ale svitilny, kompasy ani GPS (s vyjimkou jednoho muzejniho kousku). Vetsinu ze sveho vybaveni jsem rozdal hledacum a pokud se dostalo do rukou temhle vykvetum, nejspis si ho odnesou domu jako suvenyry a me tu nechaji jak chudeho pribuzneho. Meli s sebou privezt psa, ale ze pry je nemocny. Nakonec psa skutecne vzali, ten se ale v lese bal, byl tu prvne (tak jako vesina z ozbrojencu). Pri hledani stopy se furt obracel smerem ven z lesa, ale nerekl bych, ze ze tam citil Jindrin pach. Sesty den uz ho nechali v kempu, kde ohrozoval lidi.
Sesty den uz nenasel nikdo nic. Ted uz vetsina z nas hledala jen telo a to je opravdu tezke dlouho prestat. Pak se ve vysilacce ozvala zprava, ze Jindru vylovili rybari na nedaleke rece Tengah. Plavala tam, v rece plne krokodylu, ziva a zdrava. Odvezli ji do vesnice Pantai Lango na protejsim brehu zalivu. Jedeme hned do Pantai Lango, i s Michalem. Tam je obrovske veseli a privitani plne emoci, ocistny ritual pro Jindru, Aguse, me a Michala (aby nas zbavili vsech lesnich duchu) a motorove cluny nas pak odvazeji do Balikpapanu. Reditel rezervace z prijezdu udelal medialni show, novinari nas cekaji v pristavu i v nemocnici, ale jsou celkem fajn. I tak ale v prvni sanitce jedeme ja a Ali Redman (Michalova sefka), abysme jich cast odlakali a drzeli je stranou. Prvni den po prijezdu jsme jeste byli vsichni prilis roztekani, nez abysme pochopili Jindrin pribeh o tom, co se s ni vlastne stalo. Jeste vcera v noci jsem si marne lamal hlavu nad poznamkami z naseho dlouheho rozhovoru. Sam jeste poradne nevim, co se delo.
Standa – Jindřin příběh
neděle 31. srpna 2008
Jindra je uz zpatky z nemocnice, je v poradku a vratila se i ke sve praci ve vzdelavacim centru, k vyucovani anglictiny. Z jejiho vypraveni jsem dal dohromady nasledujici pribeh sesti dnu a peti noci bloudeni v lese:
Prvni den
Jindra z kempu po dohode se mnou vyrazila na dva vyzkumne transekty. Jeji syn Michal jeste spal, takze sla sama. Transekty prosla v pohode, pak si ale rekla, ze je na navrat do kempu jeste moc brzo a ze si cestu prodlouzi. Sla podle mapy po jinych vyzkumnych transektech, jenze na posledni krizovatce odbocila k zapadu a k vychodu a od te chvile uz bloudila mimo mapu, aniz by o tom jeste vedela. Nevsimla si ani toho, jak se les zmenil, kdyz presla z primarniho pralesa do regenerujiciho vyhoreleho lesa. Bylo ji divne jen to, ze cisla, kterymi oznacujeme vzdalenosti podel transektu, stoupaji, misto aby klesala. I tak ale sla dal az se cisla se vzdalenostmi ztratila a zacalo se seserovat. Posledni paprsky zapadajiciho slunce ji zavedly na kopec mimo transekt a tam narazila na hranici rezervace. Vede tudy 4 m siroka cesta, ktera slouzi jako protipozarni zabrana. Teprve tady si Jindra uvedomila, ze bloudi. Baterku s sebou nemela a mesic nesvitil. Vydala se po ceste podel hranice rezervace, az narazila na spadly strom, pod kterym se ulozila ke spani. Michlovi poslala sms s popisem mista noclehu. Pak ale uslysela zvuk stroju ze zalivu, coz povazovala za zvuk generatoru, a vydala se dal v jeho smeru. Kdyz ji doslo, z jake dalky zvuky nejspis slysi, poslala jeste nekolik sms a cekala na odpoved. Pipani mobilu ale hlasilo vybijejici se baterii, az nakonec uplne dopipalo. A tak se Jindra vratila ke svemu stromu a tam prespala. K jidlu s sebou mela jen dve musli tycinky, jednu z nich si nechala az na zitra.
Ten den jsem byl v kempu Jamaludin jen ja se studentem Sasou, vsichni tri asistenti byli zdrzeni ve vesnici Sungai Wain. Ja a Sasa jsme zili v domneni, ze se Michal s Jindrou nejspis couraji nekde po lese spolecne, Michal se ale se soumrakem vratil sam. Hned jsme ji vyrazili hledat na transekty, kam podle dohody mela ten den jit. Ve skutecnosti ale Jindra byla asi 8 km odsud v uplne opacnem smeru. O pulnoci Michalovi dorazily Jindriny sms s pomerne jasnym popisem mista noclehu. Michal hned odepisuje, at se ani nehne z mista. Ja uz jsem po dni prace v lese a noci hledani nemel energii Jindru na hranicich vyzvednout a protoze jeji sms znela vcelku jasne, posila za ni jeste tu noc Michal a vsichni jsme celkem v klidu. Jindrin mobil uz byl ale vybity a Michalova sms ji uz nedorazila.
Druhy den
Jindra v miste noclehu necekala, hned rano se vydala hledat zpatecni cestu. A skoro by ji nasla, nebyt toho, ze asi 10 m pred transektem narazila na reboisacni cestu, co tu vybudovali delnici, ktere najalo vedeni rezervaci ve vsi tajnosti, aby mohlo protocit nejake ty penize vysazovanim lesa v lese. Od te chvile zacala bloudit spleti cervene a zlute znacenych reboisacnich cest skoro po cely zbytek dne. V jednom miste narazila na jiny z nasich vyzkumnych transektu. Prozkoumala ho asi 200 m k zapadu a 200 m k vychodu (kudy by se byvala vratila do kempu), ale nakonec se rozhodla pokracovat po vabive cervene znacenem reboisacnim transektu, a tak bloudila dal. Pozde odpoledne se z reboisacnich transektu konecne vymotala a vysla u stanice lesni ostrahy Zakladny 5. Byla zamcena, kolem pohazene veci, nikde nikdo. Byvala by tu mozna prespala, ale pak najednou v plote natrefila na lakadlo – velkou otevrenou branku z cerveneho dreva. Nemohla si pry pomoct a musela tou brankou vyjit ven a pokracovat v ceste. Zvlastni vec je, ze tam zadna takova branka neni – jen prostrihana dira v ostnitem pletivu, skrz kterou ja prolezam malem po ctyrech. Po dalsim bloudeni podel hranice natrefila Jindra na dalsi lakadlo – proslapanou cestu dolu po svahu, ktera ji zavedla mimo rezervaci az do mangrovu reky Berenga. Tam potkala tlupu makaku javskych, kteri prave pozirali nejake plody. Zkusila tedy po zalesacku snist ovoce, ktere pojidaji divoka zvirata – ale nebylo k jidlu. A tak ten den prislo jen na druhou (a poslední) musli tycinku. Jeste to odpoledne dosla na dalsi cervene znacenou cestu prosekanou v lese mimo rezervaci. Po ni dorazila do dalsiho kempu, tentokrat ovsem do kempu ilegalnich drevaru. A prave ve chvili, kdyz vylezla na hromadu nakradeneho dreva, objevili se tu tri mladici. Okamzite se dali na uteck, Jindra za nimi, ale zmizeli ji v mangrovech. Slysela uz jen zvuk odhaneni buvolu. Jeste dlouho po setmeni pak bez baterky prohledava okoli, nasla jakysi sad, ale bez majitele. Zacalo prset. Vraci se k pristresku drevaru, zaleza dovnitr a prespava tu. Vedle lezi muslicka, ktera se na pristi dny stala Jindrinou nadobou na pitnou vodu – chytala ji pri desti obracenym destnikem.
Michal se uz ten den Jindre nedovolal, a tak se ji vydal hledat na vlatni pest, bohuzel na naprosto spatne misto, kde pak dlouho sledoval spatne stopy a nenasel nic. V indoneskem telefonatu memu asistentovi Fitrimu potom spatne vyrozumnel, ze je uz Jindra ve vesnici (Fitri pri tom mluvil o Michalove batohu). Teprve vecer Michalovi doslo, ze Jindra bloudi uz druhy den, a vyburcoval ostrahu. Do Zakladny 5 shodou okolnosti prave vyrazila skupina lesniku, kteri sem dorazili jeste odpoledne nez jim bylo Jindrino zmizeni nahlasene. Museli se se tam s ni minout jen o minuty. Moji asistenti jeste v noci vyrazili do Jamaludinu a tam zalarmovali me, ktery uz jsem mel za to, ze se Jindra nasla. V rychlosti vyrazim na misto, ktere Jindra popisovala ve sve sms (na to spravme misto). Dorazil jsem tam jeste tu noc, je to uz ale o 24 hodin pozde.
Treti den
Rano prsi. Jindra se rozhodla prozkoumat vsechny cesty v okoli kempu ilegalnich drevaru a dostat se po nich zpatky k hranicim rezervace. Mota se tam cely den a postupne ji dochazi, ze vsechny cesty vedou slepe k nejakemu pokacenemu stromu anebo k rece, po ktere se pak drevo svazi. Jde po cervene znacenem transektu a zkousi jednu slepe koncici cestu po druhe. Krici, jestli ji nekdo neuslysi. Cervene znacena cesta se ji nakonec ztraci, nejakou dobu bloudi kolem dokola a nakonec se dostava zpatky do kempu drevaru, kde prespavala minulou noc. Jeden ze dvou pristresku mezitim stacil zmizet, stejne tak jako vsechno nadobi, ktere tu bylo jeste rano. Jindra jde po stopach holin, ktere ji zavedly do mangrovu. Chvili proleza spleti chudovitych korenu a dochazi ji, ze se sem drevari dostavaji lodi po rece, zatimco sve buvoly tu proste jen nechavaji volne pobihat. Jejich cesty nikam ven nevedou. Nasla pramen pitne vody a ve zbylem pristresku moskytieru. Mela stesti, ze prespava na tak pohodlnem miste, protoze v noci se strhnul opravdovy tropicky lijak.
Ja a lesnici ze Zakladny 5 mezitim cely den obchazime reboisacni transekty, nachazime tu spoustu Jindrinych stop, jenze ve vsech smerech, jak tu krouzila sem a tam. Kricime a poslouchame, neslysime nic. Nejsme s to vycist, kudy se odsud mohla dostat, je ale zrejme, ze je nekde pobliz. Vracim se do kempu Jamaludin, kam uz Agus svolal dalsi lesniky a dobrovolniky z vesnice Wain a posilam je vsechny jeste tu noc pod vedenim Nona do Zakladny 5. Jindru uz hleda asi 40 lidi. Agusovi vola jakysi kouzelnik, ze uz Jindra hranice rezervace opustila a ze je v mangrovechna rece Berenga. Agus tam na zitrek vypravuje dve lode.
Ctvrty den
Jindra dal a dal bezvysledne krouzi po drevarskych cestach, ktere ji dal vraceji k mangrovove bazine, ve ktere je kemp. Nachazi prvni a jediny lakave vyhlizejici velky plod, nakonec si ale netroufla snist ho (mozna, ze dobre udelala) a zustava dal bez jidla. Nakonec prece jen nasla cervene znacenou cestu, ktera ji sem privedla od Zakladny 5. Jde po ni, ma dojem, ze se vraci, ale zakladnu nenasla. Cesta slepe konci. Ma s sebou kompas, takze jde podle nej dal stejnym smerem skrz les. Dostava se na dalsi drevarske stezky, ktere slepe vedou k dalsim pokacenym stromum. Posledni cesta ji zavedla k dalsimu opustnemu sadu. Stmiva se. Vraci se podle kompasu v opacnem smeru ve snaze dostat se na puvodni misto. Je uz ale tma, takze zaleha do listi a prespava.
Zprava o Jindrine zmizeni se ten den dostala do novin a poplach se rozsiril do vsech okolnich vesnic. Hleda ji uz asi 60 lidi. Ja cekam v kempu Jamaludin na Ali Redman, ktera s sebou privedla sveho svagra, dalsiho kouzelnika. K tomu pry behem meditace minulou noc kdosi promluvil a rekl mu, ze Jindra je na zapad od mista, kde zabloudila, ze je tam potok a dub s bilou kurou. Ali nepustili dal nez do kempu, ale kouzelnika do lesa pustili v doprovodu me a Fitriho. Misto, o kterem mluvil, jsme skutecne nasli. Jindra tu opravdu bloudila, ale uz predevcirem. V noci jsme pak vsichni dosli do Zakladny 5, kam prave dorazil vesnican Basri a nekolik rybaru z vesnice Pantai Lango na brehu Balikpapanskeho zalivu. Prisel ze zpravou, ze dve deti, ktere vcera sbiraly kraby na brehu reky Berenga, tam potkaly bilou zenu. Vydesily se pry a utekly a stejne tak i ona se pry vydesila a utekla. Ty dve deti byli nejspis ti tri ilegalni drevari, ktere tu Jindra vcera potkala.
Paty den
Jindra pokracuje v ceste zpatky lesem po stejnem azimutu, hleda cestu, po ktere sem prisla od kempu ilegalnich drevaru. Natrefila ale na jinou cestu v podobnem azimutu a tak pokracuje po ni. Cesta ji opet dovedla k mangrovum, tentokrat uz ale ne k rece Berenga, ale k rece Tengah dal na jih. Tady cesta konci a Jindra zas jen krouzi mangrovovy a uzkymi buvolimi a prasecimi stezkami. Brodi se bazinami, ale kdyz uz ji voda saha az po prsa, vraci se. Dal se tu mota a snazi se najit cestu, po ktere sem prisla. Prichazi na ni tezka krize, ma dojem, ze odsud neni cesty ven. V te chvili dorazila ke brehu reky Tengah, ktera je v tech mistech asi 8 m siroka a slana. Kolem dokola jen same mangrovy. Zkousi rozdelat ohen cockou z fotaku, coz nejde. Se svoji nadobkou – muslickou se marne snazi najit zdroj sladke vody. Napada ji, ze by mohla doplavat az k mori na nejake klade. Vyrvala tedy pahyl sucheho kmene a hodila ho do reky, jde hned ke dnu. Je vecer, k dalsimu noclehu si vybrala pokaceny strom pobliz reky. V noci najednou slysi podivne susteni listi a kratce nato ji probrala paliva bolest nohou. To ji navstivila kolonie najezdnych mravencu. S pobodanyma nohama vyleza na strom, ceka az mravenci odejdou, ti ale neodesli. Uklada se k dalsimu spanku na jinem miste v krovi.
Moje skupina ten den pokracuje v hledani Jindry na reboisacnich transektech, bez uspechu, zatimco jina skupina lesniku jde pod vedenim Ulirova otce Babama k mangrovum na brehu reky Berenga. Tam nasli kemp ilegalnich drevaru, ve kterem Jindra stravila dve noci, volaji a tlucou do dreva, ale bezvysledne. Cesty jsou tam plne stop, ze kterych se nepovedlo nikomu nic vycist. Rybar Basri privezl dve deti, ktere udajne Jindru videly pred tremi dny. Jedou lodi s dalsimi lesniky na to misto, ale nejsou tam jakekoli stopy, a tak tu zpravu pokladame za falesnou. Do Zakladny 5 se vraci Agus s policejnim psem a dalsimi posilami, psa vedeme na reboisacni transeky, nechyta uz ale zadnou stopu. Mame dalsi zpravu od dalsiho kouzelnika. Jindra je pry na brehu velke reky, zije, ale je uz vycerpana a nema silu na dalsi cestu. Jiny kouzelnik telefonuje, ze zitra uz se Jindra najde, nebudeme to ale my, kdo ji najde.
Sesty den
Jindra je na brehu reky Tengah, je vycerpana, a tak konecne zustava na jednom miste. Doufa, ze po rece pojede nejaka lod. Rano prsi, Jindra chyta destovou vodu a pije. Teprve ted na ni prichazi opravdovy hlad. V jednu odpoledne uz ale cekani nemuze vydrzet, batoh a holinky napichuje na klacek a nechava je tam, jde do vody a s odlivem plave po rece dolu. Pokud by dorazila az k usti reky, jak to mela v planu, silny proud by ji uz nejspis nedovolil doplout ke brehu a strhnul by ji do more. Nastesti po deseti minutach plavani potkava tri rybare, kteri pockali, az doplave k lodi a vylovili ji (pozdeji se omlouvali, ze pro ni neplavali, protoze se bali vlezt do reky kvuli krokodylum…). Vezou ji do vesnice Pantai Lango, cestou jeste Jindra vidi stavbu pristavu, jejiz zvuk ji pred par dny vylakal z mista prvniho noclehu.
Nase patrani sesty den uz bylo hodne depresivni. Hledalo ji uz 135 lidi, nikdo ale nenachazel zadne dalsi stopy a mnozi z nas uz prestavali doufat. Kdyz se ve vysilacce ozvala zprava o tom, ze rybari z Pantai Lango Jindru nasli, bylo veseli obrovske. Jindra pry porad jenom opakovala jmeno sveho syna Michala, takze Agus vypravil dve lodi a spolecne s Michalem vyrazime do Pantai Lango. Jindra byla vyhubla na kost, kuzi odrenou od holin a pobodanou od mravencu a mluvila jeste trochu nesouvisle. Jeji vydrz ale vyvolala velky obdiv vsech pritomnych.
A hned se zacaly diskutovat veci nadprirozene. Treba to, ze za celou dobu hledani nikdo neslysel Jindrino kriceni a ona ze neslysela to nase. Jindra sama nepocitovala vubec nic nadprirozeneho a i ja se snazim na jeji pribeh nasroubovat nejake racionalni vysvetleni. Třeba, ze celou dobu byla o kus pred nami (krome chvile, kdy o jejim zmizenim lesnici ze Zakladny 5 jeste nevedeli, takze znamkam jeji pritomnosti nevenovali pozornost) a ze pokud byl mezi ni a nami neustale nejaky kopec, slyset jsme se nemuseli. Anebo ze vetsina predpovedi kouzelniku mohla byt zalozena na intuici a logicke uvaze, pripadne, ze se k nam touhle cestou dostavaly zpravy z tajneho paralelniho hledani ze strany ilegalnich drevaru, kteri museli mit cerne svedomi z toho, jak Jindre hned na zacatku nepomohli. A pokud jde o neexistujici branu, ktera Jindru vyvedla z rezervace, snazim se namluvit si, ze diru v ostnitem pletivu muzou ruzni lide vnimat ponekud ruzne. Jinak ale maji skoro vsichni za to, ze Jindru v lese veznil duch, ktery ji pro nas udelal neviditelnou a neslysitelnou a ktery se postaral i o to, ze Jindra nepocitovala hlad az do doby, kdy se nam ji rozhodl vydat zpatky. Na Kalimantanu se pry takove veci zkratka deji…
Standa – Dohry a následky
sobota 13. září 2008
Pripad Jindrina zmizeni v Sungai Wainu nezustal bez nasledku. Vsichni jsme udelali radu chyb a tak neni divu, ze faze politikareni zacala jeste pred tim, nez se Jindra v poradku nasla. Byla to velmi neprijemna faze, behem ktere se projednavalo, ci je to vina a na koho ji nejlepe shodit, co rict a co nerict novinarum, jake Jindriny dokumenty je treba zfalsovat atd. Protoze se rediteli Purwantovi nepodarilo celou vec ututlat, rozhodl se nakonec pro opacnou strategii, totiz udelat z celeho pripadu malou senzaci. A tak kdyz jsme se s prave nalezenou Jindrou vraceli do mesta, cekala nas uz v pristavu horda novinaru a Purwanto si vymohl, abychom pred nimi opicarili i ja a Ali Redman, aby se tak mohl prezentovat spoustou bilych lidi kolem celeho pripadu. Nutno rict, ze at uz za touhle jeho snahou stalo cokoli, byla jeho medialni kampan nakonec ku prospechu cele veci a pomohla prekonat cely pripad s minimem nevrazivosti. Purwanto ted Sungai Wain prezentuje jako opravdovou divocinu, ve ktere lze dokonce az pet dnu bloudit (nikoli sest dnu, protoze deni prvniho dne bylo verejnosti utajeno…). Policie dostala zaplaceno za to, aby se zbytecne nestourala v detailech. A starosta Balikpapanu si objednal vydani Jindrina pribehu knizne.
V nasledujicich dnech ale postupne zacalo dochazet na reseni rady komplikaci. Ve vesnici Pantai Lango se roznesl drb, ze Jindra svym trem zachrancum slibila vyplatit odmenu 2000 dolaru. A vesnicani se hned mezi sebou zacali hadat, kdo ze ji to tedy vlastne zachranil a komu ze ta odmena pripadne – jestli Basrimu, ktery celou akci z Pantai Lango koordinoval, nebo trem klukum, co pak Jindru fyzicky nasli. Pritom ale ty penize realne nikdo nemel, nase rozpocty byly celou zachrannou akci uz tak dost vycerpane. Zastupci Pantai Lango nejak prisli na moji adresu v Kampung Baru a dvakrat si pro odmenu prijeli az ke me, pokazde nekdo jiny. Agus s nimi nekolik dnu vyjednaval. Na Jindrinu zachranu pak jeho zena usporadala oslavu, kam jsme pozvali i trojici zachrancu a vyplatili jsme jim odmenu 600 dolaru plus rybarske vybaveni.
Jindrino ztraceni melo i sve pozitivni stranky – i kdyz jak pro koho. Aniz by to totiz tusila, odhalila Jindra pri svem bloudeni pralesem nekolik utajenych podvratnych akci. Prvnim z nich byl rozsah lesa, kde vedeni rezervace prosekava stezky a pak sazi dalsi stromky, aby se tak mohly cerpat penize z velkeho reboisacniho grantu. Jak se ukazalo, stoji za tim primo Agus, ktery v projektu reboisace zamestanal celou svoji rozvetvenou rodinu. Ted se snazi vsechno urovnat, coz je dost bezvychodna snaha, protoze stromky uz se sazi. Starosta Balikpapanu se pry pokusi vyjednat na ministerstvu lesu v Jakarte, aby se zbyle stromky vysadily na uzemi byvaleho hnedouheneho dolu mimo rezervaci. V to ale moc neverim, to zni prilis pekne, nez aby to mohlo vyjit. Agus mi prozatim alespon slibil, ze stahne veskere reboisacni plany z nekolika ostruvku nevyhoreleho primarniho lesa – dusuje se, ze nevedel, ze reboisacni stezky zasahuji az tam. A ja ted jeste overuju dalsi nepotvrzenou zpravu, totiz ze se k „zalesnovani“ Sungai Wainu pouzivaji i sazenice zahradnich ovocnych stromu, vcetne tech na Borneu nepuvodnich.
Ale daleko zasadnejsi problem, na ktery Jindra pri svem bloudeni prisla, je jiny zahadny cervene znaceny transekt, na ktery narazila az mimo rezervaci. Ten se ukazal byt jednou z nejvetsich hrozeb, pred kterou ted rezervace stoji – zacalo se totiz vicemene tajne s planovanim silnice podel jejich zapadnich hranic. Prave to je ten Jindrin cerveny transekt. Ma to byt drevarska cesta, po ktere se ma svazet akaciove devo k planovane papirne (ve ktere mimochodem pracuji dva z Agusovych bratru, tezko verit, ze to Agus ani netusil…). Uz to samo o sobe je problem, cesta vede ochrannou zonou rezervace kolem mangrovu a protina vsecny tri biokoridory mezi Sungai Wainem a pobrezim. Horsi je ale to, ze jeji trasa presne kopiruje plan trasy provincni silnice, kterou se nam uz nekolik let dari zamitat. Ve chvili, kdy tudy za nekolik dalsich let povede stara drevarska cesta, plan pro jeji prestavbu na provincni silnici bychom uz asi nezastavili. A tak si lesnici ani poradne nestihli odpocinout po tom, co se Jindra nasla, a vratili se na stejna mista, aby tam zmapovali prubeh cerveneho transektu. S Antem jsme pak dali dohromady protestni dokument pro mistni vladu a Agus a Purwanto ted o veci dlouze vyjednavaji se zastupitelstvem mesta. Vsechno stoji hlavne na Purwantovi, a to je velke riziko, protoze jemu osobne je myslim jedno, jestli tudy silnice povede nebo ne. Nezbyva nez doufat, ze pri svem dalsim politikareni dojde k tomu, ze tak velke riziko pro rezervaci, kterou spravuje, pripustit nemuze.
A vlastne jeste jednu dohru mel pripad Jindrina zmizeni. Na nekolik tydnu jsme totiz prerusili veskerou aktivitu v nasem kempu v mangrovech, nikdo jsme se nedostali ani k tomu zkontrolovat, jestli kemp v poradku stoji a jestli uz ho nesezrali termiti. Ted, kdyz uz jsme se tam konecne v klidu dostali, zjistujeme, ze ho termiti skutecne nesezrali, zato nas ale nekdo komplet vykradl. Zmizelo skoro vsechno vybaveni, pocinaje varicem, nadobim a zasob ryze pres zidle, matrace a sud na vodu az po koberce (celty), ktere nam vyrizli z podlahy, ke ktere byly pritlucene. Jedine muj stul byl odhozeny pod kempem, ten uz asi nepobrali a nejspis si ho jen odlozili az na priste. Do kempu jsme dorazili za tmy, takze prvni noc jsme stravili za relativne polnich podminek, ale uz druhy den nam Isah a Marjuni privezli z Kampung Baru nove zakladni vybaveni. To rano za svetla se ale vyjevilo neco potencialne horsiho nez vykradeny kemp – nekdo nam totiz ostruvek taky zapalil.
Nastesti byla nejspis moc mokra trava a ohen nedorazil az ke kempu, dokonce se ani moc nerozsiril po vegetaci, takze skody na semenaccich stromku byly jen minimalni. Ale beha mi mraz po zadech z predstavy, co by se stalo, byt tak vetsi sucho…
Standa – Zpátky v mangrovech
pátek 3. října 2008
Nase prace s kahau nosatymi v mangrovech cim dal vic trpi tim, jak se zapojuju do reseni ochranarskych zalezitosti, ktere se objevuji zas a znovu bez varovani a narusuji klidny prubeh rutinniho vyzkumu. Pokus o predani vyzkumnych ukolu asistentum Alimu a Bedulovi nevysel a studenta z mistni univerzity jsem pres rok trvajici snahu nesehnal. Dalsi nadeji ted vidim v ceskem doktorandovi Ondrovi Kottovi, ktery do Balikpapanu dorazil na dvoumesicni pilotni studii, po ktere by se mel rozhodnout, jestli se za rok do zalivu vrati, aby tu sbiral data pro svoji disertaci. To by mi dovolilo opoustet zakladnu v mangrovech kdykoli nekde jinde vyvstane necekana potreba, coz je kazdou chvili.
Pote, co tedy utichl rozruch kolem zmizele Jindry, presunuli jsme se s Ondrou a Alim zpatky do mangrovu. Bedula v roli druheho asistenta vystridal Marjuniho syn Budi. Velmi rychle jsme dali do poradku vykradeny kemp, z mangrovu jsme vykazali ilegalni drevare (opet – jako po kazde nasi delsi nepritomnosti…) a pokracujeme v pravidelnem sberu dat. Ted ovsem jen pro Ondru na zkousku, vzhledem k tomu, ze do naseho odjezdu uz zbyvaji necele tri tydny.
Prvni dny zpatky na lodi byly dost narocne pro nase asitenty, protoze prave zacal Ramadan, kdy se kazdy spravny Muslim po jeden mesic behem dne posti od vsech smyslovych pozitku – jidla, piti, koureni, sexu a myslenek na nej a od spolecenskych drbu. Samozrejmne se behem Ramadanu ukazuje, ze vetsina Indonezanu nejsou zas az tak dobri Muslimove, takze zakaz koureni bere za sve vetsinou behem prvnich tri dnu a zakaz drbani a pomlouvani nasleduje v tesnem zavesu. Hrisne myslenky lze tezko prokazat (takze jejich zakaz asi taky rychle ztraci vahu), s jidlem a pitim to ale casto vydrizi i tyden a dyl, dokonce az cely mesic. Budi se rohodl nejist, nekourit a nepit (!) i kdyz s nami jezdil na lodi. A to na otevrene vode za slunecneho tropickeho dne neni nic dobreho, zvlast kdyz clovek musi co chvili klikou startovat motor (fyzicky skutecne narocny ukol) anebo s vypetim sil padlovat, aby velkou lod udrzel stat v proudu kvuli foceni opic. Po seste hodine odpoledne uz mel Budi ocividne myslenky jen na jidlo, piti a cigarety a usi mel nastrazene jen na zvuk sireny, ktera se zapadem slunce ohlasuje konec pustu. V te chvili totiz vsechny zakazy konci, vsude uz jsou pripravene stanky se spoustou jidla (spis bych rekl zradla) a doma je nachystane dalsi. Nekteri Muslimove se sice vecer jeste modli, vetsina se uz ale spis cpe dobrotama, kouri, klabosi a tajne sjizi na Internetu porno. Po nekolika dnech odrikani to Budi nastesti cele vzdal, takze nakonec Ramadan prezil v plnem zdravi. A pro Aliho to problem nebyl, ten si i s manzelkou hned na zacatku vysvetlil, ze pro ne pust zdravy neni, takze jsem ho nakonec musel prohlasit za nejlepsiho Muslima vubec, protoze pust nedrzel jen jedinkrat za den tak jako ostatni, nybrz aspon tak dvacetkrat.
Prace s kahau zpocatku v Ondrovi vyvolavala skepsi, potom co videl, jak vetsinu casu travime hledanim opic, ktere po zastaveni lodi dost casto okamzite prchly a uz se neobjevily. Pripadaly mu nestudovatelne. Ja uz ale za posledni mesice pokrok vidim, typicke pozorovani uz netrva sekundy, ale desitky minut. Mame uz i dve hodiny souvisleho kontaktu. Jen zatim nevim, jestli je to hlavne pokrokem v jejich habituaci nebo spis tim, ze jsme efektivnejsi v tom, jak kahau najit a nevyplasit. Pravda, opice v typickem pripade behem pozorovani nedelaji nic, jinymi slovy neskotaci ve vetvich, nekoupou se v rece a nevenuji se jedna druhe tak jako v nejakem prirodopisnem dokumentu. To Ondru taky tak trochu odrazovalo. Ale kahauove uz zkratka takovi jsou, vetsinu sveho casu travi tremi cinnostmi – jezenim, chozenim a spanim. Vetsina jejich socialniho chovani spociva v tom byt spolu v jedne tlupe a dost. Clovek musi cekat dlouhe tydny na to, aby zaznamenal nejaky sex nebo agresi. Dokonce i hru, interakce s mladaty nebo socialni cisteni srsti za soucasnych podminek vidime jen jednou za nekolik dni. Pro me to ale problem neni, kahau me bavi takovi, jaci jsou. A i Ondrovi se zda se postupne zacali zamlouvat, takze u prace s nimi skutecne zustane.
Vyvstal ale jeste jeden problem, a to je Ondrova obelixovska postava. Vazi nejakych 115 kilo, mozna jeste o 20 kilo vic nez ja a dva a pulkrat tolik, co nekteri z mych asistentu ve Wainu. Vedle Indonezanu musime ja a Ondra vypadat skutecne kuriozne a pokud si oba sedneme na stejny okraj lodi, vypada to, ze se prevrhneme (nastesti mam dobrou lod!). Tohle nas donutilo prehodnotit i nase puvodni plany na sledovani kahau v mangrovovych bazinach. Ondra sice porad opakuje, ze mu jeho postava zivot nijak nekomplikuje, ja osobne to tady moc neberu, protoze uz i moje „lehci“ vaha pobyt v mangrovech ztezuje citelne. Uz jsem se tu sice chodit, brodit a lezt naucil, umim uz naslapovat na ta mista chudovitych korenu a na ty bahnite plochy, ktere moji vahu unesou. A za dob stravenych v Sungai Wainu (kdy pred nami vsechno prchalo pri nejmensim selestu) jsem se naucil naslapovat celkem jemne, coz se mi ted uroci. Ale mozna uz se blizim k hranici beznych lidskych moznosti a s dvacetikilovym rancem na zadech (kdy bych vazil tolik co Ondra) bych asi pochod v mangrovech nedal. Rozhodli jsme se to tedy nakonec prilis nehrotit a rutinni vyzkum kahau pro pristi sezonu nechat jen na praci z lodi. Tim padem zalezitosti potravni ekologie a kazdodenniho scialniho chovani odkladame az na prespriste, protoze k tomu je opravdu nutne za opicema vlezt az dovnitr. Ondruv projekt zamerime hlavne na populacni ekologii a socialni strukturu, cili na temata, kdy jde hlavne o vyhledavani vetsiho poctu tlup, ktere pak ale staci pozorovat jen kratce na dobre viditelnych mistech, jako jsou treba spaci stromy.
Standa – Poslední dny
úterý 21. října 2008
Posledni dny pred odjezdem z terenu byvaji plne stresu a obvykle si jich tim padem moc neuziju, a letosek nebyl vyjimkou. Nicmene v souvislosti s navstevou z ustecke a ostravske zoo jsem si preci jen nasel par dni i na posledni, vicemene rekreacni navstevu kempu Jamaludin v Sungai Wainu. Tam jsem krome prochazek po lese mel na praci jen jedinou vec, totiz zkontrolovat, jak se osvedcil Anto, novy koordinator vyzkumneho programu, ktrery jsme v rezervaci rozjeli Gaby a ja. Anto je mlady student vicemene bez zkusenosti, zato ale se spoustou zapalu. Prave mu v Sungai Wainu konci trimesicni zkusebni obdobi. Nedopadlo uplne podle naseho ocekavani, program sice postupuje, ale dost pomalu. Na fenologickych plotech jsem napriklad udelal zhruba 50 % prace ja jeste behem dvou tydnu co jsem byl v Jamaudinu s Martinou a Milanem. Anto potreboval na zbylych 50 % vic nez 3 mesice. Nakonec jsme se ale s Gabinou shodli na tom, ze pokrok po jeho nastupu nastal a na misto koordinatora jsme ho doporucili. Ja bych mu uz dal mel pomahat jen pres internet se zpracovanim dat a sepisovanim zprav. Takze tehhle cil, cili zajistit, aby vyzkumny program v Jamaludinu pokracoval i bez me a Gabiny pritomnosti, se nam zrejme nakonec splnit podarilo.
Po navratu z pralesa me ale v Kampung Baru cekalo neprijemne prekvapeni. Doktorant Ondra tu mezitim pokracoval v praci s asistenty Alim a Budim. Jenze hned po odjezdu se jim, tak jako i me furt a znova, porouchala lod. Ali, Marjuni a Bedul ji sice dali do poradku, na opravu ale utratili vsechny penize, ktere mi zbyly. Moje penize spravuje Aliho zena Isah, vetsinou velmi spolehlive, tentokrat to ale nedomyslela. Aniz by si nekdo uvedomil, ze uz neni z ceho vyplacet platy, vyrazili Ali a Budi s Ondrou do terenu. Vyjezd se ale scvrknul jen na jediny den, jen nez jsem za nimi do kempu stacil dorazit, abych vsechny hned pristi rano poslal zpatky do Kampung Baru. Ondra uz si tim padem terenu prilis neuzil a zbytek pobytu stravil prevazne ve vesnici a za internetem. A financni trable jsme pak museli resit az do konce pobytu, mimo jine i prodejem moji mensi lodky.
Gaby byla dost rozladena z toho, ze se na 8 mesicu vracim do Cech a ze v zalivu nikdo nebude (ona sama i Graham jsou taky mimo, na Sumatre). A tak se nakonec rozhodla zafinancovat monitoring mangrovu mymi asistenty po dobu, kdy tu nebudu – aspon par dnu v mesici. Bylo to ale doslova nakonec, temer last-minute, na pripravu v terenu (uz bez Ondry) nam totiz zbyly pouhe dva dny. Program monitoringu je tim padem spichnuty horkou jehlou a je ve hvezdach, jestli bude fungovat, ala i tak zaplat panbu za nej! Diky tem dvema poslednim dnum v terenu jsme totiz prisli na vubec nejvetsi maler, ke kteremu tu za cely rok doslo – zacalo se se stavbou dalnice kolem Balikpapanskeho zalivu! Zacina se uz stavet most, ktery ma vest pres horni cast zalivu. Vse probiha vicemene v tajnosti, mistni ochranari o stavbe bud nevedi anebo vedi a mlci. Investori a spekulanti s pudou ale ocividne vi mnohem vic – zacalo se opet s rozprodavanim parcel lesa v mistech, kudy ma silnice vest. I na to jsme prisli az pri nasi posledni navsteve zalivu. Je to neuveritelny pech, ze se s tim vsim zacalo tesne pred tim, nez mam z Indonezie odjet. Uvidime co ted nadelam ja z Cech a Gaby ze Sumatry, kazdopadne s vyjednavanim a kampani pro zastaveni stavby silnice jsme uz zacali.
Muj posledni den v Indonezii byla nedele, kdy jsou urady zavrene, takze uplny zaver pobytu byl nakonec prece jen oddechovy. Stravil jsem ho na Jave, nedaleko od Jakartskeho letiste, navstevou u spanelske veterinarky Karmele. Karmele vede zachrannou stanici pro primatu na upati hory G. Salar u Bogoru. Ve stanici drzi primaty konfiskovane z ilegalniho trhu – dva druhy makaku a tri (pod)druhy outlonu, kteri me zajimali v prvni rade. Outloni pochazejici z cerneho trhu maji ponejvice vylamane zuby a jsou tim padem hendikepovani pro zpetne vypusteni do prirody. Ale Karmele jim ma v planu vyrobit zubni protezy a prece jen se o jejich vypusteni pokusit. No a pak jsou tu jeste psi. Tak jako u Gaby v Balikpapanu zije v medvedi stanici 5 medvedu a 102 kocek, i u Karmele se pocty psu a kocek blizi poctum chovanych opic. A nutno rict, ze jeden pes vyda za deset kocek. Psi jsou tu vsude, porad na cloveka budto zlostne stekaji nebo vesele naskakuji a nedaj pokoj, zakusujou sousedovic slepice a trhaji veci. Jedna z prvnich veci, co jsem tu provedl, bylo to, ze jsem nekolik psu nedopatrenim vypustil – jak jsem pootevrel branku, vyrazili proti me jak povoden, prorvali se skulinou a zmizeli daleko za obzorem. Jiny pes mi podobnym zpusobem prolezl do loznice ve chvili, kdy jsem si v ni zamykal svuj peclive sbaleny batoh. Okamzite se tise schoval pod postel a ocividne cekal na to, az odejdu a bude moct zacit muj batoh trhat na cimpr campr. Nastesti jsem si ho vsimnul, od te doby jsem ale pri zamykani pokoje nejdriv kontroloval vsechny skuliny, jestli tam nejaky cokl nezustal.
Tesne pred odletem jsem si jeste udelal vylet na horu G. Salak hned nad Karnelinou stanici. Je to prijemna podhorska krajina, uz pet let chranena jako narodni park. V nizsich polohach je les uz hodne degradovany, smerem vys ho ale postupne vystrida pekny mlzny prales se spoustou kapradin vsech moznych forem, s orchidejemi a misty s divokymi bananovniky – uplne jiny typ lesa nez na jaky jsem zvykly ze Sungai Wainu. Opice tu skoro nikdy skoro nikdo nevidel. Ja jsem chtel najit hulmany surili (Presbytis comata), ktere tu z Karnelinych hostu nevidel nikdo. Brzy jsem pochopil proc, protoze kdyz jsme je cestou slyseli volat, pruvodce tvrdil, ze je to ptak a ze ho neni videt a dal by pokracoval v ceste. Nasli jsme na tom miste nakonec dve tlupy surili a navic jeste jednu tlupu hulmanu javskych (Trachypithecus auratus). Dokonce jsme videli i to, jak tlupa hulmanu vyhnala tlupu surili ze stromu, na kterych opice zraly mlade listi. Zustali jsme s nima uplne do posledni chvile, nez jsme museli sejit dolu ze svahu, nastoupit do auta, nechat se odvezt na posledni autobus na letiste a nastoupit do letadla zpatky do Evropy. Tenhle mail pisu na letisti v Kataru a odesilam ho uz z Teplic.
STANDA – ZPRÁVA O PROJEKTU PESISIR BALIKPAPAN 2007-2008
čtvrtek 27. listopadu 2008
V říjnu 2008 se do ČR vrátil Mgr. Stanislav Lhota, PhD, výzkumný pracovník Zoo Ústí nad Labem a koordinátor projektu výzkumu a ochrany opic kahau nosatých (Nasalis larvatus) a jejich biotopu v povodí Balikpapanského zálivu, Východní Kalimantan, Indonézské Borneo. Terénní práci se zde věnoval od října 2007 do října 2008. Na lokalitu se bude opět vracet v červnu 2009.
První fáze jeho výzkumu opic kahau nosatých byla zaměřená na průzkum početnosti jejich populace při pobřeží Balikpapanského zálivu. Sčítání probíhalo z malé motorové lodi vždy ráno a v podvečer v době, kdy se opice pravidelně shromažďují na spacích stromech na březích řek. Po dvou měsících terénní práce došel k odhadu velikosti početnosti 1400 jedinců. Jde o jednu ze šesti největších spočtených populací tohoto druhu na světě a představuje možná až 5 % celosvětové populace tohoto primáta. V průběhu sčítání populace kahau výzkumníci identifikovali a dokumentovali poškození jejich biotopu (mangrovů) zapříčiněné nejrůznějšími lidskými aktivitami. Jako hlavni hrozby identifikovali zakládání rybníků na chov krevet a ryb bandang, kácení a zavážení mangrovů pro účely průmyslové zástavby, výsadbu plantáží olejné palmy na březích řek, výrobu dřevěného uhlí ze dřeva mangrovů a ilegální těžbu stavebního dřeva v těsném sousedství mangrovů. Získané údaje konzultovali s právním poradcem, aby zjistili a formálně doložili nezákonnou povahu jednotlivých aktivit. Informace byly průběžně poskytované zodpovědným zástupcům vládních organizací, zúčastněným nevládním organizacím a veřejným médiím. Na základě inspekce satelitních snímků celé oblasti, důkladného průzkumu terénu a komunikace s místními obyvateli i vládními činiteli identifikovali oblast, která je nejvhodnější pro zřízení rezervace. Představuje zhruba 2/3 rozlohy všech mangrovů v Balikpapanském zálivu a doposud je propojena zelenými koridory s primárním deštným pralesem v Chráněném lese Sungai Wain. V centru této prioritní oblasti založili výzkumnou stanici.
Podstatnou část práce výzkumníků tvořily praktické ochranářské aktivity. Částečně probíhaly v terénu, částečně mezi místním obyvatelstvem (socializace a kampaně) a částečně na úřadech ve městech Balikpapan, Penajam a Samarinda. Terénní aktivity zahrnují pravidelný monitoring ilegálních aktivit při pobřeží Balikpapanského zálivu. Asistenti pokračují v monitoringu jednou měsíčně i nyní v době Standovy nepřítomnosti. V rámci monitoringu je však v pravomoci pouze sběr informaci a jejich hlášení, nikoli zásahy vůči narušitelům. Proto je snaha prosadit u místních úřadů program pravidelného patrolování, spojeného se zatýkáním narušitelů a jejich předávání policii. Neformální patrolování však probíhá také ve spolupráci s tradičním náčelníkem.
Paralelně s výzkumem a ochranou kahau nosatých výzkumníci navázali také na své předchozí aktivity v nedaleké rezervaci Sungai Wain. V letech 2005-2006 zde studovali téměř neznámý druh opice – hulmana běločelého (Presbytis frontata). Správa Chráněného lesa zaměstnala dva ze zbývalých asistentů, což umožnilo vytvořit společně program dlouhodobého monitoringu stavu pralesa a populací vybraných savců. Ten zahrnuje sledování počasí, fenologie (produkce listí, květů a plodu na vybraných plochách v pralese) a populací vybraných druhů savců. Seznam doposud zjištěných savců zahrnuje 95 druhů, což možná z Balikpapanu dělá město s největším počtem druhů volně žijících savců na světě. K zajímavým novým nálezům patří výskyt tany peroocasé (Ptilocercus lowii), tany pestré (Tupaia picta) a několika dalších druhů, zjištěných v této části Bornea vůbec poprvé. Významným zjištěním je i zvyšující se počet savčích druhů, které se navracují do části rezervace, která vyhořela při kalamitních požárech v roce 1998.
